neděle 29. září 2013

MRTVÝ MUŽ Z JESKYNĚ LASCAUX (2)


ZOBRAZOVÁNÍ ČLOVĚKA V PRAVĚKÉM UMĚNÍ

Mnozí badatelé uvádějí, že zobrazení člověka se v pravěkých skalních kresbách vyskytuje, v poměru k zvěrným námětům, velice málo. Podívejme se po jeskyních a skalách v celém světě a zjistíme, že to platí hlavně pro franko-kantaberskou oblast (do ní patří i Lascaux), kde se figury lidí objevují zřídkakdy a velice neumně provedené. I když ve všem existují výjimky, tady tou výjimkou jsou velice dobře vykreslené postavy zoomorfních bytostí – snad kouzelníků. Z jeskyně Les Trois Fréres známe dva. První má nejen sobí hlavu i s parohy, ale celé jeho tělo je jakoby spíše sobí než lidské. Snaží se vás uhranout svýma kulatýma očima. Druhá bytost má hlavu bizona a hraje na nějaký nástroj podobný flétně. Třetí kouzelník, tentokrát z jeskyně Les Combarelles, má podobu mamuta.
Ve východním Španělsku a v severní Africe, ale třeba i na Kavkazu, naopak mělo zobrazování člověka zřejmě stejnou důležitost jako zvířat. Malby postav zde nejsou pouze schematické, ale jsou na stejné umělecké úrovni jako malby bizonů, jelenů, mamutů a ostatní fauny té doby. Postavy na stěnách nejsou zachycené staticky, ale v pohybu, každá něco dělá. Lukostřelec z jeskyně Remige někam překotně pádí, další lovec ze skalních převisů Saltadory zase usedl a prohlíží si šípy. V jeskyni La Araně dva muži lezou po skalní stěně, ve šplhání si pomáhají provazy. Nejedná se o zobrazení nějaké hry, ale práce. Cílem mužů je totiž vybrání medu včelám. Ty rozčileně kolem nich krouží. Aby bylo každému jasné, co se na obrázku odehrává, namaloval umělec včely několikanásobně větší. No, není tohle všechno rovněž zobrazování nějaké příhody? Nejsou to již i malé kompozice? A v líčení takovýchto scének z obyčejného každodenního života v pravěku bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Mnoho stránek bychom popsali třeba o skutečně skvostných kresbách z jeskyní severní a jižní Afriky. Nejsou to jen obrysy postav, je to malířsky zachycený ladný pohyb.
Určitě na celou knihu by vydal senzační nález kreseb ve skalách náhorní plošiny Tasíli-n-Ažžer na Sahaře. Tyto malby nebyly nakresleny najednou, ale umělci je vytvářeli celá tisíciletí. Až do té doby, kdy se Sahara stala takovou pouští, jakou ji známe dnes.
Nejstarší tasílské malby (asi 8000 let př. n. l.) jsou schematické. Vedle typických představitelů africké fauny (slon, nosorožec…) zobrazují lidi s kulatou hlavou bez propracovaných obličejových rysů. Z kulatých hlav jim vyrůstají zvláštní rohy, které připomínají spíše antény, proto se ujal jejich název “Marťané”.
V dalším období v Tasíli vznikaly fantastické obrazy obřích rozměrů. Pětimetroví podivní lidé či bozi, zvířecí chiméry. Například pštros se lví tlamou, slon s hlavou antilopy. Zřejmě nejznámější je tzv. Bílá paní. Oproti muži z Lascaux nádherná, živá postava.
Která asi stála malíři modelem? A kdy to bylo? Když umíral lovec? Nesrovnáváme díla z různých tisíciletí? Odpověď na první otázku patří do kategorie “zázraky na počkání”, a na ty další? Jeden vědec datuje vznik Bílé paní 7000 let př. n. l., další 6000 a další 8000, ale může být i starší. Vyberte si. Jak? Hoďte si korunou. A tak je to s určením data všech nálezů z pradávných dob. Skoro ani u jednoho se odborníci neshodnou. A pokud neznáme stoprocentně, kdy která kresba či plastika vznikla, nemůžeme je ani řadit do časové řady. Tím padá jedna logická teorie o vývoji výtvarného umění od zvěrných témat k zobrazování člověka. Kde je totiž jistota, že mrtvý muž z Lascaux a Bílá paní nevznikly v jednom období? A co kouzelníci? A sběrači medu?
Máme přeci radiokarbonovou metodu! Slyším odněkud křik. Ano, máme, a ta v počátcích padesátých let podle uhlíků z kamenných lamp nalezených v Lascaux určila stáří lidské přítomnosti v jeskyni a tím i kreseb na 14 000–16 000 let. Neradujte se ještě, dnešní odhady hovoří i o 10 tis. letech př. n. l. Diference mezi letopočty vzniku děl se nám nějak snižuje, ale je to jen odhad. Slavná zdokonalená metoda radiokarbonová je k nepoužití, protože v Lascaux nejsou už žádné uhlíky. Všechny je spotřeboval tvůrce metody prof. Libby k tomu prvnímu určení.
Tak mě napadá. Právě jsem v domě ze 14. století. Co kdyby se náhle něco stalo, globální katastrofa. Země se zachvívá. Dům se kácí. Celé město se mění v trosky. Někde hoří. Jinde jsou povodně. Lidstvo téměř vymírá… Za deset tisíc let nějaký vědec vyhrabe moje zpráchnivělé kostičky a ještě třeba něco z kovu nebo z umělé hmoty. Opravdu nevím, co by se mohlo dochovat. Onen vědec radiokarbonovou metodou určí stáří kostí a jelikož je našel v domě, tak automaticky tím určuje i stáří domu a i všech věcí, které najde kolem. Nechci být jízlivá, ale vlastním i pazourek. Ne, skutečně nechci nikterak zesměšňovat vědecké metody určování stáří, ale všechno se zdokonaluje a kolikrát se už musely měnit teorie, které byly ve své době pokládány za axiomy, o kterých se nediskutuje. Vraťme se raději k tématu mrtvého muže. I když jsme našli mnoho příkladů, kdy člověk na stěnách zobrazil nějaký děj, nikdy se nejednalo o vyjádření tragické smrti člověka. O tuto jedinečnost tedy připraven zatím není.

