sobota 21. prosince 2013

Myšlenka o jedný slavný celebritě.


Úsměv Mony Lisy, tolik jsem se o něm a o ní samotné napřemýšlela a napsala článků i povídku. Vždyť to je smutný úsměv osamění. Ovšem vítězný úsměv, kdy už člověk si své osamění uvědomuje, je s ním smířený a užívá si ho.

Těžko kdy objasníme úsměv Mony Lisy - kolik inkoustu a tuže vyteklo při jeho popisu a úvahách - proč se právě tak usmívá. Kolik lidských mozků přemýšlelo o této slavné podobizně. A kolik počítačů se snažilo najít tu jednu jedinou správnou odpověď na dotaz: Cože její úsměv znamená?
Jedni říkají, že když ji Leonardo namaloval, tak se takto neusmívala, ale jak dřevěná topolová deska stárla a olejové barvy na ní sesychaly, vytvořil se jako následek "práce materiálu" její poněkud ironický úšklebek. Jiná skupina vědců a jejich počítač nám nabízí další z možných variant - Mona Lisa se právě takto usmívá, protože se nám vysmívá, je to totiž autoportrét samotného Leonarda a ne žena. Výpočet chybu vylučuje - speciální program srovnal jeho známé podobizny s Lisou a ten závěr mu vyšel. Vzhledem k tomu jaký Leonardo byl, je to možné. Záhada, ironie, sarkasmus, to by se mu mohlo podobat. Navíc jeho spodobnění se jako ženy, by také nemuselo být, vzhledem k jeho sexuální orientaci, náhodné. Také fakt, že tento obraz všude vozil s sebou, by mohl napovídat, že na něm namaloval "ženu v sobě". Proč ne?

Jenže další skupina badatelů křičí, že ten kouzelný úsměv ji na rtech Leonardo vykouzlil svoji zvláštní malířskou technikou sfumato - jedná se o způsob šerosvitné malby. Tvary jsou obklopeny měkkým světelným kouřovým oparem a ztrácejí na ostrosti. Optické hodnoty sfumata a jeho technické provedení pomocí systému lazur objevil právě da Vinci.
Umělec roky a roky, jemným tenkým štětečkem vrstvil barvu - milimetrový tah vedle tahu, vrstva na vrstvu a výsledek je ta zvláštní fotografická jemnost a tajemnost mladé dámy. A to je pravda. Díky této technice Leonardovy obrazy mají v sobě něco neuchopitelného - neurčité kontury představují pro diváka nepostižitelný vjem a pocit tajemna.

Co je tedy správné vyluštění tajemství krásky na obraze? Co je pravda? Mnoho amatérských badatelů a vědců se bude do krve přít, že nic ze zde napsaného není správným řešením jejího úsměvu, a že jen jejich řešení je správné. Kdo ví… a kdy máte v historii jistotu pravdy? Lákal by Leonardův obraz tolik zvědavců, kdyby neměl tajemství?
Chceme nakonec znát pravdu? V tomto případě na ní vlastně vůbec nezáleží - je krásná a tajemná, je to Mona Lisa s tak smutným úsměvem a hrdým pohledem. Tahle dáma by nikomu neřekla příčinu své vnitřní bolesti - své tajemství. Někdy je lepší víc raděj nevědět, tajemství lidí bývají zrádná a některá je opravdu lepší ani netušit.

A co když se prostě ta dáma takto doopravdy usmívala? Navíc, takto tajemně se na Leonardových obrazech neusmívá jen ona, ale třeba i Jan Křtitel. Takže?


Mona Lisa

Je žena?
možná…
co my víme…

možná je obraz obrazu
o ženě v sobě
co muži mají
možná je kousek důkazu

neděle 15. prosince 2013

Napsal jsem jméno tvé z atomů aneb Don Eigler



V roce 1959 se 29.prosince v prostorách Caltechu sešla American Physical Society. Všichni čekali na večer, ne z důvodu oslavy, ale kvůli Richardu Feynmanovi - ano, toto datum je oním kultovním dnem nanotechnologií - zde Feynman pronesl ono, že tam dole je ještě hodně místa… přednáška byla určitě, jako ostatně všechny jeho vystoupení, zážitek a navíc tady ukázal, jaký asi bude svět a nemýlil se - například jeho tvrzení, že v podstatě bude fyzik schopen syntetizovat jakoukoliv chemickou látku, kterou mu chemik napíše. "Dejte mu pokyny a fyzik látku syntetizuje. Jak? Položí atomy tam, kam říká chemik, a takto danou látku vyrobíte…" se stalo pravdou.
Don Eigler a Erhard Schweizer v roce1989 jako první na světě pomocí skenovacího tunelového mikroskopu (scanning tunneling microscope, STM) ukázali vytvoření struktury na nanoúrovni - seřadili 35 samostatných atomů xenonu do názvu firmy, kde pracovali - čili napsali atomy "IBM". Tento první experiment manipulace s atomy trval 22 hodin, v současnosti takovýto proces zabere jen několik minut.

Fakta
Dr. Don Eigler v roce 1975 zakončil bakalářskou zkouškou z fyziky svá studia na University of California v San Diegu. V roce 1984 zde pak získal doktorát z fyziky. Doktorandské studium absolvoval v Technical Staff at AT&T Bell Laboratories.
V roce 1986 se stává "součástí" IBM, kterou je dodnes. V současnosti pracuje ve výzkumném centru IBM - Almaden Research Center v San Jose, California. Jeho oborem je oblast fyziky povrchů a hlavně nanotechnologie. Řídí skupinu specialistů a cílem jejich výzkumů a experimentů je co nejvíce rozšířit základní znalosti o fyzice atomových struktur - souvisí to s poznáním základů "nanosvěta" a jejich následného konkrétního použití ve výrobě počítačů - čili také zkoumají, jak by bylo možné použít nanostruktury k vytváření komponentů PC.
Eigler je braný jako guru nanotechnologií takže je samozřejmé, že jeho pomyslná vitrínka ocenění je naplněná k prasknutí - proto si řekneme jen o třech:
V roce 1993 obdržel titul IBM Fellow - což je největší vědecké firemní ocenění.
V roce 1995 získal Dannie Heineman Prize - je to specielní cena Gettingenské akademie věd Německa,která se dává jednou za dva roky, za významné výsledky v oblasti přírodních věd.
A v roce 1999 Nanoscience Prize.

Souvislosti
O tom, jak se může zdánlivé "hraní" si s atomy stát zajímavým vědeckým objevem souvislostí mezi nanosvětem a realitou svědčí i další Eiglerův pokus. Položil atomy kobaltu na měděný povrch tak, aby vytvořili uzavřenou elipsu. Potom, co do jedné poloviny ještě položil jeden atom kobaltu, tak v té druhé, kde bylo o atom méně se objevil signál analogický tomu, jakoby i v ní byla přítomna nějaká další atomová částice.
Jelikož v této části elipsy skutečně nebyla žádná částice navíc, i když skenovací mikroskop ji hlásil, vypadal tento jev jako opravdu zvláštní věc. Eigler toto vše vysvětlil pomocí efektu šepotu, který je znám velmi dlouhou dobu. Znamená to, že i velmi tichý šepot v speciálně vytvořeném prostoru může být slyšet na druhé vzdálené straně od hovořících, ale v jejich blízkosti bude nesrozumitelný. Tohoto efektu využívali stavitelé divadel - která mají eliptický tvar a tento efekt nastal i v nanaoelipse - atom navíc byl "slyšet" na opačné straně než byl vložen.


Menší už to nebude ať už se to jmenuje jakkoli

Eigler k výrazu nanotechnologie má výhrady - v rozhovoru pro časopis Expert řekl: "Termín nanotechnologie se narodil ve vědecko-populární literatuře, je ho nutné spíše brát jako marketingový výraz a lákadlo na investory a také na zvýšení zájmu široké veřejnosti. Mnozí hovoří o tom, že se jedná o novou vědeckou disciplínu. Mě se takový přístup nelíbí. V principu výzkum jakýchkoliv supermalých struktur, rozměry kterých jsou menší něž 100 nanometrů, je možné přiřadit k nanotechnologiím. Například chemie už dávno pracuje na molekulární úrovni - takže to by tedy podle této logiky znamenalo, že se jedná o nanotechnologii? Proto mě se líbí více definice, že to čím se dnes zabýváme je svázáno s novou úrovní řízení procesů v mikrosvětě."

Mobil s lidskou tváří


O polidštění a přenos emocí pomocí mobilu se snažil už v roce 2002 ve svých nekomerčních projektech "sociálních mobilů" Crispin Jones a Graham Pullin s dalšími kolegy z firmy IDEO. Neuspěli a přitom to bylo tak roztomilé. Posuďte sami:
Sociální mobil funguje následovně - například "SoMo1 - elektrošok" opravdu rozdává rány -když volající zvýší hlas, naslouchající je svým přístrojem udeřen slabým elektrickým výbojem - čím vyšší hlas, tím větší rána. "SoMo4 -klepající" - zase znamená, že vyťukáte číslo a následně začnete klepat na jeho spodní stranu, čím je váš hovor naléhavější tím důrazněji klepete.
Volaného na to, aby přijal hovor neupozorní nějaké vyzvánění, nýbrž onen váš klepot. Bezesporu zajímavé, vtipné a originální, ověnčené cenami, ale tudy cesta k "zlidštění" mobilů jak už víme nepovede. Kudy? Nikudy. Člověk je tvor společenský, doufám a věřím, sám pozná, že osobní kontakt nenahradí nic a technicky dokonalé a chladné přístroje jsou tu pro něj - jeho otroci - ne naopak.

IDEO mělo víc "sociálních mobilů". Na trhu se neujal ani jediný. Ono mezi námi, to jsou spíš hračky než přístroj na dovolání se někam.





rozhovor s Grahamem Pullinem

IDEO



čtvrtek 12. prosince 2013

prostě jen malá myšlenka (o devalvaci slov)


Diskuzáky a hlavně Facebook zprofanoval a asi i znehodnotil slovo „přítel“. Každý, koho tam máte, je váš „přítel“ ačkoliv jste toho člověka třeba v životě neviděli, nevíte, jak se opravdu jmenuje a zřejmě jste mu ukradení.
A tak se prostě s tímto slovem nešetří a ani s kamarády.
V tramvaji jsem seděla za mladým párem a nešlo nevyslechnout hovor:

„To je můj kamarád,“ říká mladý muž a ukazuje na tabletu na ikonku.
„A kdy jsi ho naposledy viděl?“ Ptá se jeho přítelkyně.
„Muž přemýšlí, „tak před čtyřmi roky?“
„A píšete si nebo voláte?“
„Ne.“
„Máš ho na Facebooku nebo jinde?“
„Ne, on tam není. Myslím.“
„Nevíš to?“
„Já nevím, jak se jmenuje.“
„Tak nevíš ani jak se jmenuje, nevídáte se, nepíšete si, ale je to tvůj kamarád?“ Diví se žena.
„Ano, je to můj dobrý kamarád. Já to prostě nemám nastavený tak jako ty se svými kamarády.“

V tom případě mám tisíe a tisíce kamarádů,pomyslela jsem si a musela jsem se tomu pousmát. Ten mladý muž žije možná v krásném světě... anebo ne?

středa 11. prosince 2013

prostě jen malá myšlenka (o dárcích)


Není dárek jako dárek. Ne, nechci přemýšlet nad jejich peněžní či citovou hodnotou. Nechci rozebírat slovo zvané komercionalizace. Jen jsem koukala na reklamy a nějak si nemůžu pomoct, ale jsem zděšená. Ono dát nějakému muži jako dárek lék na prostatu či stařešinům rodu léky na zlepšení myšlení i s bačkorama – tak to se mi nějak příčí. Je možné, že příští rok už budou ve vánočním balení třeba léky na inkontinenci moči pro starší dámy i s dospěláckejma plenama…To bude radosti pod stromečkem!
Ne, děkuji, pilulky na cokoliv dárek prostě nejsou, ať už jsou zdraví sebevíc prospěšné.
To už jsou opravdu lepší ty obligátní ponožky anebo nic.

úterý 10. prosince 2013

prostě jen malá myšlenka (o násilí a focení)


Jedna otázka týkající se umění, vkusu a umělecké rezonance doby, by měla být aspoň "nakousnutá". Týká se fotografií smrti, násilí, zoufalství… čili není jen o vkusu, ale i etice.
Na jedné výstavě mě zaujaly tři fotografie stařenky plačící nad zemřelým stařečkem. Zřejmě to byl její manžel. Oblečení stařenky, postel, kde ležel mrtvý, vše bylo jako vystřižené z doby Viktora Huga - tito dva lidé snad skutečně patřili k chudině z jeho Bídníků, jen invalidní hole z našeho století, opřené o postel, vyvracely onen dojem.
Fotka "zhmotnila" smutek, ne zoufalství a beznaděj, jen smutek. Jenže ten smutek v stařenčině tváři byl tak silný, že divák, když se víc na fotku zadíval, ho mohl prožívat s ní.
Ty fotky neustále vidím a přemýšlím, jestli je umělecky morální fotografovat zoufalství, smutek lidí, kteří právě o někoho přišli. Fotit neštěstí, smrt... Jestli je správné jezdit do válek a fotit vyhřezlá střeva, utrhané ruce, zmučené lidi, vojáky na tancích, popravy.

Někdo řekne, že je to život a lidi musí vidět úplně vše. Další dodá, že slavná fotografie vietnamského děvčátka Phan Thi Kim Phuc běžícího nahého po cestě z napadené vesnice, protože bylo zasaženo napalmem a šaty si strhalo (nebo snad shořely), Američana Nicka Uta, která získala Pulitzerovu cenu, uspíšila konec války USA proti Vietnamu.
Když ji lidi uviděli, vyšli do ulic v mnohem větším počtu - celý svět začal protestovat. Nebýt tedy této fotky, nebyly by takové protesty. Někdo jiný může namítnout, že tento argument pro válečné fotky není tak jednoznačný. USA válku už měly prohranou a musely by ji ukončit tak jako tak, možná, že by ale skutečně trvala o nějaký ten měsíc déle a ta fotka jim vlastně pomohla se ctí odtáhnout domů.

Cíle fotografie potažmo i filmu nejsou jenom umělecké, ale i dokumentovat život - to je ona rezonance s dobou - a toto poslání je v určitých případech nadřazené i nad uměleckostí a morálností focení či filmování určitého tématu. Je opravdu těžké vyjádřit se, jestli je správné, lidské, umělecké, morální, užitečné, vkusné, zaznamenávat utrpení jakékoliv živé bytosti a války. Nezhrubne člověk neustálým pohledem na reálný děs? Nezevšední mu masmédii každý den k snídani, obědu, večeři prezentovaná smrt a krev? Nevede bulvarizace medií k posunu lidí ke špatnému vkusu ve smyslu i jejich chování se mezi sebou? Nezačne vznikat pouze umělecký brak plný násilných scén, který bude pokládaný za opravdové umění? Musíme být optimisty - vždyť násilí se táhne lidskými dějinami a agrese a touha po krvi opravdu není vůbec nic nového a člověk se navzdory tomu kultivuje a vznikají nadčasová umělecká díla. Přeci i před staletími byly všechny bitvy a válečná vítězství zaznamenávány - tenkrát do kamene a drahých kovů a my po tisíciletích můžeme číst jak se třeba holedbal vládce novoasyrské říše Aššurnasirpal II. (883 -859 př.n.l.):
"Dal jsem postavit proti bráně města vzbouřenců věž, všem vůdcům vzpoury jsem dal stáhnout kůži a tou potáhnul trámoví věže. Jiné jsem zazdil do věže, další dal na věži nabodnout na kůl, jiné okolo věže..."
Egypťané vytesali do kamene na paměť faraóna Amenhotepa III. tato slova: "Statečně zabíjel a uřezával paže. Bylo zajato třicet tisíc mužů."
Navzdory tomu v uměleckých dílnách vznikaly předměty plné harmonie obsahující cit a svým způsobem dodnes kultivující člověka.

