sobota 31. srpna 2013

Století páry a automaty (8)


Mechanické napodobeniny lidí, ale i zvířat udivovaly v Evropě i v devatenáctém století. V roce 1813 Angličan William Bruton sestavil umělého koně, který se pohyboval díky ve svém těle umístěném parním stroji. Jakou byly takovéto automaty atrakcí, se můžeme přesvědčit i v dobovém tisku.
Pražské nowiny píší:
11. ledna 1827: Z Nornberga jakýs umělec ve Frakfurtě na Maině okazoval dřevěnou člověčí podobu, Turka, jenž kus cesty sám šel a z řeky Maina dvě vědra vody nabral. Tento dřevéný Turek sám bez jaké pomoci s dvěma vědrama šel z tak nazvaného Römerbergu na silnici k řece. Do ní vědra třikráte potopil a vody do nich nabral. Na to rovně ostal stát, až jeho pán a umělec ho obrátil, v něm jakýsi pokrytý stroj spustil a jej ponarazil. Na to ten nazpátek naplněné vědra zas na Römerberg přinesl, tam je na zem postavl a zase rovně ostal stát, jako by odpočíval.
16. října 1828: Ludvík Peafos, Portugalčan, rodem z Lisabonu, 23. letý, letos ve Španělích, Francouzích a také v několika krajinách Švejcarska s jednou ženskou navštěvoval všechny větši města, kterážto jest jen dřevěná, ale jako živá zpívá a sice tři ouplné písně z Rosini se vším provinováním a otřásáním hlasu.
4. prosince 1828: Ve franc. městě Lyonu nyní jest k vidění tak nazvaný automat nebo samohyb, nástroj v podobě člověka na housle hrajícího. On také prsty hejbá, pravou rukou táhne šmitec a hraje osm písní.
Kwěty 27. srpna 1840 publikovaly článek o mluvícím stroji, který vynalezl Josef Fabr z Vídně. Byl to mluvící stroj …o jehož vyvedení sedmnácte roků pracoval. Napodobení úst lidských, mnohem větších, než vskutku jsou, jest utvořeno z kaučuku, taktéž i jazyk, chřtán i svazy, kteréž jsou k mluvení nejpotřebnější částky; měch přivádí do nich dechu, a vnitřním ústrojím, které vynálezce posud prohlédnouti nedovolil a kteréž na způsob varhan se šestnácti klapkami se řídí, vydávají požádovaného hlasu, slov a průpovědí. Hlas stroj toho jest dosti silný a zřetelný, ale jednozvuký…
Tento Fabrův "nástroj" se jmenoval "Euphonia" a v roce 1846.ho předváděl v Londýně - zde na něj hrál "God Save the Queen".

pokračování

pátek 30. srpna 2013

Milují roboty milovali i mechanické hračky (7)


V období dynastie Edo (1603 - 1867) se v Japonsku staly populární mechanické loutky - panenky karakuri ningyo. I tyto panenky byly automaty, stvořené s jediným účelem - bavit lidi. Existovaly tři možnosti uplatnění se těchto loutek - bylo to na divadle (butai karakuri), při náboženských slavnostech (dashi karakuri) anebo se jednalo o osobní hračky jednotlivců (zashiki karakuri). Poslední byly umělecky i technicky nejdokonalejší a jsou také nejvzácnější.
Tvůrci automatických loutek se neustále vraceli jen k určitým námětům jako tvorba kaligrafie, lučištník, čajový obřad…
Jako pohon panenkám sloužil hodinový mechanismus západního typu, ale existovaly i automaty poháněné pískem, rtutí nebo parním strojem.
Slovo karakuri je prý možné přeložit jako - důmyslné mechanické zařízení či hračka a ningyo v japonštině označuje dva různé znaky jeden z nich znamená osoba druhý tvář. Je to tedy osobitá hračka s tváří a osobitě k nim přistupovali i Japonci - vytvářeli si k nim citová pouta. Zde je podle všeho jeden z pramenů dnešní japonské posedlosti roboty. Další bude v
původním japonském náboženství Šintó, které učilo, že vše živé i neživé v přírodě má své božstvo kami, které se musí uctívat a dále zdejší konfucianismus kladl důraz na oddanost rodičům, moci i státu a přísné dodržování vnější etikety zejména prostřednictvím nejrůznějších obřadů. Tyto tři věci plus to, že Japonci jsou zvyklí řídit se danými a jasnými etickými i pracovními pravidly, které je nemístné ba nemožné porušit - je možná dovedly k jejich fascinaci poslušnými roboty striktně dodržujícími zadaný program a jelikož jsou jako živí a šintoismus klade důraz na úctu k bytostem přírody, ať je to strom nebo kámen, mohou v robotech podvědomě i uctívat ono kami. Navíc ve velkých městech nesmí nikdo chovat domácí mazlíčky - tak robot je logická náhražka.

Nejen Evropa i Japonsko má svého slavného tvůrce mechanických automatických figurek jedná se o řemeslníka a umělce Hisashige Tanaku (1799-1881).
Je vám jeho jméno povědomé? Říkalo se mu japonský Edison a je zakladatelem společnosti Shibaura Engineering Works čili dnešní Toshiby.
Jeho dílem byly různé automatické plynové lampy, chronometry a klasické mechanické hračky - zashiki karakuri.
Jako mistři před ním i on se při své tvorbě věnoval jen klasickým námětům jako je například lučištník - je to asi nejznámější a nejoblíbenější loutka karakuri nazvaná - Yumi-iri Doji - chlapec střílející šípy.
Tanakova figurka střelce je klasická, ale přitom originální. Figurka sedí na skřínce a v sobě skrývá Tanakovu přesnou hodinovou mechaniku - ozubená kola, ale i nepravidelně tvarované kotouče - vačky, spojené se závitovými pákami. Vše toho je nutné k tomu, aby si lučištník mohl z toulce vzít jeden ze čtyř šípů, nasadit ho na tětivu, natočit hlavu k cíli, udělat odhad a vystřelit. Samozřejmě do správné vzdálenosti od něj musí být umístěn speciální terč, kam se šípy zabodnou. Po zasažení cíle se Yumi-iri Doji pyšně usměje. Tanaka ovšem konstruoval velmi osobité karakuri, výjimečné - jeho lučištník není jako ti druzí. Dosáhl toho například tím, že jeden šíp naprogramoval tak, aby střelec minul cíl - to pak je na něm vidět, jak je nešťastný.
Další dochovanou loutkou je třeba Chahakobi ningyo - dívka podávající čaj. Panenka položí šálek čaje na tác sedícího hosta na druhém konci koberečku tatami než je ona sama. Host si vezme šálek čaje z tácu, panenka se zastaví a čeká na vrácení prázdného hrníčku. Když je hrneček vrácen, dívka se otočí a maličkými krůčky odhopká na své původní místo.