pokračování

Robot na dnešní den

sobota 28. září 2013

MRTVÝ MUŽ Z JESKYNĚ LASCAUX (1)


Výtvarné umění – nonverbální komunikace lidstva, ale zároveň živý jazyk bohatý na slova. Obrazy, kresby, sochy, instalace, performace… všechno to jsou výrazové prostředky jediného univerzálního jazyka a je jedno, ve které historické epoše vznikají, jen, jako ostatně každý živý jazyk, prochází normálním vývojem – technická forma výrazu a materiál se mění. Zobrazované pocity, tužby, lásky zůstávají. Ovšem je samozřejmé, že v jednotlivých částech světa vznikaly různé nuance, dalo by se říci nářečí. Nejvíce jsou odlišnosti v symbolech. U nás je černá barva smutek, v Číně je to bílá.
Jako v každém mezilidském dorozumívání vznikají i ve výtvarném jazyce šumy. Když se do Japonska dostaly evropské portrétní obrazy, Japonci se domnívali, že jsou na nich zobrazeni lidé postižení morem, neznali totiž evropskou konvenci o znázorňování stínů tmavou barvou. To vše se může stát, ale nic to nemění na faktu, že každý musí na výtvarné dílo nějakým způsobem reagovat, i averze, nechápání, kroucení hlavou, to vše je pocit. A tak často slýchaná věta “já tomu nerozumím” je chybně postavená. Měla by znít: “Já sám neovládám výtvarné techniky, neumím to, nemám talent.” To by bylo pravdivé a není se zač stydět, nemusí každý umět vyjadřovat se v této ruční řeči, ale ona nějaký pocit vyvolá u každého. Ať už libý, či nelibý, to podle osobnosti. V tomto by měla být benevolence, když se vám líbí Braque, líbí se vám, a když trpaslík nebo Méďa Béďa, je to zase vaše věc, prostě máte rádi tento zemitější dialekt, oslovuje vás.
Doklad o lidské potřebě výtvarného umění je snad už sama jeho existence od pravěku. Nejstarším dochovaným výtvarným projevem člověka bude asi pískovec opracovaný broušením do podoby lidské hlavičky (je i možné, že se jedná o zvířecí hlavu, nelze to jednoznačně určit). Jeho stáří se odhaduje na 250 000 let a byl nalezen v severozápadních Čechách na Písečném vrchu u Bečova. A i australopiték nedal svým kamenným nástrojům jen funkční tvar, ale otesal ho tak, aby byl estetický. Určitě se mu líbil, těšilo ho mít hezkou věc. Nic se nezměnilo. Je tedy možné nejen pocitově, ale i po formální stránce pochopit umění pravěku? Vyberme si příklad a zkusme to.
12. září roku 1940 se odehrál jeden z největších archeologických objevů v Evropě. Propadnuvší se pes a čtyři kluci nalezli novou jeskyni. Dnes ji známe pod jménem Lascaux. Je to galerie s pravěkými kresbami a s jednou opravdovou zvláštností (bojím se užít toho zprofanovaného slova záhada). Tou je obraz v jedné ze šachet. Jedná se o drastickou loveckou scénku.
Rozzuřený, smrtelně zraněný bizon sklání hlavu, aby mohl nabrat na rohy lovce – útočníka. Ten však již leží před ním na zemi s obličejem vzhůru a roztaženýma rukama. Je raněný nebo mrtvý? Umělec nakreslil muže jen schematicky. Oproti tomu je figura zvířete propracovaná velmi dobře. Dokonce je znázorněno i jeho smrtelné zranění – z břicha mu vyhřezávají vnitřnosti a z boku vyčnívá oštěp.
V některých studiích kresby je uváděna i další zbraň, která lovci prý vypadla z ruky, ale když se pozorně a dlouze dívám na scénku, spíš to vypadá, jako když malíř chtěl znázornit, že se silným nárazem na bizonovu kost oštěp zlomil a lovec už nestačil uskočit… Ano?
Velký bizon zabil lovce. Je právě tohle ta myšlenka, kterou nám odkázal pravěký umělec? A nebo je ta zvláštní kresba něčím jiným? Ale čím? Navíc pravěký člověk přeci skoro nic jiného nedělal, než lovil. A smrtelných úrazů při tom musel zažívat mnoho. Je tedy logické, že jeden zobrazil. Proč tedy hovořit o této kresbě jako o zvláštnosti? Je to na místě? Ano, je!
První neobyčejností je sám výjev. Všechny paleolitické malby byly zřejmě kresleny jako samostatné jednotlivé figury, bez jakékoliv vzájemné souvislosti. Ovšem za kompozici už bychom mohli pokládat jejich vzájemné překrývání. A co když takto chtěl paleolitický člověk zdůraznit perspektivu? Jedno zvíře zakrývá druhé, to není jako vidět, ale je tam. Malíř to ví, jak to udělat, aby to věděl i divák? Nakreslit přes sebe. A bylo by celkem jedno, jestli by celou kompozici nakreslil sám, či použil k svému uměleckému záměru i starší kresbu.
Mohl takto pravěký umělec uvažovat? Je to možné, protože pokud jsou figury kresleny přes sebe, nemají stejnou velikost. Navíc pravěký výtvarník postupoval při zhotovování svých děl následovně: Nejdříve nakreslil nebo vyryl obrysy zvoleného motivu, ty pak celé vymaloval červenou barvou. Pak na hotovou kresbu načrtl kontury dalšího motivu a ten znovu přetřel celý barvou. Dnes, když barva dávno zmizela, zůstaly jen obrysové čáry. My se jen můžeme domýšlet, jak původní obrazy na stěnách jeskyní a skal vlastně vypadaly. Ale když si podle toho co zbylo přimyslíme ty zaniklé barvy, skutečně si můžeme vybavit stádo běžící v prostoru. Proč by to tedy nemohl být další způsob jak vyjádřit trojrozměrnost? Každé umění si k modelaci prostoru v malbě našlo svůj přístup. Teprve Evropané v renesanci vypracovávají teorii perspektivy jako geometrické zobrazovací metody založené na podobných zákonitostech, jako jsou optické zákony vidění. Tuto teorii neguje 19. století, kdy skoro každý umělecký směr si vytváří své pojetí obrazového prostoru. Mnozí evropští umělci nachází inspiraci v japonských a čínských dřevořezech, které byly pro Evropu něco zcela jiného.
Číňané si vytvořili opravdu zajímavé řešení obrazového prostoru. Mezi jednotlivými krajinnými plány vynechávali čistý papír. Toto bílé místo vypadá jako mlha a dosahuje se tak plasticity. Tuto iluzi podporovala i malířská technika – práce rozmývanou tuší. Geometrické předměty zobrazovali orientální (indickou) perspektivou, která úběžníky klade dopředu obrazu.
Pokud tedy přemalovávání má znamenat prostorovou hloubku, je rovněž možné, že všechny obrazy v jedné jeskyni tvoří dohromady jednu velkou a ucelenou kompozici. Co jeskyně, to jeden jediný obraz.
V roce 1957 Anette Laming-Empérairová vyslovila názor, že jeskynní obrazy vlastně jako celek vyjadřují obraz metafyzické koncepce vesmíru tehdejších lidí. Obraz založený na ženském a mužském principu.
I přes to, lovecká scénka z jeskyně Lascaux zůstává prozatím jedinou objevenou malbou, která bez diskuzí zachycuje na stěnu jeskyně nějaký velice konkrétní děj. Jinou, stejně starou, se nepodařilo nikde objevit, a proto v její jedinečnosti je i záhada. Proč byla vytvořena? Co by mohla ještě znamenat? Koho zobrazuje? Kdo ji vytvořil?
A hlodá červ pochybnosti. Je skutečně tak jedinečná? Opravdu by se nikde nic takového nenašlo?

