pátek 29. března 2013

Zvyky spojené s vítáním jara a s vejci



Zajímavý a velice ojedinělý obřad spojený s ptačími vejci se odehrával až do 19. století na Velikonočním ostrově. Každoročně zde byl volen “ptačí muž – tangata manu”. Nebyla to volba v pravém slova smyslu, jednalo se spíše o šťastnou náhodu. Posuďte sami.
S příchodem jara přilétají na Velikonoční ostrov a okolní skalnaté ostrůvečky tažní ptáci, nejhojněji je zastoupena černá mořská vlaštovka manutara. Když vládce z rodu Hotu Matuy, nepochybně veden svojí zkušeností, vytušil, že se blíží den příletu ptáků, dal znamení k zahájení obřadu volby ptačího muže. Po tomto znamení vyplouvali bojovníci na ostrůvek Motu Nui. Zde se posadili do jeskyň a čekali na přílet mořských vlaštovek, které byly považovány za vyslance boha Makemake.
Nejdříve na ostrůvek plavali náčelníci osobně, ale zřejmě nebyl plavecký sport koníčkem náčelníků, a tak přišli na geniální myšlenku, posílat na ostrůvek za sebe náhradníka. Ten musel plavat, čekat a hlavně snažit se jako první získat vajíčko mořské vlaštovky. Vajíčko – to byl ten hlas, který zvolil ptačího muže. Kdo z čekajících ho našel první, doplaval zpátky a donesl ho do kultovního místa Orongo, zajistil tím pro svého náčelníka roční vládu nad celým ostrovem. Tento náčelník si musel nechat oholit vlasy i obočí, ale vůbec to nebyla nějaká velká oběť, protože celý rok byl v něm uctíván hlavní bůh a ochránce many, která zaručovala pravidelný průběh přírodních dějů.
Každý nový ptačí muž byl zaznamenán do seznamu, který uměl zpaměti asi každý ostrovan. Dochoval se soupis s 86 jmény, ale pravděpodobně nebude úplný. Na skalách v Orongu bylo roku 1915 napočítáno 111 vyobrazení ptačích mužů. Pokud tedy, co obrázek to konkrétní náčelník, tak lze předpokládat, že jich bylo přes sto. Z tohoto by se dalo vypočítat, kdy byl rituál na ostrově zaveden. Bohužel či bohudík na historii nelze jít s prostou aritmetikou. Třeba jich bylo něco přes sto, ale co když každý byl ptačím mužem zvolen několikrát? Prostě, kdy se konaly tyto volby poprvé, nevíme, je nám známo pouze datum zániku. Což v historii není ničím zvláštním, ba naopak. Poslední ptačí muž zemřel v roce 1862.
Ale podle archeologických nálezů z osady Orongo, které potvrzují její několiksetleté lidské osídlení a dále podle prvořadosti obřadu volby v životě ostrovanů, lze usuzovat na větší stáří, než by bylo tak 111 let. Co mohlo ostrovany inspirovat k tomuto opravdu ojedinělému rituálu? Kde hledat stopy? V osadě Orongo nebo po celém Velikonočním ostrově… po Tichomoří… po světě?
Okřídlené úsloví praví “už staří Řekové…” – ano, podívejme se, co na jaře, nějaký ten pátek před naším letopočtem, dělali Řekové. Samozřejmě vítali jaro. Zpívali koledy. Některé se dokonce zachovaly dodneška. Snad nejhezčí je “Vlaštovčí koleda” z ostrova Rhodu. Zpívali ji tam na jaře chlapci a vítali v ní přílet vlaštovky, jako předzvěst jara a krásných časů! Vedoucí zpěvák nesl v ruce vymodelovanou vlaštovku a byl oblečen tak, aby se jí sám co nejvíce podobal – bílé bříško, záda černá. Není to zvláštní náhoda? Démokritos prý řekl: “když ti na hlavu spadne želva, podívej se nahoru, určitě na nebi bude orel…”
Osobně rovněž na čiré náhodné náhody nevěřím. Každé proč má své logické proto. “Život je složitej” a natož historie. Ale jen tak z “luftu” opravdu nevznikne nic, ani pohádka, natož obřad. Pro srovnání se schválně podívejme na naše slovanské “vaječné rituály”.

