pondělí 28. ledna 2013

Skoro jako roboti - balet

Triadisches Ballet / Triadic Ballet by Oskar Schlemmer from Paulo Henrique on Vimeo.

Uhlíkové nanotrubičky v elektronice II.



2. Jako "Y"
Vědci z University of California v San Diegu, profesoři Prabhakar Bandaru, Sungho Jin a vědecká aspirantka Chiara Daraio a fyzik Apparao M. Rao z Clemson University, objevili, že speciálně syntetizované struktury z uhlíkových nanotrubiček mají mnohem lepší elektronické vlastnosti než obyčejné tranzistory používané v počítačích. Podařilo se jim vytvořit tranzistor z uhlíkových nanotrubiček ve tvaru písmene "Y", který pracuje jako současný polem řízený tranzistor MOS ( kov-oxid-polovodič).
Nový tranzistor se nejdříve "pěstuje" jako normální rovná nanotrubička. Mezitím se k syntetizující směsi přidávají železné katalytické částice, legované titanem, které se přichycuji na nanotrubičku a dávají tak vznikat dodatečnému růstu "větví". V závěru nanotrubička s částicí katalyzátoru, která se nachází v místě sjednocení stvolu a větví, dostává tvar písmene "Y".
Pokud na konec každé z větví struktury z nanotrubiček připojíte elektrické kontakty, elektrony pohybující se v jedné z větví přeskakují pomocí pohlcené částice katalyzátoru na druhou větev a vystupují ven. Experimenty v laboratoři profesora Bandaru dokázaly, že popsaný pohyb elektronů přes větve Y se může velice dobře kontrolovat přívodem napětí na stonek. Bandaru předpokládá, že kladný náboj, nacházející se na stvolu zesiluje tok elektronů přes větve a vytváří tak silný signál analogický logickému "ON". Po obrácení pólů náboje na stonku se pohyb elektronů přes větve velmi zpomalí, signál téměř zmizí - tato fáze znamená logické "OFF". Tato binární logika je základem prakticky všech tranzistorů
Profesor Bandaru k "Y" tranzistoru říká:
"Myslíme si, že náš objev ukazuje, že nanotechnologie nejsou pouhé vytvoření nějakých malinkých kousků. Můžeme sjednocovat funkčnost v nanoměřítcích v daném čase - zde to jsou tři části tranzistoru v jednom - báze, emitor a kolektor - a my je nemusíme vytvářet jako jednotlivé části."
Výzkumníci se chystají k experimentům s dalšími druhy katalyzátorů a chtějí i "Y" tranzistor ještě podstatně zmenšit z desítek do pouhých několika nanometrů a také uvažují o nanotrubičkách ve tvaru dalších písmen - "T" a "X".

neděle 27. ledna 2013

Uhlíkové nanotrubičky v elektronice I.


Vzhledem k vlastnostem uhlíkových nanotrubiček bylo hned na počátku jejich objevení jasné, že o ně projeví zájem elektronický průmysl. Výzkumníci je hned viděli jako chemické senzory, ohebné obvody, vysokorychlostní mikroprocesory s velkým stupněm integrace … jenže je tu jeden háček - právě ony vlastnosti, které je činí pro elektroniku a další obory zajímavými (rozměry a fyzikální vlastnosti) je zároveň dělají velmi obtížně vyrobitelné a práce s nimi není také jednoduchá. Najde se řešení? Určitě. Podívejme se na konkrétní příklady:

1. Poleva z uhlíkových nanotrubiček
Cesta k vytvoření rychlejších procesorů v dnešní době zřejmě povede právě přes uhlíkové nanotrubičky - které jsou vlastně nejmenšími tranzistory, které zatím umíme vyrobit. Čím hustěji budou osazeny na čipu, tím se on stane rychlejším.
Velké množství obvodů z nanotrubiček se donedávna vytvářelo tvorbou každé jednotlivě přímo na povrchu čipu za pomocí chemického usazování z par. Tato metoda ovšem vedla k vytvoření obou dvou jejich typů - polovodičových i kovových a směr jejich růstu byl samovolný a průměr příliš velký.
Fyzici z university v Pensylvánii, pod vedením profesora Alana T. Johnsona, přišli na lepší způsob osazování uhlíkových nanotrubiček polovodičového typu na čip. Místo, aby je nechali vyrůst přímo na křemíkové destičce, jimi tuto destičku prostě "polijí" a to už pouze těmi vybranými kvalitními a polovodičovými.
Tato metoda mohla vzniknout díky tomu, že jiní vědci přišli na to, jak u nanotrubiček docílit onoho malého průměru a jak oddělovat typ polovodičový od kovového. Jenže v tomto současném technologickém procesu jejich výroby vznikající nanotrubičky jsou ve velkém měřítku nekvalitní - obsahují příměsi - ostatky katalyzátorů a dílčí částice uhlíku. Tým profesora Johnstona společně s kolegou Mohammedem F. Islamem chce tento problém masové výroby nanotrubiček vyřešit. Vymysleli čištění, které vychází z jejich zahřátí ve vlhkém slabě kyselém vzduchu a následném rozdělení nanotrubiček a příměsí s využitím magnetického pole. Takto lze kontrolovat jejich kvalitu a průměr - čili teprve po provedení této procedury je osazují na křemíkovou destičku - ponoří čip pokrytý lepkavou vrstvou do "roztoku nanotrubiček" a potom vymyjí onu lepkavou vrstvu a zbývající roztok.
Vedoucí metodiky této nové technologie Danvers Johnston tuto metodu v rozhovoru dokonce přirovnává k máčení zmrzliny v polevě a dodává: "Nakonec budeme moci nanotrubičky přilepovat přímo na určité místo a v určitém pořadí, jak bude potřeba pro konstrukci obvodu."
Takto vytvořené obvody mají přednost ve svých unikátních elektrických vlastnostech nanotrubiček a mohou se vyrábět ve velkém množství, což vede fyziky z Pensylvánské university k přesvědčení, že jejich práce bude hrát určující roli v nanoelektronice.

písnička na neděli

sobota 26. ledna 2013

Uhlík budiž pochválen


Kdyby v dnešní době vznikla pohádka Sůl nad zlato, jmenovala by se spíš Uhlík nad zlato. Ona literární princezna byla uvážlivá a musela by uznat, že ještě větší význam než sůl má právě uhlík. Samozřejmě, že by se marnivému králi ani uhlík nelíbil - vždyť to je snad nejběžnější prvek, je ho všude ve vesmíru i v živých tělech… a ve formě nanotrubiček i tam, kde se to dříve zdálo nemožné. Mohou sloužit jako chemické senzory, elektronický obvod, vysokorychlostní procesory…

Začal to Buckyball
Zasvěcení jí říkají buckyball, více je známá jako fulleren - neboli molekula C60, která je nejkulatější, tím pádem nejstabilnější a vzhledem ke své stabilitě i nejhojnější ze všech existujících fullerenových molekul počínaje C20 . Tvoří se v uhlíkové plazmě při teplotách kolem 3000 K.

V den, kdy u nás děti jdou po prázdninách do školy tři vědci na Rice University prováděli experiment - laserové odpařování grafitu, jehož výsledkem byly saze a v nich byla objevena molekula uhlíku C60. Bylo to v roce1985 a na počest architekta R. Buckminstera Fullera, jehož konstrukce tvaru komolého ikosaedru se této molekule podobají, dostala jeho jméno. Ti objevitelé jsou Robert F. Curl (USA), Richard E. Smalley (USA) a Harold W. Kroto (Anglie), a v roce 1996 dostali za fullereny Nobelovu cenu za Chemii. Fullereny jsou teplotně stálé, mají stejné vlastnosti jako polovodiče a při nízkých teplotách jsou supravodivé a úplně z oblasti sci-fi je jejich schopnost měnit světlo v elektrický proud. Tuto neobyčejnou vlastnost chce využít firma Siemens - její výzkumníci pracují na vývoji fotodetektorů pro medicínskou techniku.
Samotná výroba fullerenů není nijak tajemná - laboratorně například vznikají při vypařování grafitu v elektrickém oblouku mezi dvěma grafitovými elektrodami v atmosféře inertního plynu (hélium), který musí mít ovšem dostatečný tlak - optimální je 10 MPa. Řízeným spalováním organických látek vyrábí fullereny průmyslově japonská Frontier Carbon Corporation (dceřina firma Mitsubishi).
Dalším "uhlíkovým nanozázrakem" je uhlíkové nanovlákno. Poprvé se podařilo vyrobit v roce 2003 elektrickým obloukem mezi dvěma uhlíkovými elektrodami ve vodíkové atmosféře na japonské universitě v Nagoy týmu profesora Yosinoriho Ando. Bylo z atomů uhlíku protažené uhlíkovou nanotrubičkou. V lednu 2005 vědci z laboratoře v Los Alamos vytvořili jednovrstvé uhlíkové nanovlákno dlouhé 40 milimetrů.
U uhlíkových nanovláken jistě očekáváte také řadu zajímavých vlastností, nebudete zklamaní. Možná víte, že sloučeniny uhlíku se klasifikují podle typu chemické vazby - známé jsou hybridní vazby "sp3" - diamant, "sp2" -grafit, fullereny, nanotrubičky a "sp" - uhlíkové řetězce. Specialitou nanovláken je, že obsahují dva typy chemické vazby - a to "sp" a "sp2".
A využití? V kosmických lodích v podobě ultrasilných vláken jako ložiska bez tření nebo v elektronice mohou být vysoce koherentním bodovým zdrojem elektronových paprsků.
A nakonec se podívejme na uhlíkové nanotrubičky, jsou právě v teenagerském věku, před šestnácti lety je vědci vytvořili v obloukovém výboji mezi uhlíkovými elektrodami. Jsou z čistého uhlíku s průměrem mezi jedním a. třiceti nanometry a dosahují délky až jeden milimetr. Mohou být duté nebo složené z několika vrstev. Podle své struktury se chovají jako polovodiče nebo mají vlastnosti kovů a vedou elektrický proud tisíckrát lépe než měď a s příměsemi kovů vykazují supravodivost. Dále, jsou lepší vodič tepla než diamant, který je dosud nejlepším jeho vodičem (i čisté stříbro je horší), mají dvacetkrát větší pevnost v tahu než ocel, jsou ohebné a lehké. Pokud je překřížíte a vložíte do magnetického pole začnou se vzájemně kolem sebe ovíjet a lepit se, po vyslání napěťového impulsu se oddělí. K manipulaci s nimi slouží například speciální Atomic Force Microscope.

