neděle 30. prosince 2012

ukázka - prolog románu Mnohočetný Faust aneb kam chodí spát motýli

Začátek, absolutní…
Leží v postýlce. Uběhla minuta, dvě, deset. Čeká. Dveře se otevřely. Matka ji přišla přečíst pohádku před spaním. Bez ní Gréta neusne.
Žena monotónně předčítá ani nevnímá, co čte. „ Líbila se ti pohádka?“ zeptá se automaticky. Nečeká odpověď. Pohladí ji a políbí.
„Mami, neodcházej ještě,“ zaprosí.
„Musíš spinkat. Hezky se přikryj a uvidíš, že hned usneš.“
„Mami, já se tady sama bojím.“
„A čeho prosím tě?“
„V noci tady chodí lidi.“
„Nepovídej. Kdo by tady chodil? Jsme tu jen my tři, tatínek, já a ty. Neboj se. Taková veliká holčička a bála by se noci. To se ti asi něco zdá, spinkej.“ Přikryla dceru až k bradě a odešla.
To má představy určitě z televize. Neměla by se na ni tolik dívat. Musím promluvit s Mirkem. Měl by se jí víc věnovat.

-

Leží. Bojí se pohnout. Pomalu si stáhla peřinu přes hlavu.
Takhle mě určitě nikdo nevidí. Nesmím se hýbat.
Slyší pravidelný dech spící matky a otce. Chtěla by na ně zavolat. Probudit je.
Určitě by se zlobili, že si vymýšlím. Nikde přeci nic není.
Teď jasně zaslechla zvuk tekoucí vody z koupelny. Někdo si v obýváku čistí zuby.
Zalezla si ještě hlouběji pod peřinu. Skoro nedýchá. Z vedlejšího pokoje je slyšet cinkání příborů.
Zase tam jsou nějací cizí lidé. Snídají. Vypadá to jako u nás ráno. Začne to vždycky, když jdeme spát. Zadržuje dech. Někdo rozevírá dveře do ložnice. Jsou to velké skleněné dveře. Mají dvě křídla, která se neotevírají normálně, ale musí se od sebe odsunout. Křídla zajíždí do otvoru ve stěnách. Vydávají přitom skřípavý zvuk. Ten právě zaslechla.
Nebo to bylo něco jiného? Měla bych se podívat.
Poslouchá. Je ticho. Peřina tlumí všechny zvuky. I přes to jasně slyší, že někdo u nich zamyká. Pod přikrývkou je vedro. Špatně se jí dýchá. Začíná se dusit.
Budu muset vylézt. Vždyť mamka a taťka tady klidně spí. Jsou se mnou. Určitě se mi něco zdá. Maminka mi to říkala. Nemám se bát, jsem velká.
Vysoukala se zpod peřiny. Sedla si na postel. Propocené pyžamo na vzduchu studí.
Měla bych si vzít jiné, ale to je v obýváku.
Podívá se na dveře. Jsou zavřené. Nikde se nic nehýbe. Není slyšet sebemenší pípnutí. Uklidňuje se. Přestává se klepat strachy. Pyžamo stále víc studí. Klepe se pro změnu zimou. Vlhká látka se lepí na tělo.
Musím se převléknout. Ve vlhkém se nachladne, říká maminka. Opravdu se mi to zdálo. Kdyby mi ti lidé chtěli ublížit, udělali by to přeci hned. A jsou tady rodiče, určitě by se probudili. Opatrně vstává z postele. Po kolenou se doplazí ke dveřím.
Když se zmenším, tak si mě nevšimnou.
Rozevřela obě křídla na malinkou škvírku. Pozoruje obývák. Nikde nic. Všechny věci jsou na svých místech. Ještě opatrně odsunuje dveře. Protáhne se a rychle doběhne ke skříňce s prádlem. Vzala si nové pyžamo. Opět potichu, aby nevzbudila rodiče, zavírá.
V postýlce okamžitě usnula.

-

„Gréti vstávej. Sedm hodin. Ať nepřijdeš pozdě do školy, dostala bys poznámku.“
„Ano mami, už vstávám.“
Všichni se postupně vystřídají v koupelně. Zvuk vody, kartáčků třecích zuby.
Snídaně. Matka přináší konvici s čajem. Nalévá čaj. Cinkají lžičky. Otec dojídá smažená vajíčka. Vidlička cinká o nůž.
Tohle už slyšela. Ne včera ne, měli přeci bábovku. Kde to slyšela? Určitě to takhle vypadalo v noci!

„Dneska jsi spala dobře, Grétičko? Nebo se ti zase něco zdálo?“ Matka se starostlivě dívá na dceru.

„Zase jsem slyšela, jako by tu někdo byl. Vstala jsem a šla jsem se podívat. A nikdo tady nebyl. Vypadalo to jako u nás ráno.“
„No, tak vidíš. Strach má velké oči. To sis všechno představovala jen ve své fantazii. Malé děti jako ty mají velkou obrazotvornost. Ty jsi, ale hrdinka. Překonala jsi strach a sama ses přesvědčila, že se ti to jenom zdá. „ Matka políbila svoji dceru.
-

Další popřání dobré noci. Další pohádka z knihy.
Usnula hned.
Neví, kolik mohlo být hodin, když se probudila.
Co. Co to bylo? A znovu! V obýváku někdo kýchá.
Posadila se na postel a poslouchá. Znovu někdo kýchnul.
Táta to nemůže být, spí tady. Z práce se vrátil s rýmou a tam někdo kýchá stejně jako on!
Vstala z postýlky. Lehla si na zem a plazením se dostala ke dveřím. Krátká cesta ji trvala půl hodiny. Pomalu se zatajeným dechem rozevírá dveře. Jedním okem přitisknutým na malou mezeru, pozoruje obývák. Stejný stůl. Stejné židle, stěna, obrazy. A přeci to není jejich stůl, židle. Náš nábytek nesvítí.
Zvuk dveří z koupelny. Do místnosti vchází její otec. Matka nese konvici. A teď vidí sebe!
„To jsem přeci já!“ Vykřikne hodně hlasitě.
Nikdo si jí nevšímá. Otočí se. Za ní klidně spí rodiče. V obýváku otec dojedl smažená vajíčka. Cinkl příbor. Hovoří s matkou.
Takhle se se mnou baví naši. A já jim odpovídám. Vždyť jsem, ale tady!
Všimla si, že jako nábytek svítí i oni. Rozhodla se.
Nejsem přeci zbabělá.
Otevřela dokořán. Jde k nim. Nevšímají si jí. Jde k sobě. Obě se na sebe dívají.


„Mamíí! Tatííí! Já se vidím. Jak jsem dneska slyšela ty zvuky! Teď vidím sebe tady. Podívejte se. „ Oba se dívají označeným směrem.
„Vždyť tam nic není. Gréti uklidni se. Asi jsi viděla svůj obraz ve skle stěny.“
„Je to tady. Jsem to já. Mami,“ trvá na svém.
„Neboj se, jsem tady u tebe. Já i tatínek. Nic tam opravdu není. Pojď ke mně. Vždyť ty se celá třeseš. To máš z toho ponocování u televize. S tím je konec. Zítra odjíždíme na chalupu a tam naštěstí nebude.“



Oni mě nevidí a ta holka tak křičí. Jen ta jako já mě vidí? Takhle i já mluvím a takhle mě mamka uklidňuje. Dostala strach.

„Mamííí, mamííí. „ Běží do ložnice. „Mamííí! Vstávej!“
„Co se děje Gréti? Vždyť ty se celá klepeš! Co se stalo?“
„Jsou tam. Sedí za naším stolem a jsme to my. Ty, táta a já. Dělají to samé, co my. Jedí, mluví.“
„Uklidni se! Mirku vstávej. Grétě je zle.“
„Ne, není mi zle. Pojď se podívat. Sedí tam. Táta jí vajíčka a kýchá. A já tam vidím tady samu sebe a křičím! „
Táhne matku do obýváku
„Gréti, nikdo tu opravdu není. Kde koho vidíš?“
Rozhlíží se po obýváku. Je prázdný. „Kam zmizeli? Teď tu byli?“
„Vidíš, zase se ti to zdálo. To máš z toho ponocování u televize! S tím je konec. Zítra naštěstí odjíždíme na chalupu a tam není. Pojď, jsi celá propocená, dám ti suchý pyžamo a uvařím ti kakao, to tě uklidní.“

- - -

Po prázdninách holčička spala klidně. Ještě několik let ji budily různé zvuky. Věděla, že je to její fantazie. Představovala si, že když oni jdou spát, ti druzí vstávají a naopak. Nebála se. Nebylo přeci čeho. Sebe?
Zvuky během let slyšela stále méně a méně.
Zapomněla na tu noc, kdy uviděla sebe samu. Vyrostla, dospěla. Má jiné starosti. Lehá si a vstává s nimi. Práce, lásky, kariéra.

Za dvanáct hodin na to samé místo, na tu samou postel si lehá ta samá dívka. Je to to místo? Je to ta postel? Je to ona? Ta druhá dívka si nikdy nevzpomněla, že u snídaně uviděla sebe. Ani o tom nepřemýšlela.



neděle 23. prosince 2012

Neviditelnost v techno-artu a realitě



Být tak neviditelný, povzdechl si už asi nejeden člověk například v nějaké pro něj trapné situaci. Zůstane povzdech jen nesplnitelným přáním? Možná, že ne. Naše oko sice vidí pouze v rozmezí cca 0,4 až 0,7 mikrometrů čili 1014 Mhz, jenže ošálit je není jednoduché a neviditelnost není nic jiného než nechat zmizet předměty v lidskému zraku viditelném spektru.
Kamufláž, která jakoby zneviditelňuje, existuje a je stále dokonalejší. Nejznámější a nejstarší je barevné maskování - jenže to není ono, je třeba změnit přímo vlastnosti toho, co má být "neviditelné" a lépe tak oklamat oko, přímo znemožnit zachycení odrazu světla od předmětu na naši sítnici. - Lze to udělat třeba změnou úhlu odrazu světla od povrchu maskovaného předmětu nebo tak, aby objekt prostě pohlcoval odrážené světlo. Další možností zneviditelnit něco pro naše oči je umělý lom světla, jenže ten vyžaduje neuvěřitelný zdroj energie. Také by bylo možné prostřednictvím energie elektromagnetického pole donutit fotony neodrážet se, ale obtékat předmět, který by se tak opravdu stal neviditelným, protože by došlo k obtékání nejen viditelného světla, ale i všeho elektromagnetického záření, takže zde by bylo klamáno nejen oko i radary. Vše zmíněné je ve fázi pokusů.

Sice nedokonalé, ale existující maskování je pomocí monitorů, kamer a čidel a právě toho použil výtvarník zabývající se techno-artem Jonathan Schipper pro vytvoření svého díla nazvaného "Pokus o neviditelnou kouli"(Attempt at Invisible Sphere).
Jeho koule samozřejmě vůbec není neviditelná a ani se nejedná o dokonalé maskování. Koule má průměr 1,67 metrů a do kovové konstrukce je osazeno 215 monitorů a 215 videokamer. Monitor zobrazuje obraz vysílaný v reálném čase z kamery umístěné přesně na protější straně od monitoru. Každému pozorovateli je tedy jasné, že její jakoby průhlednost vzniká díky malým monitorům, a videokamerám.
Iluzi průhlednosti koule ovšem máte pouze pokud se díváte do jejího středu - tam na monitorech vidíte, vzhledem k jejich malé velikosti, sice mozaikovitě složené - ale celé osoby za koulí. Na jejích okrajích jsou pak na monitorech fragmenty ze vzdálenějšího pozadí nebo stropu podlahy…
Účelem tohoto díla je - uvědomit si, co už je moderní technika schopná vytvořit, protože si její pozorovatel taky musí uvědomit, že uvnitř se může nacházet jakýkoli předmět a ten je jeho očím skutečně neviditelný.
Neviditelná koule byla vystavena v galerii Pierogi2000 v Brooklynu.

Zprůhledňováním předmětů se samozřejmě nezabývají jen umělci naopak je to předmětem mnoha výzkumných projektů. Jedním z těch nejstarších je ten , který už v roce 2002 představil Ray Alden ze Severní Karolíny. Jedná se o trojrozměrné zprůhledňování rozličných předmětů. Jeho vynález by se dal nazvat maskovací pokrývka. Tato "deka" se přehodí přes předmět tak, aby předek pokrývky souhlasil s přední částí skrývané věci a zadní se zadní. Je to důležité protože zadní část pokrývky je tvořena z množství světelných čidel - ta měří vlnovou délku, intenzitu světla a směr světelných paprsků dopadajících na předmět. Předek maskovacího zařízení je pokrytý množstvím světlo vyzařujících přístrojků, které na základě dat zaslaných z čidel, vyzařují paprsky shodné s těmi, co dopadají za zadní část maskované věci, takže pozorovatel vidí vše, co je za ní, jako by tam nebyla. Samozřejmě se stačí podívat na maskované z boku či zezadu a hned je vše prozrazeno - čidla nejsou neviditelná a také iluze zprůhlednění předmětu skrytím pod deku je možná jen z dálky.










Milimetrová náhrada baterií.