A onen fotograf, co zachytil hlady umírající dítě na cestě za milodarem jídla a fotil a fotil a nepomohl mu, si trest stanovil sám. Hodil si mašli. Měl nějakou čest v těle.

pondělí 9. prosince 2013

prostě jen malá myšlenka (o bláznovství)

Volala mi dávná kamarádka. Ozvala se po dost dlouhé době, tak mě to překvapilo.
„Ahoj, jsi v pořádku?“ Ptá se.
„Jsem,“ udivil mě její trochu vyděšený hlas.
„To je dobře! Jsem se strašně lekla, volala mi dcera, že spadl obraz od bláznivé Jitky. Tak ti hned volám, jestli se ti něco nestalo.“
Chvíli jsem mlčela a pak se pokusila o bodrý bláznivý smích, abych dostála svému jménu. Možná se mě to i trochu dotklo. Není jediná, od koho slyším slovo bláznivá. Jste jiní, tak co s vámi? Šup do škatulky blázen.
Když se zamyslím, ono to nakonec není tak špatné být blázen. Můžete si říkat, co chcete, přeci jen blázni smí mluvit pravdu. Tak jo, beru to!
Je dobré být šaškem - můžete beztrestně říkat,co chcete. Špatné je být něčím kašpárkem.


taky blázni...

Shelved from Media Design School on Vimeo.



prostě jen malá myšlenka (o trpaslíkovi)



Výtvarné umění - nonverbální komunikace lidstva, ale zároveň živý jazyk bohatý na slova. Obrazy, kresby, sochy, instalace, performace... všechno to jsou výrazové prostředky jediného univerzálního jazyka a je jedno, ve které historické epoše vznikají. Jen, jako ostatně každý živý jazyk, prochází normálním vývojem - technická forma výrazu a materiál se mění. Zobrazované pocity, tužby, lásky, zůstávají. Ovšem je samozřejmé, že v jednotlivých částech světa vznikaly různé niance, dalo by se říci nářečí. Nejvíce jsou odlišnosti v symbolech. U nás je černá barva smutek v Číně je to bílá.

Jako v každém mezilidském dorozumívání, vznikají i ve výtvarném jazyce šumy. Když se do Japonska dostaly portrétní obrazy Japonci se domnívali, že to jsou zobrazeni lidé postižení morem. Neznali totiž evropskou konvenci o znázorňování stínů tmavou barvou. To vše se může stát, ale nic to nemění na faktu, že každý musí na výtvarné dílo nějakým způsobem reagovat. I averze, nechápání, kroucení hlavou, pobouření - vše je pocit. A tak často slýchaná věta, "Já tomu nerozumím." je chybně postavená. Měla by znít, "Já sám neovládám výtvarné techniky, neumím to, nemám talent." To by bylo pravdivé a není se zač stydět, nemusí každý umět vyjadřovat se v této ruční řeči, ale ona nějaký pocit vyvolá u každého. Ať už libý, či nelibý, to podle osobnosti. V tomto by měla být benevolence, když se vám líbí Braque, líbí se vám, a když trpaslík nebo méďa Béďa je to zase vaše věc, prostě máte rádi tento zemitější dialekt, oslovuje vás.

Doklad o lidské potřebě výtvarného umění je snad už sama jeho existence od pravěku. Nejstarším dochovaným výtvarným projevem člověka bude asi pískovec opracovaný broušením do podoby lidské hlavičky (je i možné, že se jedná o zvířecí hlavu nelze to jednoznačně určit). Jeho stáří se odhaduje na 250 000 let a byl nalezen v severozápadních Čechách na Písečném vrchu u Bečova.

neděle 8. prosince 2013

Pel mel na tento týden


Bývalá mediální mrdka a nyní poslanec Martin Komárek nám jasně ukázal, jak si představuje slovo „makat“ a práce. Vzal svou krasavu a zmizel na víno do teplých krajů. Co na tom, že se v jeho práci právě projednává státní rozpočet. Musím souhlasit s capo di tutti capi Kalouskem, že mozkovna Komárka, by stejně nepojala, oč ve sněmovně běží.
No holobrádek Bělobrádek, ten se vykašlal rovnou na jednání o vládě a jupí za velkou louži. Zřejmě ho tam čeká něco důležitého černoprdelnického.

To student designu Markus Kayser vymyslel solární 3D tiskárnu na písek. Je tedy logické, že musí do teplých krajů. Vydal se tisknout na Saharu, ale tam mu bylo až moc teplo, ale nakonec tiskárna se neroztavila a vše zvládla a on tiskl a tiskl.



Není týden, aby se nějaký starý politický kozel v potu tváře a kroutíce se nepochlubil svou novou láskou. Tento týden je to kancléř Mynář. Ty velký lásky slečen k sexy peněženkám jsou tak krásné. Zatlačme slzu a přejme jim to.

Premiér Rusnok měl staženej zadek, že by musel jet na funus jedné uměle vytvořené ikony. Nechce se mu do vedra Afriky.
Mediální mrdky se jeho volování vesele chytly a už se to na nás valí ze všech stran.

V nějaké politické debatě v TV John označil Langera za Mrázkovo Íčko… tak nevím, co tím myslel, je to něco mezi teplými bratry?

A do toho všeho tady pofukoval Xaver. A to nebyl žádný teploučký vánek

Na závěr umění:




sobota 7. prosince 2013

Vtiskni svou pečeť



Nežli byl vynalezen papír, balily se pergameny do svitků, kterými se protahovala šňůrka, která se dole k listině pečetila. Pokud jste se chtěli dozvědět, co je na pergamenu napsáno, tak jste museli pečeť odstranit. Tím pádem jste dali najevo, že jste porušili listovní tajemství a adresát hned věděl, která bije - ledaže by si dotyčný zvědavec - intrikán nějak opatřil pečeť pisatele. Ovšem pečetě si každý střežil, mnohem líp než my dnes své e-mailové schránky. Takže takto fikaně a přitom jednoduše bylo znemožněno nahlédnout do listin osobám nepovolaným.

Z čehopak byla pečeť? Neťukejte si na čelo, že jako jsem poněkud mimo a z čeho jiného že by jako mohla být, než z pečetního vosku. Omyl!
Nejskvostnější, nejdražší, nejhonosnější a ne pro každého a každou listinu byla pečeť zlatá. Bývala opravdu jen na velmi důležitých listinách královských a diplomatických, tzv. bulách.

Stříbrného pečetidla užíval císař Ludvík Pobožný, turečtí sultánové a velmistr řádu maltézského.

Olovem pečetil papež, cařihradský patriarcha, benátský dóže a někteří němečtí císařové.

Pečetní vosk a pečetní lak vyráběli nejdříve Portugalci. Ti se to naučili (nebo jim nápad ukradli?) od výrobců a zřejmě i vynálezců ve Východní Indii.

Velikosti pečetí byly různé, od malého penízku až k velikosti polévkového talíře.

Pečeť Bedřicha III: měla v průměru 17 centimetrů.

Za starých dob záleželo i na váze pečeti. Tak z pečeti řeckého krále Jindřicha III. Byl později ulit zlatý kalich, a bula Kristiána V. dánského vážila 70 dkg ryzího zlata.

Později byly pečeti už jen z velmi tenkého zlatého plechu, který se připevněnil na desku z laciného kovu.

Rovněž počet pečetí rozhodoval - třeba stížnostní bula měst českých koncilu kostnickému měla 250 pečetí.

Barva pečetí se řídila zvláštními nařízeními. Jen císařové a králové pečetili červeně, kláštery a města zeleně.

Takovou právní zvláštností je, že mnohá města si udržovala staletí svá privilegia jen proto, že pečlivě střežila příslušné listiny s pečetěmi.


A kdo neviděl, tak doporučuju film Sedmá pečeť:-)


pátek 6. prosince 2013

prostě jen malá myšlenka (o samotě)



Na Malostranském náměstí v Praze roste strom. Všude jen domy, dlažba a u okraje parkoviště najednou stojí javor. Zasadili ho do otvoru, potom co vytrhali dlaždice a on si ve své díře spokojeně roste. Netuší, že až vyroste hodně moc vysoko, tak ho pokácejí. Zatím je to malý javor, nic neví o pile a nic neví o lese. Roste si tu sám a sám.

Samota, co s ní? Ten strom tam stojí prostě sám. Tečka. A jak je člověku samotnému ve světě?
Na pustém ostrově, kde má dost jídla i pití a není nijak ohrožován na životě, může člověk vyvržený mořem, přežít. Pomalu po letech samoty prý ztrácí schopnost mluvy a začíná se u něj dostavovat šílenství. Takže, když pro takového trosečníka připluje loď po třiceti letech, najde na ostrově nesrozumitelně žvatlající trosku. Kniha o Robinsonovi Crusoe tedy pěkně lže.
To takoví poustevníci a třeba buddhističtí mniši, kteří odešli do samoty zcela dobrovolně za účelem meditace, prý se i po mnoha letech samoty vracejí - pokud se vracejí, mezi lidi jako zcela normální. Jenže, co je to být v jejich případě normální? Zřejmě jim, ale mozek pracuje, protože aspoň najdou cestu, kudy se mají vrátit a vědí i kam.
Asi to bude v tom, jestli si člověk zvolí samotu dobrovolně nebo je do ní vržen. A to vržení nemusí být způsobeno jen mořskými vlnami a důvodem ztroskotání.
Vlastně, když člověk zůstane mezi lidmi úplně sám, rovněž ztroskotal a vyhlíží záchranou loď - ovšem je otázkou jestli záchranou loď ze své zlé vůle nenavede na útesy nebo nebude její zlotřilou posádkou vržen zpátky do moře. Prostě samotu si člověk volí většinou sám, ale ne osamění…

čtvrtek 5. prosince 2013

prostě jen malá myšlenka (o slávě)


Televize mají své programy, které lezou do domů až ložnic slavných lidí. Ukazují je, jak jedí, jak se baví, jak sportují, s kým souloží… Redaktoři tyto celebrity zpovídají, kladou jim dotazy typu: jaké to je být slavný a jestli se jim to líbí a jestli je to neobtěžuje. Slavní lidé - mladé ženy, staří páni, mladí páni a staré ženy se culí do kamer a odpovídají, jak je fakt super, být slavný člověk, jak si nikdy neplatí panáky a jak je to skutečně neobtěžuje,  …tedy někdy ano, ale většinou ne, protože jsou slavní a pro slávu se musí něco obětovat… oni to vědí a obětují se.
 Je to všechno moc hezké, ti lidi jsou uvolnění, jsou in,  k tomu v rukou drží většinou šampusky, zářivě se chichotají,  redaktorky o nich pořád hovoří a vyzdvihují, jak jsou slavní... Tím pádem se v  TV domnívají, že každý ony slavné zná, protože nikde se v titulcích neobjeví jejich jméno a člověk se jen diví, co je to slavných lidí, o kterých neměl tušení.
 Ono to je vlastně geniální tah všemožných agentů a managerů když, dejme tomu přímo na zakázku, z nicky mají  najednou  udělat slavného člověka. Stačí k tomu dotyčnou či dotyčného prostě v takovýchto pořadech (či tisku) prezentovat jako slavnou - slavného, no a pokud se to opakuje pravidelně, třeba každý týden, pak se začne věřit, že je to přeci "TEN SLAVNÝ ČLOVĚK". Jen si nikdo nemůže vzpomenout proč.
 Jak prosté! Jak geniální! Jak univerzálně použitelné! Z voher se udělají slovem "krásná" krásky, z krásek se udělají slovem - třeba "tlustá" vohery, z děvek se udělají cnostné paní, z hlupáků Einsteini...

Jak se z Mikuláše stal dítkomil


Blíží se Vánoce a všude se Santa Klausuje, ovšem málo se ví, že tento legrační stařík vytvořený v roce 1931 ilustrátorem Haddonem Sundblomem pro vánoční reklamní akci Coca-Coly, nemá jen mýtický základ, ale i reálný. Tou reálií je osoba jménem Mikuláš nebo také Nikolaj, Nicholas.
Tento Nikolaj nebyl mučedník ani nic nenapsal, prostě nijak nevynikal, byl to obyčejný biskup, který se narodil kolem roku 245 v Turecku, kde celý život žil (v Myře) a zemřel 6. prosince 334. Jen jeden skutek učinil, zachránil tři byzantinské úředníky od trestu smrti, tito lidé totiž byli křivě nařčeni z hrdelního zločinu. Jak známe svět a církevníky, záchrana úředníků asi nebyla nezištná.
Po čase vznikla kolem tohohle preláta pověst, že chodil nocí a obdarovával nuzné a zoufalé - tu vhodil zlatý penízek do škrpálu, nechaného před dveřmi, tu na okno položil nějakou dobrotu.
Ovšem pověst o světci - ochránci dětí, měla začátek až v roce 960. V tomto roce budoucí biskup Reginald složil veleúspěšné hudební dílo o biskupovi Mikulášovi, který teď už byl svatý.
A jak konkrétně se Mikuláš stal tím dobrotivým nositelem dárečků pro děcka? Lehce, Reginald slovo "innocentes" nevinní (jednalo se o již zmiňované tři úředníky) nahradil slovem "pueri" děti a hodný stařík pro děti byl na světě, a na jeho počest začaly děti dostávat od rodičů dárky.
Tolik k pověsti, jenže při pohledu na vánoční figurky Mikulášů u nás a Santa Klausů jinde mnoho lidí napadne:" Jak vypadal onen prapůvodní Mikuláš?"
Díky vědě a počítačům, už to řadu let víme víme, ale nebyla to jednoduchá záležitost a trvala roky a roky.
V roce 1953 v kostele, kde byl Mikuláš pohřben, probíhala rekonstrukce. Při ní byly jeho ostatky vyjmuty. Když už byly venku, Vatikán dovolil anatomu Luigi Martinovi z university Bari (Universit degli Studi di Bari) tyto ostatky prozkoumat.
Martino svoji práci provedl dobře, ostatky a hlavně lebku řádně proměřil a zrentgenoval. Právě tato jeho měření a snímky za půl století použila pro svoji práci antropoložka Caroline Wilkinson a její kolegové z University of Manchester, Unit of Art in Medicine. Snímky a rozměry zadali do počítače a pomocí chytrých modelovacích programů, vytvořili 3D Mikulášovu podobenku.
Lebka byla stvořena pomocí "virtuální hlíny" - tato hlína se chová jako opravdová a pomocí speciálního zařízení, které dává tvůrci pocit "cítit" hmotu se přímo na monitoru modeluje tvar.
Účes a vousy Mikuláš získal v další fázi projektu. Vědci zanalyzovali zobrazování prelátů v té době a podle toho mu stvořili vlas a vous. Krátká bradka i sestřih vlasů, žádná vlající kštice a vous.
Portrét děduly Mikuláše vykoukl z monitoru nejdříve na vědce už v roce 2004.
Díváme se na poněkud násilnicky vyhlížejícího starého muže se zlomeným nosem. Tohle, že je předchůdce Santa Klause? Ano, shoda modelu s tváří kdysi žijícího biskupa, je podle vědců sedmdesátiprocentní.
Podle Caroline Wilkinson "spolustvořitelky" Mikulášovy podobizny onen zlomený nos mu přidává charisma a jeho tvář je velmi mužná. Co člověk, to názor na krásu. Jen, i ze vzhledu je jasné, že tento pán dárečky do botek nedával.


