pátek 29. listopadu 2013

Pel mel za tento týden


Jistý James Howells prý prohledává skládku na jihu Walesu. Co tam hledá? Své vyhozené milióny. Je to magor, že vyhodil milióny? No, on je v tom nevině, on vyhodil pevný disk s údaji o jeho virtuálních penězích. Vlastnil 7500 bitcoinů – což dělá cca 151 miliónů korun.
Je na tom líp než čeští střadatelé virtu peněz – těm někdo vykradl banku, takže nemají ani tu naději, že pod nějakým sajrajtem ten disk s milióny bude.
Co je to za blbost? Mnoho lidí ví, že to není blbost a virtuální peníze bitcon začaly zasahovat do reálného světa a mohou se za ně nakupovat reálné věci.
Před lety je lidi dostali za poskytnutí procesoru svého počítače pro vědecké výpočty a letos se z entuziastů pro vědu stali milionáři. Tedy pokud je někdo neokradl nebo sami v nerozvážnosti nemetli disk do popelnice.
To jsou věci, co?

Tak kometa ISON prý na nebi nebude – když tak jen její ocas, možná. A asi ani ten ne. Zřejmě se rozpadne či už rozpadla. A prý už definitivně rozpadla.
Ať už to s ní dopadne jakkoli vědci budou mít vždy radost. Z rozpadlé komety možná i větší -neb se prostřednictvím úlomků podívají do hlubin času.

A co politika?
Šláfenberg si prý narazil nějakou mladou kometu, snad prý Janu. O 51 let mladší.
A není to jeho kojná? Starci jsou jako děti a před smrtí je prý kojí vnadné metresy. I na pleny nakonec dojde.
Nebo to je jinak a co by člověk neudělal pro popularitu a zviditelnění se?

V „Pyčíně“ prý bude nedobytný hrad pro multimilionáře, až to tady buchne. Nějaká sekt – baba to tam staví, ale prý už není sekt- baba, jen podnikatelka a ex žena multimiliardáře.
A archu si taky chystá? Ovšem, co když ta stavba je archa? Ptyčinská archa. A naloďovat do ní budou pár bankéřů, pár tunelářů, pár uhlobaronů…

Ceco Berlusconi Babini už má prý skoro všechno, co originál – teď koupil rádio. Jeho kometa vylétá. A Lolitky- striptérky? Budou? Budou? No, kdo ví, do své PR stáje zařadil vyskákanou policejní matraci, tak to vydá za sto Lolitek.

na závěr umění

Kinematics from Nervous System on Vimeo.

středa 27. listopadu 2013

Když na kolo, tak jedině až napadne sníh :) a já tě namažu


Ve vzduchu poletuje něco bílého. Takže asi nyní nastává ta pravá chvíle popovídat si o hi-tech novinkách věnovaných sportovcům na sněhu.

Stačí mít specielní horské kolo a je vám jedno jestli sníh napadne či nikoliv, vy na svém bicyklu můžete šlapat za každého počasí. Ano, skutečně takové universální horské kolo do jakéhokoliv terénu a i na sníh existuje. Vyrábí ho kanadská firma Ktrak Cycle.
Samozřejmě, že pro různé terény je třeba ho různě upravit. Ona úprava znamená rychlou a snadnou výměnu kol. Místo zadního kola se namontuje originální pásový pohon skládající se z velkého kola a několika malých převodových koleček - pojmenovaný KtraK. Díky pásu se horské kolo stává stabilnějším pro jízdu na písku. Jenže pokud s ním chcete jezdit po sněhu a sjíždět i zasněžené svahy hor, musíte ještě vyměnit přední kolo a na vidlici místo něj upevnit speciální lyži. Po této úpravě si - pokud jste zdatní sportovci, můžete vyšlápnout i z velmi strmého zasněženého kopce. A do kopce vezmete kolo na ramena a šlapete jako s lyžemi, není ani o moc těžší.
První kusy oněch pásových zvláštních zadních kol a předních lyží se začnou prodávat během několika dní a budou stát - KtraK 400 dolarů a přední lyže 140 dolarů.
Možná je zajímavé, že součásti KtraK se ručně vyrábí v Britské Kolumbii a v Kanadě se pouze montují, kontrolují a následně se každé kolo testuje. Pokud chcete vědět, jestli tyto zimní doplňky horského kola jdou namontovat na každé kolo - tak pouze na takové, které má podobnou konstrukci jako ty od kanadské firmy.
V Kanadě v zimě na sněhu můžete potkat ještě jedno takové jednostopé vozidlo - v předu lyže, vzadu pásové kolo - jedná se o motocykl Snow Hawk. Rozdíl je v tom, že toto je kompaktní motocykl ne jako horské kolo, které má výměnná letní a zimní kola.