Karakuri from Matthew Allard on Vimeo.



pokračování

čtvrtek 29. srpna 2013

Oslava ozubených koleček (6)


Olympia tančí po sále a najednou, co to? Tělem jí probíhají mocné záškuby… všichni se po ni ohlížejí. Intenzita křečí slábne, ještě několik komických pohybů nohou a rukou …a konec. Tanečnice už jen stojí. Přijde k ní muž, vytáhne z kapsy klíček na natahování hodin a dívku prostě natáhne a tančí se dál… scéna jak z novely E. T. A. Hoffmanna Pískař - Der Sandmann z roku 1816. Autor v ní vypráví o šíleném vynálezci Spalanzanim a o jeho snu - stvoření dokonalé loutky představující dívku od živé k nerozeznání.
„Coppola si přehodil figurínu přes rameno a seběhl rychle se strašlivě se rozléhajícím chechtotem po schodišti, takže ošklivé visící nohy figuríny bily o stupně a dřevěně klapaly. Natanael tu stál, jako by ho přimrazil – viděl jen příliš zřetelně, že Olympiin smrtelně bledý obličej nemá očí, místo nich měla v hlavě jen černé jámy; byla to neživá loutka.“
Ernst Theodor Amadeus Hoffmann, Pískař,1816
Takových konstruktérů si spisovatelé vymysleli a nejen vymysleli, oni i žili - jen jejich díla samozřejmě jsou pouhými figurínami - i když dokonalými.
Kde se v člověku bere touha vytvářet své strojové napodobeniny? Nejen své i zvířat a celých krajin? Kdo ví. Je za tím touha něco jakoby živého sestrojit, ovládat a vlastnit? Možná v tom je obdiv k vlastnímu umu, touha dokázat si, že to jde.

Zřejmě nejstaršími dochovanými mechanickými automaty jsou písař, muzikantka a kreslič geniálního švýcarského hodináře jménem Pierre Jaquet-Droz (1721-1790). Konstruoval je společně se synem Henri-Louisem (1752-1791) a pomocníkem Jean-Frederic Leschotem (1746-1824) v letech 1768 - 1774. Jednalo se o figurky pro zábavu, složené z tisíců dílů. Nejdokonalejší je asi písař - chlápek vzhledem i oblečením podléhající vkusu své doby. Ovšem jeho vnitřnosti vytvořené z 6000 dílů jsou oslavou technického myšlení a dokonalé hodinářské zručnosti. Muzikantka je z 2500 a kreslíř z 2000 dílů.
Písař skutečně psal a kreslil, protože jeho tvůrce převedl elementární pohyby ruky do "programované paměti", která byla tvořena velice složitou soustavou vaček.
Vačky tvoří v těle písaře svislý válec. Každá vačka válce pohybuje pákami, které přenáší svůj pohyb na jednotlivé vnější pohyblivé části automatu - hlavně tedy ruce.
Předvolba těchto pohybů se dělá pomocí paměťového kotouče podprogramu - to umožňuje programování psaného textu. Programovací kotouč je umístěn v oblasti zad. Je to buben se třemi skupinami válečků - každý obsahuje dvanáct mosazných koleček - vaček o obvodu 25 cm. Každá vačka má svoji výšku, nejmenší je 1mm, a každá supina válečků odpovídá jednomu ze tří pohybů ruky (svislý, vodorovný a tlak na papír při psaní). Rozlišitelné detaily vačky jsou, s ohledem na vůli v mechanismu, řádu 0,1 mm - díky tomu se vejde na jedno mosazné kolečko 25 000 informačních prvků a celý programovací kotouč uvnitř složený ze tří válečků z vaček - mosazných koleček obsahuje 900 000 informačních prvků.
Roztomilé figurky můžete vidět ve švýcarském muzeu Musée d'Art et d'Histoire v Neuchâtelu, Drozově rodišti.
Takovou literární zajímavostí je, že Josef a Karel Čapek ve společné sbírce povídek Zářivé hlubiny (1916) mají jednu povídku inspirovanou přímo Drozovými mechanickými figurínami. Jedná se o povídku L´ÉVENTAIL kde vystupuje umělá dívka - loutka. Děj je situován do roku 1789 na maškarní zahradní slavnost pořádanou Principem Bondinim a jeho milenkou zvanou Terrine. Přijíždí sem konstruktér Droz a představuje své loutky, androidy v lidské velikosti a mluvící - umí dvě postačující slova "si" a "no".
V roce 1924 Josef Čapek vydal u Aventina spisek Umělý člověk. A v 25.1. 1921 měla v Národním divadle v Praze premiéru hra Karla Čapka R.U.R. Připomínat, že zde bylo poprvé použito slovo "ROBOT" vymyšlené jeho bratrem Josefem snad netřeba.

“Chcete snad popírat, že existují bytosti - nikoliv lidé nebo dokonce zvířata - ale podivné bytosti, které vznikly ze zvrácených chtíčů a tajemných myšlenek? Ať se však člověk, který takové bytosti vytvořil, má na pozoru, neboť takové dílo je lží a mámivým klamem. Sahá často až do nebes, avšak nakonec se zhroutí a pohřbí pádem svým i zpupného blázna, jenž je kdysi vymyslil... Jeho Excelence Jakub ten Brinken stvořil takové děvče a stvořil je proti všem zákonům přírody. A tato bytost, kterou nazvali Alrúnou, rostla a žila jako lidské stvoření..." Heinz Heinrich Ewers, román Alraune, 1925

pokračování

středa 28. srpna 2013

Nejen bavit i pracovat aneb počítač na páru (5)


