čtvrtek 13. prosince 2012

Konec světa? Nebojte se, bude! část 1.

Budoucností vesmíru jest jeho minulost. Kdyby vesmír měl skončiti jednoho dne, bylo by se tak dávno již stalo a nebyli bychom zde, aby tento problém byl prostudován.
Camille Flammarion


Před více jak tisíci lety mnoho listin psaných v tomto čase začínalo slovy: Termino mundi appropinquante - před blížícím se koncem světa. A jaká to náhoda, rovněž z tohoto období se dochovalo mnoho darovacích listin, ve kterých lidi odkazovali své majetky klášterům. K čemu přeci hmotné statky, když moudří mužové v kutnách a církevních hábitech mluví o konci světa?
„Koncozvěsti“ sýčkují i v naší době. I v tomto případě je účelovost mýtu a cílenost zřejmá jako vždy, o peníze jde především, a také o moc samozřejmě.

Mýtus o konci světa nebo spíš o věčném návratu?
Mýtus je jako sen při otevřených očích. Stejně jako ve snech se objevují skuteční lidé, věci, situace, prostě celý svět, který snící v bdělém stavu zná a vnímá i v mnoha mýtech vystupují reální, kdysi skutečně žijící lidé, existující věci a proběhlé situace, události – jen všechno toto je, zrovna tak jako sen, vytrženo z kontextu skutečné reality a kritického myšlení a přeměněno do představ fantazie, ve které je povoleno vše. Vše? Jak se to vezme. Každá fantazie, zrovna jako sen, musí stavět na tom, co zná, mozek bez dostatečných vjemů nevymyslí vůbec nic. Prostě ono „kde nic není“ platí i pro fantazii.
Toto je jeden z důvodů, proč hledat v mýtech a pověstech pod nabájenými vrstvami jejich prapůvodní racionální inspiraci.
Mají všechny mýty racionální základ? To asi ne – některé byly stvořeny za účelem ospravedlnění vlastního chování – v tomto případě jejich racionální předlohu musíme hledat někde mimo, je jí účelovost a cílenost na určitou skupinu lidí ve společnosti. Příběh takovéhoto mýtu je vždy lživý.
Příkladem lživého mýtu může být tzv. „mýtus dvacátého století“ účelově a cíleně vymyšlený A. Rosenbergem ( teoretikem hitlerovského fašismu) pojednávající o nadřazenosti a poslání německého národa a zároveň ospravedlňující jejich rasistickou politiku. Racionálnem je zde pouze touha po absolutní moci.
Mýtus, který se možná až později po svém vytvoření, stal účelovým a jehož účelovost je platná až do dnešních dnů, je ten o konci světa.

S první myšlenkou, s prvním abstraktním uvažováním se určitě objevily i otázky: Jak to, že jsem tady? Co je to všechno kolem mě? Bude zase tma? Bude zase světlo? Tyto otázky se stále více specifikovaly: Jak to všechno začalo? Skončí to někdy? Pozorováním a logickou dedukcí člověk došel k závěru, že vše se tvoří a zaniká, i vesmír a svět se zrodily a tedy zákonitě musejí i zemřít.
Navíc pravěký člověk žil jen přítomností, dá se říci, že se u něj projevoval strach z posloupného a nevratného, lineárního plynutí času. Čas jako takový ignoroval - oč se nezajímáme, jako by nebylo.
Na základě tohoto uvažování a svého strachu člověk stvořil mýty o věčném zániku a znovustvoření sebe samého, přírody a celého Světa. Při rituálech, představujících mytologickou pověst o stvoření světa, všem zúčastněným připadá, že skutečně teď, v tuto chvíli, se znovu vše odehrává a oni jsou při tom. Zároveň jsou přesvědčeni, že kdyby zanedbaly rituál, svět by proto skončil, přestal by existovat. Ritem zajišťují pokračování světa, jeho kontinuitu v časech.

