HROBKA?

NEWGRANGE – DATA
Newgrange bylo postaveno u řeky Boyne v Irsku někdy kolem roku 3250 př. n. l. Na tomto místě není jedinou chodbovou hrobkou, jedná se spíše o malý prehistorický hřbitov o více než 25 chodbových hrobech. Pohřebiště je známé pod názvem Boynská zákruta a další známé hrobky jsou např. Knowth a Dowth.
Newgrange – chodbový hrob je prý nejkrásnějším prehistorickým místem v Irsku, protože je vedle vlastní mimořádné struktury vyzdoben různými obrazci (nejčastěji se jedná o spirály) vytesanými do kamenů hrobky.
Rozbořený a vyloupený hrob byl znovu objeven v roce 1699 a waleský starožitník Edward Lhuyd (1660–1708) byl jedním z prvních, kdo do něho vešli. Napsal: “Při prvním vstupu jsme se museli přikrčit; ale jak jsme šli dál, sloupy po obou stranách byly vyšší a vyšší; a když jsme vešli do jeskyně, zjistili jsme, že je vysoká asi 20 stop. U této jeskyně byla na každé straně cela nebo oddělení a další vedlo přímo vpřed ke vchodu.”
Chodba, kterou vstoupil Lhuyd, měří přes 18 metrů a končí třemi malými komorami, jež obsahují masivní kamenné pánve. Dokonalou konzolovou střechu vytváří skoro stovka kamenů držících pohromadě bez pomoci malty. Za pět tisíciletí se rozbily jenom dva z kamenů.
Člověkem, který se zabývá rozluštěním rytin zdobících Newgrange, je Martin Brennan. Ve své knize Vize Boynského údolí rozebírá asi 700 skalních rytin z údolí řeky Boyne. Dospěl k názoru, že většina rytin zaznamenává astronomická a kosmologická pozorování, a že Newgrange byl mimo jiné největšími a nejstaršími hodinami na světě. “Pro lidi z Boynského údolí,” napsal Brennan, “bylo studium pohybů slunce velmi důležité. Byli mistry v konstruování slunečních hodin mladší doby kamenné.
Archeoastronom Zdeněk Ministr k tématu píše:
Světoznámá mohyla Newgrange je klasickým příkladem dokonalé orientace k východu Slunce o zimním slunovratu. Podle M. Brenanna (v knize The Stones of Time, Iner Tradition International, Vermont 1994) sluneční paprsky pronikají až do sálu na konci chodby 11 dnů před a po slunovratu, takže den zimního slunovratu je 11. den po prvním zasvitnutí Slunce do sálu. Na dvou kvádrech chodby, které nyní omezují průnik světla, je po 11 znacích a v sále je 22 rytin, které Brenann považuje za počítadlo času. Neuvědomuje si, že co platí nyní, nemuselo platit v době založení stavby, asi 3000 let před n. l., kdy byla deklinace Slunce –24,0°. V současné době je –23,44° a 11 dnů před a po slunovratu je o 0,47° menší, což pro zeměpisnou šířku mohyly 53,7° představuje změnu azimutu východu Slunce o 0,98° blíže k jihu. Při délce chodby 80 stop (zhruba 24 m) by měla být šířka chodby a okna nad vchodem jen 0,4 m (tg 0,98 . 24 = 0,41 m).
Podle citovaného Patrika “popsaný úkaz nastal při konstrukci stavby a bude k němu docházet bez ohledu na lehké (?) změny náklonu zemské osy”, což je ovšem omyl. V době založení stavby vycházelo Slunce o 1,24° = 2,32 sluncí jižněji, což poněkud zpochybňuje “počítadlo času”. Snad se nyní projevuje větší vychýlení kvádrů chodby. Úkaz nenastal “při konstrukci stavby”. Nejdříve musel být vytvořen přesný kalendář začínající zimním slunovratem. Pak bylo určeno místo, odkud byl tehdy v den slunovratu pozorován východ Slunce za Červenou horou – Redmountain. Už její název mnoho napovídá. Přesnost orientace chodby naznačuje zákryt Slunce za horou.

