neděle 30. prosince 2012

ukázka - prolog románu Mnohočetný Faust aneb kam chodí spát motýli

Začátek, absolutní…
Leží v postýlce. Uběhla minuta, dvě, deset. Čeká. Dveře se otevřely. Matka ji přišla přečíst pohádku před spaním. Bez ní Gréta neusne.
Žena monotónně předčítá ani nevnímá, co čte. „ Líbila se ti pohádka?“ zeptá se automaticky. Nečeká odpověď. Pohladí ji a políbí.
„Mami, neodcházej ještě,“ zaprosí.
„Musíš spinkat. Hezky se přikryj a uvidíš, že hned usneš.“
„Mami, já se tady sama bojím.“
„A čeho prosím tě?“
„V noci tady chodí lidi.“
„Nepovídej. Kdo by tady chodil? Jsme tu jen my tři, tatínek, já a ty. Neboj se. Taková veliká holčička a bála by se noci. To se ti asi něco zdá, spinkej.“ Přikryla dceru až k bradě a odešla.
To má představy určitě z televize. Neměla by se na ni tolik dívat. Musím promluvit s Mirkem. Měl by se jí víc věnovat.

-

Leží. Bojí se pohnout. Pomalu si stáhla peřinu přes hlavu.
Takhle mě určitě nikdo nevidí. Nesmím se hýbat.
Slyší pravidelný dech spící matky a otce. Chtěla by na ně zavolat. Probudit je.
Určitě by se zlobili, že si vymýšlím. Nikde přeci nic není.
Teď jasně zaslechla zvuk tekoucí vody z koupelny. Někdo si v obýváku čistí zuby.
Zalezla si ještě hlouběji pod peřinu. Skoro nedýchá. Z vedlejšího pokoje je slyšet cinkání příborů.
Zase tam jsou nějací cizí lidé. Snídají. Vypadá to jako u nás ráno. Začne to vždycky, když jdeme spát. Zadržuje dech. Někdo rozevírá dveře do ložnice. Jsou to velké skleněné dveře. Mají dvě křídla, která se neotevírají normálně, ale musí se od sebe odsunout. Křídla zajíždí do otvoru ve stěnách. Vydávají přitom skřípavý zvuk. Ten právě zaslechla.
Nebo to bylo něco jiného? Měla bych se podívat.
Poslouchá. Je ticho. Peřina tlumí všechny zvuky. I přes to jasně slyší, že někdo u nich zamyká. Pod přikrývkou je vedro. Špatně se jí dýchá. Začíná se dusit.
Budu muset vylézt. Vždyť mamka a taťka tady klidně spí. Jsou se mnou. Určitě se mi něco zdá. Maminka mi to říkala. Nemám se bát, jsem velká.
Vysoukala se zpod peřiny. Sedla si na postel. Propocené pyžamo na vzduchu studí.
Měla bych si vzít jiné, ale to je v obýváku.
Podívá se na dveře. Jsou zavřené. Nikde se nic nehýbe. Není slyšet sebemenší pípnutí. Uklidňuje se. Přestává se klepat strachy. Pyžamo stále víc studí. Klepe se pro změnu zimou. Vlhká látka se lepí na tělo.
Musím se převléknout. Ve vlhkém se nachladne, říká maminka. Opravdu se mi to zdálo. Kdyby mi ti lidé chtěli ublížit, udělali by to přeci hned. A jsou tady rodiče, určitě by se probudili. Opatrně vstává z postele. Po kolenou se doplazí ke dveřím.
Když se zmenším, tak si mě nevšimnou.
Rozevřela obě křídla na malinkou škvírku. Pozoruje obývák. Nikde nic. Všechny věci jsou na svých místech. Ještě opatrně odsunuje dveře. Protáhne se a rychle doběhne ke skříňce s prádlem. Vzala si nové pyžamo. Opět potichu, aby nevzbudila rodiče, zavírá.
V postýlce okamžitě usnula.

-

„Gréti vstávej. Sedm hodin. Ať nepřijdeš pozdě do školy, dostala bys poznámku.“
„Ano mami, už vstávám.“
Všichni se postupně vystřídají v koupelně. Zvuk vody, kartáčků třecích zuby.
Snídaně. Matka přináší konvici s čajem. Nalévá čaj. Cinkají lžičky. Otec dojídá smažená vajíčka. Vidlička cinká o nůž.
Tohle už slyšela. Ne včera ne, měli přeci bábovku. Kde to slyšela? Určitě to takhle vypadalo v noci!

„Dneska jsi spala dobře, Grétičko? Nebo se ti zase něco zdálo?“ Matka se starostlivě dívá na dceru.