Co je malé, to je hezké? To není tak jisté, ale miniaturizace v elektronice a nejen v ní, je z mnoha hledisek velmi účelná. První, co v této souvislosti každého napadne, je asi nezanedbatelná úspora materiálu a tím i snížení nákladů, dále nižší hmotnost i úspora energie, násobení výkonů a pro spotřebitele důležitý faktor - nižší cena.
Jenže s neustálým zmenšováním počítačů, mobilních telefonů, MP3 přehrávačů, měřících přístrojů… se zvětšuje i požadavek na jejich možnosti pracovat co nejdéle bez nutnosti nabíjení baterií. Existuje několik cest jak přístroje zásobit energií a to co nejdéle při co nejmenších samotných zdrojích. Je jasné, že lithiové akumulátory, které nám v posledních deseti letech umožnily nosit si elektroniku s sebou, už současnému zmenšovacímu trendu nestačí a vědci se zaměřili hlavně na palivové články a solární baterie, ale výzkum se zabývá i možností "napájet" naše mobily či notebooky maličkými generátory poháněnými milimetrovými spalovacími motory. Tato maličká zařízení patří do oboru mikromechaniky čili MEMS-microelectromechanical systems - jedná se o miniaturizaci mechanických, termických, chemických… součástek, funkcí a systémů.

O MEMS motorech, které by využívaly uhlovodíkové palivo a pohaněly by generátory, se hovoří již několik let. V různých experimentech vědci ukázali, že lze sestrojit maličkaté fungující plynové turbíny, Wankelovy motory (universita Berkeley)…a v současnosti se ve Velké Británii snaží vyrobit milimetrový pístový spalovací motor.
Autory tohoto technického dílka jsou: Simone Hochgreb z Combustion Research Centre university v Cambridge a Kyle Jiang z university v Birminghamu. Je skoro neuvěřitelné, že projektují motory, jejichž spalovací komora má objem jeden kubický milimetr.
Jednotlivé díly, včetně pístů, jsou ploché a vyrobeny jsou metodou UV litografie. Motory pracují na metanolových palivových směsích s přísadou vodíku, které jsou schopné při zážehu samovznícení.
Tento diesel motoreček podle všeho zatím nepracuje, jak by měl, ale vše je, zdá se jen záležitostí času. Cílem výzkumné práce je vytvořit plně funkční motor o rozměrech 5 х 15 х 3 milimetrů s výkonem 11,2 wattů a kmitočtu 50tisíc otáček za minutu. Ovšem ani zkonstruování a úspěšné odzkoušení tohoto motoru ještě neznamená, že hned půjde montovat třeba do PDA, i když takovýto zdroj by, podle střízlivého odhadu odborníků, prodloužil pracovní dobu elektronických přístrojů dvacetkrát. Bude nutné zvládnout ještě několik problémů - tak například počítače s křemíkovými integrovanými obvody nesnesou vysoké teploty jaké jsou při zážehu spalovacího motoru. Vyřešení problému autoři tohoto dieselu vidí v použití keramických materiálů. Další překážkou použití v přístrojích je, že skrz plášť motoru unikají opravdu velké tepelné ztráty a u takto malého motoru to dokonce znamená, že tepelné ztráty jsou větší než příkon. Toto se konstruktéři snaží eliminovat narůstáním frekvence otáček hřídele a zároveň zkrácením času pracovního taktu. Výzkumy ukázaly, že pokud se chtějí ztráty snížit desetkrát je nutné rychlost desetkrát zvýšit.
Jistě bude zajímavé pozorovat snahy výzkumu o nahrazení nám známých klasických baterii - jestli to budou miniaturní diesely s generátory či palivové články nebo solární baterie nelze určit, spíš je pravděpodobné, že pokud se zdárné podaří vyřešit problémy všech těchto tří možných zdrojů energie, tak budou využívány všechny tři - každý tam, kde bude právě on nejvýhodnější.

Vítejte u nás v hotelu

Z plakátů se na kolem jdoucí směje žena ve zvláštním skafandru a ptá se: Již jste navštívili náš neuvěřitelný hi-tech hotel ve vesmíru? Ne, ještě je to jen sen.

Autorem snového kosmického hotelu je španělský architekt Xavier Claramunt společně se svým třicetičlenným kolektivem. S Claramuntovým týmem spolupracují i nejmenovaní inženýři z Floridy, kteří jsou prý odborníky v aeronautice. Je tedy jasné, že se zatím jedná o velice futurologickou studii nesoucí název Galaktický mnohopokojový hotel - Galactic Suit.
Kolektiv z Barcelony není jediným, který pracuje na hotelu nacházejícím se v kosmu, ale jejich projekt je dobře vypracovaný a promyšlený ze všech hledisek.
Hotel bude vlastně takový hrozen ne z oválných kuliček, ale podlouhlých válcovitých kapslí dlouhých 7 metrů a širokých 4metry. Každá bude mít velké okno, které se bude otevírat a zavírat jako clona analogového fotoaparátu.
Některé z kapslí budou delší či širší, podle toho čím budou - jestli bar, restaurace, recepce… Do vesmíru by je podle představ architektů mohl dopravit raketoplán Challenger. Najednou by mohl vzít jen tři a ve vesmíru je spojit dohromady s centrálním jádrem, na které půjde pověsit velké množství těchto kapslí. Projekt počítá i s tím, že zavěšovat je bude manipulátor - robotická ruka umístěný na raketoplánu.
Existuje model tohoto hotelu, ale jestli se někdy najde investor, to je ve hvězdách. Kosmická turistika je v začátcích - ovšem futurologové jí prorokují budoucnost, možná tedy třeba už za deset let vás žena ve skafandru bude zvát k pobytu v Galactic Suit. Do dalšího krásného místa nad Zemí. A co bude následovat potom? Hotely na Měsíci, Marsu… Proč? K čemu to?




písnička na neděli

pátek 21. prosince 2012

Vše směřuje ke stavu rovnováhy.

William Ross Ashby

Jeho jméno možná není tak známé, ovšem jeho zásluhy o rozvoj kybernetiky, teorie systémů a výzkum složitých systémů opravdu nejsou zanedbatelné.

Fakta
Psychiatr a kybernetik William Ross Ashby se narodil 6. září 1903 v Londýně, zemřel 15. listopadu 1972. Jako jeden z prvních lidí se zabýval sledováním složitých systémů.
Vystudoval Cambridžskou universitu a od roku 1930 pracoval jako psychiatr.
V letech 1947 až 1959 byl šéfem výzkumu v nemocnici Barnwood House Hospital v Gloucesteru. Následně byl rok ředitelem Burden Neurological Institute v Bristolu. Od roku 1960 přesídlil z Anglie do USA. Zde byl deset let profesorem kybernetiky a psychiatrie na katedře elektroinženýrství University of Illinois v Urbaně.
V 1971 se stal členem Royal College of Psychiatry.
Zavedl pojem samoorganizace (Self-organization). Poprvé se tento pojem vyskytuje v jeho článku "Principles of the Self-Organizing Dynamic System", publikovaného v Journal of General Psychology z roku 1947. Tento termín se používal v šedesátých letech minulého století v teorii systémů a přibližně od roku 1970 se začal používat ve fyzice složitých systémů. Zabýval se homeostázou systémů a v roce 1948 vytvořil model - homeostatu.
Zformuloval Zákon nutné variety (The Law of Requisite Variety — RVL) a principy homeostatické regulace.


Homeostáze a homeostat
Homeostáze - stav dynamické funkční rovnováhy v živém organismu nebo jakémkoli systému. Tento termín pochází z řeckého "udržovat stálým". Ideu vyznačil už téměř před 150 lety francouzský fyziolog Claude Bernard, který prohlásil: "Všechny činy, ať jakkoli rozdílné, mají pouze jeden cíl, udržet stálé životní podmínky ve vnitřním prostředí".
W. B. Cannon v roce 1929 zavedl pojem homeostáze pro regulace, které působí v nejjednodušších tělesných mechanismech. Ashby pojímá termín šířeji - vztahuje ho "na všechny činnosti směřující k udržení důležitých proměnných v normálních mezích".
Dále používá termíny ultrastabilní a multistabilní a sám podává jejich jednoduché vysvětlení -"v ultrastabilním systému zaplaví teplotní spínač sud prachu vodou, jakmile teplota příliš stoupne."
Pro názorné předvedení, co znamená homeostáze, sestrojil Ashby v roce 1948 analogový model - homeostat - soustavu směřující ke stavu rovnováhy. Model se skládá ze čtyřech otáčivých magnetů, které při svém otáčení mění odpor čtyřech kapalinových potenciometrů. Napětí snímané těmito potenciometry se po zesílení přivádí na cívky, přitahující nebo odpuzující otáčející se magnety. Takto se v homeostatu realizují soustavy přímých a zpětných vazeb. Cívka každého magnetu získává napětí přes reostat s 25 polohami. Celkově se homeostat může nacházet v 390 625 (254) stavech - některé jsou staticky stabilní a některé nestabilní. Při určitém působení z vnějšku se homeostat jako systém dává do pohybu až do doby pokud nenajde stabilní stav - hledání je náhodný proces, který si model nepamatuje, po každém zásahu z vnějšku provádí nové hledání, které je s velkou pravděpodobností zcela jiné než předešlé a vede k jinému stabilnímu stavu.
Na základě principu homeostatu se později vypracovaly speciální počítače - například na určování optimálních hodnot parametrů pro autopiloty.
V analogových a číslicových počítačích Ashby viděl budoucnost vědy i lidí. V roce 1962 napsal zajímavou myšlenku: "… Jak stanovit tendence - dynamické zákony multistabilního systému a jak zkoumat jejich zvláštní vlastnosti? … Přirozeným směrem výzkumu je zkoušení multistabilních systémů, které vytvořila příroda. Lidé mají mozkovou kůru a má ji také lidská společnost (neboť definice říká, že každý systém složený z částí ultrastabilních je multistabilní).
Další přirozený směr výzkumu je založen na použití modelové metody v nejširším slova smyslu. Patří sem modely matematické, ačkoli zkušenost ukázala, že dosah klasických metod psaných byl omezen, a že by tyto metody měly být doplněny širokým použitím materiálních modelů, jako jsou počítače číslicové nebo analogové. Vyrobit analogový počítač pro multistabilní systém znamená sestrojit umělý mozek (v tomto případě by stroj pracoval na stejných principech jakých používá lidský mozek). Jeho konstrukce bude trojnásobně prospěšná. Bude to skutečný syntetický mozek se všemi klady, které přinese výroba tohoto zařízení. Mozek prokáže vlastnosti darwinské mechaniky; a konečně umožní lépe proniknout do příčin zmatků, které současně v mozku a ve společnosti jsou s to dezorganizovat činnost multistabilního systému."

robot na dnešní den

středa 19. prosince 2012

Robot na dnešní den




http://www.popsci.com/technology/article/2012-12/ping-pong-ball-sized-robots-can-swarm-together-form-smart-liquid

neděle 16. prosince 2012

Konec světa? Nebojte se, bude! část 4.

21.12.2012
Už před rokem 2000 se jako další možné datum konce světa objevilo dnes aktuální 21.12.2012. Přišel s ním programátor, matematik a filosof Peter Meyer. Nechci být jízlivá a rejpavá ovšem pro doplnění obrazu o tomto člověku je nutné dodat, že dvojnásobný doktor, který své tituly získal na Monash University v Melbourne, je zároveň i experimentátor s psychotropními látkami a jeho vzor je Aldous Huxley.
Meyer se spojil s mystikem jménem Terence McKennu a společně ještě na začátku devadesátých let 20. století. vypočítali mystické datum, kdy vše skončí. A jak se pánové dobrali zmiňovaného data?
Terence je svérázný filosof a v amazonské džungli mezi několika psychedelickými šlehy mu bylo shůry sděleno, že odpovědi na budoucnost jsou zakódovány v čínské Knize proměn (I - Ťing). Terence přesvědčil Petera, aby společně vypracovali matematický algoritmus Timewave Zero. Tímto algoritmem převedli čínské hexagramy do matematických souvislostí. Vypracovali diagram a McKenna jej interpretuje následovně: Diagram ukazuje vzestupy a poklesy míry novosti, což znázorňuje míru komplexnosti a provázanosti všech dějů. Jeden jediný bod v celé časové křivce má nulovou hodnotu a odpovídá 21.12. 2012. Toto datum je koncem času. Tedy asi i datem konce světa - jen hodina chybí a také údaj, kdeže začne ten konec světa v Americe nebo Evropě?
Jak se začal objevovat datum jejich konce světa v souvislosti s mayským kalendářem i Meyer o něm začal hovořit.

Ani nevím kdy se poprvé začalo mediálně mluvit o konci světa v souvislosti s mayským kalendářem. Je to tak dva, tři roky? Prostě najednou byl bulvár a i ty jakoby serióznější noviny plné informací, že mayský kalendář, který začal který začal 11.8.3114 př.n.l. končí 21.12.2012 a když končí tento kalendář nadchází i konec světa. Celkem zvláštní logika dávat dohromady kalendář s koncem celého světa. Ten náš také končí každý rok 31.12. a v jiných kulturách to nikomu nenahání děs. Zrovna tak v Mexiku místní obyvatele neděsí, že kalendář jejich prapředků končí a nespojují si to tam s žádným apokalyptickým koncem. Naopak tamní obyvatelé s tímto datem očekávají zrození krásného lepšího světa aniž by ten co známe byl zatracen. Prostě jiný přístup k životu.