Takže Newgrange může být :
• Hrobkou
• Slunečními hodinami a zároveň kalendářem
• Chrámem oslavujícím nesmrtelnost v znovuzrození se (symbol spirál)
• Pomníkem – Newgrange mohlo být postaveno i na oslavu plodnosti.Ve své původní podobě prý měl pahorek pokrývající chodbový hrob vejčitý tvar a do tohoto vejce vniká dlouhá chodba zakončená jeskyňovitou komorou, snad symbolem lůna. Touto chodbou proudí o zimním slunovratu paprsek světla – jako sperma? Uvnitř stojící vysoký sloup falického tvaru a pár křídových koulí nalezených v Newgrange může být také pokládáno za mužský sexuální symbol.
Jelikož ze všech století a kultur máme zkušenost, že mnohdy jediné dochované stavby jsou svatyně a hrobky, je velká pravděpodobnost, že svatyní nebo hrobkou byl i Newgrange a rozhodně nebyl první stavbou na naší planetě, jak se někdy uvádí.

VÝČET NEJASNOSTÍ KOLEM MRTVÉHO MUŽE Z JESKYNĚ LASCAUX (závěr)

4. Pravěké písmo

Pokud si myslíte, že toto byla poslední záhada, jste na omylu. Na obrázku je ještě několik párů krátkých silných čárek (pod ptáčkem dva páry a vedle muže tři páry).
Jsou to náhodně udělané body, které mají vyplnit prostor? Znamenají tehdejším lidem srozumitelné symboly slov či číslic? Mohly by to být symboly, protože různé tečky, čáry a abstraktní obrazce se objevují na různých místech v jeskyni Lascaux a i v dalších jeskyních. Profesor André Leroi-Gourham (učitel Lamingové) se domníval, že tyto značky skoro vždy představují symboly mužského a ženského pohlaví. A jsme u sexu. A pan profesor jde ještě dál. Všechny kresby koně prý značí mužský princip a všechny kresby bizona zase ženský. Takže by naše scénka měla dokonce filosofický sexuální podtext? No, co by to muselo být za představu! Tato cesta nebude zřejmě ta správná. Sex je v umění samozřejmě přítomný, jako ostatní stránky života, ale nemůžeme ho vidět za vším (nebo ano?). Zřejmě spíše sexuálním symbolem než zobrazením model budou ony známé “Venuše”. A že kamenné falické symboly jsou možná paleolitické erotické pomůcky, o tom už bylo popsáno dostatek papíru. Ale v jeskynních malbách mi nějak to erotično uniká. Raději se vraťme zpátky k symbolům.
Jedná se tedy o pravěké písmo člověka z doby kamenné?
Vidím ty prsty zuřivě tlukoucí na čelo a slyším volání. “Písmo?! Víte, kdy až mohlo vzniknout?!” Neposlouchám učené vývody, vidím všechny ty kresby a rytiny. Ty nemohl nakreslit takový primitiv, za jakého je tehdejší člověk v dnešní době pokládán. A navíc už pánové G. Goury a N. J. Marr vyslovili myšlenku, že paleolitické umění je možné brát ne jako počátek výtvarného umění, ale jako počátek písma. Když bereme výtvarné umění jako řeč, tak písmo a kresby jedno jsou.
Za další tuto teorii paleolitického písma by mohl potvrzovat i nález jednoho artefaktu z Blanchardu v Dordogni starého asi 30 000 let. Americký archeolog Alexander Marshack o tom píše:
“Přes půl století ležel zlomek ryté sobí kosti v tmavém koutě francouzského muzea, zapomenutý a nikdy podrobně nezkoumaný. Když jsem jej onoho červencového dne roku 1965 vsunul pod mikroskop, náhle jsem pocítil, že nahlížím do myšlení člověka, který onen artefakt před více než třiceti tisíci lety vytvořil a používal. Do povrchu kosti byla vyryta vlnkovitě uspořádaná řada značek, provedených několika různými nástroji. Zřetelně tvořila smysluplný systém, jakýsi záznam nebo počet. Snad jsem tuto hádanku rozluštil, výtvor, který vnikl v pozdní době ledové, souhlasí totiž s překvapující přesností s lunárními fázemi v průběhu více než dvou měsíců. Ať již bude nebo nebude tento artefakt přijat jako lunární kalendář, jimž se zdá být, objevil jsem nejstarší lidský záznam, vytvořený více než dvacet tisíc let před vynálezem písma, aritmetiky a kalendáře pozdějších kultur, které považujeme za civilizace.”