pokračování

pátek 13. září 2013

Poklad Templářů


Žádný strom neroste do nebe - toto rčení je velmi pravdivé i v případě svého času mocného a bohatého řádu Templářů.- plný název: Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (Pauperes commitiones Christi templique Salomonici). Založil ho roku 1118 nebo 1119 Hughes de Payns s dalšími osmi rytíři a zcela logicky se stal i prvním velmistrem řádu.
Nebyl to výjimečný a ojedinělý akt - rytířské řády v té době vznikaly jako důsledek první křížové výpravy do Svaté země (1096-1099). Dalším byli třeba Johanité čili špitálníci - založeni cca 1070 a potvrzeni papežem 1113. Mnoho psů - zajícova smrt - tak i řády si záviděly moc a bohatství a intrikovaly proti sobě a tihle dva si obzvlášť konkurovaly a tudíž jejich velmistři (a je jedno, který to právě byl) měli velké zbožné přání - nějak čili jakkoli, zničit toho druhého, prostě jednou provždy se zbavit konkurence.

Templáři se postupem doby stávali skutečně mocnými a bohatými - vsadili totiž na správné obory - jako obchod, bankovnictví a vojenství. Koncem 12. století najednou tady byla velmi početná ekonomicko - vojenská nadnárodní organizace s tvrdou disciplínou, která se nezodpovídala nikomu - vlastně měla sloužit jen papeži a ten o nich mohl rozhodovat. Ovšem papežové měli rádi peníze a těch měli na úplatky Templáři dost a dost. Takže v praxi byli svými jedinými pány a papežové jim šli poslušně "na ruku". Svobodu jim navíc zaručovala i jejich velká vycvičená armáda. Peníze a vojsko - argumenty, kterým nejde dost dobře odolávat - pokud druhá strana nemá ještě víc peněz a vojáků.
Poslední věcí nahrávající Templářům a velice významnou věcí, byla ideologie. Své mocenské plány měly Templáři a pak i ostatní rytířské řády ospravedlněny a skryty za ideologii - jak jinak. Na koncilu řádu v Troyes konaném 13. ledna 1128 Bernard - opat z Clairvaux přečetl svůj traktát Chvála novému rytířstvu - ve kterém ideově zdůvodňoval vznik takovýchto vojenských řádů - samozřejmě hlavně tím myslel Templáře a jelikož tento prelát byl pokládaný za nejvýznamnějšího představitele křesťanství té doby, jeho slovo mělo váhu a cenu. Později byl tento člověk prohlášený za svatého. A cože napsal?

„Kritika světského rytířstva.
Jaká to, vy rytíři, nepochopitelná mýlka, nevhodné šílenství, způsobuje, že vydáváte tolik námahy a peněz na válku a sklízíte pouze plody smrti a zatracení? Pancéřujete své koně hedvábím, zakrýváte svá brnění různými vlajícími šerpami, ověšujete svá kopí a svá sedla šperky zlatem, stříbrem a drahými kameny zdobíte své uzdy a třmeny a takto pompézně vystrojeni máte drzé bláznovství nebo otřesnou lehkomyslnost táhnout na smrt. Jsou to vojenská značení, nebo ženské šperky? Věříte, že meč nepřítele se má na pozoru před zlatem, ušetří medailóny nebo nedokáže rozetnout hedvábí? Dlouhá zkušenost vás musela naučit rozeznávat, že především tři ctnosti jsou pro válečníka nezbytné. Odvážný a aktivní voják musí být obezřetný aby nebyl překvapen, musí být lehký v pohybu a rychlý v úderu. Vy však máte dlouhé vlasy a ošetřujete je jako ženy vaše nohy zůstávají viset v záhybech vašich dlouhých, táhnoucích se košil a své jemné, pěstěné ruce skrýváte v širokých rukávech, které vlají ve větru. Co však především zatěžuje svědomí válečníka je povrchnost a pomíjivost motivů, které jej vedou do tak nebezpečné války. U vás doopravdy neexistuje žádný spor a žádná válka, která by byla vyvolána jinou příčinou, než návalem nerozumného vzteku, ješitné tužby po slávě nebo ctižádostí vlastnit pozemské statky Vraždí-li nebo zemře-li člověk pro tyto cíle, není jeho duše v bezpečí.