Konstruktor Trurl jednou vyvinul stroj, který dovedl vyrobit všechno, co začínalo písmenem n. Jakmile byl stroj hotov, nařídil mu na zkoušku vyrobit nitě, nacpat je do náprstků, které stroj rovněž zhotovil, a spolu s nikláky, naběráky, noky a nýty naházet do nůše. Stroj splnil jeho přání do posledního písmene, ale protože Trurl nebyl ještě tak docela přesvědčen, že dokonale funguje, musel ještě vyrobit nimby, náušnice, neutrony, nudle, nosy, nymfy a natrium. Tento poslední požadavek stroj nesplnil a Trurl, patřičně navztekaný, žádal na něm vysvětlení.
„Nevím, co to je,“ odpověděl stroj. „Slyším o tom poprvé.“
„Cože? To je přece sodík, jeden z alkalických kovů…“
„Sodík začíná písmenem s a já funguji pouze na n.“
„Jenže tento prvek se latinsky zove natrium.“
„Poslyš, kamaráde,“ odvětil stroj, „kdybych dovedl všechno, co začíná na n ve všech možných jazycích, byl bych Strojem Který Umí Všechno v Celé Abecedě, protože ať proneseš kterékoli slovo, v nějaké řeči určitě začíná n. Jenomže já nedokážu udělat víc, než jsi do mne naprogramoval. Čili se sodíkem je utrum.“ Stanislav Lem, Kyberiáda

V 18. století už pomalu vedle automatů pro zábavu vznikají automaty jako výrobní prostředky. Tento trend snad nejlépe ilustruje konstruktér Jacques de Vaucanson (1709–1782).
Francouzský vynálezce sestrojoval různé, dá se říci, že vtipné modely hraček. Zřejmě nejslavnější je měděná kachna, která zobe zrní, pije, štěbetá a napodobuje trávení a ještě umí mávat křídly a káchat. Druhou slavnou hračkou je pastýř hrající na flétnu – obě jsou z roku 1738.
Vedle konstruování těchto legrácek pracoval i seriózně a může si připsat ke svému jménu konstrukce automatických tkalcovských stavů a spřádacích strojů na výrobu hedvábí. V roce 1741 zdokonalil nápad řídit tkalcovský stav děrovaným pásem.

B. Bouchon a M. Flacon, to jsou další jména vynálezců. Právě tito dva pánové přišli na myšlenku poloautomatického tkalcovského stavu s děrnou páskou uzavřenou do smyčky. Francouz Bouchon v roce 1725 a Angličan Flacon v roce 1728.
Na tuto myšlenku navázal Joseph Marie Jacquard (1752–1834), 1805 sestrojuje automatický stroj na výrobu vzorovaných tkanin. Ovládán byl pomocí děrných štítků, které byly spolu spojeny provázky. Jedná se zřejmě o první použití programování pomocí děrných štítků.
Tyto jeho štítky použil v roce 1822 pro svůj první vynález jiný geniální muž - Charles Babbage (1791-1871) anglický matematik a děkan matematické katedry v Cambridge.
Tím vynálezem byl diferenční stroj na počítání hodnot tabulek.
V roce 1833 začal pracovat na dokonalejším počítači - nazval ho Analytical Engine a práci na něm přerušil až z důvodu úmrtí, takže zůstal nedokončený. Tento stroj byl neuvěřitelně dokonalý (samozřejmě na svoji dobu) k řízení operací Babbage opět použil děrné štítky, jako zdroj energie měl sloužit parní stroj. Architekturu stroje vytvořil z několika částí:
- Paměť byla složena z mechanických registrů, kde se uchovávala čísla používaná strojem.
- Centrální operační jednotka ("mlýnek"), ve které se měly vykonávat základní matematické operace - čili sčítání, odčítání, násobení a dělení. Operační rychlost měla být pro jedno sčítání sekunda a jedno násobení mělo být vykonáno za minutu (cifry mohly být až padesátimístné)
- Mechanismus na řízení jednotlivých operací.
- Vstupní a výstupní jednotka. Ta byla spojena s tiskárnou.
Další pokrokovou myšlenkou použitou v koncepci tohoto "počítače" byl jeho program, který ho měl řídit!
Babbage na jednom společenském setkání v listopadu 1834 poznal krásnou ženu - Adu, kterou zaujaly jeho myšlenky a tak první programátor na světě byla programátorka Ada Augusta Byron lady Lovelace (10.12. 1815- 27.11. 1852).
V 28 letech vymyslela způsob, jak by mohl “počítač” Analytical Engine zkonstruovaný Babbagem pracovat (v této době mu dělala asistentku, později, už jako hraběnka, finančně podporovala jeho výzkum). Byla to celá řada programovacích technik (tyto se dodnes při programování počítačů používají: např. myšlenka podmíněného větvení programu podle výsledku předchozího kroku, cyklus operací a cyklus cyklů, do řídících instrukcí (programu) byla začleněna instrukce podmíněného skoku, ale i nepodmíněných...), první počítačový program byl plán pro to, jak by Analytical Engine mohl spočítat Bernoulliho čísla.
Lady Ada nikdy neviděla a ani nemohla vidět, jak podle jejích programů onen stroj pracuje – konstruktér narazil na velikou překážku, ještě větší než vlastní smrt - vstupní údaje se v tomto Analytical Engine měly samozřejmě přepínat na výstupní mechanicky. V tomto případě mechanice došel dech a elektronika je ještě velkou neznámou. Ale i když Analytical Engine nikdy nebyl dokončen (v té době opravdu nemohl být), byla to geniální myšlenka, které inspirovala další vědce. Navíc zde byl poprvé použit opravdový "počítačový program" a Ada se tak stala "matkou" počítačových programů a den jejích narozenin 10.12. se na celém světě slaví jako den programátorů.

pokračování

úterý 27. srpna 2013

Hýbající se paňácové (4)


Trurle! Naším prokletím je naše dokonalost, protože každé naše dílo zatěžuje nevypočitatelnými následky!“ zvolal Klapacius velikým hlasem. „Jestliže nějaký nedokonalý napodobitel, který se rád pase na cizí bolesti, zhotoví ze dřeva nebo vosku neumělou modlu a pak jí vtiskne vnější podobu rozumné bytosti, jeho trýznění zůstává nicotnou odvozeninou skutečnosti. Ale uvaž, že se tento postup dá vylepšit. Představ si, že další sochař zhotoví loutku v životní velikosti a vloží do ní nahrávku, takže loutka zasténá, jakmile ji začne bít; představ si jinou, která žadoní o smilování, jakmile ji udeří - to už pak není neumělá modla, socha, ale homeostat, a představ si loutku prolévající slzy, krvácející, či takovou, která se bojí smrti, třebaže zároveň touží po věčném pokoji, který jí může poskytnout pouze smrt. Copak nechápeš, že jestliže je imitátor perfektní, bude imitace, kterou zhotovil, rovněž dokonalá, a pak se zdání a předstírání stává realitou. A ty, Trurle, jsi vládu nad bezpočtem bytostí schopných trpět na věčné časy svěřil ukrutnému tyranovi! Trurle, provedl jsi hrozný čin!“
Stanislav Lem, sbírka povídek Kyberiáda, 1967