úterý 3. prosince 2013

Smrady, vůně a řízení auta - jak to souvisí?


Psům je prý jedno jestli cítí vůni nebo smrad, vše je pro ně pouhá čichová informace - tvrdí odborná literatura. No nevím, zdá se mi, že i pes velice rozlišuje, co mu voní - třeba syrečky nebo smrdí.
Člověk má ve vůních či smradech celkem jasno, i když výjimky se vždy najdou. Na základě touhy po pěkných čichových vjemech prosperují voňavkářské firmy i výrobci osvěžovačů vzduchu pro domácnosti, kanceláře, automobily.
Zřejmě každý řidič zná ony voňavé stromečky, které se věší na vnitřní zrcátko. Jak je krásné synteticky provoněné auto - astmatik to jistě ocení. Tyto vůně nemusí být nebezpečné jen pro lidi s dýchacími problémy, ony mohou "pěkně zavařit" každému člověku.
Některé vůně jsou vážným faktorem, který přispívá k autonehodě. Není to můj výmysl, ale závěr výzkumu specialistů firmy RAC Foundation.
Sue Nicholson z RAC Foundation se věnuje výzkumu nakolik informace postupující z nosních receptorů do mozku, ovlivňuje činnost řidičů - nakolik je mozek zaměstnán čichovým vjemem.
A nač tedy odborníci přišli?
Heřmánková vůně, jasmínová, levandulová příliš oslabují další vnímaní řidiče - ten se věnuje registraci vůně a tím vznikne zvýšené nebezpečí havárie. Negativní vůní pro řidiče je také čerstvě posekaná tráva nebo těžké dámské voňavky - ty v mozku vyvolávají spíše erotické představy, než by řidiče donutily zkoncentrovat se na jízdu.
Je celá řada různých zápachů, které uvnitř automobilu mohou řidičům ještě znásobovat jejich stres za volantem, díky tomu ještě více překračují rychlost, a tak mohou přivodit neštěstí.
Na rozdíl od špatných vůní existují podle výzkumníků i ty dobré, které naopak pomáhají řidičům zkoncentrovat se na jízdu a pohotověji reagovat na krizové situace na silnici.
Vůně s dobrým vlivem na zlepšení vnímání při řízení jsou citron a káva, mořský vzduch a také "vůně" úplně nového auta.
Při starších výzkumech vlivu vůní na koncentraci člověka se ještě přišlo na to, že kladný vliv má vůně skořice. Osvěžovač vzduchu vydávající vůni máty perné sice podle vědců nezlepšuje koncentraci, ale má pro bezpečnou jízdu také dobrou vlastnost - vůně máty totiž uklidňuje a otupuje agresivitu.
Tak nevím, třeba když cítím kávu, už, už jsem nervózní, abych si ji také dala a nevím, jestli když člověka honí mlsná, zlepší se jeho vnímání a tím i řízení auta…
Jen jedno vím jistě, osvěžovače vzduchu mi šíleně smrdí, ale přírodní potpourri laská moje čichové receptory a taková pečená husička…

prostě jen malá myšlenka (o polévce)


Dívám se na reklamu – rozesmátý kuchař tam nakupuje u rozesmátého prodejce.
Kuchař se hlavně zajímá, jestli je maso a zelenina čerstvé a od místních farmářů. Prodejce se dušuje, že je vše stoprocentně místní a čerstvé.
Kuchař pak zajde do své kuchyně a vytvoří bujón nebo pytlíkovou polívku. Kteréžto produkty vám reklama nutí.
To je, ale hovadina. Zrovna jako máslový margarín či margarín s chutí másla.
Jako proč kupovat hnusný margarín, když si člověk může koupit zdravější máslo. Proč kupovat hnusný bujón či polívku z pytlíku, když si sám může koupit na trhu to čerstvé maso a zeleninu a uvařit si mnohdy i lacinější a vždy chuťově lepší polívku.








pátek 29. listopadu 2013

Pel mel za tento týden


Jistý James Howells prý prohledává skládku na jihu Walesu. Co tam hledá? Své vyhozené milióny. Je to magor, že vyhodil milióny? No, on je v tom nevině, on vyhodil pevný disk s údaji o jeho virtuálních penězích. Vlastnil 7500 bitcoinů – což dělá cca 151 miliónů korun.
Je na tom líp než čeští střadatelé virtu peněz – těm někdo vykradl banku, takže nemají ani tu naději, že pod nějakým sajrajtem ten disk s milióny bude.
Co je to za blbost? Mnoho lidí ví, že to není blbost a virtuální peníze bitcon začaly zasahovat do reálného světa a mohou se za ně nakupovat reálné věci.
Před lety je lidi dostali za poskytnutí procesoru svého počítače pro vědecké výpočty a letos se z entuziastů pro vědu stali milionáři. Tedy pokud je někdo neokradl nebo sami v nerozvážnosti nemetli disk do popelnice.
To jsou věci, co?

Tak kometa ISON prý na nebi nebude – když tak jen její ocas, možná. A asi ani ten ne. Zřejmě se rozpadne či už rozpadla. A prý už definitivně rozpadla.
Ať už to s ní dopadne jakkoli vědci budou mít vždy radost. Z rozpadlé komety možná i větší -neb se prostřednictvím úlomků podívají do hlubin času.

A co politika?
Šláfenberg si prý narazil nějakou mladou kometu, snad prý Janu. O 51 let mladší.
A není to jeho kojná? Starci jsou jako děti a před smrtí je prý kojí vnadné metresy. I na pleny nakonec dojde.
Nebo to je jinak a co by člověk neudělal pro popularitu a zviditelnění se?

V „Pyčíně“ prý bude nedobytný hrad pro multimilionáře, až to tady buchne. Nějaká sekt – baba to tam staví, ale prý už není sekt- baba, jen podnikatelka a ex žena multimiliardáře.
A archu si taky chystá? Ovšem, co když ta stavba je archa? Ptyčinská archa. A naloďovat do ní budou pár bankéřů, pár tunelářů, pár uhlobaronů…

Ceco Berlusconi Babini už má prý skoro všechno, co originál – teď koupil rádio. Jeho kometa vylétá. A Lolitky- striptérky? Budou? Budou? No, kdo ví, do své PR stáje zařadil vyskákanou policejní matraci, tak to vydá za sto Lolitek.

na závěr umění

Kinematics from Nervous System on Vimeo.

středa 27. listopadu 2013

Když na kolo, tak jedině až napadne sníh :) a já tě namažu


Ve vzduchu poletuje něco bílého. Takže asi nyní nastává ta pravá chvíle popovídat si o hi-tech novinkách věnovaných sportovcům na sněhu.

Stačí mít specielní horské kolo a je vám jedno jestli sníh napadne či nikoliv, vy na svém bicyklu můžete šlapat za každého počasí. Ano, skutečně takové universální horské kolo do jakéhokoliv terénu a i na sníh existuje. Vyrábí ho kanadská firma Ktrak Cycle.
Samozřejmě, že pro různé terény je třeba ho různě upravit. Ona úprava znamená rychlou a snadnou výměnu kol. Místo zadního kola se namontuje originální pásový pohon skládající se z velkého kola a několika malých převodových koleček - pojmenovaný KtraK. Díky pásu se horské kolo stává stabilnějším pro jízdu na písku. Jenže pokud s ním chcete jezdit po sněhu a sjíždět i zasněžené svahy hor, musíte ještě vyměnit přední kolo a na vidlici místo něj upevnit speciální lyži. Po této úpravě si - pokud jste zdatní sportovci, můžete vyšlápnout i z velmi strmého zasněženého kopce. A do kopce vezmete kolo na ramena a šlapete jako s lyžemi, není ani o moc těžší.
První kusy oněch pásových zvláštních zadních kol a předních lyží se začnou prodávat během několika dní a budou stát - KtraK 400 dolarů a přední lyže 140 dolarů.
Možná je zajímavé, že součásti KtraK se ručně vyrábí v Britské Kolumbii a v Kanadě se pouze montují, kontrolují a následně se každé kolo testuje. Pokud chcete vědět, jestli tyto zimní doplňky horského kola jdou namontovat na každé kolo - tak pouze na takové, které má podobnou konstrukci jako ty od kanadské firmy.
V Kanadě v zimě na sněhu můžete potkat ještě jedno takové jednostopé vozidlo - v předu lyže, vzadu pásové kolo - jedná se o motocykl Snow Hawk. Rozdíl je v tom, že toto je kompaktní motocykl ne jako horské kolo, které má výměnná letní a zimní kola.

Sjezdové horské zimní kolo - to nezvládne každý, lidi rovněž nepotřebují speciální motorky určené převážně pro horské služby, policii… hodně lidí se, ale opravdu těší na normální lyže a právě pro lyžaře mají vědci krásný dárek - automatizované snížení tření.
Správně navoskovat, je prý úplná alchymie a nikdo z komerčních sportovců nedovolí, aby ten jeho "voskující člověk", tajemství vyzradil konkurenci… jenže člověk je člověk, navíc vosk se samozřejmě stírá a ke konci jízdy už mají lyže jiné jízdní vlastnosti než na začátku a tedy i rychlost. Vše by vyřešily samovoskující se lyže. A takové právě byly vyvinuty ve Velké Británii. Kontinuální voskování neustále zmírňuje tření, lyžař má tedy, na několik hodin, zabezpečenou vysokou rychlost, jako kdyby právě namazal.
Samovoskující se sjezdařské lyže jsou nápadem dvou chemických inženýrů - Petera Styringa z Sheffield University a Alexe Routha z Cambridge University.
Voskování probíhá za jízdy a princip je celkem jednoduchý: K uložení patřičného množství tekutého vosku chemici využili dutý prostor mezi lyžařskými botami a lyžemi. Vosk prochází přes malou trubičku o průměru 250mikronů na vrchní stranu lyží a odsud se spouští dolů. K tomu, aby vosk vytékal se využívá váha lyžaře a systém ventilů zajišťuje, že nevytéká moc rychle, ale přesně, jak je potřeba. Vosk ze zásobníků vystačí na tři hodiny jízdy.
Testy ukázaly, že tyto sjezdařské lyže dovolují dosáhnout vyšších rychlostí, než jsou možné s normálními, hlavně na mírnějších svazích s přírodním sněhem. Méně zrychlují na horských svazích. Podle povrchu a kvality sněhu se může rychlost jízdy zvýšit od 23% až do 48%, což opravdu není zanedbatelné.




The Sound of Science

http://www.youtube.com/v/0TZkKylFHDo?version=3&autohide=1&autohide=1&feature=share&autoplay=1&showinfo=1&attribution_tag=HEZoSW5b8qoXNDISHxf0jA

Hello Darwin my old friend,
I’ve come to read from you again.
You comfort me when I grow weary
of people saying “it’s just a theory”.
Because a theory is a system of abstractions in our finite minds
of laws behind
the things we find
with science.

And on the internet I saw
a billion people maybe more.
People clinging to old illusions,
people jumping to conclusions,
people holding superstitions that are obviously quite absurd,
but never heard
a single word
of science.

How do you think the doctor knows
how a disease like cancer grows?
How did we learn how we might treat it,
how do you think one day we might beat it?
Cause it won't be by taking sugar pills or standing on one leg for hours
while eating flowers,
but through the powers
of science.

If you have answers and you're sure
they're better than what came before,
make your hypothesis and test it,
take the results that you've collected,
and then you write them in a paper and submit it for a peer review.
It's what we do
to check it's true
in science.

And the people stood and prayed.
They said "our faith cannot be swayed".
They have their views and they won't lose them,
they have their truths and they won't prove them.
They'll take the words of their prophets over fossils that were really found
beneath the ground.
They don't like the sound
of science.

úterý 26. listopadu 2013

Neobyčejná zavazadla



Nosíme je, cestují s námi a tváří se tak obyčejně, jenže vůbec nejsou obyčejná.

Batoh, který společně vytvořili Jonathan Granstrom a Joel Feenstra z Michigan Tech, Henry Sodano z Arizona State University a Kevin Farinholt z firmy NanoSonic, je opravdu zajímavý. Jedná se vlastně o přenosnou "výrobnu" elektřiny pro kapesní zařízení jako svítilna, PDA, mobil… či notebook. Jeho jedinečnost je v tom, že je to na první pohled obyčejný batoh - nikde na něm nejsou solární panely, uvnitř se neskrývá nějaký těžký generátor - řešení totiž autoři našli jinde.
Elektrickou energii budou vyrábět popruhy batohu - které jsou z polymeru polyvinylidenu fluoridu (PVDF) - ten má vysokou pevnost v tahu a hlavně piezoelektrické vlastnosti - což znamená, že přeměňuje mechanickou energii na elektrickou.
PVDF je vhodným materiálem na ušití popruhů, je dostatečně pevný, ale i elastický, podle tvůrců batohu se nejvíce podobá nylonu, takže nositele nebude nijak omezovat, dřít a škrtit. Na pohodlnosti popruhů záleží, protože batoh "elektrárnička" je skutečně i zavazadlem, ve kterém bude jeho nositel moci přenášet náklad těžký až 45kg - což je prý typická váha batohu vojáka na pochodu v terénu. Autoři dokonce počítají s touto zátěží a dále s rychlostí chůze 3-5km/h - za těchto podmínek "vyrobí" batoh 45,6 mW - tento výsledek jim vyšel v počítačové simulaci. Je to málo? Ano, je, ale stačí to k zásobování LED svítilny (má spotřebu 38 mW) nebo na udržení mobilu v pohotovostním režimu a navíc, vyrobená elektřina se může ukládat do akumulátorů. Prostě někdy na cestě jsou situace, že lepší něco, nežli nic a technici jistě batůžek ještě zdokonalí a vyřeší i různé problémy.
Jedním, docela zásadním problémem "popruhového generátoru" jsou kontakty spojující piezoelektrické popruhy s akumulátorem či s elektronickými zařízeními. Jelikož je v tomto případě zatížení proměnné a vysoké, obyčejné vodiče tuto zátěž nevydrží. Problém vyřešil nanokompozitní materiál vyráběný pod názvem Metal Rubber, který se může natáhnout až do desetinásobku své délky. Zde je použit ve formě pásků silných 100nanometrů, které tedy bez jakékoliv újmy - ať už se jedná o mechanické poškození nebo ztrátu vodivosti, mohou zabezpečovat spojení popruh - akumulátor.