Proč má rytíř templu právo zabíjet a jak umí zemřít.
Rytíř Krista zabíjí v plném vědomí a umírá klidný. Smrtí získává svou spásu, zabíjením pracuje pro Krista. Dojít smrti nebo smrt pro Krista rozdávat není zločinné, nýbrž zasluhuje velkou slávu. Samozřejmě by člověk neměl, stejně tak jako jiné lidi, zabíjet ani pohany, kdyby existoval jiný prostředek, jak se postavit jejich vpádům a zabránit jim, aby utiskovali věřící. Za současného stavu je ale lepší je zabít, než nechat hříšníky mávat bičem nad hlavami spravedlivých a spravedlivé ponechat v nebezpečí, že budou sami také konat bezpráví. Takže jak? Kdyby křesťanovi nebylo nikdy dovoleno bít mečem, doporučil by pak předchůdce Krista vojákům, aby se spokojili se svým žoldem? Nezakázal by jim spíše jejich válečné řemeslo? Tak to ale není. Naopak. Nosit zbraň je alespoň těm povoleno, kteří dostali své pověření shůry a neznají žádného dokonalejšího života. Ptám se vás, existují způsobilejší než tito křesťané, kterých silná paže drží Sion, naši pevnost, kteří ji pro nás brání a starají se o to, aby narušitelé Božího zákona byli zahnáni a svatý národ, ochránce pravdy k ní měl bezpečný přístup? Jen ať rozpráší, jak je jejich právo, ty pohany kteří chtějí válku, ať odstraní ty kteří nás matou, ať vytlačí z města Páně ty, kteří sní o tom, že oloupí křesťanský lid o bohatství Jeruzaléma, že poskvrní posvátná místa a zmocní se svátosti Boží.

Život rytířů Kristových - napomenutí.
Abych dal našim rytířům, kteří bojují ne pro Boha, nýbrž pro ďábla, příklad k následování, nebo spíše abych způsobil zmatení v jejich řadách, popíši nyní krátce život rytířů Kristových, jejich chování ve válce a v jejich domech. Chci, aby rozdíl mezi světskými vojáky a válečníky Boha byl zřetelně rozpoznatelný. Především u nich vládne kázeň. Neopovrhují poslušností. Na rozkaz Nejvyššího přicházejí a odcházejí, odívají se do roucha, které jim dá, a od nikoho jiného než od něj neočekávají šat a stravu. Jak v jídle, tak i v šatu se vyhýbají přebytečnému, svoji pozornost zaměřují na potřebné. Je to společný život, vedený v pokoji a s mírou, bez žen a dětí. Aby dosáhli nebeské dokonalosti, žijí všichni v jednom domě, bez osobního vlastnictví, bdí nad tím, aby mezi nimi vládl stejný duch, neboť pokoj spojuje. Toto společenství má tak říkajíc jen jedno srdce a jednu duši, každý jednotlivec, dalek volání svých vlastních tužeb, pospíchá, aby vyhověl Nejvyššímu. Nikdy nejsou zahálčiví, nikdy nepřicházejí a neodcházejí z čisté zvědavosti. Když nejsou v poli, což se stává jen zřídka, nechtějí jíst svůj chléb, aniž by si jej zasloužili, štepují svůj potrhaný šat, opravují zbraně, nahrazují opotřebované díly a uvádějí do pořádku ty, které v pořádku nebyly, Vůle mistra a potřeby společenství řídí jejich činy. Mezi nimi neexistuje upřednostňování osob, posuzuje se podle zásluh, ne podle urozenosti. Ctí se navzájem a jeden nese břemeno druhého, aby naplnili Kristův zákon. Nikdy nezůstane urážlivé slovo, zbytečný čin, neumírněný smích nebo sebemenší reptání bez potrestání. Opovrhují hrou v šach a všemi ostatními hrami, stejně tak i štvanicí, a nebaví se ani sokolnictvím, kterému mnoho jiných tolik holduje. Herci, jasnovidci, žongléři, hloupé písně a divadelní hry jsou v jejich očích marnivostmi a hloupostmi, kterým se vyhýbají a kterými pohrdají. Nosí krátké vlasy neboť vědí, že podle slov apoštola je pro muže pěstění vlasů potupným. Nečešou se a koupají se jen zřídka. Proto jsou zanedbaní, rozcuchaní, černí od prachu, jejich kůže je spálená sluncem a bronzová téměř jako jejich brnění. Když ale uhodí hodina války obrní se vnitřně vírou a vně železem, ne pozlátkem. Chtějí se ozbrojit, ne vyšňořit. Nepříteli chtějí nahnat hrůzu, a ne vzbudit jeho žádostivost. Snaží se o získání rychlých koní, a ne o jejich zdobení všemi barvami. Táhnou-li do bitvy pak ne pro parádu, usilují o vítězství a ne o slávu, chtějí být obávaní, a ne obdivovaní. Poté se postaví, seřadí, bez zmatku a nešikovnosti, bez lehkomyslného spěchu, vytvoří bojový útvar, tak jak to stojí popsáno našimi otci, jako synové Izraele, kteří v pokoji táhnou do války. Dojde-li ale k boji, zmizí jejich mírnost, vrhají se na protivníka jako na stádo ovcí, nic je nezadrží, ani jejich malý počet, ani strach z barbarství a divokostí bezpočetných nepřátel. Zajisté vědí, že člověk nemá své síly přeceňovat, ale doufají, že pomoc boží přinese jejich zástupům vítězství, přesto mají často, dá se říci pořád, tu zkušenost, že jeden z nich dokáže zahnat tisíc nepřátel na útěk a dva, dva tisíce. Tak jsou tito muži, díky zvláštnímu spojení, mírnější než ovce a strašnější než lvi. Nevím, zdali mají býti nazýváni mnichy či rytíři. Považuji za správné dát jim obě jména současně, neboť jim nechybí ani mírnost mnicha, ani odvaha vojáka…
Život je užitečný, vítězství slavné, ale svatá smrt je zdaleka nejpřednější…
Ó jaká jistota v životě, když je svědomí čisté. Jaká jistota v životě, když člověk smrt nejen bez obav očekává, nýbrž po ní touží jako po štěstí a oddá se jí s pokorou.“

(Mervyn Sterneck, Dějiny templářského řádu, Půdorys: Praha, 2004.)