Konec se odsouvá
Jistě vás napadlo, jak to, že v exotické starém kalendáři bylo datum 21.12.2012? samozřejmě nebylo. Mayský kalendář byl velmi složitý, co měl dní, týdnů a i několik paralelních roků – ten světský a další náboženský. Ještě jedna zvláštnost ztěžovala určení data - každý historický den měl své jméno. Dnes by jsme na to měli počítač, který by hlídal co je právě za konkrétní den. Mayové měly tři ozubená do sebe zapadající kola – a jejich otáčením určovali, jaké je právě datum.
Vnější kolo označovalo 365 dní solárního kalendáře zvaného Haab a vnitřní kolo určovalo 260 dní posvátného roku - zvaného Tzolkin. Ten měl 13 měsíců o 20 dnech.
A jak z tohoto nepřehledného kalendáře vydolujeme nám gregoriánský kalendář používajícím známé dny a historická data? Mayský kalendář se na ten náš gregoriánský přepočítává korelací. Většinou je odborníky i laiky používána korelace GMT - podle autorů J. T. Goodmana, H. J. Martíneze a J. E. Thompsona. Podle ní se k mayským datům, která vyjadřující počet dnů od předem stanoveného prvního dne do dne datujícího určitou událost, připočítává koeficient 584 284 dnů. Mayské datum se tím převede na juliánské dny a z nich se podle tabulek určí příslušný den, měsíc i rok gregoriánského kalendáře.
Poněkud složité a navíc plné chyb. Tento GMT koeficient opravili čeští vědci bratři Böhmové.
Jejich korelační koeficient o hodnotě 622 261 dnů odpovídá astrono¬mickým jevům z Drážďanského kodexu i historickému vývoji mayské kul¬tury a je přesnější. Co to znamená? Výpočty dat podle těchto koeficientů se velmi liší a to o skoro 104 roky. Vyplývá z toho, že onen konec světa má tedy být až za těch 104 let. A to existují ještě další korelace a ty se liší až o 1000 let.
Jak vidíte není jednoduché přiřadit mayské dny těm naším a představa konce světa 21.12. 2012 je hloupý a i zlý výmysl, jako ostatně všechny vyhlášené konce světa. Ovšem nebojte se konec světa jednou opravdu bude, až vyhasne naše Slunce… o katastrofických scénářích, jako dopad asteroidu, třetí světová - nukleární válka, přistání zlých mimozemšťanů, se mi psát nechce.







Písnička na neděli

sobota 15. prosince 2012

Konec světa? Nebojte se, bude! část 3.

Zneužití mýtu
“Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam,” ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno, byla věta, kterou zakončoval své projevy v senátu Marcus Porcius Cato. Stařík nenáviděl Kartágo a snažil se každému vtlouct svoji nenávist do hlavy, tímto sloganem. Povedlo se mu to? Těžko říct, Řím Kartágo v lásce neměl, byl to jeho konkurent a jak víme skutečně ho zničil. Zlostný cenzor Cato se toho však nedožil, ale svojí jedovou kapkou jistě změnil myšlení mnoha lidí nebo aspoň jim v jejich svědomí ospravedlnil zmasakrování Kartága. Tak nějak se to má s každým sloganem vtloukaným lidem do hlav – vyvolá u nich strach, nenávist či touhu zakoupit nějakou věc. Je opravdu jedno co slogan propaguje či k čemu člověka nutí. Princip je stejný – oblbnout. Má se to tak i s koncem světa.
První francký dějepisec, biskup tourský Řehoř (573), byl hodně nedočkavý konce a své dějiny uvádí následujícně:"V okamžiku, kdy hodlám nastínit zápasy králů s nepřátelskými národy, pociťuji přání, vyložit svoji víru. Děs vzbuzený očekáváním blízkého konce světa vede mne k tomu, sebrati v kronikách počet let již minulých, aby se jasně vědělo, kolik jich již uplynulo od počátku světa..."

Téměř každá důležitá listina psaná před rokem 1000 začínala slovy: Termino mundi appropinquante - před blížícím se koncem světa. Jak optimistické a jak účinné. Vyvolávání strachu mělo za „následek“ mnoho darovacích smluv, ve kterých lidé odkazovali svůj majetek církvi. Pokaždé, když se v kalendáři objeví číslicově zvláštní datum vyvolává u některých lidí hrůzu a hned chytráci volají, že přichází konec světa.
Někteří učenci a představitelé církví ovšem nečekají na žádná taková data a sami si konec světa spočítají.
I v první staroslovanské legendě o sv. Václavu (sepsaná kolem roku 940) se připomíná, že proroctví Ježíše se naplňuje - „Bude zajisté v poslední dny, - a ty, jak se domníváme, jsou právě nyní - , povstane bratr proti bratru..."

Jakýsi mnich Druthmar z Corbie určil konec světa a zkázu Země na 25.3. roku 1000. Poustevník Bernard z Durynska lidem vtloukal do hlav konec světa už od roku 960. Ten konec měl přijít v den kdy se zvěstování panny Marie setká s Bílým pátkem, a to bylo v roce 992.

Zachovala se i kronika z roku 1000 napsaná mnichem Raulem Glaberem. Ta začíná slovy: „Brzy bude satan puštěn z pout, podle proroctví sv. Jana, až se naplní tisíc let. A o těch letech budeme mluviti."

Tűbingenský profesor matematiky Stöffler předpověděl dle přísné vědecké metody - astrometeorologie - potopu světa na konec února 1524. Omluvou mu budiž, že neměl počítač.

Počítač rovněž neměl zakladatel jehovistů Russell, a tak jako tutovku pro konec světa určil rok 1874, pak 1914. Nevyšlo nic, ale jehovisté, jak je jejich zvykem jsou nezdolní čili ani konec světa nevzdali. Dalším datem byl rok 1925, pak rok 1975… na nový termín členové této sekty stále čekají.

Vražedná sekta Óm šinrikjó si myslela, že jejich datum konce světa je to pravé - rok 1997. Nebylo ačkoliv se o to chtěli použitím plynu zasloužit.

O šílení kolem roku 2000 není snad ani nutné psát a nyní přichází další magické datum 21.12.2012. Samozřejmě jen pro ty co používají gregoriánský kalendář.

Staré filmy jsou skvělé

pátek 14. prosince 2012

Konec světa? Nebojte se, bude! část 2.

Čas
Nota bene ČAS…Je zajímavé jak děje odehrávající se v normálním pozemském čase a historickou kauzalitu chápaly jednotlivé kultury. Toto jejich pojetí historického času, je ovšem ovlivňuje dodneška.

Čas jako úsečku s jasným počátkem a koncem si představuje křesťanská a židovská kultura - svět v jednom bodě najednou vznik, byl stvořen začíná se počítat čas a v jednom bodu najednou zanikne a tím pádem přestane existovat i čas a dějiny.
Začátek a konec světa ovšem nevylučuje sledovat svoji lidskou historii - to jak děje po sobě následují, co který čin následně vyvolá…
Buddhismus čas vnímá jako polopřímku - počátek to je, jednoduše řečeno, Buddha, ale konec, zánik času a světa neexistuje, vše dostává další šance, jedno přechází do druhého… prostě čas je nekonečný. I v této kultuře stojí historikům a kronikářům kauzalita historických dějů za zaznamenání a za spekulování o následné budoucnosti.
Třetím pojetím času a historické posloupnosti je kruh, takové myšlení je vlastní japonské kultuře. Zde historické události jsou chápany jako na sobě nezávislé, odtržené jedna od druhé. Není mezi nimi žádná kauzalita, ale vše spontánně vzniká a odeznívá, jen roční období jsou to, co se neustále a donekonečna opakuje. Jaro, léto, podzim, zima - nekonečný kruh přítomností, který má svůj počátek, ale od bodu vzniku času už se vše točí v kruhu. Co bylo a bude Japonce prý nezajímá - hlavní a pro život důležité je jen "teď". Historii si zaznamenávají jako črty, jednotlivé nenávazné obrazy, které spojuje jen to, že se staly třeba na jaře.
Podle některých historiků se vnímání posloupnosti dějů v čase váže i na způsob písemného zaznamenávání historie nebo mýtů - křesťanství má knihy - v Japonsku jsou to svitky. V knize můžete listovat, vracet se k přečtenému nebo si přečíst některou z následných stránek, ale toto svitky neumožňují, jak čtete z jedné strany se papír odvinuje na druhou a vrátit se je velmi složité - takže jako u svitku čtete právě jen to, co máte viditelné a ne to "narolované", tak i v reálu žijete teď tím, co máte - ne tím, co bylo nebo bude. Možná to tak je, ale na svitky psali své knihy i Řekové a Římané a u nich se nedá hovořit o tom, že by nechápali kauzalitu příčin a následků i v historické a společenské rovině a žili jen pro současnost.
Pravděpodobnější vysvětlení, proč Japonci psali a někdy ještě teď píší a chápou dějinné události jako črty je ono jejich fascinování detaily a okamžikem. Japonská věta začíná detaily a celek je souhrnem detailů a i jejich zahrady, hudba… prostě pro stromy nevidí les, či utopí se v detailu...

Jak vidíte i čas, ve smyslu lidských dějin, lze chápat a cítit různě a čas, tedy probíhající vteřiny, minuty, hodiny, tak i ten každému uběhne jinak - víme, že deset minut u zkoušky není deset minut strávených s láskou. V neposlední řadě musíme připomenout, že čas zachycený v kalendáři opět není nic skálopevného – kalendáře jsou různé starořímský, juliánský, gregoriánský, mayský, chaldejský… lunární…a proto je pro koncozvěsty ošemetné předvídat konec světa k nějakému datu. Ono konkrétní datum existuje jen pro tu část obyvatelstva, co používá patřičný kalendář, ti druzí netuší, že ten den má být právě konec světa, protože je například 21.12. 2012. My víme, že například díky kalendáři byla Ruská Velká říjnová revoluce vlastně v listopadu a Číňani nechápou, proč slavíme Nový rok 1.1.
Takže i tak exaktní veličina, jako čas, se subjektivně jeví pokaždé jinak a to už raději vůbec nemůže člověk myslet na to, co bylo s časem před velkým třeskem.
No, co by bylo, prostě nebyl, čas je jen lidský výmysl, jenže i pes ví, kdy je oběd, a kdy večeře. Hodinky prostě jsou i v našich tělech. A čas - jako doba například existence hvězdy Slunce, nutná k rozpadu radioaktivních prvků, potřebná ke vzklíčení rostlin, tak ta tady taky bude neustále, jen my tu už možná nebudeme. Proč být tak pesimistický. Ve vesmíru je možná život a možná ho tam vyšleme my.

robot na dnešní den - film a realita




a tohoto jsem potkala v Praze na jednom conu:-)








čtvrtek 13. prosince 2012

Konec světa? Nebojte se, bude! část 1.

Budoucností vesmíru jest jeho minulost. Kdyby vesmír měl skončiti jednoho dne, bylo by se tak dávno již stalo a nebyli bychom zde, aby tento problém byl prostudován.
Camille Flammarion


Před více jak tisíci lety mnoho listin psaných v tomto čase začínalo slovy: Termino mundi appropinquante - před blížícím se koncem světa. A jaká to náhoda, rovněž z tohoto období se dochovalo mnoho darovacích listin, ve kterých lidi odkazovali své majetky klášterům. K čemu přeci hmotné statky, když moudří mužové v kutnách a církevních hábitech mluví o konci světa?
„Koncozvěsti“ sýčkují i v naší době. I v tomto případě je účelovost mýtu a cílenost zřejmá jako vždy, o peníze jde především, a také o moc samozřejmě.

Mýtus o konci světa nebo spíš o věčném návratu?
Mýtus je jako sen při otevřených očích. Stejně jako ve snech se objevují skuteční lidé, věci, situace, prostě celý svět, který snící v bdělém stavu zná a vnímá i v mnoha mýtech vystupují reální, kdysi skutečně žijící lidé, existující věci a proběhlé situace, události – jen všechno toto je, zrovna tak jako sen, vytrženo z kontextu skutečné reality a kritického myšlení a přeměněno do představ fantazie, ve které je povoleno vše. Vše? Jak se to vezme. Každá fantazie, zrovna jako sen, musí stavět na tom, co zná, mozek bez dostatečných vjemů nevymyslí vůbec nic. Prostě ono „kde nic není“ platí i pro fantazii.
Toto je jeden z důvodů, proč hledat v mýtech a pověstech pod nabájenými vrstvami jejich prapůvodní racionální inspiraci.
Mají všechny mýty racionální základ? To asi ne – některé byly stvořeny za účelem ospravedlnění vlastního chování – v tomto případě jejich racionální předlohu musíme hledat někde mimo, je jí účelovost a cílenost na určitou skupinu lidí ve společnosti. Příběh takovéhoto mýtu je vždy lživý.
Příkladem lživého mýtu může být tzv. „mýtus dvacátého století“ účelově a cíleně vymyšlený A. Rosenbergem ( teoretikem hitlerovského fašismu) pojednávající o nadřazenosti a poslání německého národa a zároveň ospravedlňující jejich rasistickou politiku. Racionálnem je zde pouze touha po absolutní moci.
Mýtus, který se možná až později po svém vytvoření, stal účelovým a jehož účelovost je platná až do dnešních dnů, je ten o konci světa.

S první myšlenkou, s prvním abstraktním uvažováním se určitě objevily i otázky: Jak to, že jsem tady? Co je to všechno kolem mě? Bude zase tma? Bude zase světlo? Tyto otázky se stále více specifikovaly: Jak to všechno začalo? Skončí to někdy? Pozorováním a logickou dedukcí člověk došel k závěru, že vše se tvoří a zaniká, i vesmír a svět se zrodily a tedy zákonitě musejí i zemřít.
Navíc pravěký člověk žil jen přítomností, dá se říci, že se u něj projevoval strach z posloupného a nevratného, lineárního plynutí času. Čas jako takový ignoroval - oč se nezajímáme, jako by nebylo.
Na základě tohoto uvažování a svého strachu člověk stvořil mýty o věčném zániku a znovustvoření sebe samého, přírody a celého Světa. Při rituálech, představujících mytologickou pověst o stvoření světa, všem zúčastněným připadá, že skutečně teď, v tuto chvíli, se znovu vše odehrává a oni jsou při tom. Zároveň jsou přesvědčeni, že kdyby zanedbaly rituál, svět by proto skončil, přestal by existovat. Ritem zajišťují pokračování světa, jeho kontinuitu v časech.

