sobota 21. prosince 2013

Myšlenka o jedný slavný celebritě.


Úsměv Mony Lisy, tolik jsem se o něm a o ní samotné napřemýšlela a napsala článků i povídku. Vždyť to je smutný úsměv osamění. Ovšem vítězný úsměv, kdy už člověk si své osamění uvědomuje, je s ním smířený a užívá si ho.

Těžko kdy objasníme úsměv Mony Lisy - kolik inkoustu a tuže vyteklo při jeho popisu a úvahách - proč se právě tak usmívá. Kolik lidských mozků přemýšlelo o této slavné podobizně. A kolik počítačů se snažilo najít tu jednu jedinou správnou odpověď na dotaz: Cože její úsměv znamená?
Jedni říkají, že když ji Leonardo namaloval, tak se takto neusmívala, ale jak dřevěná topolová deska stárla a olejové barvy na ní sesychaly, vytvořil se jako následek "práce materiálu" její poněkud ironický úšklebek. Jiná skupina vědců a jejich počítač nám nabízí další z možných variant - Mona Lisa se právě takto usmívá, protože se nám vysmívá, je to totiž autoportrét samotného Leonarda a ne žena. Výpočet chybu vylučuje - speciální program srovnal jeho známé podobizny s Lisou a ten závěr mu vyšel. Vzhledem k tomu jaký Leonardo byl, je to možné. Záhada, ironie, sarkasmus, to by se mu mohlo podobat. Navíc jeho spodobnění se jako ženy, by také nemuselo být, vzhledem k jeho sexuální orientaci, náhodné. Také fakt, že tento obraz všude vozil s sebou, by mohl napovídat, že na něm namaloval "ženu v sobě". Proč ne?

Jenže další skupina badatelů křičí, že ten kouzelný úsměv ji na rtech Leonardo vykouzlil svoji zvláštní malířskou technikou sfumato - jedná se o způsob šerosvitné malby. Tvary jsou obklopeny měkkým světelným kouřovým oparem a ztrácejí na ostrosti. Optické hodnoty sfumata a jeho technické provedení pomocí systému lazur objevil právě da Vinci.
Umělec roky a roky, jemným tenkým štětečkem vrstvil barvu - milimetrový tah vedle tahu, vrstva na vrstvu a výsledek je ta zvláštní fotografická jemnost a tajemnost mladé dámy. A to je pravda. Díky této technice Leonardovy obrazy mají v sobě něco neuchopitelného - neurčité kontury představují pro diváka nepostižitelný vjem a pocit tajemna.

Co je tedy správné vyluštění tajemství krásky na obraze? Co je pravda? Mnoho amatérských badatelů a vědců se bude do krve přít, že nic ze zde napsaného není správným řešením jejího úsměvu, a že jen jejich řešení je správné. Kdo ví… a kdy máte v historii jistotu pravdy? Lákal by Leonardův obraz tolik zvědavců, kdyby neměl tajemství?
Chceme nakonec znát pravdu? V tomto případě na ní vlastně vůbec nezáleží - je krásná a tajemná, je to Mona Lisa s tak smutným úsměvem a hrdým pohledem. Tahle dáma by nikomu neřekla příčinu své vnitřní bolesti - své tajemství. Někdy je lepší víc raděj nevědět, tajemství lidí bývají zrádná a některá je opravdu lepší ani netušit.

A co když se prostě ta dáma takto doopravdy usmívala? Navíc, takto tajemně se na Leonardových obrazech neusmívá jen ona, ale třeba i Jan Křtitel. Takže?


