sobota 28. září 2013

MRTVÝ MUŽ Z JESKYNĚ LASCAUX (1)


Výtvarné umění – nonverbální komunikace lidstva, ale zároveň živý jazyk bohatý na slova. Obrazy, kresby, sochy, instalace, performace… všechno to jsou výrazové prostředky jediného univerzálního jazyka a je jedno, ve které historické epoše vznikají, jen, jako ostatně každý živý jazyk, prochází normálním vývojem – technická forma výrazu a materiál se mění. Zobrazované pocity, tužby, lásky zůstávají. Ovšem je samozřejmé, že v jednotlivých částech světa vznikaly různé nuance, dalo by se říci nářečí. Nejvíce jsou odlišnosti v symbolech. U nás je černá barva smutek, v Číně je to bílá.
Jako v každém mezilidském dorozumívání vznikají i ve výtvarném jazyce šumy. Když se do Japonska dostaly evropské portrétní obrazy, Japonci se domnívali, že jsou na nich zobrazeni lidé postižení morem, neznali totiž evropskou konvenci o znázorňování stínů tmavou barvou. To vše se může stát, ale nic to nemění na faktu, že každý musí na výtvarné dílo nějakým způsobem reagovat, i averze, nechápání, kroucení hlavou, to vše je pocit. A tak často slýchaná věta “já tomu nerozumím” je chybně postavená. Měla by znít: “Já sám neovládám výtvarné techniky, neumím to, nemám talent.” To by bylo pravdivé a není se zač stydět, nemusí každý umět vyjadřovat se v této ruční řeči, ale ona nějaký pocit vyvolá u každého. Ať už libý, či nelibý, to podle osobnosti. V tomto by měla být benevolence, když se vám líbí Braque, líbí se vám, a když trpaslík nebo Méďa Béďa, je to zase vaše věc, prostě máte rádi tento zemitější dialekt, oslovuje vás.
Doklad o lidské potřebě výtvarného umění je snad už sama jeho existence od pravěku. Nejstarším dochovaným výtvarným projevem člověka bude asi pískovec opracovaný broušením do podoby lidské hlavičky (je i možné, že se jedná o zvířecí hlavu, nelze to jednoznačně určit). Jeho stáří se odhaduje na 250 000 let a byl nalezen v severozápadních Čechách na Písečném vrchu u Bečova. A i australopiték nedal svým kamenným nástrojům jen funkční tvar, ale otesal ho tak, aby byl estetický. Určitě se mu líbil, těšilo ho mít hezkou věc. Nic se nezměnilo. Je tedy možné nejen pocitově, ale i po formální stránce pochopit umění pravěku? Vyberme si příklad a zkusme to.
12. září roku 1940 se odehrál jeden z největších archeologických objevů v Evropě. Propadnuvší se pes a čtyři kluci nalezli novou jeskyni. Dnes ji známe pod jménem Lascaux. Je to galerie s pravěkými kresbami a s jednou opravdovou zvláštností (bojím se užít toho zprofanovaného slova záhada). Tou je obraz v jedné ze šachet. Jedná se o drastickou loveckou scénku.
Rozzuřený, smrtelně zraněný bizon sklání hlavu, aby mohl nabrat na rohy lovce – útočníka. Ten však již leží před ním na zemi s obličejem vzhůru a roztaženýma rukama. Je raněný nebo mrtvý? Umělec nakreslil muže jen schematicky. Oproti tomu je figura zvířete propracovaná velmi dobře. Dokonce je znázorněno i jeho smrtelné zranění – z břicha mu vyhřezávají vnitřnosti a z boku vyčnívá oštěp.
V některých studiích kresby je uváděna i další zbraň, která lovci prý vypadla z ruky, ale když se pozorně a dlouze dívám na scénku, spíš to vypadá, jako když malíř chtěl znázornit, že se silným nárazem na bizonovu kost oštěp zlomil a lovec už nestačil uskočit… Ano?