První dochované písemné památky jsou od Sumeřanů a ti konec světa viděli jako potopu, která očistila hříšné lidstvo a v lodi přeživší rodina spravedlivého Utanapišta opět zalidnila zem. Potopu jako symbol očištění a konce i zároveň dalšího začátku pak přejali Židé, antická civilizace, křesťané, indiánské kmeny...


"Věz, že já jsem Čas, jenž způsobuje ničení světů, když dozrají, a způsobuje i to, že přicházejí, abych je mohl zničit." Tak hovoří Višnu v posvátné hinduistické knize Bhagavadgíta. Višnu je podle hinduistů tvůrce i ničitel, vznáší se ve zlatém kosmickém vejci, kde odpočívá na mnohohlavém hadovi nekonečného času Anantovi. Jakmile má Višnu stvořit nový svět, vyraší mu z pupku květ lotosu. Z tohoto květu se vynoří on sám, ovšem ve své inkarnaci jako Brahma - zdroj nového života. Brahma rozbije zlaté vejce a tak začíná další cyklus znovuzrození světa a jeho následné zničení. Tento cyklus se rovná tisíci Višnuovým mrknutím oka a trvá 4,3 miliardy lidských let.
(Není to zajímavé? Stáří Země se odhaduje na 4 - 5 miliardy let.)
I pro některé celkem stoické Indy je toto časové rozpětí moc dlouhé, z tohoto důvodu v 6. století př.n.l. založili sektu džinistů. Ti neuznávají žádný začátek a konec času a prostoru, proto neměli ani žádný mýtus o stvoření a konci světa. Časový cyklus si představovali jako kolo s dvanácti loukotěmi. Co loukoť - to jeden věk. Tento cyklus má dvě poloviny - rozvoj a úpadek.

Představy konce světa, pocházející od lidí z chladných severských krajin byly rovněž velmi fantaskní.
Podle nich kosmický strom jasan Yggdrasil byl středem vesmíru, původcem času, prostoru a života. Větvemi, kořeny, kmenem spojuje nebe, zemi a podsvětí.
Svět je kruh obklopený oceánem a ten obtáčí had světa. Kdyby došlo k usmrcení hada, dojde i ke zničení světa, ale Yggdrasil zůstane nepoškozený a v jeho větvích se zachrání dvě bytosti, ze kterých vzejde nové lidstvo v novém světě.

Kořeny naší evropské kultury jsou v Antice. Řecko, Řím… málokdo už zná jejich mytologie. Ta řecká je původnější a víc plná fantazie a života. Národ individualistů, filosofů, básníků a požitkářů, jak si tito lidé představovali konec světa?
Ve 3. Století př.n.l.Beróssos zviditelnil chaldejskou doktrínu "Velkého roku" a přispěl tak k jejímu rozšíření po celém helénském světě (byla přejata pak i Římem a Byzancí). Toto učení hlásá, že vesmír je věčný, ale je periodicky ničen a obnovován každý "Velký rok" (kolik má tento rok našich lidských let se jednotlivé filosofické školy neshodly). A co tedy tento tzv Velký rok nastane? Potopa - to když se spojí všech sedm planet ve znamení Raka ( "Velká zima"). Pokud se sedm planet spojí ve znamení Kozoroha celý vesmír bude stráven ohněm (ekpyrósis). Tyto katastrofy jsou cyklické, neodvratné, dané "shůry" a po nich se vše obnovuje, takže Řekové došli k závěru - proč mít strach.

Nastane tedy konec světa? Vyhyneme? A jak? Kdy to bude? Co bude příčinou? Bude konec skutečně koncem nebo přijde nový a lepší svět? Tyto otázky procházejí celou historií lidstva. Apokalyptické představy jsou metamorfovaným strachem ze smrti, a zároveň i touhou po něčem lepším, po spásné očistě, po nevinnosti, po další šanci, po anulování času. Snad je v tom i sen o cestách časem, o věčném životě, o šanci někdy a někde jinde se znovu narodit. Anakyklósis - věčný návrat se skrývá za koncem.

středa 12. prosince 2012

O obyčejnostech, a co je obyčejnějšího než takový vuřt …


Vuřty v dnešní době odborně nazývané špekáčky, jsou staré téměř 3000 let. Divíte se? Ono totiž za tuto uzeninu je možné pokládat i onen kozí žaludek, naditý krví a masem, který v Homérově Odyssey slibuje jeden nápadník Penelopin tomu, kdo z boje o její ručku vyjde vítězně.
Básník si jistě toto jídlo nevymyslel, ale zřejmě ho dobře znal. Jednalo se podle všeho o vžitou lahůdku a podle toho, že to byla cena pro zdatného reka asi vzácnou a ne každodenně dostupnou.
Také ve starém Římě byly při hostinách podávány, a to přímo na počest bohů, malé vuřtíky zavěšené na dlouhých šňůrách. Římané dovedli hodovat, jistě to byla delikatesa.
Nejen svět antiky baštil špekáčky, ale i - podle mínění Říma barbaři - staří Germáni si tuto uzeninu oblíbili. Konzumovali ji převelice a při tom jídle si možná uvědomili, že žaludkem prochází nejen krmě, ale přeci i láska a buřtíčky si dávali navzájem darem. Z toho prý u nich vzniklo přísloví: vuřt za vuřt.
Ovšem komu by dali zatím v historii nejdelší buřt? Byl dlouhý 700 metrů, vyrobil ho řeznický cech v Královci při jedné slavnosti roku 1592 a čtyři tovaryši na něm pracovali celý týden. Snad se ta slavnost odehrávala v zimě, jinak tovaryši na jednom konci uzeninu dokončovali a na druhém už ji klidně mohli požírat červy.

Na sklonku prvního tisíciletí byly v různých zemích vuřty zakázány a výrobci vuřtů a jaternic, lidé, kteří mísili zvířecí krev s masem, byli prohlášeni za bezectné, měli být veřejně mrskáni a ostříháni dohola.
Proč asi vznikl tento zvyk? Možná to byla první ochrana spotřebitelů. Co si budeme nalhávat vuřtíky byly a jsou velmi často všelijak šizené, a co se do nich rozemele, někdy možná neví ani jejich zhotovitel. Jedno je jisté, vuřty vždy byly a stále zůstávají zlatým dolem pro uzenáře.

robot na dnešní den




úterý 11. prosince 2012

Vítejte u nás ve virtuálnu! II.

Zcela originální a novou technologii "virtualizace reality" vyvinula profesorka Avideh Zakhor a Christian Früh z UC Berkeley Video and Image Processing Lab. Jedná se o rychlé vytvoření 3D modelu jakéhokoliv reálného města (Fast 3D City Model Generation).
V modelu jde jezdit i létat nad ním. Samozřejmě, aby toto vše bylo možné, je nejdříve nutné nasnímat město ze země i ze vzduchu. Jako nejlepší pro takovéto získání dat profesorka vidí laserové scanery a digitální kamery, které jsou připevněné například na letadlo či automobil.
Laserový scaner přesně změří rozměry ulic, domů, oken… a digitální kamera k těmto rozměrům dodá konkrétní obraz. Spojit všechny tyto informace do modelu je pak na programu a patřičně výkonem počítači.
Převedení snímků města do 3D modelu je automatizované, proto virtualizace trvá hodiny, jinak na vytvoření takových modelů jsou potřeba měsíce. Tento projekt je financován hlavně agenturou DARPA čili i jeho účel je tím daný - má sloužit pro potřeby armády, pro ni bude tato technologie ještě vylepšena - 3D model měst se bude vytvářet v reálném čase.
Výzkumníci z Berkley nedávno zhotovili takovýto 3D model svého města - virtualizace trvala 4,5 hodiny z toho pouze 25 minut zabralo foceni a scanování města, zbylé hodiny pracoval počítač na zpracování dat.
Virtualizovat se dají i lidé - tento projekt "LiveActor" se realizuje na University of Pennsylvania, přesněji v Center for Human Modeling and Simulation. "Živý herec" se skládá z programového a přístrojového vybavení - Člověk se pohybuje v prostoru kovové konstrukce (tzv. technologie CAVE) a virtuální bytost "žije" na plátně umístěném na jedné její hraně. Herec jehož pohyby jsou přenášeny na 3D osůbku v reálném čase, má na celém těle včetně hlavy připevněné senzory, které jeho pohyby přenášejí do počítače a zde se podle takto získaných dat okamžitě modeluje analogický pohyb právě promítaného virtuálního herce. Takovéto modelování v reálném čase má opět využití v zábavním průmyslu, v armádě a v medicíně, ale také v robotice při projektování humanoidů.

Vše zde popsané je zatím maličkost, v budoucnosti bude VR mást všechny naše smysly - už v současnosti se v Japonsku můžete brčkem napít virtuálního nápoje (Straw-like User Interface -SUI). Toto zařízení vzniklo v Inami Laboratory v Tokijské universitě (University of Electro-Communications) a je opravdu věrnou simulací procesu pití - brčko je reálné a díky tlakovým senzorům, vibracím a nahranému zvuku je iluze pití vybraného nápoje dokonalá. Jako vždy do virtuálního světa musely být přeneseny data z toho reálného - takže technici brčkem skutečně vše pili a přístroje zaznamenávaly tlak, vibrace, zvuk… jen ta chuť tam ještě chybí, ale i to jistě někdy přijde. Bude to dobré? Nezešílíme? Jedno je jisté - virtuální realita, ve smyslu simulace nějakého děje nebo pokusu, je pro vědce nepostradatelnou technologií. Imaginární svět vytvořený pro zábavu je hezký a vede k odpoutání se od někdy smutné reality, krásné na něm je i to, že si ho můžeme třeba naprogramovat úplně sami a pohybovat se v něm. A velký zápor této technologie? Může vést k psychickému narušení některých lidí a o zneužití VR třeba vojáky a politiky bylo napsáno mnoho knih a realita v tomto případě bude možná ještě horší než ty sci-fi romány a filmy.

robot na dnešní den

pondělí 10. prosince 2012

Kráska v bílém a kultovní film



Narodila se v roce 1927, přesně 15. Září a zemřela 8.srpna v New Yorku. Jistě jste si spočítali, že ve velmi kmetském věku 96 let.
Fay Wray, herečka, která hrála v desítkách filmů, ale po vyslovení jejího jména si mnoho lidí vzpomene pouze na jeden jediný.
Ten osudový film, ve kterém hrála, a se kterým byla a bude navždycky spojována, ten film není film, ale FILM - je jím první King Kong z roku 1933. Sci-fi, horror, dobrodružný a… prostě je vším. Ano, samozřejmě, dnes se zdá směšný, zastaralý, ale jen zdá. Tenhle film i přes posměšky a pokročilý věk zůstává klasikou. Když z lesa vyjde ta obrovitá opice a zápasí s ještěrem Tyranosaurem Rexem, není na místě se smát, ale musíme obdivovat, jak tehdejší filmaři zvládli na svoji dobu náročné triky. Na jejich tvorbu použili nové metody - jako například přední a zadní projekci a natáčení po okénku. Ano, jasně vidíme ty trhavé pohyby, ale musíme si uvědomit, jak to viděli diváci v roce 1933. Určitě hrůzou ani nedýchali a seděli na sedadlech jako přibití.
Fay Wray zde zahrála onu krásnou a křehkou "nevěstu" King Konga Ann Darrow. Když si pustíme film pěkně v klidu, pak si teprve uvědomíme, že je to vlastně moc smutný a umělecky kvalitní příběh o nepochopení a samotě a Fay se rozhodně nemusela durdit, když ji ho každý novinář a fanoušek při setkáních připomínal. Ona si zlobila jen ze začátku, pak podle jejích slov z rozhovoru v roce 1963 si uvědomila, že King Kong se stal kultovním filmem, a že být hlavní hrdinkou v takovém filmu, je pro ni vlastně čest.
V roce 1988 ve své biografii napsala, že pokaždé, když vidí onu scénu, jak ji velký a smrtelně zraněný op "odkládá" na vrcholek mrakodrapu Empire State Building a jde ji bránit proti armádě, která tam je ale vyslaná proti němu, tak ji pokaždé silně tluče srdce.
Filmografie Fay se přerušila v roce 1942, když odešla z filmu do domácnosti a starala se o děti, ale v roce 1953 se vrátila a natočila ještě několik filmů - asi nejznámější je Gideon's Trumpet s Henry Fondou z roku 1979 (pro TV).

Obsazení King Konga
Fay Wray .... Ann Darrow
Robert Armstrong .... Carl Denham
Bruce Cabot .... 1st Mate John 'Jack' Driscoll
Frank Reicher .... Capt. Englehorn
Sam Hardy .... Charles Weston
Noble Johnson .... Native chief
Steve Clemente .... Witch king (as Steve Clemento)
James Flavin .... Second Mate Briggs
Režie … Merian C. Cooper, Ernest B. Schoedsack











Vítejte u nás ve virtuálnu! I.