V 6. století Arabové doplnili vodní hodiny o speciální přípravek, kterým se uváděly do chodu různé loutky.
Známý a oslavovaný tvůrce automatických figurín na vodní pohon byl Abū al-'Iz Ibn Ismā'īl ibn al-Razāz al-Jazarī (1136-1206) - řemeslník i inženýr. Vytvořil celý orchestr z figurín a vše uváděl do pohybu jím vymyšlený mechanismus vodních mlýnků, přepadových a výpustných nádrží, pump, pák, vah… V oxfordské Bodleian Library uchovávají kopii jeho rukopisu z let 1204 až 1206. Jazari v něm popisuje všechno, co muslimové jeho doby věděli o mechanice i o tom, jaké dokázali vyrábět mechanické figuríny.

V první polovině 13. století prý vytvořil Albertus Magnus mechanického sluhu z kůže, dřeva a mosazi, který vykonával jednoduché pohyby.
Ve středověké Evropě takovéto mechanické figurky konstruovali jak vědci, tak i umělci (Galileo Galilei, Leonardo da Vinci, Albrecht Dürer). Za pohon jim ovšem sloužil hodinový strojek a byly hlavně součástí betlémů. Ono nejen ozubená kolečka poháněla středověké automaty - například ty od Bernardina Baldi (1553 - 1617) - italského matematika a spisovatele, byly poháněny hydraulickým systémem,
Samozřejmě asi nejvíce se hovoří o geniálním všeumělovi Leonardovi, ale nezbyl po něm jediný automat jen v nákresech se dochoval rytíř. Podle skic pracovníci Florence-based Institute a Museum of the History of Science ve spolupráci s Markem Rosheimem a NASA, už před časem vyvinuli jeho “digitální” verzi.
Neexistuje zatím jediný důkaz, že by tento mechanický automat někdy byl postaven, ale byl navržen a to tak, že skutečně mohl fungovat. Tento rytíř stál vzpřímeně – což by nebyl žádný zázrak i samotné brnění bez živého obrněnce stojí v rozích hradů, ale Leonardův rytíř hýbal rameny a nohama a zdvihal hledí své helmy a zase je spouštěl. Pravděpodobně ještě lomozil svým kovovým oblečkem, jako opravdový rytíř. Leonardo mohl mít v úmyslu vytvořit tohoto rytíře jako atrakci určenou na nějakou slavnost nebo svátek Pro svého francouzského mecenáše - údajně prý pro dvorní slavnost Bourbonů, měl zkonstruovat lva, který sám chodil a na prsou ukazoval Bourbonský znak - opravdové rudé růže..
Zachovaly se zprávy, že k slavnosti (Il Paradiso), která se konala 13.1.1490 v Miláně Leonardo vystavěl model hory Olympu s obřím vejcem, které se otáčelo a ve finále slavnosti se otevřelo. Na scéně se z něj "zrodilo" sedm planet a sedm figur, které představovaly Ctnost, Čest, Nymfu, Herma, Jupitera a Apolla.Všechna tato podívaná s tanci, zpěvy a automaty měla jediný účel – oslavu rodiny Sforzů. Zdá se, že jeho atrakce byly mocnými té doby žádány - čili financovány a i po technické stránce byla jejich konstrukce možná.

pokračování

pondělí 26. srpna 2013

Technická záhada - "computer z moře" (3)


Severozápadně, kousek od ostrova Kréta v moři u ostrova Antikythéra se v roce 1901 ve vraku lodi našel takzvaný „mechanismus z Antikythéry“. Jedná se o bronzové úlomky, na kterých jsou obrysy ozubených koleček. Po složité rekonstrukci provedené v padesátých letech minulého století profesorem Derekem de Solla Pricem víme, že vnější strana tohoto mechanismu se skládala z ciferníků, zabudovaných do dřevěné skříňky, v níž bylo asi dvacet ozubených kol. Na skříňce byly nápisy tvořící astronomický kalendář. Podle těchto nápisů byla tato věc zřejmě vyrobena už v prvním století před naším letopočtem.
Přitom mechanismus obsahoval soustavu diferenciálních ozubených kol a ta byla doposavad známa až z roku 1575! Jedná se tedy o záhadu něbo geniální unikát?
Profesor Price se nejdříve domníval, že se jedná o hodiny. Tento názor vyvolal u odborníků pohrdavý smích. Jenže pan profesor nechtěl zůstat v pozici hlupáka. V roce 1971 si přečetl článek o možnosti využívat vysokoenergetické záření gama při zkoumání vnitřků kovových předmětů. Ihned navázal spolupráci s Řeckou komisí pro atomovou energii a díky záření gama mohl pořídit na tu dobu dokonalé snímky mechanismu. Po prozkoumání obrázků změnil svůj názor - žádné hodiny - tento mechanismus je vlastně modelem vesmíru, který kdysi dávno dával člověku představu o umístění a pohybu Slunce i Měsíce na obloze v průběhu kalendářního roku.
Středová otáčivá osa přístroje byla napojena na kličku - něco jako flašinet. Otáčením kličky se může hezky sledovat jak na přední, tak na rubové straně mechanismu siderický a synodický měsíc v průběhu čtyř ročních období. Mohl také předpovídat pohyb nebeských těles.
I jeden z nejznámějších autorů sci-fi Arthur C. Clarke (1917 - 2008) se k tomuto přístroji vyjadřoval shodně. Podle něj tento velice složitý mechanismus popisuje pouze zjevné pohyby planet a nic nevysvětluje. Clarke k tomuto napsal:
„…Kdyby bývali Řekové dokázali proniknout do podstaty věcí ve stejné míře, v jaké se uplatňovala jejich vynalézavost, k průmyslové revoluci mohlo dojít tisíc let před Kolumbem…“ (A. C. Clarke, The View from Serendip)

A jaká je realita? Postoupil vědecký výzkum tak daleko, že dnes už víme o jaký přístroj se asi jednalo? Ano, dnes už se dá říci, že záhada je vyřešena. Postupně se na "odtajnění" mechanismu z Antikythéry podílelo několik desítek vědců. Po Priceovi to byl v devadesátých letech minulého století Allan George Bromley z univerzity v Sydney společně s Michaelem Trevillianem Wrightem ze Science Museum a Imperial College Londýn - ten vyvinul speciální tomograf k získání dvojrozměrných průřezů mechanismem. Na základě novějšího obrazu o zařízení potvrdili Priceovu teorii o modelu vesmíru - čili takovém malém osobním planetáriu a popřeli další z uváděných možností a to, že by se jednalo o astroláb čili přístroj sloužící k navigaci lodí na moři. Takové přístroje nebyly u Řeků běžné, plavba byla založena na osobní zkušenosti plavících se a navíc lodní trasy vedly podél pobřeží..