Máme i další nálezy, které by mohly svědčit o pravěkém písmu. Je to “nápis” ze španělské jeskyně La Pesiega. Jeden z výkladů v něm vidí nápis “nepovolaným vstup zakázán”. Obloukovité tvary vlevo jsou považovaný za jeskyni, či magické obydlí, pár nohou vyjadřuje vstup, znak zcela vpravo zákaz a bod dole pod nápisem snad úplněk. Takže je to varování před vstupem při úplňku?
Celá řada badatelů vytváří tabulky paleolitických znaků, hledá podrobnosti a hlavně význam. Pro mnohé paleolitické znaky se našly obdoby v sumerských, egyptských, chetitských i čínských ideogramech. Svůj význam jistě mají i znaky u mrtvého z Lascaux. Určitě se logicky doplňují s kresbou muže i bizona a s ostatními malbami a znaky v celé jeskyni a tvoří s nimi jediný umělecký celek. Proto i figury, jakkoli realisticky vyjádřené, budou symboly vyjadřující konkrétní a pro lidi té doby jasné sdělení. Možná tehdy notoricky známou legendu, božskou příhodu. A tak tedy celá jeskyně mohla být symbolem, ostatně jako jím jsou všechny později už jen stavěné chrámy. Zde zažívali cestu do jiného světa, krásnějšího. Plného zvířat a oni měli šanci je ulovit.
Je přeci známo, že pravěký člověk měl oproti dnešnímu velmi vyvinuté eidetické schopnosti – živou představivost. Jako malé dítě vidí v klacíku autíčko nebo panenku, on vešel do jeskyně a byl v pravěkém chrámu – kinu. Zažil konkrétní příběh, který byl daný na stěnách. Sám a po svém se stal jeho součástí. Vše kolem bylo živé, nedokázal odlišit představy svého mozku od reálného světa, vše splývalo v jediné jáství.

Na závěr si shrňme, co všechno by mohly představovat jeskyně pomalované obrazy :
• chrám
• modlitebnu
• místo pro provozování magie
• iniciační místo
• názornou učebnici pro pravěké děti
• záznam – vědomostí, legend či příběhů
• obrazárnu pro vyvolávání pocitů…
Co je správně? A je něco správně ze zde předloženého? Není ještě jiné řešení?
Dá se říci, že ze stejných důvodů jako dnešní člověk má knihy, galerie, divadla, kina a religiózní tvorbu, tak ten pravěký měl své jeskyně, své rytiny v kostech zvířat, hliněné figurky a magická představení. Jenže vše prožíval intenzivněji, ale umění se ve své podstatě a funkci vůbec nezměnilo. Princip zůstává stejný.
Pochopíme tedy pravěké umění i my? Možná. Kdo bude chtít, určitě. A ti ostatní se mohou řídit pravidlem, že není slušné otevírat a číst cizí dopisy.

VÝČET NEJASNOSTÍ KOLEM MRTVÉHO MUŽE Z JESKYNĚ LASCAUX (2)

3. Otazníky vyvolávájí předměty ležící vedle muže

Je to tyč zakončená siluetou ptáka. Hezká hůlka na procházku? To nikdo neví. Možná se opravdu jedná o pravěkou špacírku. Někdy je vyluštění záhady velice banální.
Někteří historici v tyči s ptákem vidí vrhač oštěpů, který se často vyskytuje ve francouzských paleolitických nálezech. Je to lovecká pomůcka vyráběná z kosti či parohu a na konci zdobená podobou zvířete nebo ptáka. Další skupina tvrdí, že se jedná o do země zaražený totem. Německému antropologu Kirchnerovi to připomíná magické praktiky Jakutů na Sibiři a lovecký smysl scény nahrazuje výkladem šamanského obřadu.
Až do dnešní doby přežili šamani a jejich chřestítka, některá mají ptačí podobu.
U některých jihoamerických kmenů zobrazení ptáka znamená šamanova ducha vznášejícího se na nebi. Tito ptáci zdobí oltáře, jsou zhotoveni z popela posvátného kaktusu peyote metodou prostého vysypání popele do žádaného tvaru rovnou na zem. Takže poukazuje zobrazený pták a ptačí maska na to, že na obrázku je šaman?
Breulio se zase přiklání k myšlence ne hůlky, ale pohřebního sloupu, jaký je znám u aljašských Eskymáků.
Podle výtvarných teoretiků je to prostě obrázek ptáčka, který usedl na tyč. Tak si vyberte – nebo vás napadají další věci? Mohl by to být třeba i nějaký dlouhonohý pták, odznak hodnosti dotyčného, věc, která malíři připomínala opeřence… nebo odznak ptáčníka. Co když se i pračlověk zdobil pírky a peříčky a nutně by tedy potřeboval lovce-ptáčníka. Na Havaji je takovýto lovec křehkých pírkatců velice vážený člověk a peří se přikládá magická síla. U Indiánů bylo peří ceněno nad zlato a i u krví nešetřících Aztéků měl umělec zhotovující péřové ozdoby výsostné postavení ve společnosti. Mohlo to tak být i před tisíci lety a malíř tou ptačí podobou mohl zdůraznit “funkci” zabitého. Anebo rovněž by to mohlo znázorněné jeho jméno. Kdo četl indiánky, jistě na nějaké hned přijde.
Malba by mohla být třeba i rébusovitým záznamem jména tvůrce maleb v celé jeskyni Lascaux. Dodělal mistrovské dílo a podepsal se. Jaké by to bylo jméno? Přiznám se, nemám představu. A vy?
Nakonec, celá scénka z Lascaux může znamenat zobrazení zlého přání, kletbu. Autor měl soka, kterému přál takovouto smrt a věřil, že když své přání nakreslí, tak se i tak stane. Něco jako figurka propíchnutá rezavým hřebíkem. Pak by to, ale byla čistě magická kresba a skoro nic z předchozího by neplatilo.