Staré filmy jsou supr - Robot Monster (1953)

pátek 25. ledna 2013

Skutečně! Mluví…


Nesmělým lidem může k vyjádření jejich pocitů pomoci výtvarné dílo Alyce Santoro. Umělkyně totiž vyrábí "zvukové látky" - Sonic Fabric.
Obyčejné látky se tkají z lněných, bavlněných či jiných vláken, ona ty své vytváří rovněž z takovýchto vláken a ještě k tomu z magnetofonových pásků z audiokazet. Z této látky pak šije šaty, kabelky, deštníky… a všechny tyto oděvy a oděvní součásti díky vetkaným nahraným magnetickým páskům "mohou povídat" či něco zahrát - stačí po látce přejet "přehrávačem" - zařízením vytvořeným speciálně na čtení Sonic Fabric.
Speciální přehrávač je vytvořený z hlavy vymontované z obyčejného magnetofonu, která je propojena se zesilovačem a malým reproduktorem - to vše se vešlo do malého kapesního přístroje. Tím se přejíždí po hrací látce a co bylo na pásky zaznamenáno a zachovalo se, tak je slyšet. Kvalita zvuku není nejlepší a Alyce Santoro sama říká, že je slyšet spíše zvuková koláž, než nějaký konkrétní zvuk, ale k překvapení samotné autorky o její látku mají lidi zájem. Takže proč by nebylo možné nahrát vzkaz milované bytosti, nechat z něj udělat třeba šálu a pak tu šálu i s přehrávačem darovat a čekat jestli ve směsici zvuků zazní to správné vyznání lásky.
Zdá se vám to komplikované a s nejistým výsledkem? Pravděpodobnost, že by zazněla zřetelně slyšitelná slova a ve správném pořadí, není moc velká. Jenže ono je těžké někomu do očí říci,"mám tě rád", někdy neodhadnete reakci, ale představte si, že by si někdo skutečně dal práci s takto komplikovaným vyznáním citu… kdo by tomu odolal…

robot na dnešní den - kuchař






http://singularityhub.com/2013/01/22/robot-serves-up-340-hamburgers-per-hour/

robot na dnešní den



My Strange Grandfather from Dina Velikovskaya on Vimeo.

čtvrtek 24. ledna 2013

Zajímavost - Water-repellent surfaces that last





článek
http://web.mit.edu/newsoffice/2013/ceramic-hydrophobic-materials-0120.html

Šaty za nás mluví.



Romeo a Julie by to v současném světě měli jednodušší.

Američtí designéři Francesca Rosella a Ryan Genz vyrobili oblečení, které umožní pocítit doteky vzdáleného milovaného člověka. Princip je, když už technologie existuje, velmi jednoduchý. S pomocí mobilních sítí, různá čidla umístěná v oděvu jednoho člověka, dostávají informace od čidel v oděvu druhého. Informace se týkají pulsu, teploty a vlastních doteků na těle.
Pokud jsou milenecké dvojice, ale může to být i matka a dítě.. prostě kdokoliv, od sebe vzdáleni, přiblíží je k sobě aspoň pocit doteku od toho druhého.
Samozřejmě musí se předem domluvit, že si po dobu odloučenosti budou oblékat jen ono "komunikativní" tričko a žádné jiné, pak teprve může být jejich vzdálená dotyková komunikace možná.
Dálkové pohlazení a objetí probíhá následovně - první osoba si vzpomena na druhou, dotkne se například svého ramene - čidla zaznamenají dotek - změří jeho intenzitu a přes aktivovanou mobilní síť předají informace o pohlazení do čidel v tričku druhého člověka. Po získání těchto dat se aktivují zařízení, které simulují na těle příjemce puls, fyzický tlak a teplo jakoby skutečných dotyků, pohlazení i objetí.
Tato práce získala na výstavě CIBERART v Bilbau 2004 první místo. Výroba a prodej tohoto kontaktního oblečení se prý už rozjíždí.
Podle psychologů se bude jednat o velmi užitečnou věc, která by měla najít uplatnění i mezi seniory a malými dětmi. Každý chce vědět, že i na dálku ho někdo objímá

Já ti posvítím



Po staletí platí obecná symbolika - tma je zlá a světlo je dobré a navíc, kdykoli si posvítit je i určitým znakem vyspělosti civilizace…


Jako lampička může v dnešní době posloužit asi cokoliv a udiví to někoho? Ne. Jen někdy jsou lampičky opravdu extravagantní - třeba taková, co ji okem nevidíte. Správně -nanolampička. Právě ji "vyrobili" vědci z University of Cornell. Jedná se o mikroskopické seskupení vláken velikostí bakterie, které skutečně může vyzařovat světlo. Jednotlivé nanovlákno je přitom menší než vlnová délka světla, které vyzařuje.

Vlákna o šířce 200 nanometrů jsou ze sloučenin na bázi ruthenia - což je lehký platinový kov šedavé barvy a právě tyto vlákna tvoří svítivé články "lampičky".
Nanovlákno vyzařuje oranžové světlo působením nízkého napětí připojeného k mikroelektrodám. Prostě - lampička začne oranžově svítit ve chvíli přechodu elektrického mikrovýboje přes strukturu vláken.

Základem pro toto "svítidlo" je složitá technologie electrospinning - využívající elektrické pole. V současnosti je to metoda, která se ukázala jako vhodná k výrobě nanovláken (metodu samotnou si nechal patentovat už v roce 1934 Antonin Formhals).
Jednoduše řečeno při electrospinningu je vlákno vytahováno ze substrátu skládajícího se z komplexu molekul kovu (v případě nanolampičky ruthenia) smíšených s polymerem v rozpouštědle. Mezi a hrotem (jehlou) zařízení odkud vytéká substrát a destičkou - collectorem, je vysoké napětí a to pomáhá vytahovat nit, která se stává pevnou po odpaření ředidla.

Experimenty jsou v začátcích, ale vědci tvrdí, že jejich nanolampička se neztratí a najde uplatnění v ohebné elektronice na bázi polymerů nebo v zařízeních typu sondážní mikroskopie. Takže uvidíme…

úterý 22. ledna 2013

Zprostředkoval si strojové vidění.



Svět kolem nás, plný barev, je vlastně šalba a klam, barva je přeci abstraktní pojem a věci jsou bezbarvé, tu jim dodává až světlo, takže proč se na tento podfuk dívat očima? Kamera, počítač a monitor jsou přeci lepší…Třeba tak někdy zauvažoval mladičký Steve Mann a pustil se do svých projektů. Oč se jedná? Když se někde v literatuře vysloví jeho jméno pokaždé se k němu dodává - první kyborg.

Fakta
Profesor Steve Mann patří k lidem, jejichž život je tak spojen s jejich prací, že pokud chceme představit člověka, představujeme vlastně jen jeho práci. Narodil se v roce 1962. V od roku 1990 působil na MIT jako student. V roce 1997 zde získává PhD. Napsal víc jak 200 publikací například o elektrických brýlích, o životě kyborga den po dni… Je autorem řady projektů na sourceforge.net., podporuje projekt GNU. V roce 2001 Peter Lynch o něm natočil dokumentární film Cyberman.
V současnosti pracuje na kanadské universitě v Torontu. Je otcem, manželem a díky elektronice v těle, oděvu, brýlích i kyborgem.

Být kyborgem
Poprvé se stal kyborgem ve svých 18 letech, když si nasadil na hlavu helmu s anténkou do vé a před oko si umístil vekou krabičku - monitor. Postupem let neustále zmenšoval helmu, monitor a samozřejmě i počítač, který si nosil v pase místo koltů. V roce 1990 dovedl svůj nositelný počítač (wearable computer) do takové dokonalosti, že není pod oděvem ani vidět. Kamera a monitor jsou umístěny ve slunečních brýlích. V současnosti má v přenosném počítači organizér, adresář, e-mail se spam filtrem. Na linuxovém základu si pro sebe vytvořil speciální operační systém WOS.
Pomocí počítače Steve místo reklamních ploch vidí jakýkoliv jiný záznam, který chce vidět a také rozpoznává tváře lidí a ihned je o nich podrobně informován - tedy pokud tyto informace jsou uložené v paměti.
Během let začal jako nosič techniky využívat nejen oděv, ale i své tělo - to se ovšem ne vždy vyplácí. 14. března 2002 zažil na letišti v Newfoundlandu ošklivý šok - místní pracovníci v rámci boje proti terorismu nechtěli pochopit, že Steve je vědecký pracovník, který výzkumu propůjčil i své tělo a ona všechna elektronická zařízení, co má v obleku a pod kůží nejsou nic zlého. Marně se oháněl úředními i lékařskými potvrzeními na své přístroje, marně si volal na pomoc kolegy, úředníci Air Canada mu všechna zařízení i ta z těla odtrhali a většinu zničili - cena kolem půl miliónu dolarů a vědecká ztráta ještě větší, protože Steve na těle a v těle nosí jedinečné prototypy. Další nepříjemností, která ho v souvislosti s touto zlovůlí potkala, bylo zhoršení zdravotního stavu. Představte si, že dvacet let se na svět dívá jenom skrz kameru a monitor a nejednou mu bylo vše odebráno - čímž ztratil orientaci, padal na zem a vrážel do předmětů a navíc mu tekla krev z ran po vytrhaných čipech a snímačích. Do letadla musel být převezen na invalidním vozíku. Pouze jeho kolega - lékař se radoval, mohl na Stevovi zkoumat jak se chová kyborg po odpojení.
Steve Mann nevymýšlí jen jak elektronikou zdokonalit člověka, jelikož je i spolupracovníkem firmy EXISTech, sídlící v Honkongu, a musí převážet poměrně důvěrné materiály - tak vytvořil pro kurýry zajímavý kufřík. Tento kufřík nechrání svůj vnitřek zvláštními zámky, kódy, ale Mann vystavěl ochranu dokumentů na jiné logice, dalo by se říci na své. Otevřít ho může, kromě zločinců, každý, ale že ho otevřel, je zdokumentováno. Bezpečnost je zajištěna tak, že kufřík se otevírá současným přiložením obou palců na skenery u zámku. Skener sejme otisky a zašle je přes mobilní síť na server firmy, které kufřík patří a odsud jdou do policejního registru otisků prstů. Zaslaná daktyloskopická data, toho kdo chce kufřík otevřít, se porovnají s otisky osob porušujících zákon a pokud s žádným takovým žadatelovy otisky nesouhlasí nebo nejsou na firemním rejstříku nepovolaných osob - kufřík se otevře. Na server se uloží jak otisky, tak přesný čas otevření a videokamera umístěná uvnitř kufru, zašle i obrazovou dokumentaci otevření. Majitel kufříku rovněž může sledovat on-line co se sním děje - server mu přenáší obraz na jeho monitor. Možná se vám takovýto bezpečnostní kufr nezamlouvá, ano, je možné k němu mít řadu výhrad, ale takto prostě uvažuje první kyborg.