Jiné hi-tech zavazadlo vymyslel profesor Steve Mann, který v současnosti působí na kanadské universitě v Torontu a je - známý také jako "první kyborg". Technický génius je autorem originálního bezpečnostního kufru. Vytvořit takové zavazadlo ho donutily okolnosti. profesor je spolupracovníkem firmy EXISTech, sídlící v Honkongu, a musí převážet poměrně důvěrné materiály - tak vytvořil pro kurýry zajímavý kufřík. Tento kufřík nechrání svůj vnitřek zvláštními zámky, kódy, ale Mann vystavěl ochranu dokumentů na jiné logice, dalo by se říci na své. Otevřít ho může, kromě zločinců, každý, ale že ho otevřel, je zdokumentováno. Bezpečnost je zajištěna tak, že kufřík se otevírá současným přiložením obou palců na skenery u zámku. Skener sejme otisky a zašle je přes mobilní síť na server firmy, které kufřík patří a odsud jdou do policejního registru otisků prstů. Zaslaná daktyloskopická data toho, kdo chce kufřík otevřít, se porovnají s otisky osob porušujících zákon a pokud s žádným takovým žadatelovy otisky nesouhlasí nebo nejsou na firemním rejstříku nepovolaných osob - kufřík se otevře. Na server se uloží jak otisky, tak přesný čas otevření a videokamera umístěná uvnitř kufru, zašle i obrazovou dokumentaci otevření. Majitel kufříku rovněž může sledovat on-line co se sním děje - server mu přenáší obraz na jeho monitor. Jenže nepravým osobám nezabrání přečíst si, co potřebují a rychle zmizet a co je tedy majiteli platné, že sleduje zloděje na monitoru, ale na druhou stranu, je to velmi zajímavý nápad.

pátek 8. listopadu 2013

Myšlenka na konci dne - o čase



Čas
Nota bene ČAS… takové všední téma. Čas je přeci čas a co o něm vlastně psát. Ovšem je zajímavé jak děje odehrávající se v normálním pozemském čase a historickou kauzalitu chápaly jednotlivé kultury. Toto jejich pojetí historického času, je ovšem ovlivňuje dodneška.

Čas jako úsečku s jasným počátkem a koncem si představuje křesťanská a židovská kultura - svět v jednom bodě najednou vznik, byl stvořen začíná se počítat čas a v jednom bodu najednou zanikne a tím pádem přestane existovat i čas a dějiny.
Začátek a konec světa ovšem nevylučuje sledovat svoji lidskou historii - to jak děje po sobě následují, co který čin následně vyvolá…
Buddhismus čas vnímá jako polopřímku - počátek to je, jednoduše řečeno, Buddha, ale konec, zánik času a světa neexistuje, vše dostává další šance, jedno přechází do druhého… prostě čas je nekonečný. I v této kultuře stojí historikům a kronikářům kauzalita historických dějů za zaznamenání a za spekulování o následné budoucnosti.
Třetím pojetím času a historické posloupnosti je kruh, takové myšlení je vlastní japonské kultuře. Zde historické události jsou chápany jako na sobě nezávislé, odtržené jedna od druhé. Není mezi nimi žádná kauzalita, ale vše spontánně vzniká a odeznívá, jen roční období jsou to, co se neustále a donekonečna opakuje. Jaro, léto, podzim, zima - nekonečný kruh přítomností, který má svůj počátek, ale od bodu vzniku času už se vše točí v kruhu. Co bylo a bude Japonce prý nezajímá - hlavní a pro život důležité je jen "teď". Historii si zaznamenávají jako črty, jednotlivé nenávazné obrazy, které spojuje jen to, že se staly třeba na jaře.
Podle některých historiků se vnímání posloupnosti dějů v čase váže i na způsob písemného zaznamenávání historie nebo mýtů - křesťanství má knihy - v Japonsku jsou to svitky. V knize můžete listovat, vracet se k přečtenému nebo si přečíst některou z následných stránek, ale toto svitky neumožňují, jak čtete z jedné strany se papír odvinuje na druhou a vrátit se je velmi složité - takže jako u svitku čtete právě jen to, co máte viditelné a ne to "narolované", tak i v reálu žijete teď tím, co máte - ne tím, co bylo nebo bude. Možná to tak je, ale na svitky psali své knihy i Řekové a Římané a u nich se nedá hovořit o tom, že by nechápali kauzalitu příčin a následků i v historické a společenské rovině a žili jen pro současnost. Takže se mi tato teorie moc nezdá.
Pravděpodobnější vysvětlení, proč Japonci psali a někdy ještě teď píší a chápou dějinné události jako črty je ono jejich fascinování detaily a okamžikem. Japonská věta začíná detaily a celek je souhrnem detailů a i jejich zahrady, hudba… prostě pro stromy nevidí les, či utopí se v detailu... Jak je velmi chápu a tady je asi odpověď na moji osobní otázku, proč se moje fotky líbí Japoncům.

Jak vidíte i čas, ve smyslu lidských dějin, lze chápat a cítit různě a čas, tedy probíhající vteřiny, minuty, hodiny, tak i ten každému uběhne jinak - víme, že deset minut u zkoušky není deset minut strávených s láskou. V neposlední řadě musíme připomenout, že čas zachycený v kalendáři opět není nic skálopevného – kalendáře jsou různé starořímský, juliánský, gregoriánský, mayský, chaldejský… lunární… konkrétní datum existuje jen pro tu část obyvatelstva, co používá patřičný kalendář.
My víme, že například díky kalendáři byla Ruská Velká říjnová revoluce vlastně v listopadu a Číňani nechápou, proč slavíme Nový rok 1.1.
Takže i tak exaktní veličina, jako čas, se subjektivně jeví pokaždé jinak a to už raději vůbec nemůže člověk myslet na to, co bylo s časem před velkým třeskem.
No, co by bylo, prostě nebyl, čas je jen lidský výmysl, jenže i pes ví, kdy je oběd, a kdy večeře. Hodinky prostě jsou i v našich tělech. A čas - jako doba například existence hvězdy Slunce, nutná k rozpadu radioaktivních prvků, potřebná ke vzklíčení rostlin, tak ta tady taky bude neustále, jen my tu už možná nebudeme. Proč být tak pesimistický. Ve vesmíru je možná život a možná ho tam vyšleme my. Jak to bude? Odpověď dá čas.


středa 30. října 2013

HROBKA?


NEWGRANGE – DATA
Newgrange bylo postaveno u řeky Boyne v Irsku někdy kolem roku 3250 př. n. l. Na tomto místě není jedinou chodbovou hrobkou, jedná se spíše o malý prehistorický hřbitov o více než 25 chodbových hrobech. Pohřebiště je známé pod názvem Boynská zákruta a další známé hrobky jsou např. Knowth a Dowth.
Newgrange – chodbový hrob je prý nejkrásnějším prehistorickým místem v Irsku, protože je vedle vlastní mimořádné struktury vyzdoben různými obrazci (nejčastěji se jedná o spirály) vytesanými do kamenů hrobky.
Rozbořený a vyloupený hrob byl znovu objeven v roce 1699 a waleský starožitník Edward Lhuyd (1660–1708) byl jedním z prvních, kdo do něho vešli. Napsal: “Při prvním vstupu jsme se museli přikrčit; ale jak jsme šli dál, sloupy po obou stranách byly vyšší a vyšší; a když jsme vešli do jeskyně, zjistili jsme, že je vysoká asi 20 stop. U této jeskyně byla na každé straně cela nebo oddělení a další vedlo přímo vpřed ke vchodu.”
Chodba, kterou vstoupil Lhuyd, měří přes 18 metrů a končí třemi malými komorami, jež obsahují masivní kamenné pánve. Dokonalou konzolovou střechu vytváří skoro stovka kamenů držících pohromadě bez pomoci malty. Za pět tisíciletí se rozbily jenom dva z kamenů.
Člověkem, který se zabývá rozluštěním rytin zdobících Newgrange, je Martin Brennan. Ve své knize Vize Boynského údolí rozebírá asi 700 skalních rytin z údolí řeky Boyne. Dospěl k názoru, že většina rytin zaznamenává astronomická a kosmologická pozorování, a že Newgrange byl mimo jiné největšími a nejstaršími hodinami na světě. “Pro lidi z Boynského údolí,” napsal Brennan, “bylo studium pohybů slunce velmi důležité. Byli mistry v konstruování slunečních hodin mladší doby kamenné.
Archeoastronom Zdeněk Ministr k tématu píše:
Světoznámá mohyla Newgrange je klasickým příkladem dokonalé orientace k východu Slunce o zimním slunovratu. Podle M. Brenanna (v knize The Stones of Time, Iner Tradition International, Vermont 1994) sluneční paprsky pronikají až do sálu na konci chodby 11 dnů před a po slunovratu, takže den zimního slunovratu je 11. den po prvním zasvitnutí Slunce do sálu. Na dvou kvádrech chodby, které nyní omezují průnik světla, je po 11 znacích a v sále je 22 rytin, které Brenann považuje za počítadlo času. Neuvědomuje si, že co platí nyní, nemuselo platit v době založení stavby, asi 3000 let před n. l., kdy byla deklinace Slunce –24,0°. V současné době je –23,44° a 11 dnů před a po slunovratu je o 0,47° menší, což pro zeměpisnou šířku mohyly 53,7° představuje změnu azimutu východu Slunce o 0,98° blíže k jihu. Při délce chodby 80 stop (zhruba 24 m) by měla být šířka chodby a okna nad vchodem jen 0,4 m (tg 0,98 . 24 = 0,41 m).
Podle citovaného Patrika “popsaný úkaz nastal při konstrukci stavby a bude k němu docházet bez ohledu na lehké (?) změny náklonu zemské osy”, což je ovšem omyl. V době založení stavby vycházelo Slunce o 1,24° = 2,32 sluncí jižněji, což poněkud zpochybňuje “počítadlo času”. Snad se nyní projevuje větší vychýlení kvádrů chodby. Úkaz nenastal “při konstrukci stavby”. Nejdříve musel být vytvořen přesný kalendář začínající zimním slunovratem. Pak bylo určeno místo, odkud byl tehdy v den slunovratu pozorován východ Slunce za Červenou horou – Redmountain. Už její název mnoho napovídá. Přesnost orientace chodby naznačuje zákryt Slunce za horou.

Takže Newgrange může být :
• Hrobkou
• Slunečními hodinami a zároveň kalendářem
• Chrámem oslavujícím nesmrtelnost v znovuzrození se (symbol spirál)
• Pomníkem – Newgrange mohlo být postaveno i na oslavu plodnosti.Ve své původní podobě prý měl pahorek pokrývající chodbový hrob vejčitý tvar a do tohoto vejce vniká dlouhá chodba zakončená jeskyňovitou komorou, snad symbolem lůna. Touto chodbou proudí o zimním slunovratu paprsek světla – jako sperma? Uvnitř stojící vysoký sloup falického tvaru a pár křídových koulí nalezených v Newgrange může být také pokládáno za mužský sexuální symbol.
Jelikož ze všech století a kultur máme zkušenost, že mnohdy jediné dochované stavby jsou svatyně a hrobky, je velká pravděpodobnost, že svatyní nebo hrobkou byl i Newgrange a rozhodně nebyl první stavbou na naší planetě, jak se někdy uvádí.


úterý 29. října 2013

VÝČET NEJASNOSTÍ KOLEM MRTVÉHO MUŽE Z JESKYNĚ LASCAUX (závěr)


4. Pravěké písmo

Pokud si myslíte, že toto byla poslední záhada, jste na omylu. Na obrázku je ještě několik párů krátkých silných čárek (pod ptáčkem dva páry a vedle muže tři páry).
Jsou to náhodně udělané body, které mají vyplnit prostor? Znamenají tehdejším lidem srozumitelné symboly slov či číslic? Mohly by to být symboly, protože různé tečky, čáry a abstraktní obrazce se objevují na různých místech v jeskyni Lascaux a i v dalších jeskyních. Profesor André Leroi-Gourham (učitel Lamingové) se domníval, že tyto značky skoro vždy představují symboly mužského a ženského pohlaví. A jsme u sexu. A pan profesor jde ještě dál. Všechny kresby koně prý značí mužský princip a všechny kresby bizona zase ženský. Takže by naše scénka měla dokonce filosofický sexuální podtext? No, co by to muselo být za představu! Tato cesta nebude zřejmě ta správná. Sex je v umění samozřejmě přítomný, jako ostatní stránky života, ale nemůžeme ho vidět za vším (nebo ano?). Zřejmě spíše sexuálním symbolem než zobrazením model budou ony známé “Venuše”. A že kamenné falické symboly jsou možná paleolitické erotické pomůcky, o tom už bylo popsáno dostatek papíru. Ale v jeskynních malbách mi nějak to erotično uniká. Raději se vraťme zpátky k symbolům.
Jedná se tedy o pravěké písmo člověka z doby kamenné?
Vidím ty prsty zuřivě tlukoucí na čelo a slyším volání. “Písmo?! Víte, kdy až mohlo vzniknout?!” Neposlouchám učené vývody, vidím všechny ty kresby a rytiny. Ty nemohl nakreslit takový primitiv, za jakého je tehdejší člověk v dnešní době pokládán. A navíc už pánové G. Goury a N. J. Marr vyslovili myšlenku, že paleolitické umění je možné brát ne jako počátek výtvarného umění, ale jako počátek písma. Když bereme výtvarné umění jako řeč, tak písmo a kresby jedno jsou.
Za další tuto teorii paleolitického písma by mohl potvrzovat i nález jednoho artefaktu z Blanchardu v Dordogni starého asi 30 000 let. Americký archeolog Alexander Marshack o tom píše:
“Přes půl století ležel zlomek ryté sobí kosti v tmavém koutě francouzského muzea, zapomenutý a nikdy podrobně nezkoumaný. Když jsem jej onoho červencového dne roku 1965 vsunul pod mikroskop, náhle jsem pocítil, že nahlížím do myšlení člověka, který onen artefakt před více než třiceti tisíci lety vytvořil a používal. Do povrchu kosti byla vyryta vlnkovitě uspořádaná řada značek, provedených několika různými nástroji. Zřetelně tvořila smysluplný systém, jakýsi záznam nebo počet. Snad jsem tuto hádanku rozluštil, výtvor, který vnikl v pozdní době ledové, souhlasí totiž s překvapující přesností s lunárními fázemi v průběhu více než dvou měsíců. Ať již bude nebo nebude tento artefakt přijat jako lunární kalendář, jimž se zdá být, objevil jsem nejstarší lidský záznam, vytvořený více než dvacet tisíc let před vynálezem písma, aritmetiky a kalendáře pozdějších kultur, které považujeme za civilizace.”

Máme i další nálezy, které by mohly svědčit o pravěkém písmu. Je to “nápis” ze španělské jeskyně La Pesiega. Jeden z výkladů v něm vidí nápis “nepovolaným vstup zakázán”. Obloukovité tvary vlevo jsou považovaný za jeskyni, či magické obydlí, pár nohou vyjadřuje vstup, znak zcela vpravo zákaz a bod dole pod nápisem snad úplněk. Takže je to varování před vstupem při úplňku?
Celá řada badatelů vytváří tabulky paleolitických znaků, hledá podrobnosti a hlavně význam. Pro mnohé paleolitické znaky se našly obdoby v sumerských, egyptských, chetitských i čínských ideogramech. Svůj význam jistě mají i znaky u mrtvého z Lascaux. Určitě se logicky doplňují s kresbou muže i bizona a s ostatními malbami a znaky v celé jeskyni a tvoří s nimi jediný umělecký celek. Proto i figury, jakkoli realisticky vyjádřené, budou symboly vyjadřující konkrétní a pro lidi té doby jasné sdělení. Možná tehdy notoricky známou legendu, božskou příhodu. A tak tedy celá jeskyně mohla být symbolem, ostatně jako jím jsou všechny později už jen stavěné chrámy. Zde zažívali cestu do jiného světa, krásnějšího. Plného zvířat a oni měli šanci je ulovit.
Je přeci známo, že pravěký člověk měl oproti dnešnímu velmi vyvinuté eidetické schopnosti – živou představivost. Jako malé dítě vidí v klacíku autíčko nebo panenku, on vešel do jeskyně a byl v pravěkém chrámu – kinu. Zažil konkrétní příběh, který byl daný na stěnách. Sám a po svém se stal jeho součástí. Vše kolem bylo živé, nedokázal odlišit představy svého mozku od reálného světa, vše splývalo v jediné jáství.