Dejte vejce…
Vajíčko bylo u nejstarších Slovanů symbolem plodivé nadpřirozené síly a magie. Vajíčky, která byla zdobena, se obdarovávali zemřelí. Červeně zbarvené vajíčko se dávalo jako projev úcty pro domácího ducha. Ten se těšil velké vážnosti, Slované věřili, že každé obydlí má svého hospodáříčka, který když je patřičně obdarováván přináší do domu štěstí a klid. Proto mu dávali cenné dary – červená vejce.
Barvení a malování vajíček má tedy u nás dlouholetou tradici žijící ve velikonočních kraslicích. Obarvení mělo umocňovat jejich plodivou sílu a zdobení různými symboly, zajišťovat ochranu a štěstí pro obdarovaného. Starodávné vzory metliček, žebříčku, obilního klasu, sluníček a samozřejmě vlaštovek každoročně znovu a znovu ožívají. Jak vidíte, vlaštovka patřila k jaru i u Slovanů. Ona podle všeho i ta velikonoční mrskačka, při které má přejít síla z vrbových proutků do vyplácené dívky, není nic originálního, ale po svém upravený starší řecký obřad.
V Řecku se každoročně konaly slavnosti na počest Fauna. Očišťovali se při nich pastýři a jejich stáda. Kněží po slavnostech bičovali řemínky z obětního kozla každého, s kým se potkali, ale zejména ženy, které takto nejen očišťovali, ale mrskání jim mělo zaručit štěstí a plodivou sílu. O tom, že Řekové svým učením ovlivnili celou Evropu a jejich mýty přejali i Slované, se snad nehodlá nikdo přít. Pro toto tvrzení je myslím dost důkazů i v slovanské lidové slovesnosti, mnoho pohádek v sobě odráží řeckou mytologii. Třeba ono známé Popelčino přebírání luštěnin za pomocí mravenečků se objevuje v řecké báji o Erótovi a krásné Psýché. A motivy z této báje se objevují i v mnoha dalších notoricky známých pohádkách (Kráska a zvíře, O bílém hadu…).
Jedna roztomilá vajíčková pověra se zachovala v podvědomí lidí až do dnešní doby. To musíte mít vajíčko od černé slípky, vložíte si ho pod levou paži a sednete si za pec. Nesmíte se devět dní česat, mýt, stříhat si nehty, mluvit a určitě ještě něco, no a když toto všechno přesně dodržíte, vylíhne se vám z vejce plivník. Malá zázračná bytost, která vám může leccos splnit. Řekněte sami, takový čarovný plivníček, to už stojí za tu námahu. Ale najděte v činžáku pec. Takže asi z toho nic nebude. Vajíčko, byť od černé slepice, je prostě nejlepší ve vaječném koňaku. Po jeho požití, třeba s peprmintkou (tento koktejl je mezi lidem známý pod názvem Afghánský chrchel), možná nějaký ten plivník vznikne a ani nemusí vyskakovat ze skořápky.
V mýtech vajíčko v sobě podivuhodného skrývá až až. Tak třeba podle jedné báje Inků seslalo Slunce na Zemi zlaté, stříbrné a měděné vajíčko obřích rozměrů. Z prvního vyšli urození muži, z druhého urozené ženy a ze třetího lid obého pohlaví.
Prostě vejce je vejce, ale bylo první?