Obyčejný nano svět



V souvislosti s nanotechnologiemi člověka bezděky napadne úryvek básně Jiřího Wolkera "Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě." A tato věta je namístě. Ne, ještě skutečně nečekejte ony téměř bájné nanoroboty a různé komplikované nanopřístroje, operujících například v našich tělech. Musí nám stačit, co už reálně existuje a i to může vyvolat úžas a údiv, kdeže se už nanotechnologie používají.

Profesor Zhong Lin Wang z Georgia Institute of Technology, se v roce 2006 pochlubil světu, že vytvořil prototyp nanogenerátoru, který skutečně vyrábí energii, kterou získává například z proudu vody či vzduchu. Jeho princip vysvětluje profesor Wang následovně: "Naše těla jsou schopná přeměňovat chemickou energii glukózy na mechanickou energii svalů. Tyto nanogenerátory zase přeměňují mechanickou energii na elektrickou, pro to aby uváděly do chodu medicínské přístrojky v těle člověka, či senzory a kapesní elektroniku."
A jak konkrétněji dochází k této přeměně energii? Začněme od začátku. Pomocí standartního procesu odpaření a následného vysrážení par (vapor-liquid-solid) na podložce ze safíru, dopředu pokryté nanočásticemi zlata - fungujícími zde jako katalyzátor, profesor Wang s kolegy dokázal "vypěstovat" na malém prostoru "trávník" z vertikálně stojících nanovodičů z oxidu zinku, které jsou piezoelektrické a i polovodiči. Vrstvička oxidu zinku pokryla také povrch safírové podložky, vytvořilo se tak elektrické spojení mezi všemi nanovodiči. V současnosti mají tvar sloupku o rozměrech od 200 do 500 nanometrů délky a průměr od 20 do 40 nanometrů, jenže takovéto vodiče bude, podle profesora, možno zmenšit i na velikost pouhých několika mikronů.
Nanogenerátory budou, zjednodušeně řečeno, vyrábět elektřinu podle toho, jak vlivem vnější mechanické energie budou ohýbány a potom uvolňovány sloupky nanovodičů.
Profesor Wang na svém nanopřístroji musí ještě dlouho pracovat a opravdu pracuje, ale například Samsung již několik využívá nanotechnologie ve svých domácích spotřebičích jako desinfekci - konkrétně se jedná o Silver Nano - tato univerzální technologie využívá nanočástice stříbra, které jsou silné antiseptikum. Z těchto důvodů Silver Nano najdeme ve vysavačích, klimatizaci, ledničkách a pračkách.
Nanotechnologie použité v elektronice i v domácích spotřebičích se už tak nějak předpokládají, ale v kosmetice? V ní našly uplatnění molekuly uhlíku C60 - fullereny a to přímo v krému C-60 Face Cream od firmy Zelens. Ukázalo se, že tyto molekuly nemusí být jen nebezpečné pro zdraví ryb a lidí, ale zároveň jsou i silnými antioxydanty a právě tuto vlastnost využívá firma ve svém krému. Vzhledem k tomu, že je k dostání pouze na objednávku z webových stránek firmy a jeho cena je 250 dolarů, nikde se neobjevují reakce uživatelek. Další kosmetickou firmou, která se chlubí, že vytváří léčebné kosmetické přípravky na bázi nanotechnologií a to už od roku 1999 je Leorex. O svých výzkumech nijak blíže nehovoří, pouze o nanoformuli, která pro vyhlazování vrásek na obličeji vytvoří dvourozměrnou mřížku z nanočástic, která vyhlazuje, zpevňuje a chrání kůži.
Možná ještě neočekávanější oblastí pro nanotechnologie je potravinářství. NutraLease vyrábí tuk s 30nanometrovými kapslemi umožňujícími dopravit nutrienty (živiny) obsažené v něm k jednotlivým buňkám tkáně. Stejnou technologii, ale v rostlinném oleji Canola Active používá firma Shemen Industries. Zjistilo se, že u lidí používajících tento olej, se snížila hladina cholesterolu v krvi o 14%.

Robot na dnešní den

pátek 18. ledna 2013

Ta dávná říše Evropa


Šťastně se usmíval, znovu a znovu se díval na titulní stranu světových novin, kde byla jeho fotografie.
Jsem rád, že se mi to podařilo. Musím si přiznat, že nejvíc mě těší, když si vzpomenu na to, jak se tvářil můj šéf, když jsem mu to ukázal. Chudák, byl úplně mimo. Nakonec mám štěstí, že mi nevěřil, jinak by teď byl všude v novinách on a ne já.

Letadýlko ho vysadilo na úpatí kopce. Poprvé přistál člověk na této planetě a je to on a jen on jako jediný směl přistát a vše si prohlédnout, osahat.
Vyšel nahoru a zastavil se u základů nějakého obrovského paláce. Dívá se na kamenné zdi.Tolik miliónů let... dotkl se kamene... vědět tak, proč to postavili, kdo to byl... Sedl si na zídku a v duchu si přehrával dnešní tiskovku.

"Na základě čeho jste objevil tyto ruiny pravděpodobně nějakého kultovního střediska zatím nedoložené říše Evropa?"
"Když naše robotické sondy přistály na té planetě, tak kromě nálezů malých disků s otvorem prostřed, které zřejmě sloužily jako šperky, roboty našly mnoho písemných památek. Naše stroje tyto písemnosti vyhodnotily, a tak jsme objevili jejich mýty. V jednom se praví - vidím město veliké, jehož sláva se bude nebe dotýkat - a v dalším - My jsme ti Pražáci, vltavská krev, my Prahu nedáme, raděj ji zbouráme a ve třetím je popsáno, kde místo leží. Na základě těchto fragmentů jsem si uvědomil, že se musí jednat o nějaké konkrétní místo a začal jsem ho hledat. Na výsledek mého bádání se můžete podívat zde na modelu.Všimněte si, že legenda je pravdivá i v tom, že místo je celé zničené, čili mýty jsou pravdivé."
"Pane, spekuluje se, že tato planeta je prý naší kolébkou, že pocházíme z ní."
" To jsou opravdu spekulace, všimněte si, jaký primitivní materiál - kámen používali ke stavbám."
" A nemyslíte, že by pod tím kopcem mohlo být třeba velké město? "
"O tom velmi pochybuji."
"A jak si vysvětlujete, že knihy i ty disky, šperky, jak říkáte, byly v kovových zatavených bednách?"
"To byla součást jejich pohřebního ritu."
"Děkujeme vám za vyčerpávající odpovědi."
Následoval bouřlivý potlesk.


Sluníčko právě zapadalo za dalším kopcem a hukot řeky dole bylo slyšet až k němu nahoru.
Podíval se na oblohu a s hrůzou zjistil, že na protějším kopci se černají nějaké obrovské ruiny a už na rvní pohled bylo jasně, že nejsou z kamene.

středa 16. ledna 2013

Tajemná tvář na Marsu


Oblékla se stylově do červené. Stejně ji na stanici skoro všichni brali jako takový zbytečný přívažek, tak co by se zabývala protokolem. Ráno na shromáždění, ale chodila pravidelně.
"No paní kolegyně… jak jste to přišla?!" S údivem, a také zcela mimo protokol, pronesl její šéf.
Všichni se na ni otočili. "Myslela jsem, že trochu stylu by bylo na místě, když jdu dnes poprvé ven."
Nikdo už nic neříkal, jen se na ni dál dívali, ale pracovní rozdílení na den je zaměstnalo, takže to přestalo bavit i posledního vytrvalce.
"A na závěr jsem si nechal vás, naše milá nekonvenční kolegyně." Přešla mlčky šéfovu invektivu.
"Takže velení ze Země rozhodlo, že pro simulátor nestačí naše fotografie ze sond, že pro skutečnou hodnověrnost a autentičnost bude lepší, když budou do přístroje zadány i fotografie pořízené člověkem fotografem a poslali nám vás. Seznámila jste se s přístroji a dopravním robotem?"
"Ano."
"Ujměte se tedy svého úkolu."

Po týdnu focení v terénu pomalu opadlo její nadšení s krás červených skal, ale úkol musel být dokončen.

Počet vstupních dat v podobě obrazového záznamu už šel do miliónů, ještě k tomu přidali její fotografie a mašina začala šrotovat data.