pokračování

prostě jen malá myšlenka (volby)

Volby

Blíží se volby, na G+ je naštěstí klid a moje znechucenost politikou je velká. No podlehla jsem vyzkoušet jednu politickou kalkulačku. Pořád mi ji někdo nutil, tak jo zkusím ji, říkám si.
Poctivě odpovím na řadu otázek a pak čekám. Na posledních příčkách mám Zelený a Top09 - to odpovídá – tyhle strany mě iritují asi nejvíc a stačí mi jen vidět onoho knížete pána a hned mě napadají jen sprostá slova.
A kohopak mám jako prvního? Oči mi letí z důlků a jazyk vypadl z otevřené huby. Je tam Japanese Boy – toho prý má nahoře každý a … Co to je? Suverenita? Jdu googlit Suverenita strana zdravého rozumu a koukám strana Petra Hanniga. No, že tenhle člověk před lety něco založil, mám povědomost, ale že to co založil, ještě existuje, to jsem netušila.
Když si pročítám stránky strany, Hannigův blog a krátký program, je mi jasná ta shoda – nechtějí Euro, solárníky mají za šmejdy, multikulti jim taky nevoní.
No jo tak jsem k volbám nechtěla jít a půjdu.

VÝČET NEJASNOSTÍ KOLEM MRTVÉHO MUŽE Z JESKYNĚ LASCAUX

1. Ten muž nemá lidskou tvář!
Černá obrysová kresba muže ležícího před bizonem má opravdu na dlouhém trupu posazenou ptačí hlavu. Jasně je nakreslen zobák a ptačí oko. Nejedná se tedy o smrt lovce, ale kouzelníka s maskou? Nebo na obrázku není zachycen nějaký skutečný příběh, ale pouze magický symbol (podle paleontologa André Leroi-Gourhana)? Může to být nějaký bůh? V Egyptě mělo ptačí hlavu hned několik božstev. Nebo je takto znázorněna smrt zlého démona? Vítězství dobra nad zlem? Ve vykopávkách města Ur byly v nejhlubších vrstvách vztahujících se k protohistorii Mezopotámie nalezeny malé hliněné sošky žen rovněž s ptačí hlavou (datují se do 4. tis. př. n. l.). Dle jejich zlověstného výrazu se asi jedná o nějaké démony. Takže?
Ale možná vás právě napadlo, jaké mají vlastně obličeje lidé na kresbách v jiných jeskyních a na ostatních pravěkých památkách? Nedá se to určit, protože je většinou nemají. Postavy jsou malovány jako siluety a i soškám paleolitických Venuší obličeje schází. Bál se pravěký člověk zobrazovat sebe sama? Jednalo se o tabu? To bychom nesměli najít jedinou figurku či malbu představující člověka a my jich po světě máme hodně. Dokonce jeden nález zcela realistického provedení obličeje ženy je i od nás z Dolních Věstonic. Řezbář v mamutovině zachytil hlavu jedné ze svých současnic. Není to primitivní a neohrabaný portrét, je to skutečná podoba ženy. Podložená dokonce kosterním nálezem. Portrétovaná žena má zohyzděnou tvář, stejně tak jako musela mít podle deformované lebky pohřbená. Že se nejedná o náhodu, potvrzuje nález dalšího jejího tentokrát značně stylizovaného portrétu
Tabu tedy padá a zdá se, jako by tou ptačí hlavou chtěl malíř skutečně něco říci. Že by se mohlo jednat o nějaký symbol, o schematické vyjádření nějaké mytické bytosti, svědčí i další zvláštnosti.
2. On je navíc čtyřprstý!