Mona Lisa

Je žena?
možná…
co my víme…

možná je obraz obrazu
o ženě v sobě
co muži mají
možná je kousek důkazu

neděle 15. prosince 2013

Napsal jsem jméno tvé z atomů aneb Don Eigler



V roce 1959 se 29.prosince v prostorách Caltechu sešla American Physical Society. Všichni čekali na večer, ne z důvodu oslavy, ale kvůli Richardu Feynmanovi - ano, toto datum je oním kultovním dnem nanotechnologií - zde Feynman pronesl ono, že tam dole je ještě hodně místa… přednáška byla určitě, jako ostatně všechny jeho vystoupení, zážitek a navíc tady ukázal, jaký asi bude svět a nemýlil se - například jeho tvrzení, že v podstatě bude fyzik schopen syntetizovat jakoukoliv chemickou látku, kterou mu chemik napíše. "Dejte mu pokyny a fyzik látku syntetizuje. Jak? Položí atomy tam, kam říká chemik, a takto danou látku vyrobíte…" se stalo pravdou.
Don Eigler a Erhard Schweizer v roce1989 jako první na světě pomocí skenovacího tunelového mikroskopu (scanning tunneling microscope, STM) ukázali vytvoření struktury na nanoúrovni - seřadili 35 samostatných atomů xenonu do názvu firmy, kde pracovali - čili napsali atomy "IBM". Tento první experiment manipulace s atomy trval 22 hodin, v současnosti takovýto proces zabere jen několik minut.

Fakta
Dr. Don Eigler v roce 1975 zakončil bakalářskou zkouškou z fyziky svá studia na University of California v San Diegu. V roce 1984 zde pak získal doktorát z fyziky. Doktorandské studium absolvoval v Technical Staff at AT&T Bell Laboratories.
V roce 1986 se stává "součástí" IBM, kterou je dodnes. V současnosti pracuje ve výzkumném centru IBM - Almaden Research Center v San Jose, California. Jeho oborem je oblast fyziky povrchů a hlavně nanotechnologie. Řídí skupinu specialistů a cílem jejich výzkumů a experimentů je co nejvíce rozšířit základní znalosti o fyzice atomových struktur - souvisí to s poznáním základů "nanosvěta" a jejich následného konkrétního použití ve výrobě počítačů - čili také zkoumají, jak by bylo možné použít nanostruktury k vytváření komponentů PC.
Eigler je braný jako guru nanotechnologií takže je samozřejmé, že jeho pomyslná vitrínka ocenění je naplněná k prasknutí - proto si řekneme jen o třech:
V roce 1993 obdržel titul IBM Fellow - což je největší vědecké firemní ocenění.
V roce 1995 získal Dannie Heineman Prize - je to specielní cena Gettingenské akademie věd Německa,která se dává jednou za dva roky, za významné výsledky v oblasti přírodních věd.
A v roce 1999 Nanoscience Prize.

Souvislosti
O tom, jak se může zdánlivé "hraní" si s atomy stát zajímavým vědeckým objevem souvislostí mezi nanosvětem a realitou svědčí i další Eiglerův pokus. Položil atomy kobaltu na měděný povrch tak, aby vytvořili uzavřenou elipsu. Potom, co do jedné poloviny ještě položil jeden atom kobaltu, tak v té druhé, kde bylo o atom méně se objevil signál analogický tomu, jakoby i v ní byla přítomna nějaká další atomová částice.
Jelikož v této části elipsy skutečně nebyla žádná částice navíc, i když skenovací mikroskop ji hlásil, vypadal tento jev jako opravdu zvláštní věc. Eigler toto vše vysvětlil pomocí efektu šepotu, který je znám velmi dlouhou dobu. Znamená to, že i velmi tichý šepot v speciálně vytvořeném prostoru může být slyšet na druhé vzdálené straně od hovořících, ale v jejich blízkosti bude nesrozumitelný. Tohoto efektu využívali stavitelé divadel - která mají eliptický tvar a tento efekt nastal i v nanaoelipse - atom navíc byl "slyšet" na opačné straně než byl vložen.


Menší už to nebude ať už se to jmenuje jakkoli

Eigler k výrazu nanotechnologie má výhrady - v rozhovoru pro časopis Expert řekl: "Termín nanotechnologie se narodil ve vědecko-populární literatuře, je ho nutné spíše brát jako marketingový výraz a lákadlo na investory a také na zvýšení zájmu široké veřejnosti. Mnozí hovoří o tom, že se jedná o novou vědeckou disciplínu. Mě se takový přístup nelíbí. V principu výzkum jakýchkoliv supermalých struktur, rozměry kterých jsou menší něž 100 nanometrů, je možné přiřadit k nanotechnologiím. Například chemie už dávno pracuje na molekulární úrovni - takže to by tedy podle této logiky znamenalo, že se jedná o nanotechnologii? Proto mě se líbí více definice, že to čím se dnes zabýváme je svázáno s novou úrovní řízení procesů v mikrosvětě."