První dochované písemné památky jsou od Sumeřanů a ti konec světa viděli jako potopu, která očistila hříšné lidstvo a v lodi přeživší rodina spravedlivého Utanapišta opět zalidnila zem. Potopu jako symbol očištění a konce i zároveň dalšího začátku pak přejali Židé, antická civilizace, křesťané, indiánské kmeny...


"Věz, že já jsem Čas, jenž způsobuje ničení světů, když dozrají, a způsobuje i to, že přicházejí, abych je mohl zničit." Tak hovoří Višnu v posvátné hinduistické knize Bhagavadgíta. Višnu je podle hinduistů tvůrce i ničitel, vznáší se ve zlatém kosmickém vejci, kde odpočívá na mnohohlavém hadovi nekonečného času Anantovi. Jakmile má Višnu stvořit nový svět, vyraší mu z pupku květ lotosu. Z tohoto květu se vynoří on sám, ovšem ve své inkarnaci jako Brahma - zdroj nového života. Brahma rozbije zlaté vejce a tak začíná další cyklus znovuzrození světa a jeho následné zničení. Tento cyklus se rovná tisíci Višnuovým mrknutím oka a trvá 4,3 miliardy lidských let.
(Není to zajímavé? Stáří Země se odhaduje na 4 - 5 miliardy let.)
I pro některé celkem stoické Indy je toto časové rozpětí moc dlouhé, z tohoto důvodu v 6. století př.n.l. založili sektu džinistů. Ti neuznávají žádný začátek a konec času a prostoru, proto neměli ani žádný mýtus o stvoření a konci světa. Časový cyklus si představovali jako kolo s dvanácti loukotěmi. Co loukoť - to jeden věk. Tento cyklus má dvě poloviny - rozvoj a úpadek.

Představy konce světa, pocházející od lidí z chladných severských krajin byly rovněž velmi fantaskní.
Podle nich kosmický strom jasan Yggdrasil byl středem vesmíru, původcem času, prostoru a života. Větvemi, kořeny, kmenem spojuje nebe, zemi a podsvětí.
Svět je kruh obklopený oceánem a ten obtáčí had světa. Kdyby došlo k usmrcení hada, dojde i ke zničení světa, ale Yggdrasil zůstane nepoškozený a v jeho větvích se zachrání dvě bytosti, ze kterých vzejde nové lidstvo v novém světě.

Kořeny naší evropské kultury jsou v Antice. Řecko, Řím… málokdo už zná jejich mytologie. Ta řecká je původnější a víc plná fantazie a života. Národ individualistů, filosofů, básníků a požitkářů, jak si tito lidé představovali konec světa?
Ve 3. Století př.n.l.Beróssos zviditelnil chaldejskou doktrínu "Velkého roku" a přispěl tak k jejímu rozšíření po celém helénském světě (byla přejata pak i Římem a Byzancí). Toto učení hlásá, že vesmír je věčný, ale je periodicky ničen a obnovován každý "Velký rok" (kolik má tento rok našich lidských let se jednotlivé filosofické školy neshodly). A co tedy tento tzv Velký rok nastane? Potopa - to když se spojí všech sedm planet ve znamení Raka ( "Velká zima"). Pokud se sedm planet spojí ve znamení Kozoroha celý vesmír bude stráven ohněm (ekpyrósis). Tyto katastrofy jsou cyklické, neodvratné, dané "shůry" a po nich se vše obnovuje, takže Řekové došli k závěru - proč mít strach.

Nastane tedy konec světa? Vyhyneme? A jak? Kdy to bude? Co bude příčinou? Bude konec skutečně koncem nebo přijde nový a lepší svět? Tyto otázky procházejí celou historií lidstva. Apokalyptické představy jsou metamorfovaným strachem ze smrti, a zároveň i touhou po něčem lepším, po spásné očistě, po nevinnosti, po další šanci, po anulování času. Snad je v tom i sen o cestách časem, o věčném životě, o šanci někdy a někde jinde se znovu narodit. Anakyklósis - věčný návrat se skrývá za koncem.

Žádné komentáře:

Okomentovat