Červené skály a hlína. To trvalo asi tak pět minut, pak se začala půda v oblasti rovníku pokrývat zeleno stříbrnými chomáčky, připomínalo to plesnivý chleba. Nejkrásnější byl pohled v noci, jemné pletivo rostlinek bíle fluoreskovalo.
Rostlinky porůstají už i hory, večer je nebe rudé a svítící rostliny dostanou lososový nádech, ve dne se barví obloha do modra a i Mars je díky rostlinám modrozelený.
V nížině vyrostly první stromy, snad nejvíc se podobají sekvojím, ale jako všechno živé na planetě i ony ve tmě svítí.
Začíná se oteplovat, ale oteplování tady znamená, že je na nule.
První listnáče, z malinkých lístků se postupně stávají obrovité modré listy, zastiňují oblohu, ale v lese všechny kmeny vytváří dojem místnosti osvětlené bílými zářivkami. Na listí usedá hmyz. Jeho pohyby jsou nezvyklé, jako ve velmi pomalu promítaném filmu.
Teploty jsou už dost nad nulou, na Mars se stěhují lidé.
Přišlo půlroční léto rozmrzají mělká moře. Objevují se první ryby…


"Ženská, co jste to udělala!" zařval na ni vedle sedící šéf a ukazuje ji na skálu ve tvaru tváře. "Jakoby nestačilo, že genetici udělali svítící rostliny! Co vás to napadlo a proč, co jste tím sledovala?"
"Opravdu nic, to byla prostě jen legrace, ta práce v terénu byla tak jednotvárná… , ale povedla se mi, to musíte uznat."

úterý 15. ledna 2013

Když zrcadlo, tak pravdomluvné



Pohádkové bytosti - kouzelníci, zlé královny a mágové vlastnili zrcadla, se kterými se radili a ona jim odpovídala nebo alespoň ukazovala odpovědi na jejich vtíravé otázky. Rovněž v různých náboženstvích a jejich mýtech hraje zrcadlo významnou roli - třeba aztécký bůh "Tezcatlipoca - Kouřící zrcadlo" měl věštící zrcadlo z obsidiánu připevněné na noze. V šintoizmu se jedná o posvátný předmět a je i součástí japonských korunovačních klenotů.
V současnosti si ho všimli technici a vylepšují je tak, že i Tezcatlipoca by mrkal.
Pokud byste si je pověsili na zeď, jako první asi vaše hosty upoutá "věštecké" zrcadlo vyvinuté v technické laboratoři francouzské firmy Accenture. Věřte, skutečně vám předpoví budoucnost - tedy budoucnost vašeho obličeje. Jeho jasnozřivý pohled po technické stránce vypadá následovně:
Nejedná se o pouhé zrcadlo, ale je to celý systém, který se skládá z LCD monitoru, sítě kamer s vysokým rozlišením a výkonného počítače. Kamery jsou rozmístěny po celém domě a obraz snímají celý den. Veškerý obrazový materiál se předává do počítače, kde je zpracován speciálním programem, který umožňuje rozeznávat i grimasy a chování člověka, či identifikovat jednotlivce. Takto je utvořen obraz života obyvatel domu. Systém o nich a jejich zvycích ví vše. Dokonce se může i člověka zeptat, co například právě jí a pije. Proč toto všechno stroj mapuje a ukládá do své paměti? Odpověď je jasná - cílem všeho je člověku předpovědět, jak bude vypadat za rok, za dva, za dvacet… Dotyčný musí o tuto předpověď projevit aktivní zájem - a to tak, že přijde k zrcadlu, stiskne patřičný knoflík a na základě všech sebraných dat o jeho životě, mu stroj za okamžik v zrcadle ukáže, jak bude vypadat. Pro někoho to může být šok. Jenže on to nemá být strašák, ale varovný signál, aby člověk pokud nechce dopadnout, jak vidí, třeba změnil životosprávu nebo životní styl. Netroufám si odhadnout, kolik lidí si bude chtít tento systém koupit, ale na druhou stranu, můžete takto včas korigovat svoji budoucí vizáž.
V antice bylo zrcadlo atributem Venuše, těžko by asi marnivá bohyně zvolila právě tuto ukázku technické vyspělosti naší doby, ale vzhledem k tomu, že ráda chodila spoře oděná, možná by ji zaujalo zrcadlo MR 238 od firmy Oregon Scientific. To předpovídá, jaké bude počasí. Díky vnějším bezdrátovým senzorům s dosahem 30metrů změří teplotu a vlhkost vzduchu uvnitř místnosti i venku a z takto získaných dat odvodí svoji předpověď počasí na další den. Data se zobrazí přímo na zrcadle v jeho dolní části, zároveň s aktuální venkovní a vnitřní teplotou a vlhkostí. Dále vás ještě může vzbudit - je v něm i budík a kalendář.

Návrat do dětství

Malý Bůh

V 70. - 80. letech vytvořili Vlastislav Toman a František Kobík několikadílný sci-fi comics o dějinách smyšlené Žluté planety.
První díl má název Malý bůh, na něj plynule navazují Příchod bohů, Kruanova dobrodružství a Kruanova cesta.

Červený krabík s klepítky, očima na stopkách a z plechu; to je Malý bůh. Jedná se vlastně o sondu, která byla vyslána ve vejčité raketě na Žlutou planetu.
Pozemšťané na ní našli národ Gron - c- chů, podobný jim samým v době kamenné, a tak se rozhodli uspíšit jeho vývoj.
Národ hlavního hrdiny náčelníka Ru a kněžky Kan nadšeně přijme syna bohů a ten jim promítá obrázky, jak mají co dělat (třeba loďky, různé nástroje...). Výuka je řízena ze země brýlatým profesorem (později si u Gron-c-chů vyslouží pojmenování Bůh se zářícíma očima), jeho asistentkou a asistentem. Všechno to jsou hodní lidé a vedou lid na Žluté planetě správným směrem.

Planeta je zalidněna i jinými dosti pitoreskními národy - třeba velice opičími Ušatci - ti mají obrovité... uši, samozřejmě, a čtyři ruce (to se jim to unášelo krásné ženy Gron-c-chů). Tento národ žil v hnízdech stavěných v korunách stromů a vyjadřoval se stejně jako všechny ostatní národy hrdelními zvuky - něco jako gorgor gro... Národy na planetě byly takové prostší a často používaly citoslovce typu oáách, dobré mňam mňam, gr, ei-á, umpf-frr, ó.
Kromě těchto lidských mluvků zde chrčí grááúú-ágrrr hrůzné příšery jako skalní moa, létající moa, draci v jezerech, obrovité zubaté žížaly v zemi.

Pokud jste dítětem (třeba i přerostlým) a nežijete dnes, ale skoro před dvaceti pěti lety, neznáte Hvězdné války, Terminátora , pak vás autor textu i výtvarník jistě nadchnou a překvapí. Dnes? Nejsou tam žádné znetvořené mrtvoly ba ani sex :-).
Náčelník Ru si poctivě vezme Kan, v pravý čas se narodí syn Kruan. V Příchodu bohů pozemšťané na vše dohlížejí osobně a robotek Malý bůh do všeho strká čidla.

Další díly vypráví příběh Kruana a jeho přítele Mbuny. Kruan je velice inteligentní a sám objeví spoustu nových vynálezů. Zamiluje se do dívky Tily z Vodního národa. Bojuje proti zlým, pomáhá utiskovaným a hlavně se všemi hodnými se postaví proti zlým Hor-tidům. Zeleným slizákům, kteří přilétli bůhví odkud z vesmíru a jsou hnusný a strašně zlí. Lidem na planetě ubližují jak to jen jde a používají je jako otroky na práci.
Nakonec chytnou i Tilu a Kruana, vypadá to moc, moc špatně, ale za pět minut dvanáct přilétají Pozemšťané. Hor-tidé v hrůze prchají. Útěk tyto vesmírné piráty nespasí.
A všichni se radují, všichni se shledají - šťastný konec. A nakonec, proč by něco v tomhle zasraným, zkurveným světě nemohlo dopadnout dobře?

V Kruanově cestě se dozvíme, že nic nedopadlo dobře: Hor-tidé jsou znovu na scéně. Několik jich Pozemšťané nestačili pobít a ta hrstka v obrovských skleněných baňkách vytváří novou populaci hnusáků Hor-tidů. Mají sídlo v horách a těší se, že znovu budou velkými vládci.
Tentokrát nejsou lidé na Žluté planetě jen jejich otroky, ale i zásobárnou součástek. Hor-tidé chtějí vytvořit umělé bytosti - potřebují ruce, nohy, vnitřnosti... tady už seriál dostává dnešní podobu - toto pokračování vzniká v roce 1989.

Dopadne i toto dobře? Svině zůstane sviní a navíc zelená...

Možná se to z napsaného nezdá, ale první dva díly jsem četla jako dítko a opravdu velice na mne zapůsobily. Dodneška si pamatuji jména, scény, podoby. Dnes si tento comics prohlížím s nostalgií a vidím jeho naivitu, ale svým způsobem se mi to zdá krásné i dnes. Co je špatného na naivitě?

Je jasné, že český sci-fi comics (i když hýří nápady a výtvarníci neskrblili fantazií a svojí řemeslnou profesionalitou) nemůže ve světě moc konkurovat těm americkým. Je totiž i přes svoji určitou naivnost a něžnost inteligentní. Jsem ráda, že existoval a snad existovat bude.