Mobil s lidskou tváří


O polidštění a přenos emocí pomocí mobilu se snažil už v roce 2002 ve svých nekomerčních projektech "sociálních mobilů" Crispin Jones a Graham Pullin s dalšími kolegy z firmy IDEO. Neuspěli a přitom to bylo tak roztomilé. Posuďte sami:
Sociální mobil funguje následovně - například "SoMo1 - elektrošok" opravdu rozdává rány -když volající zvýší hlas, naslouchající je svým přístrojem udeřen slabým elektrickým výbojem - čím vyšší hlas, tím větší rána. "SoMo4 -klepající" - zase znamená, že vyťukáte číslo a následně začnete klepat na jeho spodní stranu, čím je váš hovor naléhavější tím důrazněji klepete.
Volaného na to, aby přijal hovor neupozorní nějaké vyzvánění, nýbrž onen váš klepot. Bezesporu zajímavé, vtipné a originální, ověnčené cenami, ale tudy cesta k "zlidštění" mobilů jak už víme nepovede. Kudy? Nikudy. Člověk je tvor společenský, doufám a věřím, sám pozná, že osobní kontakt nenahradí nic a technicky dokonalé a chladné přístroje jsou tu pro něj - jeho otroci - ne naopak.

IDEO mělo víc "sociálních mobilů". Na trhu se neujal ani jediný. Ono mezi námi, to jsou spíš hračky než přístroj na dovolání se někam.





rozhovor s Grahamem Pullinem

IDEO



čtvrtek 12. prosince 2013

prostě jen malá myšlenka (o devalvaci slov)


Diskuzáky a hlavně Facebook zprofanoval a asi i znehodnotil slovo „přítel“. Každý, koho tam máte, je váš „přítel“ ačkoliv jste toho člověka třeba v životě neviděli, nevíte, jak se opravdu jmenuje a zřejmě jste mu ukradení.
A tak se prostě s tímto slovem nešetří a ani s kamarády.
V tramvaji jsem seděla za mladým párem a nešlo nevyslechnout hovor:

„To je můj kamarád,“ říká mladý muž a ukazuje na tabletu na ikonku.
„A kdy jsi ho naposledy viděl?“ Ptá se jeho přítelkyně.
„Muž přemýšlí, „tak před čtyřmi roky?“
„A píšete si nebo voláte?“
„Ne.“
„Máš ho na Facebooku nebo jinde?“
„Ne, on tam není. Myslím.“
„Nevíš to?“
„Já nevím, jak se jmenuje.“
„Tak nevíš ani jak se jmenuje, nevídáte se, nepíšete si, ale je to tvůj kamarád?“ Diví se žena.
„Ano, je to můj dobrý kamarád. Já to prostě nemám nastavený tak jako ty se svými kamarády.“

V tom případě mám tisíe a tisíce kamarádů,pomyslela jsem si a musela jsem se tomu pousmát. Ten mladý muž žije možná v krásném světě... anebo ne?

středa 11. prosince 2013

prostě jen malá myšlenka (o dárcích)


Není dárek jako dárek. Ne, nechci přemýšlet nad jejich peněžní či citovou hodnotou. Nechci rozebírat slovo zvané komercionalizace. Jen jsem koukala na reklamy a nějak si nemůžu pomoct, ale jsem zděšená. Ono dát nějakému muži jako dárek lék na prostatu či stařešinům rodu léky na zlepšení myšlení i s bačkorama – tak to se mi nějak příčí. Je možné, že příští rok už budou ve vánočním balení třeba léky na inkontinenci moči pro starší dámy i s dospěláckejma plenama…To bude radosti pod stromečkem!
Ne, děkuji, pilulky na cokoliv dárek prostě nejsou, ať už jsou zdraví sebevíc prospěšné.
To už jsou opravdu lepší ty obligátní ponožky anebo nic.

úterý 10. prosince 2013

prostě jen malá myšlenka (o násilí a focení)


Jedna otázka týkající se umění, vkusu a umělecké rezonance doby, by měla být aspoň "nakousnutá". Týká se fotografií smrti, násilí, zoufalství… čili není jen o vkusu, ale i etice.
Na jedné výstavě mě zaujaly tři fotografie stařenky plačící nad zemřelým stařečkem. Zřejmě to byl její manžel. Oblečení stařenky, postel, kde ležel mrtvý, vše bylo jako vystřižené z doby Viktora Huga - tito dva lidé snad skutečně patřili k chudině z jeho Bídníků, jen invalidní hole z našeho století, opřené o postel, vyvracely onen dojem.
Fotka "zhmotnila" smutek, ne zoufalství a beznaděj, jen smutek. Jenže ten smutek v stařenčině tváři byl tak silný, že divák, když se víc na fotku zadíval, ho mohl prožívat s ní.
Ty fotky neustále vidím a přemýšlím, jestli je umělecky morální fotografovat zoufalství, smutek lidí, kteří právě o někoho přišli. Fotit neštěstí, smrt... Jestli je správné jezdit do válek a fotit vyhřezlá střeva, utrhané ruce, zmučené lidi, vojáky na tancích, popravy.