Nemrazí vás po přečtení úryvků z Bernardova traktátu? Jak dokonale psychologicky vymyšlené zlomení jednotlivce v článek sekty - v bezmezně poslušnou bytost bez vlastního mozku. Ani ty šachy jim nepovolili - prostě nic, co by podporovalo myšlení a tresty za provinění byly kruté i smrt - ale potupná. Armády, kde smrt v bitvě je vojákům vtlučena do drilem vymetených hlav, jako něco výjimečného a krásného - takové armády se musí bát každý a je účinnější než horda robotů.

Templáři, jak to vypadá, skutečně nic nenechali na náhodě - měli ideově, vojensky i ekonomicky velmi promyšlený plán získání moci nad křesťanským světem. Skupovali pozemky, na kterých stavěli hrady po celé Evropě a Středním východě. V době své slávy vlastnili cca 10 000 nemovitostí. Jak prozíravé, když jistě toužili pokojně ovládnout tato území. Svoji moc budovali nejen stavěním opěrných míst pro své vojáky, ale i na ekonomických faktorech. Byli mezi předními mezinárodními bankéři i směnárníky a vydělávali i na křížových výpravách a obchodováním se Svatou zemí. Velké finační částky získávali od svých členů formou darů. Toto byly zdroje jejich obrovského jmění… a tím si neustále posilovali svůj vliv v Evropě.
Kdo chce hodně a nejlépe vše, ztrácí rovněž vše - v roce 1293 začíná konec Templářů. Nikdo to zatím netuší. Karty a hráči jsou na svých místech a jak hra dopadne není jen vina hráčů - jsou zde ještě vnější okolnosti. První špatná věc se pro Templáře stala 28. května 1293 - to padlo město Akko do rukou muslimů a tím skončila přítomnost křesťanů ve Svaté zemi. Templáři a Johaniti se tím pádem začali tahat o zmenšenou územní kost. Papež Mikuláš IV. Prohlásil, že pád Akkonu byl zapříčiněn sváry těchto dvou řádu a navrhl jejich sloučení. To nechtěl ani jeden z nich..
Roku 1293 se velmistrem Templářů stává Jacquese de Molay. Byl to člověk v mnoha směrech schopný, ale "fikanosti" velmistra Johanitů Fulka de Villaret, nedosahoval. Fulka prý byl chytrý, lstivý a jak se říká bez skrupulí, čili neohlížel se na nic a na nikoho.

Další mínus pro Templáře bylo, že v roce 1307 se jejich moci zalekl i francouzský král Filip IV. Sličný a začal proti nim kout pikle a to přesto, že v roce 1212 jeho předchůdce Ludvík VII jim v Paříži daroval pozemek na vystavění jejich sídla Templu - který plnil funkci pokladnice řádu i králů Francie.
Král Filip IV. měl svého spojence v papeži Klementu V., který mu byl zavázán a bál se ho asi víc než Templářů a pak Templáře toužili zničit Johanité - čili proti nim bylo tolik nepříznivých faktorů... Ono, kdo by chtěl mít v zádech takovou silnou a bohatou vojenskou i bankovní organizaci, která by si jistě v dnešních dobách nezadala se speciálními komandy a mafií? Roztříštili tedy její moc.

Vedení Templářů sice mělo informace, že se něco proti nim chystá, ale ve své nadutosti tomu pohlaváři nevěřili. Tak to na světě chodí, nevěřili šeptandě a pak se divili. Bylo to rychlé a bolestné. V pátek 13. října 1307 bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání Templářů ve Francii, včetně velmistra. Rytíři nekladli moc odpor (zatčeno celkem 5 000 rytířů), možná předpokládali, že druhý den papež nařídí králi okamžitě je propustit a kát se. Jenže papež se víc bál Filipa IV. Možná král, kromě podpory papeže, počítal i s tím, že když nejdříve zajme jejich velitele a mozky a hlavně velmistra, řádoví rytíři sami nedokáží dát dohromady účinnou obranu a navíc - jistě jim bylo představenými vtloukáno do hlav, že nesmějí zabíjet křesťany. Jelikož mezi prvními byl prozíravě zajat velmistr, tak jim nemohl změnit "program v mozku" na to, aby mydlili i do spoluobčanů, které by pro klid jejich svědomí, nazval kacíři. Možná by to Molay skutečně udělal, to se nedozvíme. Jenže, to by byl jejich absolutně poslední krok, rytířské řády nesměly vztáhnout ruku na křesťany a prohlásit kacířem francouzského krále, nebylo bez papeže dost dobře možné - otevřeně by se tak Templáři postavili proti jiným křesťanům a dali by najevo své mocenské cíle.
Můžeme jen spekulovat jak by se situace vyvíjela, kdyby se velmistrovi podařilo utéct z Francie. Nastala by asi krutá řežba každého s každým, Evropa by byla oslabena a kdo ví, jak by nakonec vše dopadlo - slabá Evropa by mohla být napadena a dobita musulmany…

Možná tedy, ač to zní krutě, musíme s úlevou napsat, že špičky řádu nikam neunikly. Oni i ostatní Templáři byli dáni do vězení a obviněni z mnoha hrůzných zločinů - od kacířství až po sodomii a stanuli před inkvizicí. Nelze se divit, že se nad tím nikdo nepozastavil a inkvizice si na nich smlsla - velmi uzavřená, přísná vojenská mužská organizace u nikoho z lidí z venku důvěru nevyvolá. Navíc jim u soudu přitížily i takové věci jako, že na jejich pečeti jsou zobrazeni dva rytíři jedoucí spolu na jednom koni - mělo to zobrazovat křesťanskou pomoc bližnímu a chudobu - prostě rozdělení se o vše s jiným člověkem. "No, ale proč symbolem pro pomoc lidem jsou dva rytíři tísnící se v jednom sedle v těsném obětí?" Řekli si inkvisitoři a bylo toho víc, co jim vadilo.
Členové řádu jedli po dvojicích z jedné misky za naprostého mlčení. Jídlo dostávali šestkrát týdně v pátek měli hladovku a masitá jídla měli třikrát týdně - to bylo na středověk celkem luxus. Střední třída měla maso tak jednou týdně a chudí málokdy.
Navíc jejich rituály, kdy plivali na kříž a líbali zadek nadřízeným - to bylo moc i na papeže. Tyto zvláštní znectívací rituály prý je měly otužit, kdyby padli do zajetí musulmanů, kteří by je k tomuto všemu nutili. Oni - zoceleni těmito praktikami, už byli na vše připraveni a nic by je v zajetí nezlomilo. V roce 2007 s touto teorii přišla doktorka Barbara Frale a zveřejnila ji i v rozhovoru pro Reuters. Mohlo to tak být? Vedení Templářů předpokládalo zvláštní mučeníčko - takové jako pro postavy z filmových komedií…