Na závěr si shrňme, co všechno by mohly představovat jeskyně pomalované obrazy :
• chrám
• modlitebnu
• místo pro provozování magie
• iniciační místo
• názornou učebnici pro pravěké děti
• záznam – vědomostí, legend či příběhů
• obrazárnu pro vyvolávání pocitů…
Co je správně? A je něco správně ze zde předloženého? Není ještě jiné řešení?
Dá se říci, že ze stejných důvodů jako dnešní člověk má knihy, galerie, divadla, kina a religiózní tvorbu, tak ten pravěký měl své jeskyně, své rytiny v kostech zvířat, hliněné figurky a magická představení. Jenže vše prožíval intenzivněji, ale umění se ve své podstatě a funkci vůbec nezměnilo. Princip zůstává stejný.
Pochopíme tedy pravěké umění i my? Možná. Kdo bude chtít, určitě. A ti ostatní se mohou řídit pravidlem, že není slušné otevírat a číst cizí dopisy.


pondělí 28. října 2013

VÝČET NEJASNOSTÍ KOLEM MRTVÉHO MUŽE Z JESKYNĚ LASCAUX (2)


3. Otazníky vyvolávájí předměty ležící vedle muže

Je to tyč zakončená siluetou ptáka. Hezká hůlka na procházku? To nikdo neví. Možná se opravdu jedná o pravěkou špacírku. Někdy je vyluštění záhady velice banální.
Někteří historici v tyči s ptákem vidí vrhač oštěpů, který se často vyskytuje ve francouzských paleolitických nálezech. Je to lovecká pomůcka vyráběná z kosti či parohu a na konci zdobená podobou zvířete nebo ptáka. Další skupina tvrdí, že se jedná o do země zaražený totem. Německému antropologu Kirchnerovi to připomíná magické praktiky Jakutů na Sibiři a lovecký smysl scény nahrazuje výkladem šamanského obřadu.
Až do dnešní doby přežili šamani a jejich chřestítka, některá mají ptačí podobu.
U některých jihoamerických kmenů zobrazení ptáka znamená šamanova ducha vznášejícího se na nebi. Tito ptáci zdobí oltáře, jsou zhotoveni z popela posvátného kaktusu peyote metodou prostého vysypání popele do žádaného tvaru rovnou na zem. Takže poukazuje zobrazený pták a ptačí maska na to, že na obrázku je šaman?
Breulio se zase přiklání k myšlence ne hůlky, ale pohřebního sloupu, jaký je znám u aljašských Eskymáků.
Podle výtvarných teoretiků je to prostě obrázek ptáčka, který usedl na tyč. Tak si vyberte – nebo vás napadají další věci? Mohl by to být třeba i nějaký dlouhonohý pták, odznak hodnosti dotyčného, věc, která malíři připomínala opeřence… nebo odznak ptáčníka. Co když se i pračlověk zdobil pírky a peříčky a nutně by tedy potřeboval lovce-ptáčníka. Na Havaji je takovýto lovec křehkých pírkatců velice vážený člověk a peří se přikládá magická síla. U Indiánů bylo peří ceněno nad zlato a i u krví nešetřících Aztéků měl umělec zhotovující péřové ozdoby výsostné postavení ve společnosti. Mohlo to tak být i před tisíci lety a malíř tou ptačí podobou mohl zdůraznit “funkci” zabitého. Anebo rovněž by to mohlo znázorněné jeho jméno. Kdo četl indiánky, jistě na nějaké hned přijde.
Malba by mohla být třeba i rébusovitým záznamem jména tvůrce maleb v celé jeskyni Lascaux. Dodělal mistrovské dílo a podepsal se. Jaké by to bylo jméno? Přiznám se, nemám představu. A vy?
Nakonec, celá scénka z Lascaux může znamenat zobrazení zlého přání, kletbu. Autor měl soka, kterému přál takovouto smrt a věřil, že když své přání nakreslí, tak se i tak stane. Něco jako figurka propíchnutá rezavým hřebíkem. Pak by to, ale byla čistě magická kresba a skoro nic z předchozího by neplatilo.

pokračování

neděle 20. října 2013

prostě jen malá myšlenka (volby)


Volby

Blíží se volby, na G+ je naštěstí klid a moje znechucenost politikou je velká. No podlehla jsem vyzkoušet jednu politickou kalkulačku. Pořád mi ji někdo nutil, tak jo zkusím ji, říkám si.
Poctivě odpovím na řadu otázek a pak čekám. Na posledních příčkách mám Zelený a Top09 - to odpovídá – tyhle strany mě iritují asi nejvíc a stačí mi jen vidět onoho knížete pána a hned mě napadají jen sprostá slova.
A kohopak mám jako prvního? Oči mi letí z důlků a jazyk vypadl z otevřené huby. Je tam Japanese Boy – toho prý má nahoře každý a … Co to je? Suverenita? Jdu googlit Suverenita strana zdravého rozumu a koukám strana Petra Hanniga. No, že tenhle člověk před lety něco založil, mám povědomost, ale že to co založil, ještě existuje, to jsem netušila.
Když si pročítám stránky strany, Hannigův blog a krátký program, je mi jasná ta shoda – nechtějí Euro, solárníky mají za šmejdy, multikulti jim taky nevoní.
No jo tak jsem k volbám nechtěla jít a půjdu.

VÝČET NEJASNOSTÍ KOLEM MRTVÉHO MUŽE Z JESKYNĚ LASCAUX


1. Ten muž nemá lidskou tvář!
Černá obrysová kresba muže ležícího před bizonem má opravdu na dlouhém trupu posazenou ptačí hlavu. Jasně je nakreslen zobák a ptačí oko. Nejedná se tedy o smrt lovce, ale kouzelníka s maskou? Nebo na obrázku není zachycen nějaký skutečný příběh, ale pouze magický symbol (podle paleontologa André Leroi-Gourhana)? Může to být nějaký bůh? V Egyptě mělo ptačí hlavu hned několik božstev. Nebo je takto znázorněna smrt zlého démona? Vítězství dobra nad zlem? Ve vykopávkách města Ur byly v nejhlubších vrstvách vztahujících se k protohistorii Mezopotámie nalezeny malé hliněné sošky žen rovněž s ptačí hlavou (datují se do 4. tis. př. n. l.). Dle jejich zlověstného výrazu se asi jedná o nějaké démony. Takže?
Ale možná vás právě napadlo, jaké mají vlastně obličeje lidé na kresbách v jiných jeskyních a na ostatních pravěkých památkách? Nedá se to určit, protože je většinou nemají. Postavy jsou malovány jako siluety a i soškám paleolitických Venuší obličeje schází. Bál se pravěký člověk zobrazovat sebe sama? Jednalo se o tabu? To bychom nesměli najít jedinou figurku či malbu představující člověka a my jich po světě máme hodně. Dokonce jeden nález zcela realistického provedení obličeje ženy je i od nás z Dolních Věstonic. Řezbář v mamutovině zachytil hlavu jedné ze svých současnic. Není to primitivní a neohrabaný portrét, je to skutečná podoba ženy. Podložená dokonce kosterním nálezem. Portrétovaná žena má zohyzděnou tvář, stejně tak jako musela mít podle deformované lebky pohřbená. Že se nejedná o náhodu, potvrzuje nález dalšího jejího tentokrát značně stylizovaného portrétu
Tabu tedy padá a zdá se, jako by tou ptačí hlavou chtěl malíř skutečně něco říci. Že by se mohlo jednat o nějaký symbol, o schematické vyjádření nějaké mytické bytosti, svědčí i další zvláštnosti.
2. On je navíc čtyřprstý!
Skutečně, bytost na obrázku má nakresleny jen čtyři prsty. Někdo může namítnout, že to snad není podstatné. Jedná se přeci o velice schematickou kresbu a děti, když kreslí panáčka, tak taky málokdy udělají na ruce pět prstů. Ano, to je pravda, ale takto kreslí jen ti nejmenší. Pokud předpokládáme, že ptačího muže kreslila táž ruka co bizona, tak je to zarážející, protože na zvířecí kresbě se autor projevil jako výborný pozorovatel a zachytil všechny důležité detaily. Pět prstů se mu nemuselo zdát důležité, ale je to normální? Nepokládat za důležitou vlastní ruku, co už lépe mohl umělec znát? Navíc ruka se všemi prsty je pro výtvarníka opravdu důležitá. Chtěl autor těmi čtyřmi prsty opět něco naznačit? Je to jen náhoda? Zvířata mají na svých končetinách vyvinuté jen čtyři prsty. Znamená to, že muž na obrázku (a že je to muž nemohou být pochyby, autor si dal záležet na zvýraznění mužského pohlaví) představuje ptáka a lovecká scénka se mění třeba na zobrazení legendy či magického obřadu? Nakreslil malíř fantazií vymyšleného boha, anebo věrně zachytil co viděl? Co by to ale bylo za skutečnost? V knihách Dänikenových souvěrců se někdy v souvislosti s čtyřprstým bohem kultury Tiahuanaco od jezera Titicaca můžeme dočíst, že čtyřmi prsty se vyznačují mimozemšťané. Nechci platit peníze za nactiutrhání těmto lidem. To už se mi zdá zajímavější myšlenka jednoho biologa (je mi velice líto, ale jméno jsem zapomněla). Tento pán si dal práci a “zkonstruoval” ve svých představách podobu inteligentních pozemšťanů, kteří se vyvinuli z plazů. A tito jeho lidé měli čtyři prsty.
Tak a teď z jiného soudku. Lidé s méně nebo i více než pěti prsty na každé ruce se rodili a rodí. Jedná se o poruchy embryonálního vývoje kostí, které vedou někdy až k zrůdným tvarům rukou i nohou. Je tedy na obrázku takto nemocný? Víme, že všelijak tělesně poznamenaní jedinci byli u primitivních národností prostředníky styku s nadpřirozeným světem. Snad tělesný handicap byl u nich vyvážen duševními schopnostmi a právě pro ně se stávali šamany a kouzelníky. Je muž z Lascaux pravděpodobně zraněný kouzelník? Smrt takového, z pohledu tehdejších lidí, mocného muže, by mohla být něčím opravdu výjimečným. Kolik šamanů mohli bizoni nabrat na rohy? Vzhledem k jejich pozici ve společnosti, mohl být tento jediným. A bylo by celkem logické, že se musel zobrazit. Uctili tím jeho smrt. Byl to záznam pro další pokolení. Stal se legendou. Vždyť podle všeho i žena z Dolních Věstonic byla šamankou a je možné, že právě proto byla portrétována. (Jiné podobizny se tam nenašly.)
Ještě poznámka k čtyřem prstům. Máme další možné vysvětlení. Ten člověk se nenarodil pouze s osmi prsty, ale sám se takto podle jejich zvyku zohyzdil na paměť někoho jiného, který skutečně tuto vadu měl. Mohl se tak vytvořit znak šamana, ale nemáme žádné kosterní nálezy, které by to potvrzovaly.
Jenže máme zdokumentovaný jeden podivný zvyk dodržovaný kmenem Dani ze Západního Iriánu. Zde příbuzní uctívají ducha mrtvého dosti drastickým způsobem – useknutím vlastních prstů – jednoho, dvou, tří… takže? Značily čtyři prsty ptačího muže oběť mrtvým příbuzným nebo jiným duchům nebo obět za dobrý úlovek?
Další řešení: ptačí muž i bizon mohou zobrazovat bohy. Vždyť v pozdějších dobách měli bozi zvířecí podobu a býk byl zbožněn v mnoha kulturách. Asyrští vládci nosili k slavnostnímu rouchu čepici s posvátnými rohy zvířat jako symbol božské moci. Jednalo by se tedy o znázornění božské bitvy? Ptačí muž poráží vůdce ostatních zvířecích bohů a sám za to platí životem. Je to znázornění neřešitelnosti sporu mezi dvěma principy, kmeny? Je to ono oko za oko?
A ještě jedno: Ptačí muž také mohl zobrazovat oběť kmene mrtvému duchu bizona. A obrázek zobrazuje dvě časové roviny, které následovaly posloupně za sebou. Nejdříve úspěšný lov, pak oběť.

pokračování

sobota 19. října 2013

MRTVÝ MUŽ Z JESKYNĚ LASCAUX (3)