Někdo řekne, že je to život a lidi musí vidět úplně vše. Další dodá, že slavná fotografie vietnamského děvčátka Phan Thi Kim Phuc běžícího nahého po cestě z napadené vesnice, protože bylo zasaženo napalmem a šaty si strhalo (nebo snad shořely), Američana Nicka Uta, která získala Pulitzerovu cenu, uspíšila konec války USA proti Vietnamu.
Když ji lidi uviděli, vyšli do ulic v mnohem větším počtu - celý svět začal protestovat. Nebýt tedy této fotky, nebyly by takové protesty. Někdo jiný může namítnout, že tento argument pro válečné fotky není tak jednoznačný. USA válku už měly prohranou a musely by ji ukončit tak jako tak, možná, že by ale skutečně trvala o nějaký ten měsíc déle a ta fotka jim vlastně pomohla se ctí odtáhnout domů.

Cíle fotografie potažmo i filmu nejsou jenom umělecké, ale i dokumentovat život - to je ona rezonance s dobou - a toto poslání je v určitých případech nadřazené i nad uměleckostí a morálností focení či filmování určitého tématu. Je opravdu těžké vyjádřit se, jestli je správné, lidské, umělecké, morální, užitečné, vkusné, zaznamenávat utrpení jakékoliv živé bytosti a války. Nezhrubne člověk neustálým pohledem na reálný děs? Nezevšední mu masmédii každý den k snídani, obědu, večeři prezentovaná smrt a krev? Nevede bulvarizace medií k posunu lidí ke špatnému vkusu ve smyslu i jejich chování se mezi sebou? Nezačne vznikat pouze umělecký brak plný násilných scén, který bude pokládaný za opravdové umění? Musíme být optimisty - vždyť násilí se táhne lidskými dějinami a agrese a touha po krvi opravdu není vůbec nic nového a člověk se navzdory tomu kultivuje a vznikají nadčasová umělecká díla. Přeci i před staletími byly všechny bitvy a válečná vítězství zaznamenávány - tenkrát do kamene a drahých kovů a my po tisíciletích můžeme číst jak se třeba holedbal vládce novoasyrské říše Aššurnasirpal II. (883 -859 př.n.l.):
"Dal jsem postavit proti bráně města vzbouřenců věž, všem vůdcům vzpoury jsem dal stáhnout kůži a tou potáhnul trámoví věže. Jiné jsem zazdil do věže, další dal na věži nabodnout na kůl, jiné okolo věže..."
Egypťané vytesali do kamene na paměť faraóna Amenhotepa III. tato slova: "Statečně zabíjel a uřezával paže. Bylo zajato třicet tisíc mužů."
Navzdory tomu v uměleckých dílnách vznikaly předměty plné harmonie obsahující cit a svým způsobem dodnes kultivující člověka.

A onen fotograf, co zachytil hlady umírající dítě na cestě za milodarem jídla a fotil a fotil a nepomohl mu, si trest stanovil sám. Hodil si mašli. Měl nějakou čest v těle.

pondělí 9. prosince 2013

prostě jen malá myšlenka (o bláznovství)

Volala mi dávná kamarádka. Ozvala se po dost dlouhé době, tak mě to překvapilo.
„Ahoj, jsi v pořádku?“ Ptá se.
„Jsem,“ udivil mě její trochu vyděšený hlas.
„To je dobře! Jsem se strašně lekla, volala mi dcera, že spadl obraz od bláznivé Jitky. Tak ti hned volám, jestli se ti něco nestalo.“
Chvíli jsem mlčela a pak se pokusila o bodrý bláznivý smích, abych dostála svému jménu. Možná se mě to i trochu dotklo. Není jediná, od koho slyším slovo bláznivá. Jste jiní, tak co s vámi? Šup do škatulky blázen.
Když se zamyslím, ono to nakonec není tak špatné být blázen. Můžete si říkat, co chcete, přeci jen blázni smí mluvit pravdu. Tak jo, beru to!
Je dobré být šaškem - můžete beztrestně říkat,co chcete. Špatné je být něčím kašpárkem.


taky blázni...