středa 27. března 2013

Mě se chce něco říct – staroby



Dívám se na fotku jedné starší dámy a na druhou fotku a na třetí fotku.
Oči, ústa a nos – vše je na těch obrázcích skoro stejné. A úsměv? Taky stejný! Ovšem jsou to tři různé ženy z různých míst na světě.
„A co je na tom zvláštního?“ Jistě si říkáte. Nic, jenže ty dámy si v mládí nebyly až tak podobné, ony si nebyly podobné vůbec. To zařídil až zázrak plastické chirurgie. Buďto mají jednoho chirurga nebo prostě je tohle ideál krásy všech plastických chirurgů anebo časté úpravy xichtu vedou k jedné podobě.
Na fotkách vypadají prostě supr, skvostně, jakoby požívaly elixír mládí na litry. Jenže když náhoda tomu chce a podaří se vám nějakou tuto krasavu spatřit z malé blízkosti, moc dobře vidíte, že komu není shůry dáno vypadat mladě i po všemožném omlazení vypadá pouze jak vyskákaná stará radost.
Abych byla genderově vyvážená, musím dodat, že chlap vymetající plastické chirurgy a salóny krásy je ještě něco hrůznějšího než osmihlavé tele s padesáti nožkama.
Ta falešnost mě docela odpuzuje a je mi sympatická zpěvačka Desireless. Podívejte se na její aktuální klipy, že je vlastně mladá asi ani nemusím dodávat.



její známý hit už opravdu dost starý :)


pátek 22. března 2013

Na beton



Šedá, nevzhledná masa hmoty - tuto klasickou asociaci u někoho vyvolá vyslovení slova beton. Díky tomu, že je to nejrozšířenější stavivo, je pokládán za něco tak obyčejného, že si nezaslouží nějakou pozornost. Beton, co na něm může být?

Studenti Chris Glaister, Afshin Mehin a Tomas Rosen z Royal College of Art v Londýně ho vidí jako barevný, regulovatelně měnící se a krásný stavební prvek. Jejich "Chronos Chromos Concrete" totiž takový je. Stavby z něj už nemusí působit monoliticky těžkopádně, protože jakkoli veliké plochy mohou měnit barvu a to najednou nebo vytvářet na svém povrchu barevné obrazce, čísla - tím pádem i jdoucí hodiny nebo i funkční teploměr. K oné změně barev je nutné dodat, že se během pěti sekund na bílou mění zatím jen černá, šedá a červená, ale podle tvůrců vícebarevná změna je ve vývoji.
Jak tato barevná změna probíhá? Jako u všech nových technologií, tvůrci přesný postup do světa neroztrubují. Pouze se ví, že je založena na teplotní změně, určitě speciálního betonu, vyvolané do něj zalitými vlákny vedoucími teplo. Ohřev určitých částí materiálu, které představují jednotlivé pixely, je řízen počítačem. Takže jakkoli velký betonový monolit se může změnit v obrovský monitor nebo si můžete v obývacím pokoji instalovat do zdi věčné hodiny.
Před zhruba rokem kolegové těchto tří studentů - William Crawford a Peter Brewin vyrobili cementovou celtu (Concrete Canvas), ze které je možné vytvořit stan pro oběti přírodních katastrof nebo vojáky o rozloze 16m².
Tato zvláštní celta v sobě sjednocuje jednoduchost transportu a stavby stanu a pevnost a trvanlivost montovaných domků, což je v případě humanitárních akcí velmi důležité.
Balíček celtoviny váží 230kg a cementem je impregnována normální pevná látka. Po dopravě na místo určení se do balíčku napustí předepsané množství vody a začne se nafukovat. Z vnější strany má celtovina totiž ještě jednu igelitovou vrstvu, která se právě napouští vzduchem. Vytvoří se tak kostra stano-domečku, která je vlastně spíše podpěrným lešením celtoviny, dokud cement v ní nevytvrdne, což trvá cca 12 hodin. Pak se igelit odstraní a obydlí je hotové.

Pokud se vám tento stavební materiál přeci jen ještě zdá fádní, tak snad změníte názor po tom, co se dozvíte, že na universitě v Michiganu vymysleli pružný beton, který je o 40% lehčí a 500krát odolnější proti prasklinám než obyčejný. Také je lacinější.
Co je příčinou oné ohebnosti jinak tak lámavého materiálu? Tajemství je ve směsi - kromě cementu, písku a vody jsou do ní zamíchána mikroskopická vlákna. Vláknitá struktura je výsledkem technologie "zdokonalené cementové směsi"- Engineered Cement Composites (ECC), která zpevňuje beton, zabezpečuje mu právě onu ohebnost a chrání ho proti lámavosti a křehkosti.
ECC není novou metodou, vyvíjí se už deset let, ovšem podle slov jejího hlavního tvůrce profesora Victora Li za těch deset let předběhla už všechny analogické technologie. V Japonsku, Koreji, Švýcarsku a Austrálii se již zcela běžně používá ve stavebnictví.