ZOBRAZOVÁNÍ ČLOVĚKA V PRAVĚKÉM UMĚNÍ
Mnozí badatelé uvádějí, že zobrazení člověka se v pravěkých skalních kresbách vyskytuje, v poměru k zvěrným námětům, velice málo. Podívejme se po jeskyních a skalách v celém světě a zjistíme, že to platí hlavně pro franko-kantaberskou oblast (do ní patří i Lascaux), kde se figury lidí objevují zřídkakdy a velice neumně provedené. I když ve všem existují výjimky, tady tou výjimkou jsou velice dobře vykreslené postavy zoomorfních bytostí – snad kouzelníků. Z jeskyně Les Trois Fréres známe dva. První má nejen sobí hlavu i s parohy, ale celé jeho tělo je jakoby spíše sobí než lidské. Snaží se vás uhranout svýma kulatýma očima. Druhá bytost má hlavu bizona a hraje na nějaký nástroj podobný flétně. Třetí kouzelník, tentokrát z jeskyně Les Combarelles, má podobu mamuta.
Ve východním Španělsku a v severní Africe, ale třeba i na Kavkazu, naopak mělo zobrazování člověka zřejmě stejnou důležitost jako zvířat. Malby postav zde nejsou pouze schematické, ale jsou na stejné umělecké úrovni jako malby bizonů, jelenů, mamutů a ostatní fauny té doby. Postavy na stěnách nejsou zachycené staticky, ale v pohybu, každá něco dělá. Lukostřelec z jeskyně Remige někam překotně pádí, další lovec ze skalních převisů Saltadory zase usedl a prohlíží si šípy. V jeskyni La Araně dva muži lezou po skalní stěně, ve šplhání si pomáhají provazy. Nejedná se o zobrazení nějaké hry, ale práce. Cílem mužů je totiž vybrání medu včelám. Ty rozčileně kolem nich krouží. Aby bylo každému jasné, co se na obrázku odehrává, namaloval umělec včely několikanásobně větší. No, není tohle všechno rovněž zobrazování nějaké příhody? Nejsou to již i malé kompozice? A v líčení takovýchto scének z obyčejného každodenního života v pravěku bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Mnoho stránek bychom popsali třeba o skutečně skvostných kresbách z jeskyní severní a jižní Afriky. Nejsou to jen obrysy postav, je to malířsky zachycený ladný pohyb.
Určitě na celou knihu by vydal senzační nález kreseb ve skalách náhorní plošiny Tasíli-n-
-Ažžer na Sahaře. Tyto malby nebyly nakresleny najednou, ale umělci je vytvářeli celá tisíciletí. Až do té doby, kdy se Sahara stala takovou pouští, jakou ji známe dnes.
Nejstarší tasílské malby (asi 8000 let př. n. l.) jsou schematické. Vedle typických představitelů africké fauny (slon, nosorožec…) zobrazují lidi s kulatou hlavou bez propracovaných obličejových rysů. Z kulatých hlav jim vyrůstají zvláštní rohy, které připomínají spíše antény, proto se ujal jejich název “Marťané”.
V dalším období v Tasíli vznikaly fantastické obrazy obřích rozměrů. Pětimetroví podivní lidé či bozi, zvířecí chiméry. Například pštros se lví tlamou, slon s hlavou antilopy. Zřejmě nejznámější je tzv. Bílá paní. Oproti muži z Lascaux nádherná, živá postava.
Která asi stála malíři modelem? A kdy to bylo? Když umíral lovec? Nesrovnáváme díla z různých tisíciletí? Odpověď na první otázku patří do kategorie “zázraky na počkání”, a na ty další? Jeden vědec datuje vznik Bílé paní 7000 let př. n. l., další 6000 a další 8000, ale může být i starší. Vyberte si. Jak? Hoďte si korunou. A tak je to s určením data všech nálezů z pradávných dob. Skoro ani u jednoho se odborníci neshodnou. A pokud neznáme stoprocentně, kdy která kresba či plastika vznikla, nemůžeme je ani řadit do časové řady. Tím padá jedna logická teorie o vývoji výtvarného umění od zvěrných témat k zobrazování člověka. Kde je totiž jistota, že mrtvý muž z Lascaux a Bílá paní nevznikly v jednom období? A co kouzelníci? A sběrači medu?
Máme přeci radiokarbonovou metodu! Slyším odněkud křik. Ano, máme, a ta v počátcích padesátých let podle uhlíků z kamenných lamp nalezených v Lascaux určila stáří lidské přítomnosti v jeskyni a tím i kreseb na 14 000–16 000 let. Neradujte se ještě, dnešní odhady hovoří i o 10 tis. letech př. n. l. Diference mezi letopočty vzniku děl se nám nějak snižuje, ale je to jen odhad. Slavná zdokonalená metoda radiokarbonová je k nepoužití, protože v Lascaux nejsou už žádné uhlíky. Všechny je spotřeboval tvůrce metody prof. Libby k tomu prvnímu určení.
Tak mě napadá. Právě jsem v domě ze 14. století. Co kdyby se náhle něco stalo, globální katastrofa. Země se zachvívá. Dům se kácí. Celé město se mění v trosky. Někde hoří. Jinde jsou povodně. Lidstvo téměř vymírá… Za deset tisíc let nějaký vědec vyhrabe moje zpráchnivělé kostičky a ještě třeba něco z kovu nebo z umělé hmoty. Opravdu nevím, co by se mohlo dochovat. Onen vědec radiokarbonovou metodou určí stáří kostí a jelikož je našel v domě, tak automaticky tím určuje i stáří domu a i všech věcí, které najde kolem. Nechci být jízlivá, ale vlastním i pazourek. Ne, skutečně nechci nikterak zesměšňovat vědecké metody určování stáří, ale všechno se zdokonaluje a kolikrát se už musely měnit teorie, které byly ve své době pokládány za axiomy, o kterých se nediskutuje. Vraťme se raději k tématu mrtvého muže. I když jsme našli mnoho příkladů, kdy člověk na stěnách zobrazil nějaký děj, nikdy se nejednalo o vyjádření tragické smrti člověka. O tuto jedinečnost tedy připraven zatím není.

pátek 18. října 2013

Prostě jen malá myšlenka (tabulka velikostí)

Velikosti.

Kdyby výrobci utahovacích očkových klíčů nedbali rozměrů a jeden ke klíči devítce milimetřík přidal a druhý zase několik milimetříků ubral a kdyby se takto chovali i výrobci vodovodních fitinek, to by řemeslníci pořádně nadávali. Čili toto zboží má unifikované rozměry a můžete ho koupit kdekoli a máte jistotu, že „bude sedět“.
To výrobci oděvů se s tím nepářou, od jednoho je vám velikost S a od dalšího velko-krejčího se nenarvete ani do XL… a jak by byl svět jednoduchý, kdyby se i výrobci oděvů drželi deklarovaných velikostních tabulek.

robot na tento den

středa 16. října 2013

prostě jen malá myšlenka ( o nevděku)


„I ty Brute?!“ Zaskomíral prý umírající César a padl mrtev. Samozřejmě to zaskomíral v řečtině, protože byl vzdělanec a jen plebs mluvil latinsky.

Tedy, my s jistotou nevíme, jestli skutečně právě dýkami spiklenců proklatý César, ještě měl čas, cokoliv říci a v jaké řeči, natož výčitku svému oblíbenci Brutovi, kterého piplal a nedal na něj dopustit. Pochybuji i o tom, že si přikryl tvář tógou a bez poslední hlášky skonal. Podle všeho zařval překvapením a bolestí, padnul a konec.
Ovšem tato věta se zalíbila Shakespearovi a vešla do obecného podvědomí a je používána v případě, když přítel či protěžovaný chráněnec nějakým způsobem potopí svého ochranitele, přítele, učitele... stala se prostě memem vyjadřujícím sketizmus.

Staročeši k tomu říkávali – Nevděk světem vládne...

neděle 29. září 2013

MRTVÝ MUŽ Z JESKYNĚ LASCAUX (2)


ZOBRAZOVÁNÍ ČLOVĚKA V PRAVĚKÉM UMĚNÍ

Mnozí badatelé uvádějí, že zobrazení člověka se v pravěkých skalních kresbách vyskytuje, v poměru k zvěrným námětům, velice málo. Podívejme se po jeskyních a skalách v celém světě a zjistíme, že to platí hlavně pro franko-kantaberskou oblast (do ní patří i Lascaux), kde se figury lidí objevují zřídkakdy a velice neumně provedené. I když ve všem existují výjimky, tady tou výjimkou jsou velice dobře vykreslené postavy zoomorfních bytostí – snad kouzelníků. Z jeskyně Les Trois Fréres známe dva. První má nejen sobí hlavu i s parohy, ale celé jeho tělo je jakoby spíše sobí než lidské. Snaží se vás uhranout svýma kulatýma očima. Druhá bytost má hlavu bizona a hraje na nějaký nástroj podobný flétně. Třetí kouzelník, tentokrát z jeskyně Les Combarelles, má podobu mamuta.
Ve východním Španělsku a v severní Africe, ale třeba i na Kavkazu, naopak mělo zobrazování člověka zřejmě stejnou důležitost jako zvířat. Malby postav zde nejsou pouze schematické, ale jsou na stejné umělecké úrovni jako malby bizonů, jelenů, mamutů a ostatní fauny té doby. Postavy na stěnách nejsou zachycené staticky, ale v pohybu, každá něco dělá. Lukostřelec z jeskyně Remige někam překotně pádí, další lovec ze skalních převisů Saltadory zase usedl a prohlíží si šípy. V jeskyni La Araně dva muži lezou po skalní stěně, ve šplhání si pomáhají provazy. Nejedná se o zobrazení nějaké hry, ale práce. Cílem mužů je totiž vybrání medu včelám. Ty rozčileně kolem nich krouží. Aby bylo každému jasné, co se na obrázku odehrává, namaloval umělec včely několikanásobně větší. No, není tohle všechno rovněž zobrazování nějaké příhody? Nejsou to již i malé kompozice? A v líčení takovýchto scének z obyčejného každodenního života v pravěku bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Mnoho stránek bychom popsali třeba o skutečně skvostných kresbách z jeskyní severní a jižní Afriky. Nejsou to jen obrysy postav, je to malířsky zachycený ladný pohyb.
Určitě na celou knihu by vydal senzační nález kreseb ve skalách náhorní plošiny Tasíli-n-Ažžer na Sahaře. Tyto malby nebyly nakresleny najednou, ale umělci je vytvářeli celá tisíciletí. Až do té doby, kdy se Sahara stala takovou pouští, jakou ji známe dnes.
Nejstarší tasílské malby (asi 8000 let př. n. l.) jsou schematické. Vedle typických představitelů africké fauny (slon, nosorožec…) zobrazují lidi s kulatou hlavou bez propracovaných obličejových rysů. Z kulatých hlav jim vyrůstají zvláštní rohy, které připomínají spíše antény, proto se ujal jejich název “Marťané”.
V dalším období v Tasíli vznikaly fantastické obrazy obřích rozměrů. Pětimetroví podivní lidé či bozi, zvířecí chiméry. Například pštros se lví tlamou, slon s hlavou antilopy. Zřejmě nejznámější je tzv. Bílá paní. Oproti muži z Lascaux nádherná, živá postava.
Která asi stála malíři modelem? A kdy to bylo? Když umíral lovec? Nesrovnáváme díla z různých tisíciletí? Odpověď na první otázku patří do kategorie “zázraky na počkání”, a na ty další? Jeden vědec datuje vznik Bílé paní 7000 let př. n. l., další 6000 a další 8000, ale může být i starší. Vyberte si. Jak? Hoďte si korunou. A tak je to s určením data všech nálezů z pradávných dob. Skoro ani u jednoho se odborníci neshodnou. A pokud neznáme stoprocentně, kdy která kresba či plastika vznikla, nemůžeme je ani řadit do časové řady. Tím padá jedna logická teorie o vývoji výtvarného umění od zvěrných témat k zobrazování člověka. Kde je totiž jistota, že mrtvý muž z Lascaux a Bílá paní nevznikly v jednom období? A co kouzelníci? A sběrači medu?
Máme přeci radiokarbonovou metodu! Slyším odněkud křik. Ano, máme, a ta v počátcích padesátých let podle uhlíků z kamenných lamp nalezených v Lascaux určila stáří lidské přítomnosti v jeskyni a tím i kreseb na 14 000–16 000 let. Neradujte se ještě, dnešní odhady hovoří i o 10 tis. letech př. n. l. Diference mezi letopočty vzniku děl se nám nějak snižuje, ale je to jen odhad. Slavná zdokonalená metoda radiokarbonová je k nepoužití, protože v Lascaux nejsou už žádné uhlíky. Všechny je spotřeboval tvůrce metody prof. Libby k tomu prvnímu určení.
Tak mě napadá. Právě jsem v domě ze 14. století. Co kdyby se náhle něco stalo, globální katastrofa. Země se zachvívá. Dům se kácí. Celé město se mění v trosky. Někde hoří. Jinde jsou povodně. Lidstvo téměř vymírá… Za deset tisíc let nějaký vědec vyhrabe moje zpráchnivělé kostičky a ještě třeba něco z kovu nebo z umělé hmoty. Opravdu nevím, co by se mohlo dochovat. Onen vědec radiokarbonovou metodou určí stáří kostí a jelikož je našel v domě, tak automaticky tím určuje i stáří domu a i všech věcí, které najde kolem. Nechci být jízlivá, ale vlastním i pazourek. Ne, skutečně nechci nikterak zesměšňovat vědecké metody určování stáří, ale všechno se zdokonaluje a kolikrát se už musely měnit teorie, které byly ve své době pokládány za axiomy, o kterých se nediskutuje. Vraťme se raději k tématu mrtvého muže. I když jsme našli mnoho příkladů, kdy člověk na stěnách zobrazil nějaký děj, nikdy se nejednalo o vyjádření tragické smrti člověka. O tuto jedinečnost tedy připraven zatím není.

pokračování

Robot na dnešní den

sobota 28. září 2013

MRTVÝ MUŽ Z JESKYNĚ LASCAUX (1)


Výtvarné umění – nonverbální komunikace lidstva, ale zároveň živý jazyk bohatý na slova. Obrazy, kresby, sochy, instalace, performace… všechno to jsou výrazové prostředky jediného univerzálního jazyka a je jedno, ve které historické epoše vznikají, jen, jako ostatně každý živý jazyk, prochází normálním vývojem – technická forma výrazu a materiál se mění. Zobrazované pocity, tužby, lásky zůstávají. Ovšem je samozřejmé, že v jednotlivých částech světa vznikaly různé nuance, dalo by se říci nářečí. Nejvíce jsou odlišnosti v symbolech. U nás je černá barva smutek, v Číně je to bílá.
Jako v každém mezilidském dorozumívání vznikají i ve výtvarném jazyce šumy. Když se do Japonska dostaly evropské portrétní obrazy, Japonci se domnívali, že jsou na nich zobrazeni lidé postižení morem, neznali totiž evropskou konvenci o znázorňování stínů tmavou barvou. To vše se může stát, ale nic to nemění na faktu, že každý musí na výtvarné dílo nějakým způsobem reagovat, i averze, nechápání, kroucení hlavou, to vše je pocit. A tak často slýchaná věta “já tomu nerozumím” je chybně postavená. Měla by znít: “Já sám neovládám výtvarné techniky, neumím to, nemám talent.” To by bylo pravdivé a není se zač stydět, nemusí každý umět vyjadřovat se v této ruční řeči, ale ona nějaký pocit vyvolá u každého. Ať už libý, či nelibý, to podle osobnosti. V tomto by měla být benevolence, když se vám líbí Braque, líbí se vám, a když trpaslík nebo Méďa Béďa, je to zase vaše věc, prostě máte rádi tento zemitější dialekt, oslovuje vás.
Doklad o lidské potřebě výtvarného umění je snad už sama jeho existence od pravěku. Nejstarším dochovaným výtvarným projevem člověka bude asi pískovec opracovaný broušením do podoby lidské hlavičky (je i možné, že se jedná o zvířecí hlavu, nelze to jednoznačně určit). Jeho stáří se odhaduje na 250 000 let a byl nalezen v severozápadních Čechách na Písečném vrchu u Bečova. A i australopiték nedal svým kamenným nástrojům jen funkční tvar, ale otesal ho tak, aby byl estetický. Určitě se mu líbil, těšilo ho mít hezkou věc. Nic se nezměnilo. Je tedy možné nejen pocitově, ale i po formální stránce pochopit umění pravěku? Vyberme si příklad a zkusme to.
12. září roku 1940 se odehrál jeden z největších archeologických objevů v Evropě. Propadnuvší se pes a čtyři kluci nalezli novou jeskyni. Dnes ji známe pod jménem Lascaux. Je to galerie s pravěkými kresbami a s jednou opravdovou zvláštností (bojím se užít toho zprofanovaného slova záhada). Tou je obraz v jedné ze šachet. Jedná se o drastickou loveckou scénku.
Rozzuřený, smrtelně zraněný bizon sklání hlavu, aby mohl nabrat na rohy lovce – útočníka. Ten však již leží před ním na zemi s obličejem vzhůru a roztaženýma rukama. Je raněný nebo mrtvý? Umělec nakreslil muže jen schematicky. Oproti tomu je figura zvířete propracovaná velmi dobře. Dokonce je znázorněno i jeho smrtelné zranění – z břicha mu vyhřezávají vnitřnosti a z boku vyčnívá oštěp.
V některých studiích kresby je uváděna i další zbraň, která lovci prý vypadla z ruky, ale když se pozorně a dlouze dívám na scénku, spíš to vypadá, jako když malíř chtěl znázornit, že se silným nárazem na bizonovu kost oštěp zlomil a lovec už nestačil uskočit… Ano?
Velký bizon zabil lovce. Je právě tohle ta myšlenka, kterou nám odkázal pravěký umělec? A nebo je ta zvláštní kresba něčím jiným? Ale čím? Navíc pravěký člověk přeci skoro nic jiného nedělal, než lovil. A smrtelných úrazů při tom musel zažívat mnoho. Je tedy logické, že jeden zobrazil. Proč tedy hovořit o této kresbě jako o zvláštnosti? Je to na místě? Ano, je!
První neobyčejností je sám výjev. Všechny paleolitické malby byly zřejmě kresleny jako samostatné jednotlivé figury, bez jakékoliv vzájemné souvislosti. Ovšem za kompozici už bychom mohli pokládat jejich vzájemné překrývání. A co když takto chtěl paleolitický člověk zdůraznit perspektivu? Jedno zvíře zakrývá druhé, to není jako vidět, ale je tam. Malíř to ví, jak to udělat, aby to věděl i divák? Nakreslit přes sebe. A bylo by celkem jedno, jestli by celou kompozici nakreslil sám, či použil k svému uměleckému záměru i starší kresbu.
Mohl takto pravěký umělec uvažovat? Je to možné, protože pokud jsou figury kresleny přes sebe, nemají stejnou velikost. Navíc pravěký výtvarník postupoval při zhotovování svých děl následovně: Nejdříve nakreslil nebo vyryl obrysy zvoleného motivu, ty pak celé vymaloval červenou barvou. Pak na hotovou kresbu načrtl kontury dalšího motivu a ten znovu přetřel celý barvou. Dnes, když barva dávno zmizela, zůstaly jen obrysové čáry. My se jen můžeme domýšlet, jak původní obrazy na stěnách jeskyní a skal vlastně vypadaly. Ale když si podle toho co zbylo přimyslíme ty zaniklé barvy, skutečně si můžeme vybavit stádo běžící v prostoru. Proč by to tedy nemohl být další způsob jak vyjádřit trojrozměrnost? Každé umění si k modelaci prostoru v malbě našlo svůj přístup. Teprve Evropané v renesanci vypracovávají teorii perspektivy jako geometrické zobrazovací metody založené na podobných zákonitostech, jako jsou optické zákony vidění. Tuto teorii neguje 19. století, kdy skoro každý umělecký směr si vytváří své pojetí obrazového prostoru. Mnozí evropští umělci nachází inspiraci v japonských a čínských dřevořezech, které byly pro Evropu něco zcela jiného.
Číňané si vytvořili opravdu zajímavé řešení obrazového prostoru. Mezi jednotlivými krajinnými plány vynechávali čistý papír. Toto bílé místo vypadá jako mlha a dosahuje se tak plasticity. Tuto iluzi podporovala i malířská technika – práce rozmývanou tuší. Geometrické předměty zobrazovali orientální (indickou) perspektivou, která úběžníky klade dopředu obrazu.
Pokud tedy přemalovávání má znamenat prostorovou hloubku, je rovněž možné, že všechny obrazy v jedné jeskyni tvoří dohromady jednu velkou a ucelenou kompozici. Co jeskyně, to jeden jediný obraz.
V roce 1957 Anette Laming-Empérairová vyslovila názor, že jeskynní obrazy vlastně jako celek vyjadřují obraz metafyzické koncepce vesmíru tehdejších lidí. Obraz založený na ženském a mužském principu.
I přes to, lovecká scénka z jeskyně Lascaux zůstává prozatím jedinou objevenou malbou, která bez diskuzí zachycuje na stěnu jeskyně nějaký velice konkrétní děj. Jinou, stejně starou, se nepodařilo nikde objevit, a proto v její jedinečnosti je i záhada. Proč byla vytvořena? Co by mohla ještě znamenat? Koho zobrazuje? Kdo ji vytvořil?
A hlodá červ pochybnosti. Je skutečně tak jedinečná? Opravdu by se nikde nic takového nenašlo?