Shelved from Media Design School on Vimeo.



prostě jen malá myšlenka (o trpaslíkovi)



Výtvarné umění - nonverbální komunikace lidstva, ale zároveň živý jazyk bohatý na slova. Obrazy, kresby, sochy, instalace, performace... všechno to jsou výrazové prostředky jediného univerzálního jazyka a je jedno, ve které historické epoše vznikají. Jen, jako ostatně každý živý jazyk, prochází normálním vývojem - technická forma výrazu a materiál se mění. Zobrazované pocity, tužby, lásky, zůstávají. Ovšem je samozřejmé, že v jednotlivých částech světa vznikaly různé niance, dalo by se říci nářečí. Nejvíce jsou odlišnosti v symbolech. U nás je černá barva smutek v Číně je to bílá.

Jako v každém mezilidském dorozumívání, vznikají i ve výtvarném jazyce šumy. Když se do Japonska dostaly portrétní obrazy Japonci se domnívali, že to jsou zobrazeni lidé postižení morem. Neznali totiž evropskou konvenci o znázorňování stínů tmavou barvou. To vše se může stát, ale nic to nemění na faktu, že každý musí na výtvarné dílo nějakým způsobem reagovat. I averze, nechápání, kroucení hlavou, pobouření - vše je pocit. A tak často slýchaná věta, "Já tomu nerozumím." je chybně postavená. Měla by znít, "Já sám neovládám výtvarné techniky, neumím to, nemám talent." To by bylo pravdivé a není se zač stydět, nemusí každý umět vyjadřovat se v této ruční řeči, ale ona nějaký pocit vyvolá u každého. Ať už libý, či nelibý, to podle osobnosti. V tomto by měla být benevolence, když se vám líbí Braque, líbí se vám, a když trpaslík nebo méďa Béďa je to zase vaše věc, prostě máte rádi tento zemitější dialekt, oslovuje vás.

Doklad o lidské potřebě výtvarného umění je snad už sama jeho existence od pravěku. Nejstarším dochovaným výtvarným projevem člověka bude asi pískovec opracovaný broušením do podoby lidské hlavičky (je i možné, že se jedná o zvířecí hlavu nelze to jednoznačně určit). Jeho stáří se odhaduje na 250 000 let a byl nalezen v severozápadních Čechách na Písečném vrchu u Bečova.

neděle 8. prosince 2013

Pel mel na tento týden


Bývalá mediální mrdka a nyní poslanec Martin Komárek nám jasně ukázal, jak si představuje slovo „makat“ a práce. Vzal svou krasavu a zmizel na víno do teplých krajů. Co na tom, že se v jeho práci právě projednává státní rozpočet. Musím souhlasit s capo di tutti capi Kalouskem, že mozkovna Komárka, by stejně nepojala, oč ve sněmovně běží.
No holobrádek Bělobrádek, ten se vykašlal rovnou na jednání o vládě a jupí za velkou louži. Zřejmě ho tam čeká něco důležitého černoprdelnického.

To student designu Markus Kayser vymyslel solární 3D tiskárnu na písek. Je tedy logické, že musí do teplých krajů. Vydal se tisknout na Saharu, ale tam mu bylo až moc teplo, ale nakonec tiskárna se neroztavila a vše zvládla a on tiskl a tiskl.



Není týden, aby se nějaký starý politický kozel v potu tváře a kroutíce se nepochlubil svou novou láskou. Tento týden je to kancléř Mynář. Ty velký lásky slečen k sexy peněženkám jsou tak krásné. Zatlačme slzu a přejme jim to.

Premiér Rusnok měl staženej zadek, že by musel jet na funus jedné uměle vytvořené ikony. Nechce se mu do vedra Afriky.
Mediální mrdky se jeho volování vesele chytly a už se to na nás valí ze všech stran.

V nějaké politické debatě v TV John označil Langera za Mrázkovo Íčko… tak nevím, co tím myslel, je to něco mezi teplými bratry?