Sjezdové horské zimní kolo - to nezvládne každý, lidi rovněž nepotřebují speciální motorky určené převážně pro horské služby, policii… hodně lidí se, ale opravdu těší na normální lyže a právě pro lyžaře mají vědci krásný dárek - automatizované snížení tření.
Správně navoskovat, je prý úplná alchymie a nikdo z komerčních sportovců nedovolí, aby ten jeho "voskující člověk", tajemství vyzradil konkurenci… jenže člověk je člověk, navíc vosk se samozřejmě stírá a ke konci jízdy už mají lyže jiné jízdní vlastnosti než na začátku a tedy i rychlost. Vše by vyřešily samovoskující se lyže. A takové právě byly vyvinuty ve Velké Británii. Kontinuální voskování neustále zmírňuje tření, lyžař má tedy, na několik hodin, zabezpečenou vysokou rychlost, jako kdyby právě namazal.
Samovoskující se sjezdařské lyže jsou nápadem dvou chemických inženýrů - Petera Styringa z Sheffield University a Alexe Routha z Cambridge University.
Voskování probíhá za jízdy a princip je celkem jednoduchý: K uložení patřičného množství tekutého vosku chemici využili dutý prostor mezi lyžařskými botami a lyžemi. Vosk prochází přes malou trubičku o průměru 250mikronů na vrchní stranu lyží a odsud se spouští dolů. K tomu, aby vosk vytékal se využívá váha lyžaře a systém ventilů zajišťuje, že nevytéká moc rychle, ale přesně, jak je potřeba. Vosk ze zásobníků vystačí na tři hodiny jízdy.
Testy ukázaly, že tyto sjezdařské lyže dovolují dosáhnout vyšších rychlostí, než jsou možné s normálními, hlavně na mírnějších svazích s přírodním sněhem. Méně zrychlují na horských svazích. Podle povrchu a kvality sněhu se může rychlost jízdy zvýšit od 23% až do 48%, což opravdu není zanedbatelné.




The Sound of Science



Hello Darwin my old friend,
I’ve come to read from you again.
You comfort me when I grow weary
of people saying “it’s just a theory”.
Because a theory is a system of abstractions in our finite minds
of laws behind
the things we find
with science.

And on the internet I saw
a billion people maybe more.
People clinging to old illusions,
people jumping to conclusions,
people holding superstitions that are obviously quite absurd,
but never heard
a single word
of science.

How do you think the doctor knows
how a disease like cancer grows?
How did we learn how we might treat it,
how do you think one day we might beat it?
Cause it won't be by taking sugar pills or standing on one leg for hours
while eating flowers,
but through the powers
of science.

If you have answers and you're sure
they're better than what came before,
make your hypothesis and test it,
take the results that you've collected,
and then you write them in a paper and submit it for a peer review.
It's what we do
to check it's true
in science.

And the people stood and prayed.
They said "our faith cannot be swayed".
They have their views and they won't lose them,
they have their truths and they won't prove them.
They'll take the words of their prophets over fossils that were really found
beneath the ground.
They don't like the sound
of science.

úterý 26. listopadu 2013

Neobyčejná zavazadla



Nosíme je, cestují s námi a tváří se tak obyčejně, jenže vůbec nejsou obyčejná.