Virtuální realita (VR) závisí na dokonalosti technického vybavení, které ji vytváří. Ve středověku imaginární svět vytvořil malíř Hieronymus Bosch štětcem na plátně. V současnosti nám je modelován počítači a poměrně často k návštěvě virtuality potřebujeme zvláštní brýle nebo helmu a pro její ovládání rukavici. VR lidi baví i pomáhá simulací dějů a pokusů vědcům, architektům, armádě, studentům, psychologům, obchodníkům… ovšem může i klamat - a to jako dokonalý filmový trik nebo pouhými montážemi různých fotografií - takže díky ní v dnešní době úplně ztrácí smysl ono rčení: "Je to pravda, viděl jsem to na vlastní oči."

Do imaginárních světů vede řada cest:
Na Internetu si můžete projít galerii stvořenou v jazyku VMRL (Virtual Reality Modeling Language) nebo stačí si nasadit na hlavu display systém Nomad a vidíte neexistující. Toto zařízení promítá obraz přímo na sítnici, takže ho jakoby kreslí na předmět, na který se uživatel přístroje dívá. Slouží technikům, montérům, dispečerům na letišti, vojákům - prostě všem, kteří se při své práci potřebují dívat na technické nákresy nebo mapy či jiné předlohy. Jedná se o výrobek firmy Microvision a náhlavní display se spojuje s PocketPC přes WiFi a Windows Terminal Server. Pokud jste právě zajásali, že tato věcička vám ulehčí práci, jásejte, ale zároveň si připravte 4.000 dolarů.
Další možností VR jsou učební simulátory - nejznámější jsou asi ty pro řidiče, a dále pro letce a leteckou dopravu - mezi těmi vyniká FutureFlight Central - první a jediný na světě úplně kompletní simulátor letiště, který vlastní NASA. Představu, že řídíte letadlo, umožňují i počítačové hry - prý nejdokonaleji simuluje let Х-Plane "8" .
Nejen letci a hráči her získávají virtuální zkušenosti, nejnovější pomůckou pro začínající lékaře je DIANA "DIgital ANimated Avatar" - na zeď promítaná virtuální 3D lékařská ordinace, ve které je instruktor Vik (Virtual Interactive Character) a bolestí se kroutící pacientka Diana, se kterou doktor rozmlouvá a snaží se dotazy zjistit, co jí je.
Vedoucím tohoto projektu na zlepšení komunikace mezi lékařem a pacientem je docent Benjamin Lok z Floridské university (CISE). Pracuje na něm od roku 2004. Tato hi-tech učební pomůcka stojí 10 tisíc dolarů a skládá se ze dvou síťově propojených počítačů, jednoho tablet-PC, který slouží studentovi jako digitální zápisník, projektoru, dvou webkamer, které snímají studentovy reakce při určování diagnózy, sluchátek a mikrofonu, kterými medik komunikuje s Dianou a samozřejmě z patřičného softwaru.
Po skončení sezení vyučující zhodnotí nejen správnost diagnózy, ale on i zkoušený medik vidí, jestli dokázal s pacientem navázat správný vizuální kontakt, protože tento výukový systém zachytí, kam při dotazech směřují lékařovy oči a při vyhodnocování se jeho jednotlivé pohledy zobrazí na promítaném obrazu ordinace a pacientky jako zelené tečky. Vyučující je spokojený pouze v případě, kdy se tečkami zelená hlava pacientky - což značí, že medik s ní udržoval správný kontakt z očí do očí.
Do medicíny spadá i další projekt, který byl vyvinul pro US Army. Jedná se vlastně o bojovou hru, jejímž účelem je zbavit bývalé vojáky válčící ve Vietnamu Post Traumatic Stress Disorder (PTSD) čili odosobnit traumatické vzpomínky válečných veteránů a naučit je oddělit svůj dnešní život od válečných zážitků z minulosti. Program se jmenuje "Virtual Vietnam", byl vyvinut na univerzitě Georgia Tech and Emory University a lečí jím psycholog Dr. David Ready ve Zdravotním středisku pro veterány v Atlantě (Georgie).
Válečný veterán se do virtuálního světa dostane po nasazení si přilby a sluchátek. Po zapnutí přístroje se dostává do bažinatého vietnamského terénu za jasného dne, za mlhy i za tmy. Slyší střelbu z kulometů, cítí záchvěvy půdy při minometné palbě. Joystickem ovládá své plížení se v terénu. Scenérie se mění, když se zvedá nebo obrací. Jeho lékař je pro něj vzdálený přítel, kterého slyší ve sluchátkách, a který ho upozorňuje na možná nebezpečí.

Robot na dnešní den

neděle 9. prosince 2012

Být v správný okamžik na správném místě.

Blíží se Vánoce asi nakupujete a asi i e-nakupujete - tak o jednom chlápkovi, co má takový e-kvelb.

Jeffrey Preston Bezos
se narodil 12. ledna 1964 v městečku Albuquerque ve státě USA New Mexico. V roce 1999 ho časopis Time vyhlásil osobností roku, časopis Forbes ho řadí na svém žebříku bohatých Američanů na 136 místo s 4.1 miliardami dolarů a v seznamu nejbohatších lidí světa je na 234 místě. Čím si dokázal takto vydělat? Podnikáním v oboru Electronic commerce. Jednoduše řečeno - vytvořil internetový obchod, který nyní patří do desítky nejvíce navštěvovaných webů planety.
Než začal s vlastním projektem elektronického obchodu vystudoval informatiku na Princeton University, kde se v roce 1985 seznámil s Internetem. Po studiích několik let pracoval v oblasti finančnictví a bankovnictví. První zaměstnání vzal v malé firmě Fitel, po dvou letech odchází do Bankers Trust a odsud do D.E.Shaw, kde pracoval čtyři roky jako finační analytik a dosáhl zde druhé nejvyšší firemní pozice. Někomu by tato určitá pracovní jistota stačila, Bezos dal výpověď, protože chtěl zkusit realizovat www.amazon.com.
V současné době ve firmě vlastní významný balík akcií a vykonává tyto funkce: President, Chief Executive Officer, Chairman of the Board of Amazon


Bezos je takovou typickou ukázkou člověka, kterého v Americe nazývají self made man - měl nápad, tímto nápadem se akorát strefil do potřeby doby a s počátečním kapitálem věděl jak ten nápad realizovat a uměl si ono "jak" naprogramovat a ono to vyšlo. Dnes se chlubí, že na vysvědčení měl i pětky a nikdy neviděl Amazonku - může se tím chlubit, protože v roce 1994 správně zariskoval. V roce, kdy se rozhodl zkusit stát se internetovým prodejcem knih, totiž ještě nebylo úplně jasné, že Internet budou každodenně používat kromě vědců a studentů i ženy v domácnosti, důchodci a malé děti. V síti v té době bylo na celém světě 38 miliónů uživatelů, což by pro jeho plány nestačilo. On ve svých obchodních analýzách předpokládal, že počet uživatelů poroste a tito lidé budou chtít používat jeho jednoduchý on-line nákup knih, kdy na jednom místě sítě najdou produkci od co největšího počtu vydavatelů. Jednoduchosti prodeje knih podřídil i místo, kde bude jeho firma sídlit - vybral Seattle ve statě Washington, protože v tomto městě má své sklady největšího distributor knih v USA Ingram. Bez hlubšího rozmyslu nevznikl ani název Amazon - jistě věděl, že název firmy může pohřbít dodrou myšlenku. Původně chtěl použít Cadabra.com vycházel přitom z magické formulky "abra cadabra", ale napadlo ho, že by mohlo docházet ke komolení tohoto jména na cadaver - mrtvola.
Amazon.com odstartoval 16.července 1995 - jednalo se o beta verzi, kterou mu zdarma testovalo asi 300 přátel a známých. Prvním placeným zaměstnancem se stal známý programátor Shel Kaphan.
Do měsíce od otevření stránek internetový obchod prodával knihy do všech států USA i do 45 dalších zemí a v září 1995 byl jeho týdenní objem prodeje cca 20 tisíc dolarů. Zajímavé je, že ze začátku se neobjednávalo jen on-line, ale i faxem nebo telefonicky. Poměrně brzo po spuštění webu se Amazon stal největším knižním obchodem na světě, ale Bezos míří dál - má v úmyslu vytvořit největší obchodní dům na světě. V této etapě Amazonu opět velmi riskuje.
Sám pravdivě investory informoval o možném riziku, které přechod z knihkupectví na obchodní dům může přinést - firma mohla ztratit až 70% ze svého kapitálu.
V současnosti Amazon.com už není jen knižní obchod - od roku 2000 se zde prodávají hudební nosiče, filmy, hry, elektronika, od roku 2002 oděvy, od roku 2003 si zde můžete objednat sportovní potřeby a dnes tady koupíte dárky, boty, hodinky, věci pro miminka… existují i regionální obchody v Evropě, Japonsku…
Amazon je opravdu moderní obchod. Nejdříve se jeho sklad nacházel v garáži dnes zboží visí hezky setříděné na speciálních věšácích v obřích skladech. A konkrétní nákup proběhne následovně: Vy zadáte požadavek, ten se dostává do automatického systému, který rozsvítí lampičku na věšáku, na kterém visí vámi požadované zboží. Zaměstnanec tak hned vidí, kde objednávka je, vloží ji k dalším vámi objednaným věcem a v kontejneru je pošle do expedice.
Bezos má další cíl - "největší on-line nákupní centrum na světě, kde kdokoliv může najít cokoliv ho napadne." Určitě i toto mu vyjde, jak je vidět vše v obchodě dělá s rozmyslem a neopomíjí sledovat trh i prodej. Každý den mu do jeho e-mailové schránky chodí výpisy objemu prodeje na Amazonu z předchozího dne. Bezos prý sám čte celou svojí poštu a dost často odpovídá na zajímavé dotazy - takže zkuste mu napsat a na něco se ho zeptejte adresa je: jeff@amazon.com.

robot na tento den.

písnička na neděli

Člověk jako stavebnice V.

Snění o budoucnosti
předchozí článek http://sciafant.blogspot.cz/2012/12/clovek-jako-stavebnice-iv.html

Z technického hlediska jsou Active skin i monitory vytvářené pixelboty krásné věci, jen se mi zdá, že se jedná o dost velký zásah do živého organismu a nemáme tušení, co to může vyvolat. Například implantováním ohebného displeje pod kůži by se mohlo narušit její dýchání, a také co by na to "řekla" lidská imunita. A co psychika? Navíc, není možné, že se nanoroboty vzbouří a začnou lidské tělo měnit jak budou chtít? Žertovná otázka, ale co my můžeme vědět? Na druhou stranu se mi líbí myšlenka onoho ohebného tenkého displeje - popřípadě e-papíru. Tento vynález by opravdu mohl zpříjemnit náš život - a to, aniž bychom si ho dávali pod kůži. E-papír a dokonce i ohebný display již existují (výrobci - Samsung, Plastic Logic, E Ink společně s LG Philips LCD…), takže v budoucnosti mu mohou být přiřazeny ještě další vlastnosti - bude super tenký i pružný jako například vlákno lycra, prodyšný a tepelně se přizpůsobující vnějšímu prostředí - v zimě hřát a v létě chladit. Z tohoto materiálu se mohou šít šaty - druhá kůže. Jelikož se bude jednat o monitor, budou se moci měnit vzorově, barevně, může na nich běžet film. Ulice budou plné svítících lidí a popřípadě i blikajících (to zabezpečí děti před dopravní nehodou). Na kalhotách, sukni a rukávech může být PC tablet, v ramenech přehrávače, v límečku se bude nacházet řídící centrum ovládané přímo z mozku nebo hlasově… A co bude oblek zásobovat energií? Ohebné tenká baterie (rovněž již existuje, vyrábí ji firma NEC). Dokonce firma Seiko Epson už vyrobila i čip SRAM na ohebné podložce...
Technologie téměř předbíhají představy - zasněme se ještě dokud některá firma neoznámí, že již vyrobila i tuto věc - takže na zádní části šatů - druhé kůže bude člověk moci mít televizi a v autobuse nebo jinde se bude jeden druhému koukat na záda a sledovat třeba fotbal… společenskou konverzaci obohatí věta "Pane/paní, mohu vás poprosit o přepnutí na jiný kanál?"… šaty se postupně stanou kombinézou chránící celé tělo i hlavu, na očích bude průhledný monitor… ne, tohle už opravdu raději ne.

sobota 8. prosince 2012

Člověk jako stavebnice IV.