A do toho všeho tady pofukoval Xaver. A to nebyl žádný teploučký vánek

Na závěr umění:




sobota 7. prosince 2013

Vtiskni svou pečeť



Nežli byl vynalezen papír, balily se pergameny do svitků, kterými se protahovala šňůrka, která se dole k listině pečetila. Pokud jste se chtěli dozvědět, co je na pergamenu napsáno, tak jste museli pečeť odstranit. Tím pádem jste dali najevo, že jste porušili listovní tajemství a adresát hned věděl, která bije - ledaže by si dotyčný zvědavec - intrikán nějak opatřil pečeť pisatele. Ovšem pečetě si každý střežil, mnohem líp než my dnes své e-mailové schránky. Takže takto fikaně a přitom jednoduše bylo znemožněno nahlédnout do listin osobám nepovolaným.

Z čehopak byla pečeť? Neťukejte si na čelo, že jako jsem poněkud mimo a z čeho jiného že by jako mohla být, než z pečetního vosku. Omyl!
Nejskvostnější, nejdražší, nejhonosnější a ne pro každého a každou listinu byla pečeť zlatá. Bývala opravdu jen na velmi důležitých listinách královských a diplomatických, tzv. bulách.

Stříbrného pečetidla užíval císař Ludvík Pobožný, turečtí sultánové a velmistr řádu maltézského.

Olovem pečetil papež, cařihradský patriarcha, benátský dóže a někteří němečtí císařové.

Pečetní vosk a pečetní lak vyráběli nejdříve Portugalci. Ti se to naučili (nebo jim nápad ukradli?) od výrobců a zřejmě i vynálezců ve Východní Indii.

Velikosti pečetí byly různé, od malého penízku až k velikosti polévkového talíře.

Pečeť Bedřicha III: měla v průměru 17 centimetrů.

Za starých dob záleželo i na váze pečeti. Tak z pečeti řeckého krále Jindřicha III. Byl později ulit zlatý kalich, a bula Kristiána V. dánského vážila 70 dkg ryzího zlata.

Později byly pečeti už jen z velmi tenkého zlatého plechu, který se připevněnil na desku z laciného kovu.

Rovněž počet pečetí rozhodoval - třeba stížnostní bula měst českých koncilu kostnickému měla 250 pečetí.

Barva pečetí se řídila zvláštními nařízeními. Jen císařové a králové pečetili červeně, kláštery a města zeleně.

Takovou právní zvláštností je, že mnohá města si udržovala staletí svá privilegia jen proto, že pečlivě střežila příslušné listiny s pečetěmi.


A kdo neviděl, tak doporučuju film Sedmá pečeť:-)


pátek 6. prosince 2013

prostě jen malá myšlenka (o samotě)



Na Malostranském náměstí v Praze roste strom. Všude jen domy, dlažba a u okraje parkoviště najednou stojí javor. Zasadili ho do otvoru, potom co vytrhali dlaždice a on si ve své díře spokojeně roste. Netuší, že až vyroste hodně moc vysoko, tak ho pokácejí. Zatím je to malý javor, nic neví o pile a nic neví o lese. Roste si tu sám a sám.

Samota, co s ní? Ten strom tam stojí prostě sám. Tečka. A jak je člověku samotnému ve světě?
Na pustém ostrově, kde má dost jídla i pití a není nijak ohrožován na životě, může člověk vyvržený mořem, přežít. Pomalu po letech samoty prý ztrácí schopnost mluvy a začíná se u něj dostavovat šílenství. Takže, když pro takového trosečníka připluje loď po třiceti letech, najde na ostrově nesrozumitelně žvatlající trosku. Kniha o Robinsonovi Crusoe tedy pěkně lže.
To takoví poustevníci a třeba buddhističtí mniši, kteří odešli do samoty zcela dobrovolně za účelem meditace, prý se i po mnoha letech samoty vracejí - pokud se vracejí, mezi lidi jako zcela normální. Jenže, co je to být v jejich případě normální? Zřejmě jim, ale mozek pracuje, protože aspoň najdou cestu, kudy se mají vrátit a vědí i kam.
Asi to bude v tom, jestli si člověk zvolí samotu dobrovolně nebo je do ní vržen. A to vržení nemusí být způsobeno jen mořskými vlnami a důvodem ztroskotání.
Vlastně, když člověk zůstane mezi lidmi úplně sám, rovněž ztroskotal a vyhlíží záchranou loď - ovšem je otázkou jestli záchranou loď ze své zlé vůle nenavede na útesy nebo nebude její zlotřilou posádkou vržen zpátky do moře. Prostě samotu si člověk volí většinou sám, ale ne osamění…