Robot na tento den

pondělí 14. ledna 2013

Pavouk Nephila



Malý pavouček, velký pavouk. Někdo je zbožňuje, chová si doma sklípkany, něžně s nimi rozpráví. U jiného roste intenzita řevu s velikostí pavouka. Nevím jak by řvali, kdyby se setkali s pavoučky doktora Yersina. Tento celkem dobrácky vyhlížející a stařičký vědec je totiž asi skrytý zvrhlík a šílenec (o tomto jeho povahovém rysu možná neví ani sám jeho autor). Kdo jiný by totiž vynalezl látku, která se vstřikuje do hmyzích a pavoučích (pavouk totiž není hmyz) tělíček za účelem nestvůrně zvětšit dotyčné členovce, a kdo jiný by tyto zvětšeniny pak prodával do zoo? Omlouvat ho genialitou a odtržeností geniů od reality, to prostě nelze. Tuto comicsovou postavu si vymyslel Ivo Pechar a vizuálně ji zvěčnil tuší Theodor Pištěk.
Klasická černobílá perokresba, zámecké prostředí (kam autor situoval profesorovy laboratoře) a v neposlední řadě fakt, že doktor Yersin vyvíjí látky přeměňující drobné pavoučky a hmyzáky v obry - to všechno působí tajuplně, napínavě až děsivě. Nephila vycházel v Ohníčku a ten si tenkrát kupovali celkem malé děti (no tak kolem 10 - 12 let :-) ). Vím jak jsem honem hnala do novinového stánku pro každé nové číslo, jen aby mi neuniklo pokračování, očka mi vylézala. O gigantických stvůrách se mi potom často i zdálo v noci :-).
Uznejte sami, že to skutečně stálo za to:
Starý a miloučký doktor Yersin, hodný vědec Fajen, zlý a podlý vědec Mergule, hodná vnučka doktora Yersina Norika a její jezevčík Princ a nezbytný vojenský nelidský výzkum.
Norika dostane od dědy pavoučka, který přede zlatavé sítě - Nephilu. Proto ho Mergule ukradne a nazvětšuje.

Podlé zelené mozky chtějí uměle vyvolávat tornáda pomocí "pontonu s rukávem". Představují si to následovně: "Zavěsíme rukáv mezi mračny a zemí. Vznikne komínové vření. Poruší se tepelná rovnováha v atmosféře a vznikne tornádo…" To je jistě zajímavá zbraň proti celým městům.
Jenže narážejí na stále stejný problém: "… Dřív než tornádo dosáhne svébytné síly, z tkanin je cár…"

Hnusák Mergule přikvačí vojákům na pomoc - nabídne jako materiál použít vlákno obřích pavouků. Armáda zajásá a Noričina pavoučka Nephilu přijme do svých řad. Jenže tento obludák dostane brzy chuť na Merguleho a je zabit. Začíná sháňka po dalším pavoukovi v thajské džungli … a tak dál a tak dál…

Námět a scénář Ivo Pechara by možná ještě i v dnešní době nadchl Hollywood. Jasné charaktery, představující černo a bílo. Velice silný morální apel ohledně možného zneužití vědy, úvahy na téma: biologické pokusy a kde končí věda a nastupuje chamtivost a touha po moci. Máme právo měnit existující živé tvory? S čím kdo zachází, tím taky schází. Je vědec morálně odpovědný za své objevy?
Theodor Pištěk jakožto výtvarník nepoužívá prázdných efektů (poctivá kresba tuší). Výtvarná charakteristika jednotlivých osob je taková, že na první pohled je jasné, kdo je kdo. Podrobně jsou nastudovány detaily pavouka, který je zde větší než mamut, takže příslušné detaily bylo opravdu nezbytné pečlivě vykreslit.
Po letech na tento comicsový námět Ivo Pechara nakreslil obrázky Jan Pištěk. Jedná se o skoro přesné překreslení otcova originálu, ale obrázky jsou již barevné a je jich víc. Kopie je však zpravidla méně než originál, barva a přidané obrázky ze zajímavého literárního libreta udělaly dosti trapnou věc. (Tato barevná Nephila vyšla v roce 1990 v comicsovém časopise Aréna.)
Možná by neškodilo někde vydat originální Nephilu a i další comicsy původní dvojice (Profesor Dugan). Nelze jim upřít profesionalitu, nápaditost a tím pádem čtivost a schopnost zaujmout. A navíc podklady pro náměty si Ivo Pechar nevycucával z prstu, ale pečlivě nastudoval řadu fakt (hlavně o pavoucích) . Rod pavouků Nephila skutečně existuje. Je to druhově početný rod, jehož zástupci žijí například v Austrálii, na Madagaskaru a v Jižní Asii. Tito pavouci staví opravdu pevné svisle orientované sítě. Jejich sítě mohou zabránit v chůzi i člověku.
Pokusy použít ke tkaní pavoučího vlákna byly skutečně provedeny, a to už v 18. století. Nebyly úspěšné, ale člověk se nevzdával. Za nejvhodnější ke svým záměrům si vybral pavouky rodu Nephila a těšil se, že si bude z jejich vláken tkát látky na šaty.
Asi tak před sto lety na Madagaskaru jistý reverend P. Camboué nechal domorodce sbírat místní Nephily. Pavouky pak uzavíral do klícek. V klíckách byli pevně přichyceni v úzké štěrbině, která je přidržovala mezi hlavohrudí a zadečkem. Za klíckou byla umístěna cívka pro navíjení vlákna. Cívka se nepřetržitě otáčela a tím vznikal neustálý tah vlákna, který nutil pavouky, aby neustávali v jeho produkci.
Vše bylo neuvěřitelně složité a nákladné a nikdo jiný nepřišel na lepší nápad. Proto se pavoučí vlákna "dodaná přímo" od pavouků zřejmě nikdy nebudou používat. Ovšem genoví inženýři a chemici prohlašují, že je jen otázkou času, kdy se podaří uměle vyrobit nefalšované pavoučí vlákno. Co si z něj pak utkáme, to prý už bude naše věc.

Robot na dnešní den

A vous jí vlál...


Ne, nebojte se, nebudu si dělat legraci z nějaké dámy, o které je všeobecně známo, že vypadá jako chlap a pod nosem se jí značí knírek nebo z nějaké světově významné feministky, to v žádném případě.
Ovšem, nadpis nelže. Vousaté ženy, skutečně existují! Ve starověku byly oslavovány, ve středověku upalovány a v novověku zpeněžovány. Jak se stane, že žena zvousatí? Není to na přání podobat se vším mužům, nýbrž se jedná o medicínskou záležitost zvanou hirsutismus a o něm slovníky hovoří následovně:
Nadměrné ochlupení mužského typu u žen. Ochlupení ohanbí vybíhá až směrem k pupku, na tvářích se objevují chloupky až vousy, vlasová hranice na čele ustupuje a vytváří kouty atd. Na rozdíl od virilizace nejsou přítomny ostatní známky působení mužských pohlavních hormonů (androgenů). Menstruace a plodnost mohou nebo nemusejí být zachovány podle příčiny stavu. Ta je často neznámá (idiopatický hirsutismus), předpokládá se větší tvorba androgenů nebo zvýšená citlivost tkání na tyto hormony. Ty se i za normálních okolností tvoří v malém množství v kůře nadledvin a vaječnících a mají vliv na ochlupení žen a snad i na jejich sexuální aktivitu.
V dnešní době tento medicínský problém téměř vymizel. Vousatá žena se může léčit - ať už operativně, hormonální léčbou nebo si může kořínky vousů nechat odstranit elektrolýzou. Takže se pánové nemusíte bát, že někdy na vás zpoza roha vybafne vousatá dáma. I když ve starověku byly tyto ženy velice vážené a byla jim projevována opravdová úcta.Věřilo se totiž, že vousatá žena je obdařena zvláštním darem a může být božským prorokem.
Naopak středověk a katolická církev v nich viděla čarodějnice a opékala si je v plamenech. Až doba renesance jim dala pokoj a vousaté ženy si svým vousem začaly vydělávat. Počestně! Ukazovaly se za vstupné. A na závěr, historický doklad, že vousatost kvetla ve všech vrstvách a i urozené dámy se pyšnily vousiskem. Takovou dámou byla Margareta Parmská, nizozemská místodržitelka. Žila na přelomu 17. a 18. století a byla na své vousy patřičně hrdá. Musela to být ale zvláštní žena (žena? snad ano, údajně byla až neuvěřitelně krásná), bojovala ve vojsku švédského krále Karla XII. jako granátník, vlastně granátnice. Po jedné bitvě byla zajata Rusy a světe div se prý se stala oblíbenkyní cara Petra I. Velikého.
Pro zajímavost uvádím, jak o těchto ženách psal před zhruba šedesáti roky rodinný týdeník Proud:
Vousaté ženy nejsou nikterak výmyslem majetníků panoptik se zrůdami a s přírodními hříčkami na výročních trzích, jak se mnozí domnívají, nýbrž skutečný zjev přírodní, který se vyskytuje častěji, než by se myslilo. Vous, domněle jen ozdoba mužů, může zdobit i růžové tváře krásek. Přitom jest ovšem pochybné, přispívá-li tato nadbytečná okrasa k jejich půvabu. Moderní žena podniká všechno, aby se zbavila vousů, které považuje za zohyzdění. K tomu jsou určeny ústavy krásy, které se neomezují jen na pěstění pleti, nýbrž pasou po každém zbytečném vlásku, aby jej nemilosrdně vyrvaly. Ale to nezmění nic na skutečnosti, že jsou vousaté ženy už od nepaměti, že vousatost něžného pohlaví je tak stará jako historie lidstva. Již na starých egyptských reliéfech učenci rozpoznali obrazy žen s vousy. Proslulý je především obraz královny Hačepsut (Hatsopsiton) z 18. dynastie v Thébách. Objevuje se na reliéfu ozdobena jsouc jedině hustými vousy, přistřiženými podle módy. Také v starém Římě byly vousaté ženy obyčejným zjevem. Jeden se zákonů na dvanácti deskách zakazuje ženám výslovně oškrabovati si tváře a vznikající chmýří nějak odstraňovati. I samu Venuši představovali si v určitých dobách s vousy. To nás může zvláště zajímati, poněvadž tato bohyně zosobňovala pojem krásy a dokonalosti. Na ostrově Cypru bývala Venuše ze starověku v podobách soch vždy jen jako vousatá, tak ji také uctívali. Z Cypru se dostala představa vousaté Venuše později do Říma a také v tomto městě požívala bohyně Venuše úcty, ač je nám - jako vousatá - nesnadno představitelná. Z pozdějších epoch se nám zachovaly hojné doklady o vousatých ženách. "Byla něžná a cituplná," praví kronika o jedné z vousatých žen. Oběma těmito vlastnostmi i krásnými vousy proslula paní Helena Antonia, narozena roku 1560 v Lutychu. Kroniky o ní praví, že se honosila opravdovým plnovousem, který vlál za chůze. Nicméně si zachovala pravé ženství, počet jejích milostných dobrodružství nebyl nikterak chudičký. Muži mívají mnohdy podivné záliby. Belgický učenec dr. Charoot napsal dokonce obsáhlou biografii Heleny Antonie. Ze svých studií učinil závěr, že jsou vousaté ženy v podstatě dobromyslné a že jsou slušného charakteru. Paní Helena Antonia prý byla vzor mírnosti a kromě toho ji zdobil cit…
Tolik zpráva z tisku - ani v dnešní době (krom jinak psaných jmen) jí nelze faktograficky nic vytknout, kosmetické ústavy depilují o sto šest i v XXI. století.
Nejslavnější vousatou ženou byla a asi jí už i zůstane Clementina Delaitová (1865-1939), kavárnice z francouzského Thaon-les-Vosgues, její sláva byla taková, že v roce 1969 jejím jménem nazvalo městečko Thaon muzeum.
Ovšemže tyto vousatice byly vždy pokládány za ženy, a ženami byly, ani je nenapadlo předstírat, že jsou muž.

středa 9. ledna 2013

Pan Tompkins neboli G.G.