Skutečně, bytost na obrázku má nakresleny jen čtyři prsty. Někdo může namítnout, že to snad není podstatné. Jedná se přeci o velice schematickou kresbu a děti, když kreslí panáčka, tak taky málokdy udělají na ruce pět prstů. Ano, to je pravda, ale takto kreslí jen ti nejmenší. Pokud předpokládáme, že ptačího muže kreslila táž ruka co bizona, tak je to zarážející, protože na zvířecí kresbě se autor projevil jako výborný pozorovatel a zachytil všechny důležité detaily. Pět prstů se mu nemuselo zdát důležité, ale je to normální? Nepokládat za důležitou vlastní ruku, co už lépe mohl umělec znát? Navíc ruka se všemi prsty je pro výtvarníka opravdu důležitá. Chtěl autor těmi čtyřmi prsty opět něco naznačit? Je to jen náhoda? Zvířata mají na svých končetinách vyvinuté jen čtyři prsty. Znamená to, že muž na obrázku (a že je to muž nemohou být pochyby, autor si dal záležet na zvýraznění mužského pohlaví) představuje ptáka a lovecká scénka se mění třeba na zobrazení legendy či magického obřadu? Nakreslil malíř fantazií vymyšleného boha, anebo věrně zachytil co viděl? Co by to ale bylo za skutečnost? V knihách Dänikenových souvěrců se někdy v souvislosti s čtyřprstým bohem kultury Tiahuanaco od jezera Titicaca můžeme dočíst, že čtyřmi prsty se vyznačují mimozemšťané. Nechci platit peníze za nactiutrhání těmto lidem. To už se mi zdá zajímavější myšlenka jednoho biologa (je mi velice líto, ale jméno jsem zapomněla). Tento pán si dal práci a “zkonstruoval” ve svých představách podobu inteligentních pozemšťanů, kteří se vyvinuli z plazů. A tito jeho lidé měli čtyři prsty.
Tak a teď z jiného soudku. Lidé s méně nebo i více než pěti prsty na každé ruce se rodili a rodí. Jedná se o poruchy embryonálního vývoje kostí, které vedou někdy až k zrůdným tvarům rukou i nohou. Je tedy na obrázku takto nemocný? Víme, že všelijak tělesně poznamenaní jedinci byli u primitivních národností prostředníky styku s nadpřirozeným světem. Snad tělesný handicap byl u nich vyvážen duševními schopnostmi a právě pro ně se stávali šamany a kouzelníky. Je muž z Lascaux pravděpodobně zraněný kouzelník? Smrt takového, z pohledu tehdejších lidí, mocného muže, by mohla být něčím opravdu výjimečným. Kolik šamanů mohli bizoni nabrat na rohy? Vzhledem k jejich pozici ve společnosti, mohl být tento jediným. A bylo by celkem logické, že se musel zobrazit. Uctili tím jeho smrt. Byl to záznam pro další pokolení. Stal se legendou. Vždyť podle všeho i žena z Dolních Věstonic byla šamankou a je možné, že právě proto byla portrétována. (Jiné podobizny se tam nenašly.)
Ještě poznámka k čtyřem prstům. Máme další možné vysvětlení. Ten člověk se nenarodil pouze s osmi prsty, ale sám se takto podle jejich zvyku zohyzdil na paměť někoho jiného, který skutečně tuto vadu měl. Mohl se tak vytvořit znak šamana, ale nemáme žádné kosterní nálezy, které by to potvrzovaly.
Jenže máme zdokumentovaný jeden podivný zvyk dodržovaný kmenem Dani ze Západního Iriánu. Zde příbuzní uctívají ducha mrtvého dosti drastickým způsobem – useknutím vlastních prstů – jednoho, dvou, tří… takže? Značily čtyři prsty ptačího muže oběť mrtvým příbuzným nebo jiným duchům nebo obět za dobrý úlovek?
Další řešení: ptačí muž i bizon mohou zobrazovat bohy. Vždyť v pozdějších dobách měli bozi zvířecí podobu a býk byl zbožněn v mnoha kulturách. Asyrští vládci nosili k slavnostnímu rouchu čepici s posvátnými rohy zvířat jako symbol božské moci. Jednalo by se tedy o znázornění božské bitvy? Ptačí muž poráží vůdce ostatních zvířecích bohů a sám za to platí životem. Je to znázornění neřešitelnosti sporu mezi dvěma principy, kmeny? Je to ono oko za oko?
A ještě jedno: Ptačí muž také mohl zobrazovat oběť kmene mrtvému duchu bizona. A obrázek zobrazuje dvě časové roviny, které následovaly posloupně za sebou. Nejdříve úspěšný lov, pak oběť.