pokračování

pátek 13. září 2013

Poklad Templářů


Žádný strom neroste do nebe - toto rčení je velmi pravdivé i v případě svého času mocného a bohatého řádu Templářů.- plný název: Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (Pauperes commitiones Christi templique Salomonici). Založil ho roku 1118 nebo 1119 Hughes de Payns s dalšími osmi rytíři a zcela logicky se stal i prvním velmistrem řádu.
Nebyl to výjimečný a ojedinělý akt - rytířské řády v té době vznikaly jako důsledek první křížové výpravy do Svaté země (1096-1099). Dalším byli třeba Johanité čili špitálníci - založeni cca 1070 a potvrzeni papežem 1113. Mnoho psů - zajícova smrt - tak i řády si záviděly moc a bohatství a intrikovaly proti sobě a tihle dva si obzvlášť konkurovaly a tudíž jejich velmistři (a je jedno, který to právě byl) měli velké zbožné přání - nějak čili jakkoli, zničit toho druhého, prostě jednou provždy se zbavit konkurence.

Templáři se postupem doby stávali skutečně mocnými a bohatými - vsadili totiž na správné obory - jako obchod, bankovnictví a vojenství. Koncem 12. století najednou tady byla velmi početná ekonomicko - vojenská nadnárodní organizace s tvrdou disciplínou, která se nezodpovídala nikomu - vlastně měla sloužit jen papeži a ten o nich mohl rozhodovat. Ovšem papežové měli rádi peníze a těch měli na úplatky Templáři dost a dost. Takže v praxi byli svými jedinými pány a papežové jim šli poslušně "na ruku". Svobodu jim navíc zaručovala i jejich velká vycvičená armáda. Peníze a vojsko - argumenty, kterým nejde dost dobře odolávat - pokud druhá strana nemá ještě víc peněz a vojáků.
Poslední věcí nahrávající Templářům a velice významnou věcí, byla ideologie. Své mocenské plány měly Templáři a pak i ostatní rytířské řády ospravedlněny a skryty za ideologii - jak jinak. Na koncilu řádu v Troyes konaném 13. ledna 1128 Bernard - opat z Clairvaux přečetl svůj traktát Chvála novému rytířstvu - ve kterém ideově zdůvodňoval vznik takovýchto vojenských řádů - samozřejmě hlavně tím myslel Templáře a jelikož tento prelát byl pokládaný za nejvýznamnějšího představitele křesťanství té doby, jeho slovo mělo váhu a cenu. Později byl tento člověk prohlášený za svatého. A cože napsal?

„Kritika světského rytířstva.
Jaká to, vy rytíři, nepochopitelná mýlka, nevhodné šílenství, způsobuje, že vydáváte tolik námahy a peněz na válku a sklízíte pouze plody smrti a zatracení? Pancéřujete své koně hedvábím, zakrýváte svá brnění různými vlajícími šerpami, ověšujete svá kopí a svá sedla šperky zlatem, stříbrem a drahými kameny zdobíte své uzdy a třmeny a takto pompézně vystrojeni máte drzé bláznovství nebo otřesnou lehkomyslnost táhnout na smrt. Jsou to vojenská značení, nebo ženské šperky? Věříte, že meč nepřítele se má na pozoru před zlatem, ušetří medailóny nebo nedokáže rozetnout hedvábí? Dlouhá zkušenost vás musela naučit rozeznávat, že především tři ctnosti jsou pro válečníka nezbytné. Odvážný a aktivní voják musí být obezřetný aby nebyl překvapen, musí být lehký v pohybu a rychlý v úderu. Vy však máte dlouhé vlasy a ošetřujete je jako ženy vaše nohy zůstávají viset v záhybech vašich dlouhých, táhnoucích se košil a své jemné, pěstěné ruce skrýváte v širokých rukávech, které vlají ve větru. Co však především zatěžuje svědomí válečníka je povrchnost a pomíjivost motivů, které jej vedou do tak nebezpečné války. U vás doopravdy neexistuje žádný spor a žádná válka, která by byla vyvolána jinou příčinou, než návalem nerozumného vzteku, ješitné tužby po slávě nebo ctižádostí vlastnit pozemské statky Vraždí-li nebo zemře-li člověk pro tyto cíle, není jeho duše v bezpečí.

Proč má rytíř templu právo zabíjet a jak umí zemřít.
Rytíř Krista zabíjí v plném vědomí a umírá klidný. Smrtí získává svou spásu, zabíjením pracuje pro Krista. Dojít smrti nebo smrt pro Krista rozdávat není zločinné, nýbrž zasluhuje velkou slávu. Samozřejmě by člověk neměl, stejně tak jako jiné lidi, zabíjet ani pohany, kdyby existoval jiný prostředek, jak se postavit jejich vpádům a zabránit jim, aby utiskovali věřící. Za současného stavu je ale lepší je zabít, než nechat hříšníky mávat bičem nad hlavami spravedlivých a spravedlivé ponechat v nebezpečí, že budou sami také konat bezpráví. Takže jak? Kdyby křesťanovi nebylo nikdy dovoleno bít mečem, doporučil by pak předchůdce Krista vojákům, aby se spokojili se svým žoldem? Nezakázal by jim spíše jejich válečné řemeslo? Tak to ale není. Naopak. Nosit zbraň je alespoň těm povoleno, kteří dostali své pověření shůry a neznají žádného dokonalejšího života. Ptám se vás, existují způsobilejší než tito křesťané, kterých silná paže drží Sion, naši pevnost, kteří ji pro nás brání a starají se o to, aby narušitelé Božího zákona byli zahnáni a svatý národ, ochránce pravdy k ní měl bezpečný přístup? Jen ať rozpráší, jak je jejich právo, ty pohany kteří chtějí válku, ať odstraní ty kteří nás matou, ať vytlačí z města Páně ty, kteří sní o tom, že oloupí křesťanský lid o bohatství Jeruzaléma, že poskvrní posvátná místa a zmocní se svátosti Boží.

Život rytířů Kristových - napomenutí.
Abych dal našim rytířům, kteří bojují ne pro Boha, nýbrž pro ďábla, příklad k následování, nebo spíše abych způsobil zmatení v jejich řadách, popíši nyní krátce život rytířů Kristových, jejich chování ve válce a v jejich domech. Chci, aby rozdíl mezi světskými vojáky a válečníky Boha byl zřetelně rozpoznatelný. Především u nich vládne kázeň. Neopovrhují poslušností. Na rozkaz Nejvyššího přicházejí a odcházejí, odívají se do roucha, které jim dá, a od nikoho jiného než od něj neočekávají šat a stravu. Jak v jídle, tak i v šatu se vyhýbají přebytečnému, svoji pozornost zaměřují na potřebné. Je to společný život, vedený v pokoji a s mírou, bez žen a dětí. Aby dosáhli nebeské dokonalosti, žijí všichni v jednom domě, bez osobního vlastnictví, bdí nad tím, aby mezi nimi vládl stejný duch, neboť pokoj spojuje. Toto společenství má tak říkajíc jen jedno srdce a jednu duši, každý jednotlivec, dalek volání svých vlastních tužeb, pospíchá, aby vyhověl Nejvyššímu. Nikdy nejsou zahálčiví, nikdy nepřicházejí a neodcházejí z čisté zvědavosti. Když nejsou v poli, což se stává jen zřídka, nechtějí jíst svůj chléb, aniž by si jej zasloužili, štepují svůj potrhaný šat, opravují zbraně, nahrazují opotřebované díly a uvádějí do pořádku ty, které v pořádku nebyly, Vůle mistra a potřeby společenství řídí jejich činy. Mezi nimi neexistuje upřednostňování osob, posuzuje se podle zásluh, ne podle urozenosti. Ctí se navzájem a jeden nese břemeno druhého, aby naplnili Kristův zákon. Nikdy nezůstane urážlivé slovo, zbytečný čin, neumírněný smích nebo sebemenší reptání bez potrestání. Opovrhují hrou v šach a všemi ostatními hrami, stejně tak i štvanicí, a nebaví se ani sokolnictvím, kterému mnoho jiných tolik holduje. Herci, jasnovidci, žongléři, hloupé písně a divadelní hry jsou v jejich očích marnivostmi a hloupostmi, kterým se vyhýbají a kterými pohrdají. Nosí krátké vlasy neboť vědí, že podle slov apoštola je pro muže pěstění vlasů potupným. Nečešou se a koupají se jen zřídka. Proto jsou zanedbaní, rozcuchaní, černí od prachu, jejich kůže je spálená sluncem a bronzová téměř jako jejich brnění. Když ale uhodí hodina války obrní se vnitřně vírou a vně železem, ne pozlátkem. Chtějí se ozbrojit, ne vyšňořit. Nepříteli chtějí nahnat hrůzu, a ne vzbudit jeho žádostivost. Snaží se o získání rychlých koní, a ne o jejich zdobení všemi barvami. Táhnou-li do bitvy pak ne pro parádu, usilují o vítězství a ne o slávu, chtějí být obávaní, a ne obdivovaní. Poté se postaví, seřadí, bez zmatku a nešikovnosti, bez lehkomyslného spěchu, vytvoří bojový útvar, tak jak to stojí popsáno našimi otci, jako synové Izraele, kteří v pokoji táhnou do války. Dojde-li ale k boji, zmizí jejich mírnost, vrhají se na protivníka jako na stádo ovcí, nic je nezadrží, ani jejich malý počet, ani strach z barbarství a divokostí bezpočetných nepřátel. Zajisté vědí, že člověk nemá své síly přeceňovat, ale doufají, že pomoc boží přinese jejich zástupům vítězství, přesto mají často, dá se říci pořád, tu zkušenost, že jeden z nich dokáže zahnat tisíc nepřátel na útěk a dva, dva tisíce. Tak jsou tito muži, díky zvláštnímu spojení, mírnější než ovce a strašnější než lvi. Nevím, zdali mají býti nazýváni mnichy či rytíři. Považuji za správné dát jim obě jména současně, neboť jim nechybí ani mírnost mnicha, ani odvaha vojáka…
Život je užitečný, vítězství slavné, ale svatá smrt je zdaleka nejpřednější…
Ó jaká jistota v životě, když je svědomí čisté. Jaká jistota v životě, když člověk smrt nejen bez obav očekává, nýbrž po ní touží jako po štěstí a oddá se jí s pokorou.“

(Mervyn Sterneck, Dějiny templářského řádu, Půdorys: Praha, 2004.)

Nemrazí vás po přečtení úryvků z Bernardova traktátu? Jak dokonale psychologicky vymyšlené zlomení jednotlivce v článek sekty - v bezmezně poslušnou bytost bez vlastního mozku. Ani ty šachy jim nepovolili - prostě nic, co by podporovalo myšlení a tresty za provinění byly kruté i smrt - ale potupná. Armády, kde smrt v bitvě je vojákům vtlučena do drilem vymetených hlav, jako něco výjimečného a krásného - takové armády se musí bát každý a je účinnější než horda robotů.

Templáři, jak to vypadá, skutečně nic nenechali na náhodě - měli ideově, vojensky i ekonomicky velmi promyšlený plán získání moci nad křesťanským světem. Skupovali pozemky, na kterých stavěli hrady po celé Evropě a Středním východě. V době své slávy vlastnili cca 10 000 nemovitostí. Jak prozíravé, když jistě toužili pokojně ovládnout tato území. Svoji moc budovali nejen stavěním opěrných míst pro své vojáky, ale i na ekonomických faktorech. Byli mezi předními mezinárodními bankéři i směnárníky a vydělávali i na křížových výpravách a obchodováním se Svatou zemí. Velké finační částky získávali od svých členů formou darů. Toto byly zdroje jejich obrovského jmění… a tím si neustále posilovali svůj vliv v Evropě.
Kdo chce hodně a nejlépe vše, ztrácí rovněž vše - v roce 1293 začíná konec Templářů. Nikdo to zatím netuší. Karty a hráči jsou na svých místech a jak hra dopadne není jen vina hráčů - jsou zde ještě vnější okolnosti. První špatná věc se pro Templáře stala 28. května 1293 - to padlo město Akko do rukou muslimů a tím skončila přítomnost křesťanů ve Svaté zemi. Templáři a Johaniti se tím pádem začali tahat o zmenšenou územní kost. Papež Mikuláš IV. Prohlásil, že pád Akkonu byl zapříčiněn sváry těchto dvou řádu a navrhl jejich sloučení. To nechtěl ani jeden z nich..
Roku 1293 se velmistrem Templářů stává Jacquese de Molay. Byl to člověk v mnoha směrech schopný, ale "fikanosti" velmistra Johanitů Fulka de Villaret, nedosahoval. Fulka prý byl chytrý, lstivý a jak se říká bez skrupulí, čili neohlížel se na nic a na nikoho.