Řadu let úspěšně funguje mezinárodní výzkumný projekt antikythérského mechanismu (The Antikythera Mechanism Research Project). Účastní se ho Britové, Řekové a Američani. Vedoucími jsou matematik Tony Freeth a astronom Mike G. Edmunds z univerzity v Cardiffu. Tito dva vědci zveřejnili 30. listopadu 2006 v časopise Nature výsledky svého probádávání mechanismu. Potvrdili, že se jedná o astronomický analogový počítač, sestrojený za účelem předpovědí postavení nebeských těles na obloze. Tak vidíte, už Řekové měli počítač, ale není to žádná záhada nebo poznatek vyvolávající úžas. Sice "počítač" , ale jen mechanický automat - i když jedná se o velkou vzácnost je to nejucelenější vědecký předmět, který se ze starověku zachoval.
A je skutečně tak starý? Ano. Studiem typů písma staré řečtiny a porovnáním s písmem na mechanismu dospěl emeritní ředitel Epigrafického muzea v Athénách Haralambos Kritzas k závěru, že přistroj vznikl mezi léty 150–100 př.n.l. Navíc podle výzkumníků z mezinárodního projektu je velká pravděpodobnost, že loď s nákladem vyplula z Rhodu, čili na konstrukci přístroje mohl mít vliv sám Hipparchos patřící ke špičce antických astronomů, a který sestavil první veliký katalog hvězd - učenec na Rhodu žil v letech 140–120 př.n.l.

V moři u Antikythéry se tedy nenašla žádná záhada a po pravdě řečeno ani žádný unikát.
Jsou známa písemná dobová svědectví o tom, že Řekové uměli sestavovat podobná planetária - a to jak sférická jako glóbus nebo plošná jako antikytherský mechanismus - a všechny byla poháněná obdobnou soustavou ozubených kol. Například ve 3. století př. n. l. zkonstruoval malé planetárium Archimédés v Syrákúsách. Svědectví o něm zachoval Cicero, který ho viděl v rodině svého přítele Marka Marcella, vnuka dobyvatele Syrákús, který Archimédovo planetárium ukradl a donesl si ho domů - jmenoval se Marcus Clau dius Marcellus.
Věřme Cicerovi, ale napadá mě, kde Archimedés své planetárium vyráběl? Jistě měl doma svoji dílničku a dost trpělivosti na vybrušování zoubku koleček.
Nakonec přeci jen je mechanismus z Antikythéry jedinečný - je zatím jeden jediný na světě a asi jiný jemu podobný se nenajde.






pokračování

robot na dnešní den


Roboty jejichž úkolem bude průzkum kráterů na Měsíci.
RIMRES (Reconfigurable Integrated Multi Robot Exploration System) - se skládá z šesti malých průzkůmných robotů a jednoho jejich dopravce - SHERPA rover - jehož váha je 200 kg a výška 2,4m

neděle 25. srpna 2013

Ostrov dubů - vznik legendy


Co se asi skrývá na ostrůvku poblíž Nového Skotska? Jaký obrovský poklad tam láká i současné hledače? Kdo a co asi ukryl v hluboké šachtě? Už víc jak dvě stě let se o ostrovu píše a své cennosti sem podle hledačů senzací uložil snad kde kdo, od pirátů, přes Inky, Maye, francouzskou královskou rodinu až po nacisty a snad i obligátní emzáky čili mimozemšťany… a co je pravda?

Ostrov dubů - v originále Oak Island patří Kanadě, leží u Nového Skotska a skrývá se v jeho Zátoce Mahone blízko přístavu Halifax (cca 72km). Jméno získal podle červeného dubu, který před pokladovou horečkou rostl na celém ostrově. Dnes jich je tam jen hrstka, hledači je za těch 200 let postupně vykáceli a použili jako nosné trámy šachet a na stavby domků… toto jsou veškerá pravdivá data o ostrovu, to ostatní jsou pouze nepodložené informace - jelikož nemáme stroj času a nemůžeme tedy zjistit jak ona pokladohledačská mánie doopravdy začala musíme vzít zavděk informacemi z knih a i místního tisku.

Jak to vše začalo?
O začátku hledání pokladu máme dvě různé verze. Podle první byl ostrov neobydlený, lidé z pobřeží se tam báli vstoupit neb se obávali zdejších zlých duchů. V roce 1795 tam připluli tři chlapci - Daniel, Tony a Jackie. Našli dub a vedle něj podivnou jámu a hned jim bylo jasné - tady je poklad … a začali kopat.
Podle druhé verze aktéři - tři mladíci zůstávají, ale děj je jiný - rovněž začíná koncem 18. století. V této době měl na ostrově Oak žít v dřevěné chatce stařec John McGinnis - vysloužilý námořník britské královské flotily. Společnost mu dělali jen vzdálení sousedé z druhého konce ostrova a navštěvoval ho vnuk Daniel s kamarády.
V létě 1805 provždy skončil ostrovní klid. Tehdy John si jako vždy vyjel na ryby, ale už se nevrátil. Jeho loďka byla objevena na pláži vzdálené téměř 50 kilometrů od zátoky Mahone.
Právoplatným dědicem byl syn Silver, ale neprojevil o dřevěnou chatku na ostrově zájem, a tak si v ní hrál jeho syn Daniel s kamarády Tony Vaughamem a Jackie Smithem. Prohrabávali dědovy truhly plné navigačních přístrojů a v jedné objevili tajnou přihrádku se zvláštními mapami, které připomínaly pirátské plány. Ostrov na mapách se nepodobal žádnému z okolních ostrovů a ani nápisy mladíci nedokázali rozluštit. Rozhodli se zajít za sousedem Robertem Lethbridgem. Ten přesvědčil Daniela, aby mu mapy nechal, dokud je nerozluští. Mladík souhlasil a odplul z ostrova. Ráno, když zase s kamarády připlul, zažil, jak se říká, životní bolestné zklamání. Chatka dědy byla spáleništěm a v něm zahynul stařík Robert. Shořel i s mapami, ke kterým si nezkušení mladíci neudělali kopie.
Chalupa shořela, ale paradoxně tak vzniklo něco nového. Oheň odhalil tajemství, které zaměstnává hledače pokladů dodnes. Když Daniel s ostatními prohrabával popel a hledal, co mu zůstalo, zjistil, že pod podlahou z udupané hlíny jsou kamenné desky. To ho samozřejmě zaujalo. Mladí muži hrabali, umetali a na závěr žasli. Chalupa stála na kamenné podlaze a pod ní byla zaházená studna či prostě jáma. A jsme konečně u pokladu a záhady.