Velký bizon zabil lovce. Je právě tohle ta myšlenka, kterou nám odkázal pravěký umělec? A nebo je ta zvláštní kresba něčím jiným? Ale čím? Navíc pravěký člověk přeci skoro nic jiného nedělal, než lovil. A smrtelných úrazů při tom musel zažívat mnoho. Je tedy logické, že jeden zobrazil. Proč tedy hovořit o této kresbě jako o zvláštnosti? Je to na místě? Ano, je!
První neobyčejností je sám výjev. Všechny paleolitické malby byly zřejmě kresleny jako samostatné jednotlivé figury, bez jakékoliv vzájemné souvislosti. Ovšem za kompozici už bychom mohli pokládat jejich vzájemné překrývání. A co když takto chtěl paleolitický člověk zdůraznit perspektivu? Jedno zvíře zakrývá druhé, to není jako vidět, ale je tam. Malíř to ví, jak to udělat, aby to věděl i divák? Nakreslit přes sebe. A bylo by celkem jedno, jestli by celou kompozici nakreslil sám, či použil k svému uměleckému záměru i starší kresbu.
Mohl takto pravěký umělec uvažovat? Je to možné, protože pokud jsou figury kresleny přes sebe, nemají stejnou velikost. Navíc pravěký výtvarník postupoval při zhotovování svých děl následovně: Nejdříve nakreslil nebo vyryl obrysy zvoleného motivu, ty pak celé vymaloval červenou barvou. Pak na hotovou kresbu načrtl kontury dalšího motivu a ten znovu přetřel celý barvou. Dnes, když barva dávno zmizela, zůstaly jen obrysové čáry. My se jen můžeme domýšlet, jak původní obrazy na stěnách jeskyní a skal vlastně vypadaly. Ale když si podle toho co zbylo přimyslíme ty zaniklé barvy, skutečně si můžeme vybavit stádo běžící v prostoru. Proč by to tedy nemohl být další způsob jak vyjádřit trojrozměrnost? Každé umění si k modelaci prostoru v malbě našlo svůj přístup. Teprve Evropané v renesanci vypracovávají teorii perspektivy jako geometrické zobrazovací metody založené na podobných zákonitostech, jako jsou optické zákony vidění. Tuto teorii neguje 19. století, kdy skoro každý umělecký směr si vytváří své pojetí obrazového prostoru. Mnozí evropští umělci nachází inspiraci v japonských a čínských dřevořezech, které byly pro Evropu něco zcela jiného.
Číňané si vytvořili opravdu zajímavé řešení obrazového prostoru. Mezi jednotlivými krajinnými plány vynechávali čistý papír. Toto bílé místo vypadá jako mlha a dosahuje se tak plasticity. Tuto iluzi podporovala i malířská technika – práce rozmývanou tuší. Geometrické předměty zobrazovali orientální (indickou) perspektivou, která úběžníky klade dopředu obrazu.
Pokud tedy přemalovávání má znamenat prostorovou hloubku, je rovněž možné, že všechny obrazy v jedné jeskyni tvoří dohromady jednu velkou a ucelenou kompozici. Co jeskyně, to jeden jediný obraz.
V roce 1957 Anette Laming-Empérairová vyslovila názor, že jeskynní obrazy vlastně jako celek vyjadřují obraz metafyzické koncepce vesmíru tehdejších lidí. Obraz založený na ženském a mužském principu.
I přes to, lovecká scénka z jeskyně Lascaux zůstává prozatím jedinou objevenou malbou, která bez diskuzí zachycuje na stěnu jeskyně nějaký velice konkrétní děj. Jinou, stejně starou, se nepodařilo nikde objevit, a proto v její jedinečnosti je i záhada. Proč byla vytvořena? Co by mohla ještě znamenat? Koho zobrazuje? Kdo ji vytvořil?
A hlodá červ pochybnosti. Je skutečně tak jedinečná? Opravdu by se nikde nic takového nenašlo?

pokračování

Žádné komentáře:

Okomentovat