ukázka z připravovaného románu - cyberpunkového Fausta

Šli mlčky, jeden za druhým, pomalým šouravým krokem. Rytmus a tempo udával v čele jdoucí stařec, proto ta únavná zdlouhavá chůze. Mlčení přerušili akorát na krátkých zastávkách určených k malému oddychu a posílení se pár sousty chleba s vínem. Ovšem to mluvil převážně jen starý muž. Hlavně předčítal z velké knihy. Nalovi se vše zdálo jako velké bláboly. Byla to nějaká vzácná kronika z patnáctého století, psaná na pergamenu a ve skupině mužů – strážců lidství, byla zřejmě posvátná. Když se jednou odvážil strace zeptat, proč právě čte z této knihy, udiveně se na něj podíval a chvíli mlčel. „Jiná tam nezůstala,“ smutně odpověděl.

Byli na cestě už pátý den a Nalovi bylo jasně, že za pět dní by tam asi došel on, ale se starcem to bude tak deset možná i patnáct dní. Na jejich trase bylo naštěstí dost vesnic, kde si mohli koupit chleba a víno. Vodu kupovat nepotřebovali, potoky, které přecházeli, byly až k neuvěření čisté a plné pitné vody.
K zpomalení cesty také přispělo, že neustále museli provádět zkoušku lidství. Osm dní na cestě a ještě nenarazili na žádného elektronmechanoida.

Devátý den na cestě. Seděli opět v umírajícím sadu, tak podobnému tomu, ve kterém Nal potkal strážce, ale samozřejmě na jiném místě. Cestou přibrali ještě deset mužů. Seděli úplně potichu, žvýkali chléb a pili vodu. Ani stařec neměl dnes potřebu číst z knihy.

Nal ucítil v zátylku upřený pohled. Rychle se otočil, a za keři černého bezu viděl utíkající tlustou ženu. Stařec si všiml jeho pohledu.
„Elektronmechanoid?“ vydechl Nal.
„Možná, honem ať nám neuteče!“
Muži rychle vstali a začali lovit tlustou ženu. Ve vysoké trávě nemohla moc utíkat, čili to byl nijaký lov jen odchyt. Povalili ji na zem a stařec ji bodl do ruky. Nic! Ani kapička krve. „Mrtvé tělo, které patří do hrobu, se tam vrať,“ Obřadně pronesl starý muž. Vytáhl vojenský nůž a rozřízl jí břicho. Opět nevytekla ani kapka krve, jen se z rány vyvalily dráty a hadičky s modrou tekutinou. Stařec řezal do jejích útrob a stroj naříkal a svíjel se na zemi, jako by to byla skutečná umírající žena. Přetrhl poslední kabel. Konečně bylo zas ticho. Stařec i jeho muži poklekli kolem těla a všichni jednohlasně zpustili zpěvavě. “Žádáme za odpuštění toto tělo ženy, my si ho nevypůjčili, my ho pokorně navracíme zemi.“ Odzpívali, vstali a nejmladší začal hloubit hrob.
„Co to kurva, je?“ Nal se nevěřícně dívá do útrob ženy, hadičky z PVC, kovem vyztužená páteř. Oblek a kůže byly solární články, které napájely elektronický mozek tohoto stroje.
„Ty jsi, Nale ještě neviděl elektronmechanoida?“
„Ne.“ Nelhal, opravdu mu otec tyto své výtvory nikdy neukázal, ani nevěděl vlastně proč. Snad, že je vytvářel s jeho prvorozeným synem, kterého Nal nepoznal. I když se mu chvíli zdálo, že tyto živé stroje už viděl a i tu ošklivou, tlustou ženu, ale bylo to jen takové Déjà vu.
„Ani my ne,“ přidalo se deset nových mužů.
„Takže pojďte blíž, já vám ho tady rozeberu, než tělo pochováme tak jak si bývalé lidské tělo zaslouží.“

Když stařec sundal stroji brýle a pomalu a velmi opatrně rozřezával obličej robotky, Nalovi přišlo, že tu tvář už někde viděl, ale raději se tou myšlenkou vůbec nezabíral. Otec mu všechny jeho snové představy a noční můry dokonale vysvětlil. Tedy on si nakonec vše domyslel sám, ale otci pravdu neřekl.

Po odstranění obličeje uviděli zcela normální řídící jednotku jakou má v sobě zabudovanou každý pracovní či vojenský intuitivní robot. Jejich chaotické chování, napodobující lidi, je totiž také dané programem.
„Co to je za hmotu, ve které jsou obaleni?“ zeptal se starce jeden z přihlížejících.
„Maso. Lidské, speciálně naimpregnované maso,“ bez emocí doplnil informaci a pokračoval ve výkladu: „Vynálezci byli pragmatičtí, prostě vojenské zakázky na robotické humanoidní vojáky byly tak velké, že se vyplatilo dělat roboty z mrtvých lidí. Proč vytvářet svalová spojení a dlouze vymýšlet robota, aby chodil jak člověk, když tady korpus na mechaniku a elektroniku už byl. Prostě využili lidské tělo jako schránku na elektronmechanoida, řízeného z jednoho velícího centra.“
Nal bezděky couvl. „Říká se, že udělali ještě dokonalejší roboty lidi.“ Ani nevěděl, proč to starci říká.
„Ano, říká. A nejen říká. Proto existuje ta poslední zkouška lidství v chrámu, přes tu neprojde nic nelidského.“