pokračování

MRTVÝ MUŽ Z JESKYNĚ LASCAUX (3)

ZOBRAZOVÁNÍ ČLOVĚKA V PRAVĚKÉM UMĚNÍ
Mnozí badatelé uvádějí, že zobrazení člověka se v pravěkých skalních kresbách vyskytuje, v poměru k zvěrným námětům, velice málo. Podívejme se po jeskyních a skalách v celém světě a zjistíme, že to platí hlavně pro franko-kantaberskou oblast (do ní patří i Lascaux), kde se figury lidí objevují zřídkakdy a velice neumně provedené. I když ve všem existují výjimky, tady tou výjimkou jsou velice dobře vykreslené postavy zoomorfních bytostí – snad kouzelníků. Z jeskyně Les Trois Fréres známe dva. První má nejen sobí hlavu i s parohy, ale celé jeho tělo je jakoby spíše sobí než lidské. Snaží se vás uhranout svýma kulatýma očima. Druhá bytost má hlavu bizona a hraje na nějaký nástroj podobný flétně. Třetí kouzelník, tentokrát z jeskyně Les Combarelles, má podobu mamuta.
Ve východním Španělsku a v severní Africe, ale třeba i na Kavkazu, naopak mělo zobrazování člověka zřejmě stejnou důležitost jako zvířat. Malby postav zde nejsou pouze schematické, ale jsou na stejné umělecké úrovni jako malby bizonů, jelenů, mamutů a ostatní fauny té doby. Postavy na stěnách nejsou zachycené staticky, ale v pohybu, každá něco dělá. Lukostřelec z jeskyně Remige někam překotně pádí, další lovec ze skalních převisů Saltadory zase usedl a prohlíží si šípy. V jeskyni La Araně dva muži lezou po skalní stěně, ve šplhání si pomáhají provazy. Nejedná se o zobrazení nějaké hry, ale práce. Cílem mužů je totiž vybrání medu včelám. Ty rozčileně kolem nich krouží. Aby bylo každému jasné, co se na obrázku odehrává, namaloval umělec včely několikanásobně větší. No, není tohle všechno rovněž zobrazování nějaké příhody? Nejsou to již i malé kompozice? A v líčení takovýchto scének z obyčejného každodenního života v pravěku bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Mnoho stránek bychom popsali třeba o skutečně skvostných kresbách z jeskyní severní a jižní Afriky. Nejsou to jen obrysy postav, je to malířsky zachycený ladný pohyb.
Určitě na celou knihu by vydal senzační nález kreseb ve skalách náhorní plošiny Tasíli-n-
-Ažžer na Sahaře. Tyto malby nebyly nakresleny najednou, ale umělci je vytvářeli celá tisíciletí. Až do té doby, kdy se Sahara stala takovou pouští, jakou ji známe dnes.
Nejstarší tasílské malby (asi 8000 let př. n. l.) jsou schematické. Vedle typických představitelů africké fauny (slon, nosorožec…) zobrazují lidi s kulatou hlavou bez propracovaných obličejových rysů. Z kulatých hlav jim vyrůstají zvláštní rohy, které připomínají spíše antény, proto se ujal jejich název “Marťané”.
V dalším období v Tasíli vznikaly fantastické obrazy obřích rozměrů. Pětimetroví podivní lidé či bozi, zvířecí chiméry. Například pštros se lví tlamou, slon s hlavou antilopy. Zřejmě nejznámější je tzv. Bílá paní. Oproti muži z Lascaux nádherná, živá postava.
Která asi stála malíři modelem? A kdy to bylo? Když umíral lovec? Nesrovnáváme díla z různých tisíciletí? Odpověď na první otázku patří do kategorie “zázraky na počkání”, a na ty další? Jeden vědec datuje vznik Bílé paní 7000 let př. n. l., další 6000 a další 8000, ale může být i starší. Vyberte si. Jak? Hoďte si korunou. A tak je to s určením data všech nálezů z pradávných dob. Skoro ani u jednoho se odborníci neshodnou. A pokud neznáme stoprocentně, kdy která kresba či plastika vznikla, nemůžeme je ani řadit do časové řady. Tím padá jedna logická teorie o vývoji výtvarného umění od zvěrných témat k zobrazování člověka. Kde je totiž jistota, že mrtvý muž z Lascaux a Bílá paní nevznikly v jednom období? A co kouzelníci? A sběrači medu?
Máme přeci radiokarbonovou metodu! Slyším odněkud křik. Ano, máme, a ta v počátcích padesátých let podle uhlíků z kamenných lamp nalezených v Lascaux určila stáří lidské přítomnosti v jeskyni a tím i kreseb na 14 000–16 000 let. Neradujte se ještě, dnešní odhady hovoří i o 10 tis. letech př. n. l. Diference mezi letopočty vzniku děl se nám nějak snižuje, ale je to jen odhad. Slavná zdokonalená metoda radiokarbonová je k nepoužití, protože v Lascaux nejsou už žádné uhlíky. Všechny je spotřeboval tvůrce metody prof. Libby k tomu prvnímu určení.
Tak mě napadá. Právě jsem v domě ze 14. století. Co kdyby se náhle něco stalo, globální katastrofa. Země se zachvívá. Dům se kácí. Celé město se mění v trosky. Někde hoří. Jinde jsou povodně. Lidstvo téměř vymírá… Za deset tisíc let nějaký vědec vyhrabe moje zpráchnivělé kostičky a ještě třeba něco z kovu nebo z umělé hmoty. Opravdu nevím, co by se mohlo dochovat. Onen vědec radiokarbonovou metodou určí stáří kostí a jelikož je našel v domě, tak automaticky tím určuje i stáří domu a i všech věcí, které najde kolem. Nechci být jízlivá, ale vlastním i pazourek. Ne, skutečně nechci nikterak zesměšňovat vědecké metody určování stáří, ale všechno se zdokonaluje a kolikrát se už musely měnit teorie, které byly ve své době pokládány za axiomy, o kterých se nediskutuje. Vraťme se raději k tématu mrtvého muže. I když jsme našli mnoho příkladů, kdy člověk na stěnách zobrazil nějaký děj, nikdy se nejednalo o vyjádření tragické smrti člověka. O tuto jedinečnost tedy připraven zatím není.