„Zase jsem slyšela, jako by tu někdo byl. Vstala jsem a šla jsem se podívat. A nikdo tady nebyl. Vypadalo to jako u nás ráno.“
„No, tak vidíš. Strach má velké oči. To sis všechno představovala jen ve své fantazii. Malé děti jako ty mají velkou obrazotvornost. Ty jsi, ale hrdinka. Překonala jsi strach a sama ses přesvědčila, že se ti to jenom zdá. „ Matka políbila svoji dceru.
-

Další popřání dobré noci. Další pohádka z knihy.
Usnula hned.
Neví, kolik mohlo být hodin, když se probudila.
Co. Co to bylo? A znovu! V obýváku někdo kýchá.
Posadila se na postel a poslouchá. Znovu někdo kýchnul.
Táta to nemůže být, spí tady. Z práce se vrátil s rýmou a tam někdo kýchá stejně jako on!
Vstala z postýlky. Lehla si na zem a plazením se dostala ke dveřím. Krátká cesta ji trvala půl hodiny. Pomalu se zatajeným dechem rozevírá dveře. Jedním okem přitisknutým na malou mezeru, pozoruje obývák. Stejný stůl. Stejné židle, stěna, obrazy. A přeci to není jejich stůl, židle. Náš nábytek nesvítí.
Zvuk dveří z koupelny. Do místnosti vchází její otec. Matka nese konvici. A teď vidí sebe!
„To jsem přeci já!“ Vykřikne hodně hlasitě.
Nikdo si jí nevšímá. Otočí se. Za ní klidně spí rodiče. V obýváku otec dojedl smažená vajíčka. Cinkl příbor. Hovoří s matkou.
Takhle se se mnou baví naši. A já jim odpovídám. Vždyť jsem, ale tady!
Všimla si, že jako nábytek svítí i oni. Rozhodla se.
Nejsem přeci zbabělá.
Otevřela dokořán. Jde k nim. Nevšímají si jí. Jde k sobě. Obě se na sebe dívají.


„Mamíí! Tatííí! Já se vidím. Jak jsem dneska slyšela ty zvuky! Teď vidím sebe tady. Podívejte se. „ Oba se dívají označeným směrem.
„Vždyť tam nic není. Gréti uklidni se. Asi jsi viděla svůj obraz ve skle stěny.“
„Je to tady. Jsem to já. Mami,“ trvá na svém.
„Neboj se, jsem tady u tebe. Já i tatínek. Nic tam opravdu není. Pojď ke mně. Vždyť ty se celá třeseš. To máš z toho ponocování u televize. S tím je konec. Zítra odjíždíme na chalupu a tam naštěstí nebude.“



Oni mě nevidí a ta holka tak křičí. Jen ta jako já mě vidí? Takhle i já mluvím a takhle mě mamka uklidňuje. Dostala strach.

„Mamííí, mamííí. „ Běží do ložnice. „Mamííí! Vstávej!“
„Co se děje Gréti? Vždyť ty se celá klepeš! Co se stalo?“
„Jsou tam. Sedí za naším stolem a jsme to my. Ty, táta a já. Dělají to samé, co my. Jedí, mluví.“
„Uklidni se! Mirku vstávej. Grétě je zle.“
„Ne, není mi zle. Pojď se podívat. Sedí tam. Táta jí vajíčka a kýchá. A já tam vidím tady samu sebe a křičím! „
Táhne matku do obýváku
„Gréti, nikdo tu opravdu není. Kde koho vidíš?“
Rozhlíží se po obýváku. Je prázdný. „Kam zmizeli? Teď tu byli?“
„Vidíš, zase se ti to zdálo. To máš z toho ponocování u televize! S tím je konec. Zítra naštěstí odjíždíme na chalupu a tam není. Pojď, jsi celá propocená, dám ti suchý pyžamo a uvařím ti kakao, to tě uklidní.“

- - -

Po prázdninách holčička spala klidně. Ještě několik let ji budily různé zvuky. Věděla, že je to její fantazie. Představovala si, že když oni jdou spát, ti druzí vstávají a naopak. Nebála se. Nebylo přeci čeho. Sebe?
Zvuky během let slyšela stále méně a méně.
Zapomněla na tu noc, kdy uviděla sebe samu. Vyrostla, dospěla. Má jiné starosti. Lehá si a vstává s nimi. Práce, lásky, kariéra.

Za dvanáct hodin na to samé místo, na tu samou postel si lehá ta samá dívka. Je to to místo? Je to ta postel? Je to ona? Ta druhá dívka si nikdy nevzpomněla, že u snídaně uviděla sebe. Ani o tom nepřemýšlela.



Žádné komentáře:

Okomentovat