středa 12. prosince 2012

O obyčejnostech, a co je obyčejnějšího než takový vuřt …


Vuřty v dnešní době odborně nazývané špekáčky, jsou staré téměř 3000 let. Divíte se? Ono totiž za tuto uzeninu je možné pokládat i onen kozí žaludek, naditý krví a masem, který v Homérově Odyssey slibuje jeden nápadník Penelopin tomu, kdo z boje o její ručku vyjde vítězně.
Básník si jistě toto jídlo nevymyslel, ale zřejmě ho dobře znal. Jednalo se podle všeho o vžitou lahůdku a podle toho, že to byla cena pro zdatného reka asi vzácnou a ne každodenně dostupnou.
Také ve starém Římě byly při hostinách podávány, a to přímo na počest bohů, malé vuřtíky zavěšené na dlouhých šňůrách. Římané dovedli hodovat, jistě to byla delikatesa.
Nejen svět antiky baštil špekáčky, ale i - podle mínění Říma barbaři - staří Germáni si tuto uzeninu oblíbili. Konzumovali ji převelice a při tom jídle si možná uvědomili, že žaludkem prochází nejen krmě, ale přeci i láska a buřtíčky si dávali navzájem darem. Z toho prý u nich vzniklo přísloví: vuřt za vuřt.
Ovšem komu by dali zatím v historii nejdelší buřt? Byl dlouhý 700 metrů, vyrobil ho řeznický cech v Královci při jedné slavnosti roku 1592 a čtyři tovaryši na něm pracovali celý týden. Snad se ta slavnost odehrávala v zimě, jinak tovaryši na jednom konci uzeninu dokončovali a na druhém už ji klidně mohli požírat červy.

Na sklonku prvního tisíciletí byly v různých zemích vuřty zakázány a výrobci vuřtů a jaternic, lidé, kteří mísili zvířecí krev s masem, byli prohlášeni za bezectné, měli být veřejně mrskáni a ostříháni dohola.
Proč asi vznikl tento zvyk? Možná to byla první ochrana spotřebitelů. Co si budeme nalhávat vuřtíky byly a jsou velmi často všelijak šizené, a co se do nich rozemele, někdy možná neví ani jejich zhotovitel. Jedno je jisté, vuřty vždy byly a stále zůstávají zlatým dolem pro uzenáře.

Žádné komentáře:

Okomentovat