Prostě jen malá myšlenka (tabulka velikostí)

Velikosti.

Kdyby výrobci utahovacích očkových klíčů nedbali rozměrů a jeden ke klíči devítce milimetřík přidal a druhý zase několik milimetříků ubral a kdyby se takto chovali i výrobci vodovodních fitinek, to by řemeslníci pořádně nadávali. Čili toto zboží má unifikované rozměry a můžete ho koupit kdekoli a máte jistotu, že „bude sedět“.
To výrobci oděvů se s tím nepářou, od jednoho je vám velikost S a od dalšího velko-krejčího se nenarvete ani do XL… a jak by byl svět jednoduchý, kdyby se i výrobci oděvů drželi deklarovaných velikostních tabulek.

robot na tento den

prostě jen malá myšlenka ( o nevděku)

„I ty Brute?!“ Zaskomíral prý umírající César a padl mrtev. Samozřejmě to zaskomíral v řečtině, protože byl vzdělanec a jen plebs mluvil latinsky.

Tedy, my s jistotou nevíme, jestli skutečně právě dýkami spiklenců proklatý César, ještě měl čas, cokoliv říci a v jaké řeči, natož výčitku svému oblíbenci Brutovi, kterého piplal a nedal na něj dopustit. Pochybuji i o tom, že si přikryl tvář tógou a bez poslední hlášky skonal. Podle všeho zařval překvapením a bolestí, padnul a konec.
Ovšem tato věta se zalíbila Shakespearovi a vešla do obecného podvědomí a je používána v případě, když přítel či protěžovaný chráněnec nějakým způsobem potopí svého ochranitele, přítele, učitele... stala se prostě memem vyjadřujícím sketizmus.

Staročeši k tomu říkávali – Nevděk světem vládne...