Další mínus pro Templáře bylo, že v roce 1307 se jejich moci zalekl i francouzský král Filip IV. Sličný a začal proti nim kout pikle a to přesto, že v roce 1212 jeho předchůdce Ludvík VII jim v Paříži daroval pozemek na vystavění jejich sídla Templu - který plnil funkci pokladnice řádu i králů Francie.
Král Filip IV. měl svého spojence v papeži Klementu V., který mu byl zavázán a bál se ho asi víc než Templářů a pak Templáře toužili zničit Johanité - čili proti nim bylo tolik nepříznivých faktorů... Ono, kdo by chtěl mít v zádech takovou silnou a bohatou vojenskou i bankovní organizaci, která by si jistě v dnešních dobách nezadala se speciálními komandy a mafií? Roztříštili tedy její moc.

Vedení Templářů sice mělo informace, že se něco proti nim chystá, ale ve své nadutosti tomu pohlaváři nevěřili. Tak to na světě chodí, nevěřili šeptandě a pak se divili. Bylo to rychlé a bolestné. V pátek 13. října 1307 bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání Templářů ve Francii, včetně velmistra. Rytíři nekladli moc odpor (zatčeno celkem 5 000 rytířů), možná předpokládali, že druhý den papež nařídí králi okamžitě je propustit a kát se. Jenže papež se víc bál Filipa IV. Možná král, kromě podpory papeže, počítal i s tím, že když nejdříve zajme jejich velitele a mozky a hlavně velmistra, řádoví rytíři sami nedokáží dát dohromady účinnou obranu a navíc - jistě jim bylo představenými vtloukáno do hlav, že nesmějí zabíjet křesťany. Jelikož mezi prvními byl prozíravě zajat velmistr, tak jim nemohl změnit "program v mozku" na to, aby mydlili i do spoluobčanů, které by pro klid jejich svědomí, nazval kacíři. Možná by to Molay skutečně udělal, to se nedozvíme. Jenže, to by byl jejich absolutně poslední krok, rytířské řády nesměly vztáhnout ruku na křesťany a prohlásit kacířem francouzského krále, nebylo bez papeže dost dobře možné - otevřeně by se tak Templáři postavili proti jiným křesťanům a dali by najevo své mocenské cíle.
Můžeme jen spekulovat jak by se situace vyvíjela, kdyby se velmistrovi podařilo utéct z Francie. Nastala by asi krutá řežba každého s každým, Evropa by byla oslabena a kdo ví, jak by nakonec vše dopadlo - slabá Evropa by mohla být napadena a dobita musulmany…

Možná tedy, ač to zní krutě, musíme s úlevou napsat, že špičky řádu nikam neunikly. Oni i ostatní Templáři byli dáni do vězení a obviněni z mnoha hrůzných zločinů - od kacířství až po sodomii a stanuli před inkvizicí. Nelze se divit, že se nad tím nikdo nepozastavil a inkvizice si na nich smlsla - velmi uzavřená, přísná vojenská mužská organizace u nikoho z lidí z venku důvěru nevyvolá. Navíc jim u soudu přitížily i takové věci jako, že na jejich pečeti jsou zobrazeni dva rytíři jedoucí spolu na jednom koni - mělo to zobrazovat křesťanskou pomoc bližnímu a chudobu - prostě rozdělení se o vše s jiným člověkem. "No, ale proč symbolem pro pomoc lidem jsou dva rytíři tísnící se v jednom sedle v těsném obětí?" Řekli si inkvisitoři a bylo toho víc, co jim vadilo.
Členové řádu jedli po dvojicích z jedné misky za naprostého mlčení. Jídlo dostávali šestkrát týdně v pátek měli hladovku a masitá jídla měli třikrát týdně - to bylo na středověk celkem luxus. Střední třída měla maso tak jednou týdně a chudí málokdy.
Navíc jejich rituály, kdy plivali na kříž a líbali zadek nadřízeným - to bylo moc i na papeže. Tyto zvláštní znectívací rituály prý je měly otužit, kdyby padli do zajetí musulmanů, kteří by je k tomuto všemu nutili. Oni - zoceleni těmito praktikami, už byli na vše připraveni a nic by je v zajetí nezlomilo. V roce 2007 s touto teorii přišla doktorka Barbara Frale a zveřejnila ji i v rozhovoru pro Reuters. Mohlo to tak být? Vedení Templářů předpokládalo zvláštní mučeníčko - takové jako pro postavy z filmových komedií…

Baštit s někým z jedné mísy a líbat zadek šéfovi, to se nedivím, že jim nařizovali mlčení - ovšem psychologicky to měli vymyšlené perfektně - Hugo de Payens a další velmistři byli skutečně znalí své profese - takto vojáky cvičili ani ne tak k psychické odolnosti, jako zlomili jejich individualitu a tu nahradili tím, že se rytíř stal pouhým článkem celku a byl na něm plně závislý. Navíc byl absolutně poslušným vojákem - zabijákem.
Začínalo to plnou závislostí na tom druhém, co s ním jím - museli být k sobě ohleduplní a nesníst si vzájemně jídlo a končilo to bezproblémovým přijímáním vojenského drilu - sem patří i líbání zadnic, vojáci vytvářeli bytost zvanou vojsko. Taková armáda je snem každého diktátora i demokrata… Žádný jiný rytířský řád, neměl psychologii výcviku vojáků, tak dokonale propracovanou.
Jen tak na okraj - tolik mlčenlivých mužů pohromadě a ženy nikde, to muselo vést možná skutečně ke skandálním excesům. Dočasné homosexuální chování mužů ve vězeních a vojsku je sexuology popsáno ve všech učebnicích .

Nejen ve Francii došlo k pronásledování Templářů - i dalším evropským panovníkům papež nařídil pozatýkat je, jenže jinde "nefoukali králi tak do polívčičky" jako ve Francii, a tak papežovo nařízení ignorovali. Například v Německu měli Německé rytíře, kteří si na své území žádné jiné řády moc nepustili, sami tam chtěli vládnout a jiné, navíc tak dobře vycvičené vojáky, ve svém teritoriu rozhodně nepotřebovali. Zřejmě tušili oč se jedná, protože taky by bývali chtěli vládnout světu, ale například na Rusku si Němečtí rytíři vylámali mečíky, takže se museli spokojit s tím co měli a to si chránili.
O tom, že Templářům nešlo jen o svatou válku, svědčí jejich ekonomická činnost a vtírání se jako bankéři a diplomati na královské dvory.

Během zatýkání a represí Templáři stihli spálit důležité dokumenty - copak tam asi bylo zapsáno si jen můžeme domýšlet. Stihli i odvézt některý majetek (poklad) a jejich 18 lodí odplulo do spřáteleného Portugalska a Skotska - to vše se ví, ale lidem nedá spát jejich velký poklad. A byl vůbec? Jako první zavedli moderní bankovní službu - bylo možné uložit peníze kdekoliv u nich v Evropě a vyzvednout si je na základě písemného potvrzení třeba přímo v Jeruzalémě. Ovšem aby tuto službu mohli vykonávat, museli mít větší finanční obnosy ve všech svých "bankách". Tím pádem nemohli mít jeden velikánský poklad. Navíc, hodně je stálo vydržování armády rytířů, stavění hradů,.katedrál, kostelů, uplácení papežů a dalších církevních i světských hodnostářů v různých zemích…
Za další Templáři byli zrušeni - 3.dubna 1312 - ten den přečetl Klement V. svou bulu Vox in excelso o rozpuštění templářského řádu a bulou Ad providam vyhlášenou 2.května připadl jejich majetek Johanitům (ovšem ti si na bankovní podnikání museli nechat zajít chuť - to jim povoleno nebylo). Kromě konkurenčních rytířů připadla část jejich majetku i Francouzskému králi Filipovi IV. a i Anglickému Edvardovi II. a i řádům, které z Templářů vznikly, se podařilo kus urvat...
18.března 1314 byli odsouzeni k doživotnímu vězení - velmistr Jacques de Molay a velkopreceptor Normandie Geoffroy de Charnay, ale když odvolali své přiznání, král se rozčílil a šoupl je oba dva na hranici.
Je tohle konec všeho majetku a tajných pokladů Templářů? Možná ne. Podle některých historiků se brzo po represích dal zbytek řádu dohromady a působil v ilegalitě. Zajímavý nález se podařil v roce 2001 dr.Barbaře Frale, pracující ve Vatikánském archivu. V Tajných vatikánských archívech našla tzv. Chinonský pergamen, dokládající, že již v roce 1314 papež Klement V. Templáře tajně omilostnil. Doktorka Frale musela pak odpovídat na řadu vtíravých dotazů, jak to, že se takový dokument našel až v 21. století a jestli se nejedná o podvrh. Falzum to prý není v žádném případě - a že se našel až teď - Vatikánský tajný archiv nebyl přístupný vědcům a navíc archiv by bylo podle Frale spíše lepší nazvat labyrintem, kde se skrývají historické poklady. Chodby se klikatí v podzemí Vatikánu a police dohromady měří 80 kilometrů a v nich jsou milióny originálních dokumentů - není jednoduché zde něco najít - prostory a tolik dokumentů působí prý až závrať. Není důvod doktorce nevěřit. Takže Templáři byli omilostněni a mohli dál v klidu žít - to je špatná zpráva pro hledače jejich pokladu na ostrově Oak. A proč?

Templáři jistě mysleli na zadní kolečka a někde si určitě schovali finanční rezervu, ale proč by to měl být ostrov Oak? Za prvé Evropa ještě o Americe neměla tušení a i kdyby Templáři měli o její existenci vědomosti třeba od Vikingů, proč by s pokladem, který budou potřebovat, aby přežili v ilegalitě a vytvořili si své zázemí, jezdili tak daleko na mrňavý ostrov? Nelogické.
Filosofie vojenského řádu vedeném v duchu absolutní poslušnosti velitelům a absolutní odloučenosti od světa svědčí spíše o tom, že poklad si ukryli někde na svém území.
Templáři byli přeci pragmatici a šlo jim vždy jen o ně. Důkaz? Za peníze "pracovali" na Blízkém východě i pro Asasíny (jednalo se o Syrskou "odnož") a oni zas pro ně, a když se to Templářům nehodilo, tak na tuto tajnou náboženskou šíitskou sektu, která v sobě zahrnovala i nájemné vrahy, zaútočili.
Asasíni prý Templáře v mnohém inspirovali i v tom, aby i oni byli taková sice navenek známá, ale ve skutečnosti tajná organizace s velkou mocí. Otázkou zůstane jestli je inspirovalo i to, že vůdce Evropany zvaný "Stařec z Hory" si udržel poslušnost svých lidí tím, že jim dával drogy opium a hašiš. Někteří historici říkají, že to nemusí být pravda, ale slovo asasín vzniklo patrně francouzským přepisem výrazu hašišiun - ten se objevuje v islámské literatuře a znamená - jak jinak, "poživač hašiše"… a anglicky to je Hashshashin. Co víc dodat. Snad jen: Kde je tedy poklad Templářů?
Dánský publicista Erling Haagensen společně se svým britským spolupracovníkem Henrym Lincolnem v roce 2002 napsali knihu Tajný ostrov Templářů a v ní na 200 stránkách vysvětlují, že poklad tohoto řádu je na dánském ostrově Bornholm v Baltském moři. Podle autorů je tam hlavně Grál a Archa úmluvy - jestli je tam i Zlaté rouno a zlatá jablka Hesperidek, to autoři nepíší, ale klidně by tam být mohly. Všechny tyto předměty jsou na stejné úrovni, jsou to bájné věci hledané v mýtech - a tam také patří.
Na dánském ostrově pokladohledači těžko něco objeví a v Templu v Paříži? Tam by si jistě nenechali poklad - poslední záchranu v nouzi. Tu si ukryli na jim známém, jiným lidem nic neříkajícím místě, určitě na spřáteleném nebo neutrálním území a jistě ho už dávno vykopali a využili.
Člověk, který se o Templáře zajímá už poměrně dlouhou dobu, přišel s možným místem, kde byl nebo ještě může být nějaký poklad. Tím člověkem je spisovatel Louis Charpentier a místo, kde by Templáři možná uložili své finační rezervy je území v kraji Champagne, blízko bývalého sídla Hughese - dodnes se městečko jmenuje Payen a ještě blíže je město Troyes a oním místem je krásný obrovský les, velmi podobný třeba Vidrholci u Prahy nebo Kersku - prostě duby, buky, břízy a mezitím jezírka, potůčky, ale i velké rybníky, silničky, stezky. Normální les kde rostou bedly, klouzky, hříbky - jmenuje se foret d´Orien a vlastnil jej Hughes de Payens. Toto území se stalo prvním nemovitým majetkem Templářů neb jim ho velmistr dal. Dnes je tam přírodní rezervace se vzácnými mloky a rekreační středisko a možná nějaké dobře skryté a zapomenuté podzemní sídlo mlčenlivých rytířů a třeba stále i poklad - i když myslím, že si ho už dávno někdo zasvěcený vyzvedl.

Podle záznamů. prý zde skutečně bylo hlavní sídlo Templářů, zakládali tady i nové rybníky a dnešními slovy - nepovolaným byl vstup do lesa přísně, velmi přísně, zakázán. Fantazie pracuje. Copak tam asi dělali? Víme, že všechny vojenské organizace bažící po světovládě si vytvářejí svá podzemní sídla, bunkry, podzemní chodby, kterými spojují důležitá místa… mohli si tedy tady v klidu hlubokých lesů kutat v zemi svoji říši. A proč by ne? Bažiny nebyly v celém lese. A ty rybníky, proč by zakládali v místě, kde jich už je dostatek nové? Právě na to odpovídá Louis Charpentier: "Je možné najít lepší úkryt než pod hladinou rybníka? Zvláště pak umělého rybníka, který se naplní podle vlastního uvážení podle toho, kdy má být "úkryt" vytvořen, a voda ho definitivně zakryje. Není právě tohle "úkryt", který vzdoruje všem dosavadním pokusům o objevení?"
Zní to velmi logicky a toto i vše další zde napsané, je myslím slušným důkazem, že na ostrově Oak nemohl a nemůže být poklad Templářů. Navíc hledání jejich pokladu je myslím velmi marná věc neb Templáři existují a dodnes v Jeruzalému obývají svůj první klášter z roku 1119, který jim na jejich přání daroval král Jeruzalémského království Balduin II. Jednalo se o mešitu Kubbat as-Sachrá - Skalní chrám, ale hlavním důvodem, proč zde chtěli sídlit bylo, že dříve tam stával Šalamounův chrám - latinsky templum a oni tam prý hledali Grál a Archu úmluvy... ovšem, co tam hledali doopravdy a co našli, se zřejmě také nikdy nedozvíme. Jak vidíte, Templáři také byli pokladohledači. Jistě si tedy své uložené poklady sami vyhledali… a k čemu je asi použili?

toto je z mé knihy Po stopách tajemných umělců a záhadných pokladů vydané Gradou v roce 2009