Již je váš pohled na beton jako "obyčejný" materiál jiný? Ne? Představte si, že domky půjdou tisknout na Contour Crafting Machine, která pracuje na principu “inkjet”a je dílem profesora Behrokha Khoshnevise z University of Southern California. Zatím existuje jen její malý prototyp, ale vše jde nadějnou cestou.
Postup práce bude takovýto - do počítače se zadají plány domu a na místě stavby se smontuje tiskárna. Samotný tisk má probíhat následovně - z trysky vycházející beton je ihned zarovnáván hladítkem, a aby se stěny nebortily, místo bednění se tisknou současně vnitřní a vnější "skořápka" stěny a mezi ně se vstřikuje izolační materiál. Domek bude hotový za několik dní.


http://www.youtube.com/watch?v=7ty2KHBUNKk

Ženy by opravdu měly milovat počítače



V IT se v současnosti pohybuje velice mnoho žen , ovšem výjimečných ženských osobností je zde velmi málo. Jednou z těch, o kterých stojí za to psát, je i kontroverzní Anita Borg.

Fakta:
Anita Borg Naffz se narodila 17.ledna 1949 v Chicagu a zemřela 6.dubna 2003 v Sonomě v Kalifornii na rakovinu mozku.
Vystudovala informatiku na Washingtonské universitě a v roce 1981 na New Yorské universitě obdržela titul "doktor počítačových věd".
Z universitního prostředí odchází do malé firmy Auragen Systems Corporation a později do firmy Nixdorf. Zabývá se programováním operačních systémů.
V roce 1986 přichází do Digital Equipment Corporation (DEC) - zde pracovala na vytvoření metod testování mikroprocesorů.
Poslední firmou, kde pracovala, byla Xerox, sem přešla v prosinci 1997.
Je známá jako zakladatelka několika organizací, prosazujících zájmy žen ve světě počítačů - jedná se hlavně o výhradně ženský mailing list Systers (Systems + Sisters), kde v podmínkách členství, je že nesmíte být muž - založený byl v 1987, a dále The Institute for Women and Technology, který založila v roce 1997 a stala se jeho prezidentkou.
V roce 1994 zorganizovala první z konferencí o ženách v IT - Grace Hopper Celebration of Women in Computing.

Ženská věda?
V šedesátých letech si Anita nasadila kulaté brýle Lennonky, oblékla odrané džíny a skoro doslova se prý vrhla na studium nejnovějších technologií. University otevíraly nové obory a i katedry a jedničkou se stala informatika. Na katedru informatiky Washingtonské university se přihlásila, snad tehdy jako jediná žena. V té době patřila k těm málo dámám zajímajících se o IT. Proč z počátku nebyl mezi ženami o tento obor zájem se mnozí odborníci dodnes přou - snad prý to bylo způsobeno hardwarem - čili velkými sálovými počítači a určitými obavami z tohoto prostředí i ze spolupracovníků. Udivené pohledy a jízlivé poznámky ze strany kolegů zpočátku udivily i Anitu, ale neodradily. Studium dokončila a zařadila se mezi uznávané odborníky. Ovšem zároveň se stala feministkou a její, ve faktech zde již zmiňované, projekty jsou poměrně kontroverzní, protože - copak skutečně existuje něco jako ženská a mužská věda? Věda je jedna, k čemu tedy organizace určené výhradně ženám ve vědě? A její představa, aby si zvlášť bádaly ženské a mužské vědecké týmy je šílená.
I jeden z jejích posledních feministických projektů je rovněž velmi diskutabilní - jedná se o 50/50 - chtěla, aby v roce 2020 ženy zabraly polovičku všech počítačových technologických pracovních pozic. Co když, ale prostě nebude tolik nadaných žen? Tuto otázku si zřejmě nepoložila.
Snahy někoho někam téměř direktivně zařadit jsou hloupost. Pravdou je, že počítače skutečně mohou změnit a mění budoucnost nejen lidstva, ale i všem ženám. Stroj je stroj, je mu jedno, kdo se kolem něj “točí”, a tak se kolem počítačů vytvořilo prostředí, kde jsou ženy brány jako skuteční rovnoprávní pracovní partneři neb zde je jedno, kdo jsi, ale zaleží jen na tom, co umíš a některé nadané ženy toho využily. Možnost pracovat s počítači je vázaná jen na schopnosti, ne pohlaví - z tohoto důvodu by ženy měly milovat počítač a snažit se pracovat v IT... ale je samozřejmé, že ne každá má na to programovat nebo vyvíjet nové konstrukční architektury PC, ale na to nemá samozřejmě ani každý muž.