Víte, která kniha je i dnes v antikvariátech jednou z nejžádanějších vědecko-populárních knih z oblasti fyziky a matiky? "Pan Tompkins v říši divů". Jejím autorem je George Gamow.

George se narodil v učitelské rodině v Oděse 4. března 1904. Otec byl učitelem ruštiny a literatury na soukromé chlapecké škole, matka zase učila na soukromé dívčí škole dějepis a zeměpis. Jestli synka doma pořádně cepovali, nevíme, ale jisté je, že byl studijní typ. V letech 1922 - 1923 Gamow studoval na univerzitě v Oděse, v letech 1923 - 1929 na univerzitě v Leningradě.

Georgemu učarovaly Einsteinovy teorie - jak speciální, tak hlavně obecná teorie relativity. Bylo zcela logické, že se v Leningradě přihlásil na přednášky "Matematické základy teorie relativity" Alexandra Alexandroviče Fridmana z katedry matematiky.
Dalo by se říci, že osud Gamowovi nepřál, protože než si mohl zvolit za téma doktorské práce relativistickou kosmologii, Fridman umírá. Jeho vedení převzal profesor Krutkov a ten mu zadal práci podle svého.

V roce 1928 odjíždí na několik měsíců studovat na Univerzitu v Göttingenu, která v matematice a v teoretické fyzice patřila tehdy k nejvýznamnějším na světě.

Nepatřil k lidem, kteří se vozí s módním proudem a tehdy byla v Göttingenu módní kvantová teorie, přesněji vlnová resp. maticová mechanika. Takže on se rozhodl zjistit, k čemu by kvantová teorie mohla vést nikoliv v případě atomu, nýbrž v případě atomového jádra. Ve studovně si přečetl Rutherfordův článek z roku 1927, v němž byl popsán experiment o rozptylu částic alfa na jádrech uranu. Výsledek tohoto pokusu neodrážel příliš to, že uran je radioaktivní prvek, který dokáže emitovat částice alfa s nízkou energií. Ernst Rutherford sice v článku podal vysvětlení, to se však Gamowovi zdálo velmi nepřirozené. Ve své autobiografii "Moje světočára" (My World Line, Viking Press, New York, 1970) píše, že to, co se s částicemi alfa skutečně děje, věděl dříve, než zavřel časopis.
Při radioaktivním rozpadu unikají z jader částice.

Přes roční zastávku v Kodani u Nielse Bohra se v roce 1929 na chvíli vrátil do Leningradu, na podzim však odjel k Rutherfordovi do Cambridge. Pak cestoval mezi Leningradem a Kodaní, až se v roce 1934 doživotně usadil ve Spojených státech - nejprve na univerzitě George Washingtona ve Washingtonu a od roku 1956 na univerzitě v Boulderu v Coloradu.

V USA ze začal znovu zajímat o jaderné procesy v nitrech hvězd. Nakonec přišel na to, že různé chemické prvky ve vesmíru nemohly vzniknout ve hvězdných nitrech, ale spíše vznikaly "kosmologicky", brzy po velkém třesku, kdy hmota byla dostatečně hustá a její teplota dosahovala miliardy Kelvinů. Gamow tuto hmotu nazýval "Ylem".

V roce 1948, přesně 1.dubna, vyšel článek od Alphera, Betheho a Gamowa o tvoření prvků v počátečních stádiích expandujícího vesmíru. Gamow tento článek napsal jen se svým studentem Ralphem Alpherem a jaderného fyzika Hanse Betheho přemluvil, aby se také podepsal, aby článek začínal "iniciálami" alfa, beta, gama :-).

George Gamow byl vědcem v pravém slova smyslu až do konce života. Jak stárnul, tak se více věnoval psaní vědecko - populárních knih. Napsal jich dvacet, a to s tématikou velmi odlišnou: od "Stvoření vesmíru", "Životopis Země", až po "Jedna, dvě, tři... nekonečno", "Matematické hádanky" a samozřejmě i "Pan Tompkins v říši divů" a také dvě autobiografie - "Pan Tompkins se dovídá o životě" a "Pan Tompkins uvnitř sama sebe" (jeho poslední kniha).
George Gamow zemřel 20.srpna 1968.

Lidské rozhraní Jefa Raskina




9.března 1943 - 26.února 2005

Jef Raskin patřil obsáhlostí profesí, které vykonával, a také množstvím svých dovedností mezi renesanční lidi. Byl matematikem, leteckým modelářem, fotografem, výtvarníkem, hudebníkem, vysokoškolským profesorem, publicistou, tvůrcem návrhu počítačů a jejich GUI, i výrobcem prototypů počítačů…
Matematiku a filosofii vystudoval ve svém rodném městě New York (State University). V informatice se zdokonalil na Pennsylvania State University. Jeho zdejší disertační práce předznamenala jeho celoživotní zájem, kterým se zařadil mezi IT génie. Byla na téma GUI - grafické uživatelské rozhraní.

Ve svých 34 letech nastoupil do firmy Apple, jako její 31. zaměstnanec. Jeho úkolem mělo být vypracovat levný počítač, orientovaný na masový trh a s velmi lehkým ovládáním. Tak se v roce 1979 zrodil projekt Macintosh. Inspiraci k vytvoření jeho uživatelského grafického rozhraní našel Raskin u Xeroxu, který mu umožnil návštěvu svých vývojových laboratoří. Zde uviděl prototyp počítače Alto, ovládaného myší a dialogovými okny a hned mu bylo jasné, jakým směrem se má dát. Žádnou technickou dokumentaci sice nedostal, ale chytrému člověku stačí napovědět - v Apple vytvořil jednotlačítkovou myš a navrhl i GUI. Jenže práci na "jablku" Macintosh nedokončil, po neshodách s Jobsem raději v roce 1982 z firmy Apple odchází. Projekt, který v této firmě začal a dosti významnou měrou do něho přispěl svými nápady a prací, ale jeho odchodem neskončil, pracovala na něm i řada dalších lidí např. Burrell Smith - technik Macintoshe. 24. ledna 1984 se začal Apple Macintosh prodávat.

Raskin v této době rozhodně nehořekuje nad nevděčností světa, ale pracuje na zásadně novém systému SWYFT. Nejdříve to byla speciální karta, pak i celý počítač - laptop, který pracoval pouze s textem. Neměl dialogová okna, měl pouze textové prostředí, ve kterém byly dokumenty od sebe vzájemně odděleny speciálním symbolem - rozdělovačem. U SWYFTU nebyly kurzorové klávesy ani myš, tu on pokládal za neefektivní a nepohodlnou. Místo toho vypracoval nový mechanismus - speciální klávesnici a systém kláves LEAP (skok), kterou vše plně nahradil. Například listování v textu vypadalo následovně: vyťukal klíčové slovo například "lesy" a kursor skákal po textu "l" "le", "les" až našel slovo "lesy" (zrovna takto se hledá dnes ve FireFoxu). Aby klávesnice poznala, kdy se na ní píše a kdy jsou jejím prostřednictvím zadávány příkazy, bylo nutno stisknout příkazové klávesy. V roce 1984 na jeho výrobu a další vývoj založil firmu Information Appliance, poslední nejdokonalejší řada SWYFTů byla vyráběna od roku 1989.
Přepracovaný počítačový systém na bázi SWYFTu v roce 1987 prodal firmě CANON - je to známý CAT, opravdu ne o moc větší než kočka. Raskin si totiž myslel, že jeho malá firma by nestačila na výrobu a prodej tohoto, opět svým dialogovým rozhraním udivujícího, počítače. Ovšem lidé ještě nebyli na užívání tohoto přístroje připraveni a navíc, vedení Canonu ho po pár měsících prodeje dalo k ledu, takže obchodně propadl.

Od roku 1989 byl Jef Raskin nezávislým poradcem, k jeho klientům patřily firmy Xerox, IBM, Hewlett-Packard, Fujitsu, Ricoh…
Průběžně pracoval na svém dalším velkém projektu "THE" - The Humane Environment - celá koncepce THE byla poprvé představena až v knize The Human Interface, která vyšla v roce 2000 a stala se učebnicí GUI pro počítačové kursy téměř na celém světě. Jeho "vynálezy", jako techniky "dvojklik", click-and-drag, drag & drop používáme každý den, aniž to třeba víme.

Vytvořit jednoduché grafické rozhraní, přijatelné absolutně pro všechny uživatele na světě, to byl životní úkol Jefa Raskina, který už nesplní. Několik dní před svými 62 narozeninami zemřel na rakovinu slinivky břišní v Pacifice v Kalifornii mezi rodinou a přáteli.
Před smrtí reorganizoval projekt THE v Raskin Center for Humane Interface (RCHI) a zabýval se experimentální aplikací originálního textového editoru, který pojmenoval Archy.

úterý 8. ledna 2013

Proč je sex nutný?