čtvrtek 5. prosince 2013

prostě jen malá myšlenka (o slávě)


Televize mají své programy, které lezou do domů až ložnic slavných lidí. Ukazují je, jak jedí, jak se baví, jak sportují, s kým souloží… Redaktoři tyto celebrity zpovídají, kladou jim dotazy typu: jaké to je být slavný a jestli se jim to líbí a jestli je to neobtěžuje. Slavní lidé - mladé ženy, staří páni, mladí páni a staré ženy se culí do kamer a odpovídají, jak je fakt super, být slavný člověk, jak si nikdy neplatí panáky a jak je to skutečně neobtěžuje,  …tedy někdy ano, ale většinou ne, protože jsou slavní a pro slávu se musí něco obětovat… oni to vědí a obětují se.
 Je to všechno moc hezké, ti lidi jsou uvolnění, jsou in,  k tomu v rukou drží většinou šampusky, zářivě se chichotají,  redaktorky o nich pořád hovoří a vyzdvihují, jak jsou slavní... Tím pádem se v  TV domnívají, že každý ony slavné zná, protože nikde se v titulcích neobjeví jejich jméno a člověk se jen diví, co je to slavných lidí, o kterých neměl tušení.
 Ono to je vlastně geniální tah všemožných agentů a managerů když, dejme tomu přímo na zakázku, z nicky mají  najednou  udělat slavného člověka. Stačí k tomu dotyčnou či dotyčného prostě v takovýchto pořadech (či tisku) prezentovat jako slavnou - slavného, no a pokud se to opakuje pravidelně, třeba každý týden, pak se začne věřit, že je to přeci "TEN SLAVNÝ ČLOVĚK". Jen si nikdo nemůže vzpomenout proč.
 Jak prosté! Jak geniální! Jak univerzálně použitelné! Z voher se udělají slovem "krásná" krásky, z krásek se udělají slovem - třeba "tlustá" vohery, z děvek se udělají cnostné paní, z hlupáků Einsteini...

Jak se z Mikuláše stal dítkomil


Blíží se Vánoce a všude se Santa Klausuje, ovšem málo se ví, že tento legrační stařík vytvořený v roce 1931 ilustrátorem Haddonem Sundblomem pro vánoční reklamní akci Coca-Coly, nemá jen mýtický základ, ale i reálný. Tou reálií je osoba jménem Mikuláš nebo také Nikolaj, Nicholas.
Tento Nikolaj nebyl mučedník ani nic nenapsal, prostě nijak nevynikal, byl to obyčejný biskup, který se narodil kolem roku 245 v Turecku, kde celý život žil (v Myře) a zemřel 6. prosince 334. Jen jeden skutek učinil, zachránil tři byzantinské úředníky od trestu smrti, tito lidé totiž byli křivě nařčeni z hrdelního zločinu. Jak známe svět a církevníky, záchrana úředníků asi nebyla nezištná.
Po čase vznikla kolem tohohle preláta pověst, že chodil nocí a obdarovával nuzné a zoufalé - tu vhodil zlatý penízek do škrpálu, nechaného před dveřmi, tu na okno položil nějakou dobrotu.
Ovšem pověst o světci - ochránci dětí, měla začátek až v roce 960. V tomto roce budoucí biskup Reginald složil veleúspěšné hudební dílo o biskupovi Mikulášovi, který teď už byl svatý.
A jak konkrétně se Mikuláš stal tím dobrotivým nositelem dárečků pro děcka? Lehce, Reginald slovo "innocentes" nevinní (jednalo se o již zmiňované tři úředníky) nahradil slovem "pueri" děti a hodný stařík pro děti byl na světě, a na jeho počest začaly děti dostávat od rodičů dárky.
Tolik k pověsti, jenže při pohledu na vánoční figurky Mikulášů u nás a Santa Klausů jinde mnoho lidí napadne:" Jak vypadal onen prapůvodní Mikuláš?"
Díky vědě a počítačům, už to řadu let víme víme, ale nebyla to jednoduchá záležitost a trvala roky a roky.
V roce 1953 v kostele, kde byl Mikuláš pohřben, probíhala rekonstrukce. Při ní byly jeho ostatky vyjmuty. Když už byly venku, Vatikán dovolil anatomu Luigi Martinovi z university Bari (Universit degli Studi di Bari) tyto ostatky prozkoumat.
Martino svoji práci provedl dobře, ostatky a hlavně lebku řádně proměřil a zrentgenoval. Právě tato jeho měření a snímky za půl století použila pro svoji práci antropoložka Caroline Wilkinson a její kolegové z University of Manchester, Unit of Art in Medicine. Snímky a rozměry zadali do počítače a pomocí chytrých modelovacích programů, vytvořili 3D Mikulášovu podobenku.
Lebka byla stvořena pomocí "virtuální hlíny" - tato hlína se chová jako opravdová a pomocí speciálního zařízení, které dává tvůrci pocit "cítit" hmotu se přímo na monitoru modeluje tvar.
Účes a vousy Mikuláš získal v další fázi projektu. Vědci zanalyzovali zobrazování prelátů v té době a podle toho mu stvořili vlas a vous. Krátká bradka i sestřih vlasů, žádná vlající kštice a vous.
Portrét děduly Mikuláše vykoukl z monitoru nejdříve na vědce už v roce 2004.
Díváme se na poněkud násilnicky vyhlížejícího starého muže se zlomeným nosem. Tohle, že je předchůdce Santa Klause? Ano, shoda modelu s tváří kdysi žijícího biskupa, je podle vědců sedmdesátiprocentní.
Podle Caroline Wilkinson "spolustvořitelky" Mikulášovy podobizny onen zlomený nos mu přidává charisma a jeho tvář je velmi mužná. Co člověk, to názor na krásu. Jen, i ze vzhledu je jasné, že tento pán dárečky do botek nedával.