Kůže jako monitor
Pokud chceme hovořit o futuristické podobě kůže musíme zcela zákonitě hovořit o nanotechnologii.
Robert A. Freitas Jr. ve své knize Nanomedicine, Vol. I: Basic Capabilities (Landes Bioscience, 1999) popisuje vytvoření nanozařízení, které přímo na kůži člověka vytvoří malý display. Na něm se bude zobrazovat třeba stav orgánů ve vašem těle.
Abyste na kůži získaly monitor 6x5 cm bude zapotřebí si nechat na místo budoucí obrazovky vstříknout asi tři milióny nanorobotů nazvaných pixelbot o rozměru 200-300 mikronů. Pixelboti představuji generátory fotonů viditelného spektra. Předpokládá se, že zařízení vyzáří okolo 10% spotřebované energie. Freitas pixelboty přirovnává k věčnému tetování.
Kromě pixelbotů budou potřeba k zajištění funkcí monitoru ještě nanoroboty - vysílače informací, nanoroboty počítače a nanoroboty schraňující informace. Monitorek můžete mít třeba na hřbetní straně ruky.
Pixelboty budou jako zdroj energie používat oxid glukózy, kterého je v krvi člověka dostatek.
Před začátkem práce si budou udržovat nárazovou zásobu oxidu glukózy ve speciálních zásobárnách v pixelbotu. Tyto "sklady" představují 40% objemu nanorobota. Díky zásobám - tedy neustálému dobíjení, se display aktivuje do 1000 vteřin (za podmínky že bude pracovat jen 20% nanorobotů). Po aktivaci pixelboti začnou molekulárními třídícími rotory nasávat z krve svoji pohonnou láku. Tento proces může trvat cely den.
Možnosti takovéhoto nano podkožního zařízení jsou podle Freitase neomezené - videomobil, monitoring zdravotního stavu těla… určitě by mohlo sloužit i jako televizor, tablet PC…
Gina Miller (NanoGirl) - 3D výtvarnice tuto Freitasovu myšlenku kožního displeje rozpracovala v krátké animaci. V ní názorně ukazuje jakéže toto zařízení bude mít uplatnění.
Chcete vědět, jestli máte v těle správné množství minerálů? Ťuknete si prstem na hřbet ruky - vlastně na monitor, tímto poklepem jej aktivujete, objeví se menu a poklepáváním prstu se doklikáte k požadované informaci.
Optimisté takovéto zařízení už reálně vidí pod svojí kůží za deset let pesimisté za třicet. Jelikož nevíme, jak daleko jsou výzkumy nanotechnologií ve vojenských laboratořích, nelze se přiklonit ani k optimistů ani k pesimistům.
Nesmíme zapomenout, že ještě jeden světově uznávaný futurista si představuje kůži jako monitor - je jím Ian Pearson. 15.dubna 2003 vystavil na stránkách BTexact Technologies svoji prognózu nazvanou Technology getting under your skin - o tom, že se nám technologie dostanou pod kůži - a to myslel doslova.
V dnešní době je výzkum ohebných tenkých polymerních displejů tak daleko, že je možné předpokládat, že takový displej může být implantován pod kůži anebo, což by bylo možná lepší na kůži. Dále neustálá miniaturizace počítačů povede podle Pearsona k vytvoření Active skin - aktivní lidské kůže. K roku 2015 se podle futurologa podaří spojit aktivní kůži s nervovými zakončeními v té lidské opravdové. To pomůže zapisovat a reprodukovat hmatové pocity.
"Budoucnost je blíže než si myslíme, ale přesné odpovědi jaká bude, jsou možné jen na triviální otázky o ní. Aktivní kůže může naši budoucnost udělat zajímavou i napínavou," prohlašuje Pearson. Ovšem jako nejbližší realizovatelnou věc vidí pouze měnící se videotetování.

film na sobotu ... a něco na atak bránic

pátek 7. prosince 2012

To jsou věci

„Papíry, papíry, papíry, všude papíry!“ Nepříčetně řval prezident. „Papíry, ovšem ten s číslem kódu mé banky nikde!“
Tajemník probírá lísteček po lístečku.
„Máte to?“ občas zařve prezident.
„Ne, pane.“
„Já se z toho…“
„Pane, což takhle pro zapsání informací použít něco jiného než papír?“
Prezident zpozorněl. Nechal hledání v kupách knih, sedl si. „Naši vědci něco vynalezli?“
„Ano, pane. Digitalizaci dat.“
„Tak sem s tím vynálezem!“

-

„Disky, disky, disky!“ Všude disky, hystericky řval prezident. „A kde mám uložený datum narozenin tchýně, kde? To neví nikdo.
Tajemník tiše vkládal jeden disk za druhým do čtecího zařízení.
„Pane, mám to.“
„Konečně! Tak kdy je ta baba má?“
„Už měla, pane, před třemi dny.“
„Já se na to… tři dny to hledáme.“ Prezident vztekle lítá po místnosti a rozdupává datové disky.“ Chci něco lepšího, něco lepšího slyšíte?!“
Tajemník přikyvuje hlavou. „Pane, vynasnažíme se.“


-


Prezident poklimbával v křesle. Tajemník tiše vešel, postavil se před stůl a diskrétně zakašlal.
„Co je?“
„Pane, výzkum vám posílá, co pro vás vymysleli.“
„Dobře,“ prezident se usmál, „už se těším, a hlavně ať už je to tentokrát k něčemu!“
Tajemník před něj položil několik černých krabiček.
„Co to je?“ zafuněl prezident.
Tajemník beze slov jednu otevřel. Byla v ní velká průhledná oválná pilule. „Pane, toto jsou informační tabletky.“
„Cože?“ prezident jen vydechl.
„V těchto různých krabičkách, jsou různé informační tabletky. Prostě, pokud budete potřebovat informace o rodinných datech, spolknete pilulku z této krabičky,“ ukázal na otevřenou, „pokud informace o poznatcích fyziky z této, jak je na ni nápis fyzika.“
„To jsou věci!“ vykřikl radostně prezident, „a jak dlouho působí?“
„Věčně. Víte, vědci vytvořili tuto pilulku jako takový živý organismus, na povrchu má dvojitou membránu a uvnitř jsou zakódovaná potřebná data. A také má originální zdroj energie, ale nebudu vás zatěžovat detaily. Prostě tableta vám dodává do mozku potřebné informace, ale jen pokud má pravidelný přísun energie ze speciálních živin. Čili pokud ji budete dodávat zdroj pro její energii, tak budete mít neustále svá data s sebou. Živiny pro informační tablety máte v těchto kapslích.“ otevřel zelenou krabičku. „… a abych nezapomněl… pokud bude potřeba informace změnit, doplnit - resetují se pilulky v těle prostě vápníkem, ten je dokonale zničí a pro novější přísun dat se spolknou jiné.
Prezident chvíli mlčel a díval se na ony informační tablety. „Aha, zajímavé. A ty živící kapsle, ty si musím brát jak?“
„Denně ráno a večer. Látky se dopraví přímo k nim. Našemu tělu neškodí. Jestliže se přísun živin zastaví, tablety v těle odumřou. Ovšem nic se neděje, vědci vyrobí jiné. Technologii zadávání dat do jejich matrice máme zvládnutou.“
„Výborně.“ vydechl prezident, „konečně nebudu nic hledat,“ a ihned spolkl všechny přinesené informační a výživové tablety. „Jo a máte tedy nový úkol, dávejte mi ty výživové ráno a večer.“

-

Než přistáli na té divoké planetě chrstající ze svých útrob gejzíry lávy, tajemník prezidentu přinesl novou informační tabletku. Tentokrát obsahovala data o občanech, a byla nějak i technologicky vylepšená. Jinak, ty informace, ano dalo by se říci, že se jednalo hlavně o osobní věci těch lidí a o drby.
„Pane, spolkl jste tu novou pilulku?“
„Ještě ne, teď si vyjdu podívat se na tuhle planetu, tak až pak… je tak krásná, tak nespoutaná… a má i svá moře a v nich prý něco organického jakoby živého…“

-

„Kde jen je?“ prezident prohledává kapsy i šuplíky.
„Co hledáte, pane?“
„Tu tabletu, nikde tu není… asi jsem ji ztratil na té planetě… vracet se nebudeme, udělají mi rychleji novou.“
„Ano, pane za chvíli ji tu máte.“

-

„Podívejte se, pane tajemníku, to je ta divoká planeta, jak jsem na ni ztratil jednu tabletku, co už mi pak nedokázali udělat, že bychom se tam zas podívali?“
„Jak chcete, pane.“
„Zajímavé, ta planeta je nějaká jiná,“ sleduje monitory na svém těle. „Co to tam je?“
„Pane, představte si, náš výzkum zaznamenal, že tam jsou nějaké formy života a i inteligentního a představte si, je to všechno založené na organické bázi.“
„Neuvěřitelné,“ vykřikl prezident.
„A ještě neuvěřitelnější je, že ty formy života, a to úplně všechny, mají v sobě ty naše informační tablety! Sice už jsou nějak jinak naprogramované, ale jsou to ony! Jak se to mohlo přihodit? Zatím ani naši vědci s jistotou neumí odpovědět. Ztratil jste tu přeci jen jednu… máme potvrzenou tu bláznivou teorii, že i organické věci mohou být živé - rozmnožovat se a být inteligentní. Nějakým zázrakem se tady ta tableta namnožila a teď slouží těm na planetě. Určitým způsobem těm formám života dodává energii a představte si, pane prezidente, že pokud je resetují vápníkem, zničí se celá ta živá...“ zamyslel se, „jak to nazvat… bytost?“
„To jsou věci,“ zakroutil prezident hlavou. „tak poleťme raději někam jinam. „támhle ta planeta s prstenci kolem nevypadá na piknik špatně, co myslíte?“


ukázka z mé knihy Na konci kolejí
http://search.mlp.cz/?lang=cs&action=sTitul&key=3753919

čtvrtek 6. prosince 2012

Člověk jako stavebnice III.

Kosti a kůže
První kostní implantát si člověk vnořil do těla podle objeveného a vědecky ověřeného nálezu v neolitu. Jedná se o zlatou destičku, která nahrazovala čelní kost a byla nalezena v Peru. Kostními implantáty se zabývala arabská medicína před tisícem let a před pěti sty lety Aztékové. Používali hlavně biologické materiály a zlato.
Současný materiál používaný na výrobu různých implantátů - například kostí, kloubů, šlach…, ale i protéz, musí mít důležitou vlastnost - biologickou snášenlivost se živou tkání a to splňují některé ušlechtilé kovy a jejich slitiny (titan) a hlavně nově vyvíjené materiály jako jsou polymerní látky, biokeramika, uhlíková vlákna… Představme si některé:
Uhlíková vlákna byla poprvé vypěstována kolem roku 1940, rozkladem metanu, propanu a etylenu při 1200°C na křemenných podložkách. Uplatní se při nejen na tvorbu kostí, ale i tvorbě nových šlach.
Ještě dokonalejším biokompatibilním materiálem pro výrobu implantátů je monolitický skelný uhlík (glassy carbon), o kterém se dá říci, že je pro kapaliny a plyny téměř absolutně nepropustný. Vyrábí se pyrolýzou termosetových polymerů. Karbonizace je prováděna při 800 - 1200°C.
Biokeramika neboli keramika biotolerantní se dělí podle působní materiálu na živou tkáň na: inertní - to je např. korundová biokeramika nebo na bázi oxidu zirkoničitého,
resorbovatelnou - na bázi vápenatých solí, například fosforečnanů, uhličitanů nebo síranů (tu organismus vstřebává),
bioaktivní (na ni organizmus reaguje, jako na živou tkáň) - bioaktivní skla, bioaktivní sklokeramika nebo bioaktivní kompozity. Povrchově aktivní skla vyvinul v 70. letech 20.století L.L.Henche - ta se mohou chemicky vázat jak na kostní tak i na měkkou tkáň.
V současnosti bioaktivní keramiku vyrábí řada firem nejznámější jsou - japonská sklokeramika Cerabone A/W, německý Ilmaplant a český BAS-O a PORESORB-TCP od firmy Lasak.

Bioinženýři pracují na vývoji téměř všech lidských orgánů, zatím snaze vědců vytvořit její opravdu zcela umělou variantu odolává kůže. Ono v tomto případě technika naráží na jeden velmi zásadní problém a to je imunologie - díky ní člověk přijme jen svoji kůži a žádnou jinou. Dosavadní umělé kůže jsou jen dočasnými náhražkami, než se vlastní pokožka zregeneruje. Výrobní postupy kožní náhrady jsou různé, ale všechny musejí používat pacientovy keratinocyty, které vytvoří epidermis a také nějaké náhradní kožní struktury - to mohou být různé síťované kolageny (hlavně telecí nebo žraločí) vytvořené v laboratoři. Samotná náhradní kůže, která se implantuje pacientovi, se vyrobí tak, že se kožní struktura s keratinocyty navrství na silikonovou fólii. Další možný způsob je, že se fibroplasty pacienta osází na tenkou fólii z trojrozměrné houby vytvořené z kyseliny hyaluronové.

Člověk ne, ale roboti už svoji umělou kůži mají. Vyrobili ji výzkumníci z Tokijské university, vedoucím týmu je Takao Someya. Kůže je tenká, elastická a díky čidlům reaguje na tlak a teplo a v budoucnu prý přibude ještě reakce na zvuk, světlo, vlhkost… jak je krásné být robotem, ale bionika nás k nim jistě přiblíží. Podívejme se na kůži trochu jinak. Futuristicky - Ovšem to až zítra.

Robot na dnešní den

středa 5. prosince 2012

Každý člověk má právo na soukromí

Philip R. Zimmermann
Tento sympatický člověk ani v době své největší mediální slávy nehovořil o svém dětství a rodině, ale výhradně jen o své práci. Phill jako tvůrce šifrovacího softwaru PGP (Pretty Good Privacy) ctí soukromí všech lidí, je tedy logické, že i to své. Na druhou stranu, možná by mohl být sdílnější, co o něm vlastně víme? Narodil se 12. února 1954 a jeho nejoblíbenější dětskou hrou bylo vytváření tajných plánků a šifer. V roce 1978 zakončil studium informatiky na Florida Atlantic University titulem bakalář - programátor. Podle svých kolegů byl introvert, který se společně s nimi účastnil protivojenských shromáždění, ale nevyhledával pitky. I přes tento, pro studentský život "velký handicap", byl prý respektovaný vůdčí typ. Až do června roku 1991, kdy světu představil volně šiřitelný program k šifrování e-mailů PGP, byl známý pouze u odborníků. Živil se totiž jako programátor se zaměřením na kryptografii a zabezpečení dat a jeho služeb využívaly prestižní firmy - namátkou Silicon Graphics, IBM, Sun Microsystems, Reuters … Dnes patří mezi 50 nejmocnějších lidí Internetu.
Je členem řady odborných asociací jako International Association of Cryptologic Research, Association for Computing Machinery... Je prezidentem aliance Open PGP, dále je například v radě manažerů Computer Professionals for Social Responsibility v poradním výboru organizací Anonymizer.com, Hush Communications a Qualys.
Zimmermannova práce byla patřičně oceněna - v roce 2001 ho zapsali do CRN Industry Hall of Fame a v roce 2003 se jeho jméno objevilo na Zdi slávy (Wall of Fame) v Heinz Nixdorf Museums Forum. InfoWorld ho v roce 2000 zařadil mezi 10 hlavních zlepšovatelů elektronického průmyslu, v 1999 dostal vyznamenání Louis Brandeis udělované Privacy International a další …
Kromě vymýšlení šifer a zdokonalování PGP je i vysokoškolským učitelem na Stanford Law School's konkrétněji - přednáší v Center for Internet and Society a založil dvě firmy - na začátku roku 1996 PGP Inc., kterou v prosinci 1997 prodal Network Associates Inc (NAI) a v roce 2002 PGP Corporation.