Bezpohlavní tvorové mají jednu matku, jednu babičku, jednu prababičku ... až k pramatce. Předávána je neustále stejná genetická informace a tím pádem když dojde k nějaké změně v DNA, je tato změna automaticky předávaná všem potomkům - takto se může šířit zhoubná, nebezpečná mutace a jelikož není genů, které by tuto mutaci opravily, tak dojde k degeneraci takovýchto bezpohlavních organismů a k jejich vyhynutí. Jako ilustrační příklad mohou sloužit brambory.
V polovině 19. Století postihl Irsko hladomor. V roce 1845 zde napadla bramborová sněť jejich hlavní obživu - brambory. Do pěti let zemřelo milión a půl Irů. Parazit narozdíl od brambor je většinou pohlavní a během života jedné generace svého hostitele projde několika generacemi a tak se vyvíjí rychleji než brambory. Ty byly ještě v nevýhodě, protože v této době byl každý evropský brambor dcerou brambor, které byly jednou, či dvakrát přivezeny před tři sta lety z Nového světa.
Takže jednotný genový základ vedl k zlikvidování úrody brambor a hladomoru. Dnes, aby se zabránilo takovému šíření choroby se v intervalu několika let vysazují brambory s novou řadou genů.
Pohlavnost se tedy vyplácí.
U pohlavních tvorů se případná mutace nepředává celé generaci potomků, ale jen některým jedincům, čímž nemůže dojít k degeneraci celého rodu a jeho vyhynutí. Genetická výbava potomstva pochází z více než jedné rodové linie, takže každá generace a každý jedinec obsahuje genetické informace různých předků (nejenom jedné pramatky, ale počet předků se s každou generací zdvojnásobuje) a tím je každý jedinec výjimečný a ne jako brambora, která je jedna jako druhá. Úkolem pohlavnosti - čili sexu, je přeskupování dědičné informace a vytváření originálních jedinců.
Dokázali jsme si nutnost pohlaví a sexu.

Robot na dnešní den

pondělí 7. ledna 2013

Ilegální školní pomůcky

Kamarádům, co je letos čeká matura, přijímačky či jiné zkoušky

Pomalinku přichází čas maturit a zkoušek, pojďme si tedy aktuálně probrat taháky a roztřídit si je podle druhů.
Z úst několika učitelek jsem slyšela tak velké lamento a odsudek na nebohé žáčky a studenty píšící si taháky, že se jich úvodem hodlám zastat:

Sumerský žáček měl hliněnou tabulku a dřevěné rydlo, jestlipak vynalezl způsob, jak si napsat taháky? Nemaje papíru, propisky, školní lavice, penálu… jak a kam si mohl něco napsat, aby to přísný učitel neviděl? Byl to už tenkrát člověk a člověk je velice vynalézavý, obzvláště v takových, dle někoho zavrženíhodných věcech, jako je napsat si tahák na zkoušku. Myslím si, že už sumerští učitelé se potkali s problémem, jak nachytat studenta při opisování od souseda a z taháčků.

Možná by se měli současní zkoušející zamyslet, proč si zkoušení vytváří záchranné pomůcky. Jednoduché je odsoudit, prstíkem hrozit, ale zamyslet se, " proč, " to už se nikomu nechce? Je to v samotném špatném systému výuky a zkoušení? Moudré hlavy se hádají, jak a co učit a zkoušet, jaká alternativní výuka by byla nejlepší, ale zapomněly, že se má ve škole mladý člověk naučit hlavně normálně, kriticky a samostatně myslet. Takovou školu jsem zatím v našem malém českém rybníčku neobjevila a jinde to prý rovněž není žádná sláva, ba ještě i horší (jedná se o základní a středoškolskou výuku). K tomuto myšlení se rozhodně nedojde memorováním naučené látky a škrábáním dat na papír.
Proto by zkoušení, na jakékoliv škole, měli mít možnost, přinést si na zkoušku nebo písemku studijní materiál, učebnici, výpisky, notebook s připojením na Net... a zadané úlohy by měly být na takové úrovni, aby student musel použít k jejich vyřešení jen mozek a až potom by mu posloužily donesené legální taháky - a ještě by při takovémto způsobu zkoušení předvedl svoji samostatnost, tvůrčí myšlení a dovednost vyhledat si informace.
Kdo by po přečtení úlohy vůbec nevěděl, která bije – tak takovému žáku či studentu je třeba deset kilo taháků i s internetem na nic.
Vychovávat drmolící roboty, kteří konzumují předvařené informace dodané na tácu přímo pod nos a beroucí vše dodané automaticky za pravdu, kteří vlastně samy nemyslí … toť ideál každé vlády :-)
Proto ať žijí taháky - pište je a myslete sami!

Několik postřehů a rad, kterak zhotovovat ilegální školní pomůcky

Taháky lze rozdělit podle materiálu, který posloužil k jejich zhotovení na:

1. Papírové
To je klasika. Propiskou nebo tužkou vypsané pasáže z učebnic, či jen vzorečky. Píše se malé papírky malilinkatým písmem nebo na formáty velikosti A4 normálním písmem. Na větší formáty píší nezávislé experimentátorské povahy v rámci myšlení - nejlépe ukrytý tahák je ten na očích učitele.

2. Látkové
Záchranný tahák s několika daty, či vzorci lze psát na manžety košile, na kravatu. Tento druh taháků využívají hlavně studenti. Studentky mohou zase papírové taháky umě zasunout do punčocháčů (napsaným nahoru) a to od paty až po stehna, pak stačí dát jako by nohu přes nohu a mohou v klidu číst. V tomto případě se jedná o druh - kombinované taháky. Jen malé upozornění černé písmo není viditelné pod černými punčocháči a bílé na černém papíře rovněž není ideální.

3. Dřevěné, umakartové, či umělohmotné
Přesný druh taháku zde závisí na materiálu, ze kterého jsou vyrobeny školní lavice nebo stolky neb i na ně je možno psát. Po upotřebení odstranit! Jinak budete odhaleni.

4. Omítkové
Pokud žák nebo student sedí přímo u zdi, může si pár záchranných informací napsat na ni. Pokud má žák dobrý výhled z okna, je možné si tahák napsat na protější dům, či zeď. Velikost písma nechť píšící volí podle kvality svého zraku. Použití dalekohledu, by neušlo pozornosti vyučujícího.

5. Tělové
Tahák se píše do dlaně ruky, na předloktí. Studenti s kraťasy a studentky v sukních mohou využít i plochu stehen. Nejlépe drží na kůži fixa. A opět upozornění pro studentky – černá fixa není viditelná pod černými punčocháči. Všeobecné upozornění – s napsanými taháky budete chodit do té doby, než se smyjí. Doporučuji syntetické ředidlo 006.


6. Virtuální
To znamená přítel na mobilu nebo s vysílačkou.


Výhledy taháků do budoucnosti:
Brýle snímač - mikrofon - přijímač
Využití nanotechnologií a neuročipů - malý počítač s modemem permanentě napojený na internet a všemožné databáze zabudovaný přímo v mozku a napojený na jeho neuro sítě... :-)

Nespí, nejí, hlídají

Technika a elektrotechnika - lépe řečeno stroje a přístroje - za nás poslední dobou vykonávají stále více práce, od výroby aut až třeba po takovou činnost jako je hlídaní našeho zdraví a životů.

O škodlivosti hluku již bylo napsáno mnoho slov, ale pokud si každý z nás nemůže sám změřit jeho hladinu, tak napsaná varování jsou vlastně zbytečná. Naštěstí v současnosti si již můžete pořídit svůj osobní přístroj, který bude hlídat, abyste nepřišli kvůli nadměrnému rámusu o svůj sluch.
Tento přístroj vytvořili vědci z nekomerční organizace Hollins Communications Research Institute (HCRI), která se zabývá výzkumem sluchu a řeči od roku 1972.
Přístroj je malá krabička, která se pohodlně vejde do ruky a tvůrci ji pojmenovali - jak jinak než Ear3. Okolní lomoz analyzuje pomocí vestavěného mikrofonu. Ear3 měří nejenom hluk z ulice nebo třeba stavby, koncertu, ale pokud k mikrofonu přiložíte sluchátko například z MP3 přehrávače - změří i jeho bezpečnost - čili jestli vám poslech huby z něj neničí sluch.
Pokud se nacházíte v tak hlasitém prostředí a nebo váš přehrávač vám do uší pouští víc decibelů, než by měl - Ear3 vydá výstražný signál.
Zakladatel HCRI profesor Ronald Webster varuje před nedostatečnou hygienou sluchu - člověk podle jeho slov může ztratit možnost slyšet až v polovině frekvenčního rozsahu, který jsme schopni vnímat a to ještě dříve než se objeví úplná hluchota. Potencionálně nebezpečnou hranicí pro zdravý sluch je prý hluk nad 85 decibelů, což se jiným odborníkům zdá velmi nízká hranice. Rozsoudí je pouze nějaké simulace a pokusy, které dokáží přesně tuto hranici už nebezpečných decibelů určit.
Další elektronikou zachraňující tentokrát ne sluch, ale přímo životy dětí je například hlasový požární senzor - KidSmart Vocal Smoke Detector. Podle výzkumu, prý je dokázáno, že spící děti nereagují na normální signál sirény, tak rychle jako na hlas svých rodičů a ročně tak zbytečně zahyne při požáru desetitisíce dětí. Brent Routman se tedy rozhodl vytvořit takový alarm, který by děti na požár upozornil hlasem mámy nebo táty. Společně s Larrym Stultsem vyvinul a nechal si patentovat technologii hlasového požárního alarmu. Po letech se tohoto nápadu ujali Matthew Ferris a Bruce Black z University of Georgia a společně s autory hlásiče založili firmu Safe Escape. V roce 2003 už jejich výrobek dostal cenu na výstavě Consumer Electronics Show v Las Vegas, jako nejlepší inovace ve své kategorii.