Baštit s někým z jedné mísy a líbat zadek šéfovi, to se nedivím, že jim nařizovali mlčení - ovšem psychologicky to měli vymyšlené perfektně - Hugo de Payens a další velmistři byli skutečně znalí své profese - takto vojáky cvičili ani ne tak k psychické odolnosti, jako zlomili jejich individualitu a tu nahradili tím, že se rytíř stal pouhým článkem celku a byl na něm plně závislý. Navíc byl absolutně poslušným vojákem - zabijákem.
Začínalo to plnou závislostí na tom druhém, co s ním jím - museli být k sobě ohleduplní a nesníst si vzájemně jídlo a končilo to bezproblémovým přijímáním vojenského drilu - sem patří i líbání zadnic, vojáci vytvářeli bytost zvanou vojsko. Taková armáda je snem každého diktátora i demokrata… Žádný jiný rytířský řád, neměl psychologii výcviku vojáků, tak dokonale propracovanou.
Jen tak na okraj - tolik mlčenlivých mužů pohromadě a ženy nikde, to muselo vést možná skutečně ke skandálním excesům. Dočasné homosexuální chování mužů ve vězeních a vojsku je sexuology popsáno ve všech učebnicích .

Nejen ve Francii došlo k pronásledování Templářů - i dalším evropským panovníkům papež nařídil pozatýkat je, jenže jinde "nefoukali králi tak do polívčičky" jako ve Francii, a tak papežovo nařízení ignorovali. Například v Německu měli Německé rytíře, kteří si na své území žádné jiné řády moc nepustili, sami tam chtěli vládnout a jiné, navíc tak dobře vycvičené vojáky, ve svém teritoriu rozhodně nepotřebovali. Zřejmě tušili oč se jedná, protože taky by bývali chtěli vládnout světu, ale například na Rusku si Němečtí rytíři vylámali mečíky, takže se museli spokojit s tím co měli a to si chránili.
O tom, že Templářům nešlo jen o svatou válku, svědčí jejich ekonomická činnost a vtírání se jako bankéři a diplomati na královské dvory.

Během zatýkání a represí Templáři stihli spálit důležité dokumenty - copak tam asi bylo zapsáno si jen můžeme domýšlet. Stihli i odvézt některý majetek (poklad) a jejich 18 lodí odplulo do spřáteleného Portugalska a Skotska - to vše se ví, ale lidem nedá spát jejich velký poklad. A byl vůbec? Jako první zavedli moderní bankovní službu - bylo možné uložit peníze kdekoliv u nich v Evropě a vyzvednout si je na základě písemného potvrzení třeba přímo v Jeruzalémě. Ovšem aby tuto službu mohli vykonávat, museli mít větší finanční obnosy ve všech svých "bankách". Tím pádem nemohli mít jeden velikánský poklad. Navíc, hodně je stálo vydržování armády rytířů, stavění hradů,.katedrál, kostelů, uplácení papežů a dalších církevních i světských hodnostářů v různých zemích…
Za další Templáři byli zrušeni - 3.dubna 1312 - ten den přečetl Klement V. svou bulu Vox in excelso o rozpuštění templářského řádu a bulou Ad providam vyhlášenou 2.května připadl jejich majetek Johanitům (ovšem ti si na bankovní podnikání museli nechat zajít chuť - to jim povoleno nebylo). Kromě konkurenčních rytířů připadla část jejich majetku i Francouzskému králi Filipovi IV. a i Anglickému Edvardovi II. a i řádům, které z Templářů vznikly, se podařilo kus urvat...
18.března 1314 byli odsouzeni k doživotnímu vězení - velmistr Jacques de Molay a velkopreceptor Normandie Geoffroy de Charnay, ale když odvolali své přiznání, král se rozčílil a šoupl je oba dva na hranici.
Je tohle konec všeho majetku a tajných pokladů Templářů? Možná ne. Podle některých historiků se brzo po represích dal zbytek řádu dohromady a působil v ilegalitě. Zajímavý nález se podařil v roce 2001 dr.Barbaře Frale, pracující ve Vatikánském archivu. V Tajných vatikánských archívech našla tzv. Chinonský pergamen, dokládající, že již v roce 1314 papež Klement V. Templáře tajně omilostnil. Doktorka Frale musela pak odpovídat na řadu vtíravých dotazů, jak to, že se takový dokument našel až v 21. století a jestli se nejedná o podvrh. Falzum to prý není v žádném případě - a že se našel až teď - Vatikánský tajný archiv nebyl přístupný vědcům a navíc archiv by bylo podle Frale spíše lepší nazvat labyrintem, kde se skrývají historické poklady. Chodby se klikatí v podzemí Vatikánu a police dohromady měří 80 kilometrů a v nich jsou milióny originálních dokumentů - není jednoduché zde něco najít - prostory a tolik dokumentů působí prý až závrať. Není důvod doktorce nevěřit. Takže Templáři byli omilostněni a mohli dál v klidu žít - to je špatná zpráva pro hledače jejich pokladu na ostrově Oak. A proč?

