Myšlenka na konci dne - o čase

Čas
Nota bene ČAS… takové všední téma. Čas je přeci čas a co o něm vlastně psát. Ovšem je zajímavé jak děje odehrávající se v normálním pozemském čase a historickou kauzalitu chápaly jednotlivé kultury. Toto jejich pojetí historického času, je ovšem ovlivňuje dodneška.

Čas jako úsečku s jasným počátkem a koncem si představuje křesťanská a židovská kultura - svět v jednom bodě najednou vznik, byl stvořen začíná se počítat čas a v jednom bodu najednou zanikne a tím pádem přestane existovat i čas a dějiny.
Začátek a konec světa ovšem nevylučuje sledovat svoji lidskou historii - to jak děje po sobě následují, co který čin následně vyvolá…
Buddhismus čas vnímá jako polopřímku - počátek to je, jednoduše řečeno, Buddha, ale konec, zánik času a světa neexistuje, vše dostává další šance, jedno přechází do druhého… prostě čas je nekonečný. I v této kultuře stojí historikům a kronikářům kauzalita historických dějů za zaznamenání a za spekulování o následné budoucnosti.
Třetím pojetím času a historické posloupnosti je kruh, takové myšlení je vlastní japonské kultuře. Zde historické události jsou chápany jako na sobě nezávislé, odtržené jedna od druhé. Není mezi nimi žádná kauzalita, ale vše spontánně vzniká a odeznívá, jen roční období jsou to, co se neustále a donekonečna opakuje. Jaro, léto, podzim, zima - nekonečný kruh přítomností, který má svůj počátek, ale od bodu vzniku času už se vše točí v kruhu. Co bylo a bude Japonce prý nezajímá - hlavní a pro život důležité je jen "teď". Historii si zaznamenávají jako črty, jednotlivé nenávazné obrazy, které spojuje jen to, že se staly třeba na jaře.
Podle některých historiků se vnímání posloupnosti dějů v čase váže i na způsob písemného zaznamenávání historie nebo mýtů - křesťanství má knihy - v Japonsku jsou to svitky. V knize můžete listovat, vracet se k přečtenému nebo si přečíst některou z následných stránek, ale toto svitky neumožňují, jak čtete z jedné strany se papír odvinuje na druhou a vrátit se je velmi složité - takže jako u svitku čtete právě jen to, co máte viditelné a ne to "narolované", tak i v reálu žijete teď tím, co máte - ne tím, co bylo nebo bude. Možná to tak je, ale na svitky psali své knihy i Řekové a Římané a u nich se nedá hovořit o tom, že by nechápali kauzalitu příčin a následků i v historické a společenské rovině a žili jen pro současnost. Takže se mi tato teorie moc nezdá.
Pravděpodobnější vysvětlení, proč Japonci psali a někdy ještě teď píší a chápou dějinné události jako črty je ono jejich fascinování detaily a okamžikem. Japonská věta začíná detaily a celek je souhrnem detailů a i jejich zahrady, hudba… prostě pro stromy nevidí les, či utopí se v detailu... Jak je velmi chápu a tady je asi odpověď na moji osobní otázku, proč se moje fotky líbí Japoncům.

Jak vidíte i čas, ve smyslu lidských dějin, lze chápat a cítit různě a čas, tedy probíhající vteřiny, minuty, hodiny, tak i ten každému uběhne jinak - víme, že deset minut u zkoušky není deset minut strávených s láskou. V neposlední řadě musíme připomenout, že čas zachycený v kalendáři opět není nic skálopevného – kalendáře jsou různé starořímský, juliánský, gregoriánský, mayský, chaldejský… lunární… konkrétní datum existuje jen pro tu část obyvatelstva, co používá patřičný kalendář.
My víme, že například díky kalendáři byla Ruská Velká říjnová revoluce vlastně v listopadu a Číňani nechápou, proč slavíme Nový rok 1.1.
Takže i tak exaktní veličina, jako čas, se subjektivně jeví pokaždé jinak a to už raději vůbec nemůže člověk myslet na to, co bylo s časem před velkým třeskem.
No, co by bylo, prostě nebyl, čas je jen lidský výmysl, jenže i pes ví, kdy je oběd, a kdy večeře. Hodinky prostě jsou i v našich tělech. A čas - jako doba například existence hvězdy Slunce, nutná k rozpadu radioaktivních prvků, potřebná ke vzklíčení rostlin, tak ta tady taky bude neustále, jen my tu už možná nebudeme. Proč být tak pesimistický. Ve vesmíru je možná život a možná ho tam vyšleme my. Jak to bude? Odpověď dá čas.