Spánek dětí střeží požární alarm a miminka hlídají zase chůvy. Ta asi nejméně náročná a přitom dokonalá se jmenuje Nanny . Nikdy nezavře oči a dává na človíčka pozor po celé dny a noci - je to nutné, aby se předešlo náhlému selhání dechu, dušení či jeho dávení a tím pádem jeho úmrtí. Její výkonnost je tak úžasná, protože je to samozřejmě senzor - snímací deska a vyhodnocovací přístroj. Deska - senzor se vloží pod matraci postýlky - je to vysoce citlivé zařízení, které rozezná změny těžiště dítěte způsobené dýcháním a i frekvenci dechu. Signály ze senzoru jdou do vyhodnocovacího přístroje, který se může umístit na postýlku nebo do vedlejší místnosti. Pokud dítě nedýchá déle než 20s, nebo jeho průměrné dýchání klesne pod 8 nádechů za minutu přístroj okamžitě zvukově vyhlásí poplach. Chůva je napájena dvěma tužkovými bateriemi.a tento přístroj vyvinula a vyrábí česká firma Jablotron. V zářijovém čísle ji britský časopis BABY & toddler gear udělil zlatou medaili jako nejlepšímu přístroji hlídajícímu dech dítěte.

robot na dnešní den

Z očí do očí


Udržovat kontakt očima je v některé situaci pokládané za neslušné a v jiné za zcela nutné. Zřejmě každý pozná, kdy se má jak chovat. Dívat se člověku přímo do očí mají někteří lidé i v popisu práce - jedná se například o lékaře.

Pomůckou pro studenty medicíny, která je má naučit správnému očnímu kontaktu s pacientem je DIANA "DIgital ANimated Avatar" . Jedná se o na zeď promítanou virtuální 3D lékařská ordinaci, ve které je instruktor Vik "Virtual Interactive Character" a bolestí se kroutící pacientka Diana, se kterou reálný medik - doktor rozmlouvá a snaží se dotazy zjistit, co jí je.
Vedoucím tohoto projektu je docent Benjamin C. Lok z Floridské university (CISE). Pracuje na něm od roku 2004. Tato hi-tech učební pomůcka stojí 10 tisíc dolarů a skládá se ze dvou síťově propojených počítačů, jednoho tablet-PC, který slouží studentovi jako digitální zápisník, projektoru, dvou webkamer, které snímají studentovy reakce při určování diagnózy, sluchátek a mikrofonu, kterými medik komunikuje s Dianou a samozřejmě z patřičného softwaru.
Po skončení sezení vyučující zhodnotí nejen správnost diagnózy, ale on i zkoušený medik vidí, jestli dokázal s pacientem navázat správný vizuální kontakt, protože tento výukový systém zachytí, kam při dotazech směřují lékařovy oči a při vyhodnocování se jeho jednotlivé pohledy zobrazí na promítaném obrazu ordinace a pacientky jako zelené tečky. Vyučující je spokojený pouze v případě, kdy se tečkami zelená hlava pacientky - což značí, že medik s ní udržoval správný kontakt z očí do očí. O tom jak jsou s touto výukou spokojeni studenti a jestli se díky ní opravdu lépe naučí jednat se skutečným nemocným člověkem, se nikde nepíše.

Do očí se pacientovi nemusí dívat jen doktor, ale až bude na trh uveden nový vynález, bude se diagnostikovat i sám pacient a to pouhým pohledem do zrcadla. Nebude se jednat o všechny nemocné, ale hlavně o diabetiky. Oním vynálezem jsou kontaktní čočky, které měří nepatrnou koncentraci glukózy - krevního cukru v slzách. Na tento nápad přišel Chris D. Geddes profesor marylandského Střediska pro fluorescenční spektroskopii v Baltimore a publikoval jej už v roce 2005 v odborném časopise "Current Opinion in Biotechnology".
Princip těchto čoček je založen na reakci glukózy s boronovými kyselinami, což jsou alkylové či arylové deriváty kyseliny borité. Nemocný si tyto speciální čočky nasadí na oči a pokud u něj klesne hladina krevní glukózy, kontaktní čočky mu to oznámí změnou barvy - takže pacientovi bude stačit občas se podívat do zrcadla, aby věděl, že musí dodat tělu cukr.
Kontaktní čočky, které obsahují substituované boronové kyseliny- fluorofory, budou svítit zeleně jestliže bude v slzách glukóza. Pomocí barevné stupnice bude možné určit, jaké hladině krevního cukru odpovídá aktuální zabarvení kontaktní čočky. Případně majitelé čoček budou moci zjišťovat jejich barvu přesněji pomocí kapesního kolorimetru.
Profesor Geddes navrhl i další možnosti takovýchto diagnostikujících čoček - například sledování hladiny cholesterolu, mléčné kyseliny, indikátorů vysokého krevního tlaku.
Detekční látky nebudou v čočce rozloženy rovnoměrně, ale jen na "kontrolních stanovištích", takže jedna čočka bude moci obsahovat detektory různých látek.
Vadou toto jednoduchého a bezbolestného zjišťování zdravotního stavu pomocí čoček je to, že sám jejich vynálezce předpokládá zahájení jejich výroby a prodeje až tak za deset let, zatím jsou ve stádiu vývoje.

středa 2. ledna 2013

Fantastická cesta



Kurzweil je německy zábava, kratochvíle a nositel tohoto jména skutečně vše ve svém životě dělá tak lehce, jakoby to byla jen zábava a dokonce neotřelou formou umí o své práci i psát a přednášet.
Jako mladý student Ray Kurzweil popsal své zájmy následovně: "práce v oblasti umělé inteligence s cílem naučit počítač rozpoznávat abstraktní obrazy - způsobilosti, která dominuje v lidském myšlení."

Fakta
Fantastická cesta Raye Kurzweila začala 12.února 1948. V roce1970 ukončil vzdělání, kde jinde než na Massachusetts Institute of Technology - obor Computer Science a literatura.
Zabývá se různými oblastmi umělé inteligence, virtuální realitou, počítačovým uměním, OCR čili - optical character recognition, hudební syntézou, technologií čtení, rozpoznáváním hlasu i peněžními investicemi.
Od roku 1982 do dneška mu 12 universit udělilo čestné doktoráty a vypsání všech cen, které dostal za vědu a i literaturu, by na této stránce zabralo hodně místa.
Je autorem mnoha článků a knih například: The Age of Intelligent Machines, 1990
The Age of Spiritual Machines, When Computers Exceed Human Intelligence, 1999
Fantastic Voyage: Live Long Enough to Live Forever, 2004
The Singularity is Near, When Humans Transcend Biology, 2005
Je i podnikatelem v roce 1974 zakládá Kurzweil Computer Products. V 1982 založil Kurzweil Applied Intelligence a Kurzweil Music Systems - tuto firmu v roce1990 prodal Young Chang Akki.
V 1995 založil Kurzweil Technologies… a od tohoto roku každý rok zakládá nějakou společnost, takže pro další fakta je nejlépe se podívat na jeho webové stránky.

Nač sáhne, snad vše ten člověk umí…
Jako student prvního ročníku MITu za několik měsíců napsal program, který generoval hudební díla dodržující všechna pravidla kompozice. Kolegové ho přihlásili do tehdy populárního pořadu I’ve Got a Secret, kde několik minut hrál na klavír. Hra nikoho nenadchla a moderátor Stive Allen se otráveně zeptal v čem je to jeho tajemství. Ray udělal pauzu a pak pronesl: "Postavil jsem počítač, který tuto muziku složil." Bylo to koncem šedesátých let a kdo mu tehdy prorokoval slávu, ten se nespletl.
Od roku 1974 se zabýval vytvořením systému rozpoznávání tištěného textu, nezávislého na typu použitého písma. V roce 1975 jen tak mimochodem, jako vedlejší produkt této práce, vytvořil jako první na světě flatbet scaner na základě CCD senzoru a založil jím nový směr v počítačovém průmyslu.
V roce 1976 jeho firma Kurzweil Computer Products s podporou Národní federace nevidomých USA dala do prodeje jako první na světě čtecí automat pro nevidomé - "Kurzweil Reading Machine". Prvním, kdo si tuto čtečku koupil byl hudebník Stevie Wonder. Nezmiňuji zde tohoto slavného hudebníka jen z důvodu, že je slavný, a že si koupil Kurzweilův přístroj, ale protože určitou část cesty šli společně. Stevie do této doby totiž už mnohokrát hovořil o nutnosti vytvoření elektronického hudebního syntezátoru řízeného počítačem, který by imitoval tradiční akustické nástroje. Ne, že by syntezátory neexistovaly, ale byly analogové. Kurzwail se, jak už víme, zase zabýval i muzikou, ono jeho otec byl totiž pianista a dirigent, takže tento jeho zájem není nijak nelogický. Setkání těchto dvou dopadlo tak, že v roce 1982 vznikl Kurzweil Music Systems, kde Stevie byl hudebním konzultantem.
A už roce 1984 si Wonder mohl zahrát na Kurzweil 250 - digitální sampler-syntezátor, samozřejmě první na světě (vidíte, co je na účtu tohoto člověka prvenství) - jednalo se vlastně o speciální počítač.
Na začátku osmdesátých let jako jeden z prvních předpověděl podobu současného Internetu. Od roku 1990 píše knihy o inteligentních strojích a o svých technologických vizích… i v jeho světě nechybí nanoroboti.
Dost z historie, čím se génius zabývá dnes? Nesmrtelností. Jasně, že ne chrousta, čili eufemisticky řečeno ničím. Opravdu ho seriózně zajímá, jak by se člověk mohl dožít aspoň 250 let. Dlouhověkost až nesmrtelnost lze podle něj dosáhnout nanotechnologiemi a genovým inženýrstvím. Podle něj se tak stane společným úsilím biologů a inženýrů kolem roku 2030. Aby se toho dne dožil, Kutzweil denně polyká na 250tabletek s vitamíny a různými látkami třeba čistícími cévy, trávicí trakt apod. Nesmějte se, géniové mají právo na pošetilosti, jenže nesmíme zapomínat, že on už byl tolikrát první i jeho předpovědi vycházejí, takže možná se spíš on může smát nám.