Co je PGP? V kostce řečeno: Jedná se o kombinovaný prolomení odolný šifrovací systém, který na první pohled vypadá jako program s veřejným šifrovacím klíčem, využívající asymetrického šifrování - to se ale používá pouze pro zakódování klíče symetrické šifry, kterou je následně zašifrována samotná zpráva. V dnešní době se PGP stal standardem pro šifrování a digitální podpisy elektronické pošty na Internetu.

Příběh PGP
"Dost možná, že pokud by tento člověk neexistoval, normální občané by neměli přístup k takto dešifrování odolné kryptografii," prohlásil o Zimmermannovi a jeho PGP jeden z nejvýznamnějších kryptografů naší doby Matt Blaze a určitě má pravdu. Phill přišel s tímto nápadem a na začátku vše psal a programoval sám. Také se samostatné rozhodl, že PGP dá zdarma k dispozici všem lidem na Internetu, kteří o program projeví zájem. Jako občanský aktivista a člověk bytostně ctící právo na soukromí ani nemohl jednat jinak, protože právě v roce 1991, kdy program dokončil, se v USA chystal zákon 226, který zakazoval zcela volné používání účinných šifrovacích prostředků. Hrozilo tedy, že jeho program bude postaven mimo zákon.
Nakonec to dopadlo tak, že ne program, ale on měl velké trable s americkými úřady - v únoru 1993 u něj zazvonili muži z Amerického celního úřadu a Phill byl obžalován z nezákonného exportu zbraní. Naštěstí si místní tisk moc dobře uvědomil, že když Zimmermann bude odsouzen vlastně za to, že vystavil svoji práci na Netu a dal ji tak zdarma k užívání, může dojít i na ně a svoboda slova se stane minulostí - takže se za něj novináři postavili a úřady v roce 1996 byly nuceny pod tlakem veřejného mínění zrušit jeho vyšetřování a nepodat obvinění.
Vše skončilo dobře i spor s kolegy s RSA, kteří ho chtěli zažalovat za neoprávněné použití jejich algoritmu. PGP se dostal mezi lidi na celém světě a začal se zdokonalovat. Zimmermannova role v projektu se měnila s versí 2 už mu pomáhali dobrovolníci a versi 2.2 psali jen dobrovolníci. On až do verse 2.6.2 plně kontroloval každý jednotlivý element programu a denně práci konzultoval s programátory. V lednu 1996 se někteří dobrovolní pomocníci stali zaměstnanci jeho firmy - konkrétně Hal Abelson, Hal Finney - který zde byl hlavní architekt kryptografie, Colin Plumb - ten napsal podstatnou část verse 5... a příběh pokračuje

Robot na tento den

robotická létající víla:)

Člověk jako stavebnice II.

Třetí zuby.
Kromě protéz končetin a prstů znali už lidé ve starověku i náhradní zuby - vynález můstku je připsán Etruskům a konkrétní nález můstku pochází z let kolem 950 př.n.l. – jednalo se o řezáky nahrazené telecími zuby, fixované zlatými pásky k sousedním zubům. Ve středověku se takovými náhradními zuby "zdobili" hlavně králové a šlechtici. Protézy byly opravdovými uměleckými díly, ovšem po hygienické stránce zcela nevyhovující. Zhotovovaly se totiž z kostí, slonoviny, dřeva a i alergii vyvolávajících kovů. Změna v zubní protetice nastává v 18. století v roce 1728 Pierre Fouchard popisuje, jak vyrábět zubní náhrady a v roce 1756 Phillipp Pfaff ve své práci dává návod k pořízení otisku pacientovy čelisti pomocí pečetního vosku a k následnému odlití modelu ze sádry. V roce 1791 získal pařížský dentista Nicolas Dubois de Chérmant patent na porcelánové zuby. V 19. století byla zahájena sériová výroba porcelánových protéz. Od 60. let 20. století se začínají vyvíjet keramické a kovokeramické protézy a počátkem 70. let je možné vypadlé zuby nahradit implantáty. Tato operace se rok od roku stává rychlejší i méně bolestnější. Do kostní hmoty dolní nebo horní čelisti je zasazen kovový implantát, který má tvar šroubku (někdy i destičky) a na něj je, přes tzv. pilíř, našroubována umělá korunka. Ovšem, ne všechny systémy implantátů se skládají z několika komponentů, které jsou mezi sebou spojeny závity, včetně korunky. Toto řešení sebou přináší určité technické i medicínské problémy (závit se může zlomit, do spojení komponentů mohou proniknout bakterie). Jinou metodou je spojení implantátu, vnořeného do čelisti, s pilířem studeným svárem - kov se nasune na kov tlakem a komponenty drží pohromadě díky tření. Tuto metodu používá Bicon Dental Implant Systém.
Téměř všechny implantáty jsou vyráběny z čistého titanu - ten je nejlépe přijímán lidským organismem.
Dobrá zpráva pro české pacienty zní, že tyto opravdu věčné zuby vyrábí na zcela špičkové světové úrovni i česká firma Lasak. Jen nevím, co vše hradí zdravotní pojišťovna - jedná se totiž o velmi drahý zubařský zákrok
A budoucnost? Do zubů se může umístit i nějaký ten miniaturní přístroj - už v roce 2004 britští inženýři ohlásili, že úspěšně pracují na mobilním telefonu umístěným v zubu jako plomba. Tato hitech zubní výplň obsahuje vibrační zařízení a přijímač vln, který předá impuls na "vibrační zvonek"a následně jsou vibrace přes čelistní kosti přenášeny do ucha. Zvuk přichází do zubu v podobě digitálního rádiového signálu. Konstruktéři doufají, že do tohoto zařízení zamontují i mikroprocesor a pak bude mobil na světě.

pondělí 3. prosince 2012

Robot na dnešní den

Člověk jako stavebnice I.

Když se poláme mraveneček z dětské a tudíž infantilní říkanky, dostane prášek cukru, a pokud není, jak doktor předpokládal, do rána jako rys, tak mu prostě kolega zafouká na bolístku, pohladí ho po čele a hned je zástupce blanokřídlých v pořádku. Člověk to má těžší, nemoci či úrazy, které si přivodí, mu nenávratně mění tělo a ztěžují mu život nebo mu jej rovnou berou. V dnešní době řada vědců, techniků, lékařů dodává člověku do budoucna velkou naději na uzdravení se z těžkých, v dnešní době smrtelných, chorob, slibují dokonalé nahrazení poraněných rukou, nohou, nemocného srdce, prodloužení života, dlouhé mládí - ta naděje má jméno nanomedicína, bionika, bioinženýrství…


Náhradní částí těl - ruce a nohy

Člověk si způsoboval úrazy odpradávna, nejstarší nám známou protézou jsou cca 3000 let staré umělé prsty - palce na nohou, které postiženým zhotovili starověcí "protetici" v Egyptě. Jsou známy tři a materiál k jejich zhotovení tvořilo dřevo nebo hedvábí tvrzené klihem, na nohu se připínaly koženými řemínky. Onu hedvábnou protézu palce můžete vidět v Britském muzeu. Po staletí se v protetice nic neměnilo - pokud člověk přišel o končetinu a přežil to, pořídil si většinou dřevěnou protézu, která pouze prodlužovala pahýl a k tělu se připínala koženými řemínky. Takovéto protézy přetrvaly až do první poloviny 20. století, výroba dokonalejších protéz začala až po roce 1945. Mělo to svůj důvod - jedním z následků druhé světové války bylo i množství mladých invalidů, kteří přišli o končetiny - nutnost nějak řešit jejich situaci dala vzniknout oboru protetika. Nejdříve byl vytvořen u nožní protézy pohyblivý kloub. Následně se výzkumem a vývojem protéz začalo zabývat mnoho států. Cílem bylo vyvinout elektricky ovládanou protézu nohou i rukou. První takováto protéza se sériově vyráběla od roku 1965 v tehdejším Sovětském svazu, následovala Kanada a Rakousko.
V současnosti se pacienti setkávají s pohyblivými myoelektrickými protézami, které pod povrchem z plastické hmoty skrývají místo svalů, šlach a kostí elektrotechnicky náročný mechanismus. Dokonaleji nahrazují chybějící paži díky několika malým elektromotorkům, které umožňují silné a přesné uchopení předmětů, ale i pohyb ruky, zapěstí i lokte či prstů. U takovýchto protéz jsou samostatně pohyblivé většinou jen palec, druhý a třetí prst, zbylé se pohybují jako blok. Tyto náhradní končetiny se ovládají myoelektrickým signálem - ten vzniká pomocí elektrod napojených na tělo a snímajících elektrické signály vyvolané svalovými stahy (EMG) zbytku paže. Signály jsou slabé (12 miliontin voltu), proto je nutné je zesílit a to ještě dříve, než dojdou do řídící jednotky, ze které se dává příkaz elektromotorkům. Příkaz motorkům samozřejmě odpovídá přijatým signálům - svalovým stahům - v praxi to znamená, že umělou rukou lze provádět jednoduché činnosti jako otevírat skříň, uchopovat jakékoli tenké předměty, nalít si sklenku vody… Učení se těmto jednoduchým činnostem je ovšem obtížné, z principu konstrukce je jasné, že myoelektrické protézy nemohou pacientovi poskytovat zpětnou vazbu. Energetickým zdrojem protézy je výměnný akumulátor.
Nejznámější umělou paží je Edinburgh Modular Arm Systém, z názvu je patrné, že vznikla ve Skotském městě Edinburgh. Konkrétně na místní universitě na katedře ortopedické chirurgie, pod vedením Davida Gowa. Na této bionické ruce vědci pracují od roku 1987 a výzkum je prý velice štědře financován i skotskou vládou. Jedná se o první takovouto paži - myoelektrickou protézu na světě a jejím úplně prvním uživatelem a zároveň dobrovolnou pokusnou osobou byl Campbell Aird. Jednu z prvních verzí bionické paže si k tělu připevnil v roce 1993 a dostal se tak do Guinnessovy knihy rekordů.
EMAS se může otáčet v rameni, lokti i zápěstí a pokrývá jí hmota z kaučuku a silikonu
V současnosti ji začíná vyrábět firma TouchBionics, ve které je David Gow technickým ředitelem.
Je nutné se ještě zmínit o výzkumu prováděném na universitě v Southamptonu. V roce 2005 zde představili prototyp Southampton Remedi-Hand jedná se o protézu ne celé ruky, ale její části od zápěstí. Díky šesti motorkům a převodům se každý prst pohybuje samostatně což vede k dokonalejšímu úchopu předmětů i kulatých. Nesrovnalost pět prstů a šest motorků je logická - pro palec, který se pohybuje složitěji než ostatní prsty jsou potřeba dva. Bionické zapěstí je spojeno se svaly pomocí malých procesních jednotek a řídí se opět svalovými stahy.

Jaká bude bionická ruka v budoucnosti? Tvůrci EMAS by chtěli, aby byla ovládaná přímo z mozku pacienta. Jinou možnou variantou k dosažení dokonalého ovládání protézy by bylo její napojení přímo na nervová zakončení v pahýlu paže. Obojí je velmi obtížné a výzkum teprve začíná.
Kromě náhradních rukou se vědci samozřejmě zabývají i výzkumem protéz nahrazujících dolní končetiny - zde není problém v ovládání úchopu prsty, ale například s ohýbáním kolene.
První pasivní biomechanickou protézu nohy vytvořila v roce 1999 firma Otto Bock. Dostala název C-leg.
Revoluci v protetice má být protéza Power Knee - jedná se o bionické koleno a holeň. Jejím vývoje se zabývá oddělení BioTronix firmy Victhom a výrobou společnost Ossur.
Power Knee používá elektromechanický zdroj energie a systém řízení - "Sound-Side Sensory-Control" (SSSC), díky kterému je realizována jeho kinetika i kinematika v souladu s biomechanickými procesy člověka. Jednodušeji řečeno SSSC je schopné imitovat kolenní svaly - jejich funkci v noze.
Technologie SSSC je založena na shromažďování informací o charakteristice kroku člověka a následném využití této informace pro řízení pohybu protézy. Všechny nutné veličiny k řízení protézy se měří 1350krát za sekundu, což vede k její skutečné symbióze s člověkem.
Inteligentní řízení umožňuje významně zmenšit výdaje energie, takže s touto protézou pacient bez problémů může na vycházku do lesa nebo na dálkový pochod.
Podle současných trendů v protetice se dá usuzovat, že za několik desítek let mohou být vyvinuty náhrady nohou a rukou, které budou ovládány z mozku a na první pohled nebude vidět, že se jedná o protézy, navíc tyto umělé končetiny umožní člověku jistě i možnost vyvinutí větší síly i rychlosti a pro zdravé lidi budou na trhu exoskelety.