Batoh, který společně vytvořili Jonathan Granstrom a Joel Feenstra z Michigan Tech, Henry Sodano z Arizona State University a Kevin Farinholt z firmy NanoSonic, je opravdu zajímavý. Jedná se vlastně o přenosnou "výrobnu" elektřiny pro kapesní zařízení jako svítilna, PDA, mobil… či notebook. Jeho jedinečnost je v tom, že je to na první pohled obyčejný batoh - nikde na něm nejsou solární panely, uvnitř se neskrývá nějaký těžký generátor - řešení totiž autoři našli jinde.
Elektrickou energii budou vyrábět popruhy batohu - které jsou z polymeru polyvinylidenu fluoridu (PVDF) - ten má vysokou pevnost v tahu a hlavně piezoelektrické vlastnosti - což znamená, že přeměňuje mechanickou energii na elektrickou.
PVDF je vhodným materiálem na ušití popruhů, je dostatečně pevný, ale i elastický, podle tvůrců batohu se nejvíce podobá nylonu, takže nositele nebude nijak omezovat, dřít a škrtit. Na pohodlnosti popruhů záleží, protože batoh "elektrárnička" je skutečně i zavazadlem, ve kterém bude jeho nositel moci přenášet náklad těžký až 45kg - což je prý typická váha batohu vojáka na pochodu v terénu. Autoři dokonce počítají s touto zátěží a dále s rychlostí chůze 3-5km/h - za těchto podmínek "vyrobí" batoh 45,6 mW - tento výsledek jim vyšel v počítačové simulaci. Je to málo? Ano, je, ale stačí to k zásobování LED svítilny (má spotřebu 38 mW) nebo na udržení mobilu v pohotovostním režimu a navíc, vyrobená elektřina se může ukládat do akumulátorů. Prostě někdy na cestě jsou situace, že lepší něco, nežli nic a technici jistě batůžek ještě zdokonalí a vyřeší i různé problémy.
Jedním, docela zásadním problémem "popruhového generátoru" jsou kontakty spojující piezoelektrické popruhy s akumulátorem či s elektronickými zařízeními. Jelikož je v tomto případě zatížení proměnné a vysoké, obyčejné vodiče tuto zátěž nevydrží. Problém vyřešil nanokompozitní materiál vyráběný pod názvem Metal Rubber, který se může natáhnout až do desetinásobku své délky. Zde je použit ve formě pásků silných 100nanometrů, které tedy bez jakékoliv újmy - ať už se jedná o mechanické poškození nebo ztrátu vodivosti, mohou zabezpečovat spojení popruh - akumulátor.

Jiné hi-tech zavazadlo vymyslel profesor Steve Mann, který v současnosti působí na kanadské universitě v Torontu a je - známý také jako "první kyborg". Technický génius je autorem originálního bezpečnostního kufru. Vytvořit takové zavazadlo ho donutily okolnosti. profesor je spolupracovníkem firmy EXISTech, sídlící v Honkongu, a musí převážet poměrně důvěrné materiály - tak vytvořil pro kurýry zajímavý kufřík. Tento kufřík nechrání svůj vnitřek zvláštními zámky, kódy, ale Mann vystavěl ochranu dokumentů na jiné logice, dalo by se říci na své. Otevřít ho může, kromě zločinců, každý, ale že ho otevřel, je zdokumentováno. Bezpečnost je zajištěna tak, že kufřík se otevírá současným přiložením obou palců na skenery u zámku. Skener sejme otisky a zašle je přes mobilní síť na server firmy, které kufřík patří a odsud jdou do policejního registru otisků prstů. Zaslaná daktyloskopická data toho, kdo chce kufřík otevřít, se porovnají s otisky osob porušujících zákon a pokud s žádným takovým žadatelovy otisky nesouhlasí nebo nejsou na firemním rejstříku nepovolaných osob - kufřík se otevře. Na server se uloží jak otisky, tak přesný čas otevření a videokamera umístěná uvnitř kufru, zašle i obrazovou dokumentaci otevření. Majitel kufříku rovněž může sledovat on-line co se sním děje - server mu přenáší obraz na jeho monitor. Jenže nepravým osobám nezabrání přečíst si, co potřebují a rychle zmizet a co je tedy majiteli platné, že sleduje zloděje na monitoru, ale na druhou stranu, je to velmi zajímavý nápad.

pátek 8. listopadu 2013

Myšlenka na konci dne - o čase



Čas
Nota bene ČAS… takové všední téma. Čas je přeci čas a co o něm vlastně psát. Ovšem je zajímavé jak děje odehrávající se v normálním pozemském čase a historickou kauzalitu chápaly jednotlivé kultury. Toto jejich pojetí historického času, je ovšem ovlivňuje dodneška.