pátek 8. března 2013

Proč slavím den žen


8. březen MDŽ, za totáče u nás tento svátek žen zásluhou komunistů zprofanoval, po listopadu 1989 se tudíž přestal slavit a nahradil ho svátek matek.
Mnohé jiné svátky by se nemusely slavit, ale tento si ignorování nezaslouží a svátek matek ho nemůže nahradit, je o něčem jiném.
MDŽ - je víc než jen den žen, je to symbol a připomenutí si, že ať už jsme mužem nebo ženou, jsme každý nejprve člověk a jako člověk jsou pohlaví rovnoprávná - ne rovná si, to je samozřejmě hloupost.
8. Března si zároveň uctíváme památku žen, které se nezařadily do davu a nenechaly se zastrašit a své přesvědčení mnohdy trpěly i umíraly. Nejedná se jen o bojovnice za ženská práva, ale i vědkyně, umělkyně. Prostě vyšlapaly nám tu cestu, že jsme teď, kde jsme a jim se o tom jen snilo.
V neposlední řadě oslava MDŽ je vyjádření podpory těm ženám, které opravdu nemají vůbec žádná práva a jsou pokládány za něco podřadného.
Prostě MDŽ je den mezinárodní solidarity žen všech zemí. Takto ho chápe vzdělaný svět a takto ho chápu a slavím i já ač se osobně vůbec necítím být utiskovaná, ale solidarizuji s jinými a jsem ženská.
Pro osvěžení, možná v hloubce mozku zapadlých, informací:

Koho to napadlo?
V roce 1907 na prvním sjezdu socialistek ve Stuttgartu vystoupila rakouská delegátka s myšlenkou, že by se ženy měly v určitý den v roce veřejně scházet a žádat volební právo.

Kdy poprvé ženy hromadně demonstrovaly za svá práva?
Tradice začala poslední únorovou neděli v roce 1908 ve Spojených státech, kdy ženy zorganizovaly první Den žen a demonstrovaly za svá hlasovací, politická a ekonomická práva.

Proč 8. března?
Datum 8. března bylo vybráno na památku ženských nepokojů proti válce a bídě v roce 1917 v Petrohradě, které posléze přerostly v únorovou revoluci a abdikaci cara. Prozatímní vláda, která poté nastoupila, zaručila ženám volební právo.

Kdy se ženy poprvé sešly 8.3.?
Poprvé tento den demonstrovaly ženy v roce 1914 proti zbrojení, chystané válce, za propagaci mírových myšlenek, požadovaly přístup žen do veřejného a kulturního života, a žádaly občanskou a politickou rovnoprávnost.

pátek 1. března 2013

Klikni mi

„Ta fotka se ti líbí?“ ptám se muže, který právě klikl svůj hlas nějaké příšerné fotce z rodinného alba.
„Nelíbí.“
„Tak proč jí dáváš hlas?“
„Požádala mě o to známá.“

Myslím si, že pro všechny Internetové soutěže hledající nej dívku, nej psa, nej dítě, nej skladbu… prostě cokoli nej, by bylo takové jednodušší vyhlásit soutěž o to: kdo získá víc lidí, kteří mu dají svůj hlas. O kvalitě hodnoceného totiž nic jiného nerozhoduje.
Možná by bylo ještě lepší dát čísla hodnocených dívek, dětí, psů, skladeb… do virtuálního bubnu a prostě vítěze vylosovat.


nebo nechat o vítěze soutěžit roboty...