Hledání pokladu.
Kluci začali kopat a při tom naráželi na překážky z dubových klád. To je utvrzovalo v tom, že vykopou poklad. Byli nezkušení v hloubení hlubokých jam, a když dosáhli devíti metrů, nezpevněná šachta se zbortila a byli zavaleni hlínou a kameny. Nic je jim nestalo, ale rodiče jim přísně zakázali dále na ostrov jezdit a kopat zde.
V roce 1813 se odstěhovali z ostrova Lethbridgové, farmu prodali vysloužilému námořníkovi kapitánovi Joe Sellersovi - ten se spojil se zde již zmiňovanými třemi kamarády a společně začali znovu hledat poklad. Jámu Sellers pojmenoval "Peněžní"… Jak hledání probíhalo víme z dochovaného Sellersova deníku.
Tentokrát měli výkopové práce zabezpečené, takže celkem snadno se dostali do hloubky 15 metrů, zde narazili na vrstvu z kokosových vláken. Jelikož v zeměpisné šířce, kde se nachází ostrov Oak, kokosové palmy skutečně nerostou, byl to podivný nález. Takže pokladu chtiví muži namáhali své svaly a po třech metrech narazily na celkem vysokou vrstvu dřevěného uhlí. Po něm znovu narazili na vrstvu dubových klád a pod nimi tentokrát byla vazká hlína, která se nevyskytovala nikde na ostrově. Jednalo se o jíl? Pak znovu několikrát narazili na vrstvy dubových klád - údajně se jejich položení podobalo zastropení. V hloubce 24 metrů doslova "narazili" - byla zde vrstva ztvrdlého lodního opravářského tmelu. I tento opravdu tvrdý oříšek rozlouskli a dostali se pod "zkamenělý" tmel - pod ní nebyl poklad, ale plochý kámen s neznámými znaky.
V hloubce třiceti metrů hledači zaznamenali, že odněkud na ně začíná kapat voda.a pomalu nekopou do hlíny, ale bahna. Sellers sehnal ocelový prut a jím zkoumali dno vykopané šachty. Jako záchranáři propichují sníh, když hledají lavinou zasypané turisty, tak hledači propichovali dno šachty a skutečně na něco tvrdého narazili a nebyla to další vrstva klád, ale něco malého - že by soudek s pokladem? A právě při tomto nálezu kopáči udělali celkem nelogickou věc- přestali kopat a šli spát. Ráno, když se probudili, jáma byla plná vody a měli po kopání i pokladu. Opravdu?
Podle deníku, Sellers pochopil, že jeho dřívější objev podivné hráze v Zátoce pašeráků souvisí s jámou pokladu. Všichni tedy šli do zátoky a v zóně odlivu a přílivu objevili tunel, který spojoval zátoku s šachtou.
Sellers udělal poslední pokus o možnost kopat v "peněžní jámě" - přikázal vchod do tunelu zazdít. Dojel do města pro pumpu a pak čerpali vodu a čerpali a ona nějak neubývala. Došlo jim, že zazděný tunel nebude asi jediný přívod vody do šachty a začali hledat druhý tunel. Taky ho nakonec našli v Zátoce pašeráků, ale tentokrát nebyl umístěný tak vhodně, že by šel zazdít, byl pod úrovní odlivu a čili neustále zatopený vodou. Pokladohledači se rozhodli, že tenhle tunel prostě odstřelí.
A stalo se.- odstřelili ho, vodu vyčerpali a poklad našli. Aspoň podle kapitánova deníku 23. srpna vykopali sud s pokladem - touto zprávou deník končí. Nález nijak nepopisuje - nevíme tedy co našli. Zlato? Stopy všech čtyř hledačů mizí.

Je povídání z deníku pravda? Kdo ví, deník má být v muzeu v Halifaxu - v roce 1845 jej našli na opuštěné farmě Jack Lynds a Bradon Smart - obyvatelé městečka Tryro, ležícího na západním pobřeží Nového Skotska..
Takže pokud není deník podvrh a tato verze příběhu tří kamarádů a kapitána Sellerse, je pravdivá a tito lidé skutečně žili a na Oaku kopali - nebylo už od 23.8.1813 co hledat - sud byl vytažen, jeho obsah rozdělen a aktéři raději mizí ve světě. Proč tedy dodnes ostrov Oak působí na pokladohledače jako feromon? Od onoho roku 1813 až do současnosti se na ostrově vystřídalo a proinvestovalo tam své peníze na desítky hledačů a samozřejmě nic nenašli. Člověka ženou do takovýchto podniků sny, touha něco zažít a taky hamižnost… a tak od 19. století postupně vzniká a zvětšuje se legenda o bájném obrovském pokladu, který je na dně peněžní jámy a mnohem později se začne spekulovat o tom, čí by vlastně ten nedosažitelný pokad mohl být a také o samotné Peněžní jámě, někteří geologie neznalí autoři v ní začnou vidět dílo geniálních inženýrů… A poklad? Kdo ví, jestli tam nějaký ještě je nebo kdy vůbec byl - ale příběh je krásný…



Dvě doplnění:

Peněžní jáma
K pokladu tak nějak patří i tajemné okolí - starý hrad, děsuplné podzemí anebo neuvěřitelný hydro technický komplex - jaký prý je na Ostrově dubů. Je "Peněžní jáma" dílo důmyslných důlních inženýrů, či tím technikem je naše "matka příroda"? Vypadá to, že kutaly a hloubily jen přírodní sily. I když ona 60 metrová jáma s tunely vedoucími k moři není žádný zázrak a i člověk před mnoha staletími by ji mohl vyhloubit, jenže otázkou je, proč by to dělal? Z pomsty? Aby se kochal představou jak chtivci kopají a jsou kousek od pokladu a on jim je pod vodou nedostupný? Možné je všechno, ale peněžní jáma bude opravdu dílem přírodních geologických sil. Pomalá stoupání a poklesy zemské kůry vytvářejí velké nerovnosti – vyvýšeniny i prolákliny - deprese a právě tento jev je zcela běžný na pobřeží Nového Skotska. K tomu se přidává činnost podzemní i povrchové vody… prostě hluboké vertikální šachty a z nich vedoucí horizontální chodby - to není zázrak, ale běžný geologický jev zvaný krasové jeskyně a jak je dokázané, těmi je Oak skutečně protkán.