Templáři jistě mysleli na zadní kolečka a někde si určitě schovali finanční rezervu, ale proč by to měl být ostrov Oak? Za prvé Evropa ještě o Americe neměla tušení a i kdyby Templáři měli o její existenci vědomosti třeba od Vikingů, proč by s pokladem, který budou potřebovat, aby přežili v ilegalitě a vytvořili si své zázemí, jezdili tak daleko na mrňavý ostrov? Nelogické.
Filosofie vojenského řádu vedeném v duchu absolutní poslušnosti velitelům a absolutní odloučenosti od světa svědčí spíše o tom, že poklad si ukryli někde na svém území.
Templáři byli přeci pragmatici a šlo jim vždy jen o ně. Důkaz? Za peníze "pracovali" na Blízkém východě i pro Asasíny (jednalo se o Syrskou "odnož") a oni zas pro ně, a když se to Templářům nehodilo, tak na tuto tajnou náboženskou šíitskou sektu, která v sobě zahrnovala i nájemné vrahy, zaútočili.
Asasíni prý Templáře v mnohém inspirovali i v tom, aby i oni byli taková sice navenek známá, ale ve skutečnosti tajná organizace s velkou mocí. Otázkou zůstane jestli je inspirovalo i to, že vůdce Evropany zvaný "Stařec z Hory" si udržel poslušnost svých lidí tím, že jim dával drogy opium a hašiš. Někteří historici říkají, že to nemusí být pravda, ale slovo asasín vzniklo patrně francouzským přepisem výrazu hašišiun - ten se objevuje v islámské literatuře a znamená - jak jinak, "poživač hašiše"… a anglicky to je Hashshashin. Co víc dodat. Snad jen: Kde je tedy poklad Templářů?
Dánský publicista Erling Haagensen společně se svým britským spolupracovníkem Henrym Lincolnem v roce 2002 napsali knihu Tajný ostrov Templářů a v ní na 200 stránkách vysvětlují, že poklad tohoto řádu je na dánském ostrově Bornholm v Baltském moři. Podle autorů je tam hlavně Grál a Archa úmluvy - jestli je tam i Zlaté rouno a zlatá jablka Hesperidek, to autoři nepíší, ale klidně by tam být mohly. Všechny tyto předměty jsou na stejné úrovni, jsou to bájné věci hledané v mýtech - a tam také patří.
Na dánském ostrově pokladohledači těžko něco objeví a v Templu v Paříži? Tam by si jistě nenechali poklad - poslední záchranu v nouzi. Tu si ukryli na jim známém, jiným lidem nic neříkajícím místě, určitě na spřáteleném nebo neutrálním území a jistě ho už dávno vykopali a využili.
Člověk, který se o Templáře zajímá už poměrně dlouhou dobu, přišel s možným místem, kde byl nebo ještě může být nějaký poklad. Tím člověkem je spisovatel Louis Charpentier a místo, kde by Templáři možná uložili své finační rezervy je území v kraji Champagne, blízko bývalého sídla Hughese - dodnes se městečko jmenuje Payen a ještě blíže je město Troyes a oním místem je krásný obrovský les, velmi podobný třeba Vidrholci u Prahy nebo Kersku - prostě duby, buky, břízy a mezitím jezírka, potůčky, ale i velké rybníky, silničky, stezky. Normální les kde rostou bedly, klouzky, hříbky - jmenuje se foret d´Orien a vlastnil jej Hughes de Payens. Toto území se stalo prvním nemovitým majetkem Templářů neb jim ho velmistr dal. Dnes je tam přírodní rezervace se vzácnými mloky a rekreační středisko a možná nějaké dobře skryté a zapomenuté podzemní sídlo mlčenlivých rytířů a třeba stále i poklad - i když myslím, že si ho už dávno někdo zasvěcený vyzvedl.

Podle záznamů. prý zde skutečně bylo hlavní sídlo Templářů, zakládali tady i nové rybníky a dnešními slovy - nepovolaným byl vstup do lesa přísně, velmi přísně, zakázán. Fantazie pracuje. Copak tam asi dělali? Víme, že všechny vojenské organizace bažící po světovládě si vytvářejí svá podzemní sídla, bunkry, podzemní chodby, kterými spojují důležitá místa… mohli si tedy tady v klidu hlubokých lesů kutat v zemi svoji říši. A proč by ne? Bažiny nebyly v celém lese. A ty rybníky, proč by zakládali v místě, kde jich už je dostatek nové? Právě na to odpovídá Louis Charpentier: "Je možné najít lepší úkryt než pod hladinou rybníka? Zvláště pak umělého rybníka, který se naplní podle vlastního uvážení podle toho, kdy má být "úkryt" vytvořen, a voda ho definitivně zakryje. Není právě tohle "úkryt", který vzdoruje všem dosavadním pokusům o objevení?"
Zní to velmi logicky a toto i vše další zde napsané, je myslím slušným důkazem, že na ostrově Oak nemohl a nemůže být poklad Templářů. Navíc hledání jejich pokladu je myslím velmi marná věc neb Templáři existují a dodnes v Jeruzalému obývají svůj první klášter z roku 1119, který jim na jejich přání daroval král Jeruzalémského království Balduin II. Jednalo se o mešitu Kubbat as-Sachrá - Skalní chrám, ale hlavním důvodem, proč zde chtěli sídlit bylo, že dříve tam stával Šalamounův chrám - latinsky templum a oni tam prý hledali Grál a Archu úmluvy... ovšem, co tam hledali doopravdy a co našli, se zřejmě také nikdy nedozvíme. Jak vidíte, Templáři také byli pokladohledači. Jistě si tedy své uložené poklady sami vyhledali… a k čemu je asi použili?

toto je z mé knihy Po stopách tajemných umělců a záhadných pokladů vydané Gradou v roce 2009

neděle 1. září 2013

Robotí podvody, mystifikace a fantazie (9)


V 19. století bylo vytvořeno mnoho mechanických automatů - dalších písařů, muzikantů, tanečnic, šašků…zvířátek… až přišlo století 20. a Televox
Jedná se o jednoho z prvních robotů (plně odpovídající definici robota). Vytvořil ho americký inženýr R.J. Wensley v roce 1927. Útroby měl plné drátů a relé, ale pro obveselení publika vykonával práce jako jeho pozdější již elektroničtí kolegové - vysával, otevíral dveře a zvedal telefon. Jím skončila éra mechanických automatů a začíná éra "inteligentních" strojů. Předznamenává ji i umění - rezonanční deska každé doby.
Samuel Butler (1835-1902) ve své satiře Erewhon (znamená to Nowhere -nikde) vydané v roce 1872, poprvé v literatuře zmiňuje možnost, že by se lidmi vytvořené a vyráběné stroje mohly vyvinout a dosáhnout vědomí - proto jsou v jím vytvořené utopické zemi zakázané a vyvezené na smetiště.
V předmluvě k druhému vydání knihy uvádí na pravou míru drby o tom, že myšlenkou vývoje strojů se vysmívá Darwinovi - není to pravda, Butler napsal, že si Darwina a jeho teorie váží, až že si prostě opravdu myslí, že by se stroje mohly stát inteligentními myslícími bytostmi vývojem podobným tomu lidskému, který popsal Darwin