Čas jako úsečku s jasným počátkem a koncem si představuje křesťanská a židovská kultura - svět v jednom bodě najednou vznik, byl stvořen začíná se počítat čas a v jednom bodu najednou zanikne a tím pádem přestane existovat i čas a dějiny.
Začátek a konec světa ovšem nevylučuje sledovat svoji lidskou historii - to jak děje po sobě následují, co který čin následně vyvolá…
Buddhismus čas vnímá jako polopřímku - počátek to je, jednoduše řečeno, Buddha, ale konec, zánik času a světa neexistuje, vše dostává další šance, jedno přechází do druhého… prostě čas je nekonečný. I v této kultuře stojí historikům a kronikářům kauzalita historických dějů za zaznamenání a za spekulování o následné budoucnosti.
Třetím pojetím času a historické posloupnosti je kruh, takové myšlení je vlastní japonské kultuře. Zde historické události jsou chápany jako na sobě nezávislé, odtržené jedna od druhé. Není mezi nimi žádná kauzalita, ale vše spontánně vzniká a odeznívá, jen roční období jsou to, co se neustále a donekonečna opakuje. Jaro, léto, podzim, zima - nekonečný kruh přítomností, který má svůj počátek, ale od bodu vzniku času už se vše točí v kruhu. Co bylo a bude Japonce prý nezajímá - hlavní a pro život důležité je jen "teď". Historii si zaznamenávají jako črty, jednotlivé nenávazné obrazy, které spojuje jen to, že se staly třeba na jaře.
Podle některých historiků se vnímání posloupnosti dějů v čase váže i na způsob písemného zaznamenávání historie nebo mýtů - křesťanství má knihy - v Japonsku jsou to svitky. V knize můžete listovat, vracet se k přečtenému nebo si přečíst některou z následných stránek, ale toto svitky neumožňují, jak čtete z jedné strany se papír odvinuje na druhou a vrátit se je velmi složité - takže jako u svitku čtete právě jen to, co máte viditelné a ne to "narolované", tak i v reálu žijete teď tím, co máte - ne tím, co bylo nebo bude. Možná to tak je, ale na svitky psali své knihy i Řekové a Římané a u nich se nedá hovořit o tom, že by nechápali kauzalitu příčin a následků i v historické a společenské rovině a žili jen pro současnost. Takže se mi tato teorie moc nezdá.
Pravděpodobnější vysvětlení, proč Japonci psali a někdy ještě teď píší a chápou dějinné události jako črty je ono jejich fascinování detaily a okamžikem. Japonská věta začíná detaily a celek je souhrnem detailů a i jejich zahrady, hudba… prostě pro stromy nevidí les, či utopí se v detailu... Jak je velmi chápu a tady je asi odpověď na moji osobní otázku, proč se moje fotky líbí Japoncům.

Jak vidíte i čas, ve smyslu lidských dějin, lze chápat a cítit různě a čas, tedy probíhající vteřiny, minuty, hodiny, tak i ten každému uběhne jinak - víme, že deset minut u zkoušky není deset minut strávených s láskou. V neposlední řadě musíme připomenout, že čas zachycený v kalendáři opět není nic skálopevného – kalendáře jsou různé starořímský, juliánský, gregoriánský, mayský, chaldejský… lunární… konkrétní datum existuje jen pro tu část obyvatelstva, co používá patřičný kalendář.
My víme, že například díky kalendáři byla Ruská Velká říjnová revoluce vlastně v listopadu a Číňani nechápou, proč slavíme Nový rok 1.1.
Takže i tak exaktní veličina, jako čas, se subjektivně jeví pokaždé jinak a to už raději vůbec nemůže člověk myslet na to, co bylo s časem před velkým třeskem.
No, co by bylo, prostě nebyl, čas je jen lidský výmysl, jenže i pes ví, kdy je oběd, a kdy večeře. Hodinky prostě jsou i v našich tělech. A čas - jako doba například existence hvězdy Slunce, nutná k rozpadu radioaktivních prvků, potřebná ke vzklíčení rostlin, tak ta tady taky bude neustále, jen my tu už možná nebudeme. Proč být tak pesimistický. Ve vesmíru je možná život a možná ho tam vyšleme my. Jak to bude? Odpověď dá čas.