Čí mohl poklad být?
Nejlogičtějšími "majiteli" se zdají být piráti. Koncem 17. a začátkem 18. století měli piráti své malé Eldorado, které ani nemuseli pracně hledat v Karibiku - zde se z jihoamerických dolů vozily do Evropy stříbrné a zlaté pruty a káva, cukrová třtina a rum! Navíc, místní ostrovy byly jako úkryt pro piráty ideální - nacházelo se jich tady hodně čili nebyly všechny zmapované a nebyly obydlené, a co tajných zátok zde mohly využívat - loď do ní vplula a skryla se i s piráty, kteří si na ostrově doplnili vodu, jídlo a i sílu - odpočívat musí každý.
Druhé operační působiště pirátů bylo v oblasti mezi východním pobřežím Severní Ameriky a západní Afrikou. Takže ostrov Oak byl trochu stranou, ale přitom ještě blízko žhavé oblasti - což mu mohlo zajistit pirátský zájem. Hodně luštitelů záhady pokladu ostrova Oak si klade otázku, jestli by byli piráti schopní uloženi pokladu. Byli? Ale ano, byli - příklad máme - Kapitán Kidd svůj pirátský poklad o hodnotě 30 tisíc dolarů, zakopal na Gardiner Island - malilinkatém ostrůvku u Long Islandu v Zátoce Gardiners, u které leží New York...

víc a o hodně víc je v mé starší knize http://www.knihovnice.cz/recenze/splitkova-j-po-stopach-tajemnych-umelcu-a-zahadnych-pokladu.html

dám sem postupně pak ukázky

Už staří Řekové… (2)

« Everything that needs to be said has already been said. But, since no one was listening, everything must be said again. »
André Gide

Takže zopakujeme si:
V řeckých písemných památkách se dochovaly záznamy o několika tvůrcích automatů. Nebyly to samozřejmě nějaké samočinné pracovní stroje, ale automatické hračky. Takové mimochodem znali už staří Egypťané a Číňané, ale konkrétní jména jejich vynálezců se nikde nedochovala. Mají tedy smůlu a dějiny pokládají za prvního konstruktéra automatu Archýtase z Tarentu (okolo 400 př. n. l.).
Tento matematik sestrojil samohybnou holubici. Musela to být dokonalá napodobenina a něco nebývalého, když na obyvatele Tarentu zapůsobila tak, že zprávu o ní neopomněli zaznamenat do životopisů Archýtase. Přitom tento muž byl jedním z předních občanů Tarentu, dlouho stál i v jeho čele, byl významným stratégem, zemřel při ztroskotání lodi, takže materiálu na jeho opěvování měli víc než dost. Navíc Archýtas byl skutečný matematický génius, pokusil se vypočítat i objem Země, o které už tenkrát tvrdil, že je kulatá.
Po pravdě řečeno ona holubice nebyla zas až tak zdařilá napodobenina holuba - připomínala spíše dnešního kluzáka zkříženého s papírovým drakem, ale prostě létala sama a to už bylo něco. A jak se mohlo Archýtasovi podařit, že jeho model ptáka sám doletěl do vzdálenosti téměř 200 metrů? Podle všeho pomocí parní trysky.
Na další samo se pohybující hračku si museli Řekové počkat sto let. To se v mozku Demétria z Falery zrodil plazící se hlemýžď.
V polovině 3. stol. př. n. l. matematik a mechanik Ktésibios sestrojoval různé pohyblivé figurky a i jiné mechanické přístroje, ke konstrukci kterých využíval vodního tlaku (hasičská stříkačka, pumpa, vodní varhany… a dělo vrhající střely za pomoci stlačeného vzduchu).

Potom se na několik století v písemných památkách tvůrci automatů přestávají objevovat. Mlčení přerušuje v 1. stol. n. l. Héron z Alexandrie. Vytvářel pohyblivé figurky a jako první v historii zkonstruoval stroj využívající sílu větru - jednalo se o hudební nástroj varhany. Héron nejen tvořil i sám napsal řadu děl o umění zhotovovat automaty, např.: O stavbě malých automatických divadel, O mechanických hříčkách založených na využití atmosférického tlaku, O optických strojích s dodatkem o automatickém měřiči cesty.

o Heronovi a jeho náboženských podfucích píšu ZDE


Heronova fontána


něco pro zasmání:


pokračování

sobota 24. srpna 2013

Byl to robot?

Neměl tušení, kolikátý měsíc jsou na moři. Právě začalo svítat. Argonauti se pomalu probouzí.
„Přátelé, rychle se naloďme, ať se ještě dnes můžeme posilnit na ostrově Krétě,“ popoháněl je Iásón. Vidina vody a jídla pomohla, v okamžiku byli všichni probráni ze spánku a čile běželi na loď.
„Zase se jednou najíme,“ poznamenal jedovatě od kormidla Ankaios. Iásón raději mlčel. Někdo za jeho zády poznamenal: „Ještě tam nejsme.“
Jako by ta tři slova byla daným heslem, sotva byla vyřčena, ze břehů Kréty na ně začalo létat kamení.
„Takové obrovité balvany! To snad neútočí lidé, Iásóne, plujme rychle odsud!“
„Ne, počkejme, kameny nám, jak se zdá, v téhle vzdálenosti neublíží a my musíme poznat, kdo vlastně obývá Krétu.“
„Ano, máš pravdu Iásóne… Musíme znát svého nepřítele… Zůstaňme…,“ ozývali se jednotliví plavci.
Palba kamení neustávala. Raději s Argo odpluli trochu dál a vyčkávali.
„Néééé…“ Ostrý ženský výkřik porušil mlčení argonautů. Podívali se směrem k Médei. Byla bílá a třásla se. Ukázala rukou na ostrov.
Teď ho spatřili všichni. Zářící měděný kolos, kráčící do přístavu. Těžké kameny zdvíhal svými kovovými pažemi jako oblázky a házel je přesně před Argo.
„Talós,“ zašeptala Médeia…