Staré sci-fi filmy nejsou k zahození

The Cabinet of Dr. Caligari (1920) - Full Movie


sobota 1. prosince 2012

Staré sci-fi jsou skvělé

Slunce pod kůží

Seděli na břehu moře. Osamělá, velice nesourodá skupinka několika lidí v plavkách.
Před lety by si jich nikdo nepovšiml, ale dnes vyvolalo jejich počínání velký rozruch. Už roky je slunění, vzhledem k velkým zdravotním rizikům, přísně zakázané. A jak to bývá všude zvykem, honem se psaly petice za vyhoštění nebo za záchranu těch lidí a starousedlíci se chodili dotazovat na policejní stanici i ke starostovi, co se to tam děje… Skupinka začala zajímat světová média… zjistilo se, že se jedná o členy Laboratoře technické evoluce. Šéf laboratoří byl pozván do státní televize.
"Pane doktore, můžete našim divákům vysvětlit, co znamená ona skupinka slunících se lidí?" redaktor nasadil velmi ostrý hlas, ale přitom se díval přímo do kamery a usmíval se.
Doktor se rovněž suverénně zadíval do kamery, "nečekejte žádnou senzaci, či nějaké porušování zákonů. Nikoliv, takové věci se ve spojení s naší vědeckou laboratoří nemohou v žádném případě vyslovovat."
"A oč se tedy jedná?" skočil mu do řeči redaktor.
"Jedná se o zcela normální výzkum.Ti lidé svolili podstoupit novou léčebnou terapii. Oni mají místo normální kůže, kůži protkanou nano solárními články, díky nimž mohou plnohodnotně žít, tyto články zajišťují energii jejich náhradním orgánům a přístrojům, které jim v těle dávkují léky… a oni si na mořském břehu prostě dobíjejí baterky."

Bude někdy existovat člověk "na baterky"? Pokud ano, nebyl by použit spíše jiný zdroj energie, než sluneční? Přístroje v těle by mohly "parazitovat" a brát si potřebnou energii ze svalové aktivity (nanogenerátory založenými na piezoelektrickém jevu se skutečně zabývá profesor Zhong Lin Wang z Georgia Institute of Technology) nebo oxidu glukózy, kterého je v krvi člověka dostatek. Vše je v budoucnu možné… zatím jsou to pouhé hrátky fantazie.

pátek 30. listopadu 2012

robot na dnešní den

Inteligentní architektura

Města lidstvo staví tisíce let, ale až dnes ho může jedinec tím, že v něm žije na chvíli, ale okamžitě, změnit. Tuto proměnu umožňují nové inteligentní prvky v architektuře - interaktivní chodníky, podlahové krytiny, fasády a osvětlení. Nejedná se o pouhé futuristické vize, ale o realitu.

V 90. letech se poprvé objevily velice jednoduché interaktivní fasády - jejich variabilita byla založena pouze na zhasínání a rozsvěcení světel v jednotlivých místnostech. Tato světla byla řízena počítačem a vytvářela v noci na domech různě obrazce a později i hry.
Nejznámější je experiment studentů z holandské Technische Unversiteit Delft z roku 1995. Z devadesáti šesti metrové budovy elektrotechniky vytvořili monstrózní monitor, na kterém se on-line hrál Tetris. Studenti snímali fasádu domu - čili hru - z ulice, a tak si přes Internet mohl zahrát kdokoli a odkudkoli. Pohybující se jednotlivé hrací kostky byly tvořeny počítačem opět pomocí řízeného zhasínání a rozsvěcování světel v místnostech.
Hrátky se světly v pokojích, které měly jen velmi krátkodobý vliv na změnu vizáže domu a tím i města, vystřídala světla umístěná přímo na fasádě, což umožňuje změnit dům na monitor dlouhodoběji. V roce 2000 - 2001 se budova ING Bank stala takovým dočasným displejem, který zobrazoval fotografie a krátké animace, díky barevnému nasvícení okenních výklenků, které bylo, jak jinak, řízeno počítačem.

V současnosti se začínají uplatňovat "monitory" trvale zabudované do staveb, některé jsou už přímo neoddělitelnou součástí fasády. Ukázkou, za kterou nemusíme daleko cestovat, je budova muzea současného umění - Kunsthaus v rakouském Grazu. Jedná se o designérský projekt BIX, realizovaný v roce 2003. Fasáda je složena z kombinace různých panelů z akrylového skla. "Monitor" vytvořený z těchto panelů je vlnitý a jsou na něm pravidelně vytvářeny oči, takže budova se tímto, a zároveň svým larválním tvarem střechy, podobá spíše než domu příšeře z bájí.
V panelech je rozmístěno 930 koleček o průměru 40 cm, jedná se o fluorescenční lampy, které jsou napojené na počítač a tvoří jednotlivé body monitoru velikého 20x40 metrů. Lampy jsou 40 vatové a pomocí regulace jejich jasu se na monitoru zobrazují obrázky malého rozlišení anebo animace s frekvencí 18 záběrů za sekundu.
Budova i přes svoji nepopíratelnou architektonickou krásu a hitech fasádu působí mezi historickými domy dojmem vetřelce.

Změnit interaktivními prvky šedé městské aglomerace v zajímavé čtvrti chce designérská firma Electroland z Los Angeles. Právě její projekty chtějí do okamžité, i když chvilkové, změny vzhledu budov a tím i města zakomponovat zde žijícího a pohybujícího se člověka.
Jejich prvním projektem z roku 2001 byl R-G-B. Jak už název napovídá, jedná se o červená, zelená a modrá okna nasvícená matnými světelnými zdroji. Okna jsou v řadě u střechy v jednopatrové budově Southern California Institute of Architecture v Los Angeles. Celý vtip tohoto projektu spočívá v tom, že osvětlení oken je ovládané mobilními telefony, kterými lidé volají do institutu. Po zavolání následuje například blýsknutí a pohasínaní všech oken najednou a nebo se pruh 81 oken změní na běžící pas barevných světel. Efekty se řídí podle toho, jaké číslo je voláno, takže volající z dálky může vidět, že jeho signál byl přijat a tomu komu volal na stole vyzvání telefon. Za toto veselé zpestření 180 metrů dlouhé budovy dostal Electroland v roce 2004 ocenění od Society for Environmental Graphic Design (SEGD). Přes toto ocenění nevím, jestli je tento projekt tím nejlepším, ke každodenní hře světel se nikde nevyjadřují zaměstnanci institutu. Efekty nejsou vidět nejen zvenčí budovy, ale samozřejmě i zevnitř a být v barevné muzice celý den …
Další realizací jsou pěší lávky na mezinárodním letišti ve městě Fort Lauderdale. Podlahy těchto lávek tvoří hitech krytina - monitor ze světelných diod (LED), vybavený senzorovým povrchem. Chůze po letištní lávce bude tedy díky této krytině, která cítí dotyk, pro mnohé lidi fascinujícím zážitkem, protože jejich kroky budou doprovázet s nimi běžící světla rozmanitých tvarů. Světla na podlaze zaznamenají i setkání se lidí - v tomto případě se na podlaze objeví blýsknutí různoběžných světel. Toto je rozhodně výborný nápad, jak narušit monotónnost letišť.
Druhý projekt Elektrolandu se jmenuje 11th & Flower, jedná se o přeměnu známého domu v L.A. Tentokrát bude na aktivní přítomnost člověka reagovat dům i chodník před vchodem. Chůzi člověka zde nebudou provázet různé světelné tvary, ale každému chodci budou přiřazeny buďto zářivé křížky nebo velké čtverce či kolečka. Chodník je opět tvořen světelnými diodami a senzory citlivými na tlak. Obrazce budou jen červené.
Světelná hra při chůzi lidí je okamžitě přenášena na fasádu domu, která se, jako v předchozích případech, stala trvalým monitorem pomocí skleněných panelů a světel.
Analogickou instalaci různých barevných světelných hříček designéři navrhli umístiti i dovnitř budovy. Zde by chtěli rozmístit projektory, které by na podlahu i stěny promítaly nějaké živé obrázky a chodby by pokryli zeleným kobercem ze světelných diod, který by neustále měnil svůj vzor.

Všechny tyto projekty jsou velice zajímavé, jak po technické stránce, tak i po té výtvarné a urbanistické. Prozáří monobloky a dlouhé chodby. Jen jak se říká, dobrého po málu, pokud by takovýchto interaktivních domů bylo ve městě mnoho asi by už nevyvolávaly úsměvy a zájem, ale lidé by možná žádali hygieniky o zásah proti rušivým světelným efektům.
Nebo naopak města budoucnosti budou jen z takovýchto domů? Jsme svědky převratného vynálezu vedoucího k absolutně jinému pojetí architektury? Města a jejich jednotlivé ulice budou vytvářeny jednolitým pásem jednoho domu, co ulice to jen dva domy - napravo a nalevo. Tyto pásy by byly z panelů a jeden jako druhý, ale přesto každá ulice bude jiná, tvořená ne ze dvou bloků, ale desítkami nejrůznějších domů s barevnými a složitými fasádami, které ovšem budou virtuální, protože pravá fasáda bude monitor ovládaný počítačem. A lidé by měnili vzhledy domů podle své nálady nebo spíše by vzhled byl koordinován z nějakého architektonického centra?







http://electroland.net/

čtvrtek 29. listopadu 2012

Robot na dnešní den

Geny na mnoho způsobů

Geny jsou zodpovědné za správný vývoj embrya v jedince s patřičným počtem končetin, orgánů a celkovou vizáží odpovídající rodičům vznikajícího živočicha. Předurčují i některé nemoce nebo náchylnost k nim… Manipulace s geny budí mnohé emoce, hlavně, pokud se jedná o rostliny, které jsou zdrojem obživy…ale geny mohou být i zdrojem umělecké zábavy.

Hudební a vizuální designér Nigel Helyer ve spolupráci s laboratoří SymbioticA na University of Western Australia, vypracoval projekt GeneMusiK. Přeměňují genetické kódy v hudební skladby a naopak.
Pokusy "zhudebnit" rozšifrované řetězce DNK byly už před projektem GeneMusiK, ale prý ještě nikdo nedošel tak daleko, jako oni, tvrdí Helyer a jelikož nejsou jiné informace, věřím mu.
Genetické kódy se v hudební kompozice transformují pomocí speciálních matematických algoritmů, které vytvořili zakladatelé projektu. Zároveň "naučili" noty zpětně se měnit v řetězce DNK.
Tvorba genetických hudebních kompozic probíhá následovně: Biologové vlepí fragment "hudebního" kódu do genů bakterií, rozmnožovaných ve zkumavkách. Potom - po několika etapách rozmnožování a tvorbě nových mutací, opět provedou rozšifrování genetických kódů mutantů a ty přemění na noty. Takováto melodie bude odlišná od té původní - výchozí, ale zároveň tam budou slyšet známé řetězce.
Proces přeměny genů v noty nazývají tvůrci GenemusiK - "muzikální formy, které mutovaly v biologickém kontextu".

Další výzkum týkající se genů už není žádná legrácka a to doslova. Týká se bolesti. Vědci mají špatnou zprávu pro ty, kteří si myslí, že bolest lze ovládnout vůlí. Neexistuje žádný výcvik na odstranění pocitu velké bolesti například z pouhopouhého píchnutí jehlou. Snášení okamžité (ne chronické) bolesti máme každý geneticky zakódováno v sobě. Gen, který je za toto zodpovědný, se familiérně nazývá “gen mužnosti či chlapáctví”, jinak COMT gene. Lidé, kterým chybí, snáší bolest hůře než lidé, kterým byl jejich předky předán.
Tento gen totiž při náhlé akutní bolesti aktivuje v mozku výrobu velice velkého množství přírodních bolest tišících látek – endorfinů a tím pádem člověk lépe snáší bolest a zdá se být zmužilým drsňákem.
Pravdivost tohoto tvrzení ověřili neurologové University of Michigan. Dr. Jon-Kar Zubieta zkoumaným osobám postupně injekčně vstřikoval do čelistních svalů slanou vodu a oni popisovaly své pocity bolesti. Pokusným osobám se aplikovala slaná voda tak dlouho, pokud neoznačily, že to už byl jejich práh snesitelnosti bolesti .V tomto případě vědci ihned změřili aktivity různých částí mozku této osoby (metodou pozitronové emisní tomografie - PET).
U zkoumaných, kteří měli práh bolesti vysoký, bylo genem (val-COMT gene) aktivováno velké množství endorfinů a u těch, kteří měli velice nízký práh bolesti se tak nestalo, jejich mozek ho vyprodukoval malé množství ( u nich se hovoří o met-COMT gene), které nestačilo na otupění bolesti.
A k čemu je takovýto výzkum, který svým způsobem spíše připomíná praktiky mučení?
Tito “pokusní králíci” pomáhají při tvorbě nových a dokonalejších analgetik. Gen “mužnosti” také vysvětluje fakt, proč jen na některé lidi antidepresiva působí i jako analgetika.





Zdroje:
Stránka Nigela Helyera http://www.sounddesign.unimelb.edu.au/web/biogs/P000087b.htm
SymbioticA http://www.symbiotica.uwa.edu.au/
The Gene for Pain Tolerance http://www.bio.davidson.edu/courses/genomics/2003/talbert/pain.html