Jenže, copak v době mechanických automatů neexistoval inteligentní stroj? Přeci Wolfgang von Kempelen (1734-1804) roku 1771 stvořil automatického hráče šachu, který porážel nejlepší světové hráče, ještě před tím než Garry Kasparov sehrál svoji první partii s IBM Deep Blue. Ano, Kempelen sestrojil hráče šachu v podobě figuríny Turka, ale nejednalo se v žádném případě o inteligentní stroj - za mechanickou loutku hrál šachy člověk, skrytý zrakům přihlížejících diváků ve stolku (uzavřené bedýnce), na kterém byla umístěna šachovnice, nad kterou dřevěný Turek seděl a "přemýšlel". Bez patřičného počtu logických operací za vteřinu, prostě stroj nemůže vyřešit žádný obtížnější úkol - jako jsou třeba šachové partie. Také je zapotřebí patřičný zdroj energie - elektřina.
Byla to prostě mystifikace, což je eufemismus pro podvod. Kempelen a pak další jeho majitelé s Turkem podváděli důvěřivce - protože za představení se platily peníze. Třeba v Londýně ho denně představoval za pět šilinků…
Kempelen vždy postupně zotvíral dvířka od stolku i figurínu Turka a diváci viděli, co chtěl, aby viděli - čili soustavu ozubených kol a koleček s táhly - člověka sedícího uvnitř na pohyblivém sedátku a šikovně se po otevření jakýchkoli dvířek skrývajícího - neměli šanci spatřit. Vždy se jednalo o výborného šachistu a za Turka hrál následovně: Aby mohl vše zevnitř ovládat a sledovat musel si svítil svíčkou - Kempelen vypracoval dokonalé odvětrávání. Šachové figurky měly zespodu magnet, po položení na šachovnici, přitáhly k sobě magnet připevněný k drátku pod určitým místem šachovnice. Tak skrytý hráč viděl, které figury se na šachovnici pohnuly a kam. Spodní část šachovnice byla popsaná odpovídajícími čísly 1–64. Z bedny pomocí táhel ovládal Turkovu mechanickou paži, vlastně kterou za něj hrál. Bylo to obdivuhodně vymyšlené.

Proč to Kempelen udělal? Nebyl to žádný hlupák - například vystudoval ve Vídni práva a filosofii, domluvil se osmi jazyky včetně Latiny. Zvládal vytvářel malby a rytiny a byl přijat za člena Císařsko-královské akademie krásných umění. Pokoušel se psát dramata… vynalezl například různé systémy čerpání vody či ruční tiskařský stroj pro nevidomé, vymýšlel jak zkonstruovat mluvící stroj. Řadu let byl tajemníkem uherské dvorní komory ve Vídni. Císařovna Marie Terezie ho jmenovala ředitelem všech uherských solných dolů a dohlížel také na kolonizaci oblastí Banátu, kde vedl boj proti zbojníkům.
Co tedy tak vzdělaného a schopného člověka vedlo k vytvoření podvodu s šachovým automatem? Dostal se s ním na významné Evropské královské dvory, procestoval Evropu a všude byl vlídně přijat. Hovořil s nejslavnějšími a nejvýznačnějšími lidmi své doby… že by to bylo důvodem? Utíkal tak před něčím nebo někým? Bylo to kvůli penězům? A vydělal mu Turek vůbec nějaké horentní sumy? Něco vydělal, ale zas ne tolik… Dělal to, že ho prostě bavilo dělat si z lidí takto legraci? Chtěl jim dát pocit zažít něco tajemného, neuvěřitelného…? Dával jim svým tajemným strojem dar hádanky? O Turkovi se totiž psalo a spekulovalo od jeho zrodu až do jeho neslavného konce v plamenech při požáru ve Filadelfii 5.7.1854.
Až po jeho zničení vyšla pravda najevo - napsal ji v roce 1857 syn posledního majitele Dr. Silase Mitchella v článcích pro The Chess Monthly. Tak se svět dozvěděl, že žádné tajemství nebylo, a že automat byl vlastně živý šachista.
Je zajímavé, že Turkovo tajemství se zachovalo celých 86 let - po celou dobu jeho života. Bylo prý velmi střežené.
Taková tajemství, kdy přemýšlíme o jejich řešení - to jsou krásné hádanky. Nezlobme se na Kempelena a snad ani na další majitele Turka za jejich podvod, třeba opravdu prostě chtěl lidi inspirovat a donutit přemýšlet a lidi se Turkem opravdu bavili a umělci inspirovali - E.A.Poe napsal o Turkovi esej a povídku Von Kempelen a jeho objev (Von Kempelen and His Discovery, 1849).
Vždyť mystifikace mohou být zábavné - pokud jsou udělány s vkusem jako například hoax na adrese http://www.bigredhair.com/robots/ - autoři Paul Guinan. a jeho žena Anina Bennett si už v roce 2000 vytvořili celý svět parních robotů z doby královny Viktorie a městečko Femopolis a umístili ho na web. Můžete se zde seznámit s fotografiemi, ilustracemi a popisky různých humanoidních parních robotů z viktoriánské éry a také s robotem Boilerplate od profesora Archibalda Campiona působícího na "divokém západu". Vše je hezké, vypadá to pravděpodobně a vše je jejich výmysl. Paul tyto roboty sám vytváří, kreslí, vyrábí fotografie - montáže a hlavně je vyrábí z kovu jako skulptury - jedná se tedy vlastně ne o hoax, ale o komplexní multimediální umělecké dílo.
Vymysleli si vlastní parní roboty a svět, který si na Netu žije vlastním životem. To se cení.


konec