Zřejmě než se na světě objevil první automat, existovaly už o nich mýty. V jednom si samotný vládce řeckých bohů - Zeus objednal u kováře a boha ohně Hafaista stroj - neúplatného strážného a bojovníka, který na Krétě měl hlídat jeho milenku Európu. Héfaistos zakázku splnil a z mědi vykoval humanoidní mostrum - Talóse, který vykonával pouze rozkazy dané vládcem bohů. Obr se mohl pohybovat prostřednictvím zvláštní tekutiny ve svém těle, bez ní byl hromadou šrotu. Což dokázala kouzelnice Médeia, která z obra životadárnou kapalinu vypustila.
To je mýtus, v reálném světě Řekové měli mechanické automaty - hračky nebo automatická pracovní zařízení.

pokračování



Droga, která by se měla užívat povinně.

Humor má na náš mozek stejný účinek jako šlehnout si kokain. Ne, nezbláznila jsem se. Tvrdí to vědci z Stanford University (konkrétně například Allan Reiss ) a samozřejmě, že toto tvrzení nevyčetli z hvězd či křišťálové koule, ale za pomocí nejmodernějších přístrojů na výzkum mozku (functional magnetic resonance imaging — fMRI ) a dobrovolníků dávajícím jim v plen svůj mozek.
Vědci sehnali spoustu humorných komiksů a ty předložili svým 16 dobrovolníkům v momentě, když jim skenovali mozek.
A na obrázcích ze skeneru se ukázalo tvrzení o humoru a kokainu pravdivé - obě dvě drogy - ta zdraví prospěšná i ta škodlivá, působí v mozku na stejná centra (pak ještě totožný obrázek mozku vyjde ze skeneru prý, když je pokusné osobě ukázána sympatická tvář a, to se podržte - peníze!). Středem těchto humorem aktivovaných center je nucleus accumbens , a ten se váže na produkci endorfinu – hormonu štěstí, což je známá přírodní neškodná droga dobré nálady. Čili srandičky vyvolají v mozku tvorbu endorfinu a člověku je zadarmo v dobré náladě…

středa 7. srpna 2013

Utajované automaty aneb trošinku sexu


"Radovan cítil, jak jej nějaké pevné, železné paže objímají, jak jej svírají a dusí. Zesinal smrtelnou hrůzou a pochopil náhle, co se děje. Viděl teď, že je v moci Nadpřirozena, a že se dovršuje jeho osud. Hyne vlastním přeludem. Hyne tím, co bylo vytvořeno z něho sama. Hyne sám sebou."
Jiří Karásek ze Lvovic, román Ganymedes
Zapomenutý představitel pražské dekadence Jiří Karásek ze Lvovic - jinak Josef Karásek, v románu Ganymedes (1925) se inspiroval pražským Golemem a mýtickým sochařem Pygmalionem, který ze slonoviny vyřezal krásnou dívku a zamiloval se do ní a bohyně Afrodita mu ji oživila. Ovšem Karásek boří literární tabu čili poklidná heterosexuální láska Pygmaliona je v románu nahrazena sebezničující homosexuální láskou k umělé bytosti.
Tabu byla v průběhu staletí dávána i na určité automaty - samozřejmě jednalo se vždy o oblast sexu.
Legendy hovoří o vzdělaném papeži Sylvestru II. - profesorovi univerzity v Remeši vlastním jménem Gerbert z Aurillacu, který se papežem stal roku 999. Tento muž měl umět sestrojit hrající fontány, mluvící bronzovou hlavu, která na otázky odpovídala "ano" či "ne" a také si měl stvořit mechanickou dívku - společnici, která ho zahřívala. Když si uvědomíme, že prelát hodně studoval a mohl být technicky nadaný - tak toto vše mohl skutečně sestrojit i ve své době. Hlava se mohla jen kývat a správnost odpovědí asi nikdo moc nekontroloval. A teplo do loutky mohla dodat ohřívaná voda.
Toto jsou ovšem nepodložené informace, ale století páry sebou přineslo jednu skutečnou pikantní zajímavost - parní automatický vibrátor. Jednalo se nejdříve o velice drahou lékařskou pomůcku, kterou obsluhoval sám doktor a jeho použití přímo v ordinaci předepisoval pacientkám s dnes již neexistující diagnostikou - ženská hysterie. Byla to specialita viktoriánské doby a s moderními vědeckými poznatky z oblasti psychologie a sexuologie tato diagnóza zanikla neb byla velmi pavědecká a mylná.
Tento parní "Robertek" byl vynalezen roku 1869 Američanem doktorem George Taylorem a samozřejmě slovo "sex" při jeho prodeji či aplikaci v tehdejší puritánské a pokrytecké společnosti nesmělo padnout.

úterý 6. srpna 2013

...a vy na to?

Informační balast.
Ať se podívám, kam se podívám, všude narazím na nějaké info o bývalé zpěvačce Bartošové a bohužel už díky i Google zprávám, vím, kdo jsou tací podivní pánové, prý její ctitelé a exmilenci. No nevím, chce to ještě někdo slyšet? Chce ještě někdo být informován o subretce, která se prostě, jako řada jiných, stala ze své vůle alkoholičkou?
Mediální mrdky jásají, mají nejen Ivetku, ale i mord v Egyptě. Blonďatá matka s dcerou. Kdo je vrah? Nevím, nejsem jasnovidka a ani nemám relevantní informace.
Vše je divné a přeživší hlava rodiny je dost podezřelý. Ono podle statistik a i podle zkušeností kriminalistů - přes 90% vražd jsou „domácí zabíjačky“. A argumentace, že je to férový chlap, můj kámoš a dal bych za něj ruku do ohně… k tomu jen – na gymplu z naší třídy byla zavražděná mladá studentka – vrah byl nejlepší kamarád jejího otce, znal ji od miminka…
Informační balast nám, ať chceme či nechceme, plní mozky, přežijeme to, samozřejmě. Stejně mozek plně nevyužíváme. Jen je dobré k těmto tklivým a hororovým příběhům jako další menu servírovat i něco pro zachování zdravého rozumu.