úterý 3. prosince 2013

Smrady, vůně a řízení auta - jak to souvisí?


Psům je prý jedno jestli cítí vůni nebo smrad, vše je pro ně pouhá čichová informace - tvrdí odborná literatura. No nevím, zdá se mi, že i pes velice rozlišuje, co mu voní - třeba syrečky nebo smrdí.
Člověk má ve vůních či smradech celkem jasno, i když výjimky se vždy najdou. Na základě touhy po pěkných čichových vjemech prosperují voňavkářské firmy i výrobci osvěžovačů vzduchu pro domácnosti, kanceláře, automobily.
Zřejmě každý řidič zná ony voňavé stromečky, které se věší na vnitřní zrcátko. Jak je krásné synteticky provoněné auto - astmatik to jistě ocení. Tyto vůně nemusí být nebezpečné jen pro lidi s dýchacími problémy, ony mohou "pěkně zavařit" každému člověku.
Některé vůně jsou vážným faktorem, který přispívá k autonehodě. Není to můj výmysl, ale závěr výzkumu specialistů firmy RAC Foundation.
Sue Nicholson z RAC Foundation se věnuje výzkumu nakolik informace postupující z nosních receptorů do mozku, ovlivňuje činnost řidičů - nakolik je mozek zaměstnán čichovým vjemem.
A nač tedy odborníci přišli?
Heřmánková vůně, jasmínová, levandulová příliš oslabují další vnímaní řidiče - ten se věnuje registraci vůně a tím vznikne zvýšené nebezpečí havárie. Negativní vůní pro řidiče je také čerstvě posekaná tráva nebo těžké dámské voňavky - ty v mozku vyvolávají spíše erotické představy, než by řidiče donutily zkoncentrovat se na jízdu.
Je celá řada různých zápachů, které uvnitř automobilu mohou řidičům ještě znásobovat jejich stres za volantem, díky tomu ještě více překračují rychlost, a tak mohou přivodit neštěstí.
Na rozdíl od špatných vůní existují podle výzkumníků i ty dobré, které naopak pomáhají řidičům zkoncentrovat se na jízdu a pohotověji reagovat na krizové situace na silnici.
Vůně s dobrým vlivem na zlepšení vnímání při řízení jsou citron a káva, mořský vzduch a také "vůně" úplně nového auta.
Při starších výzkumech vlivu vůní na koncentraci člověka se ještě přišlo na to, že kladný vliv má vůně skořice. Osvěžovač vzduchu vydávající vůni máty perné sice podle vědců nezlepšuje koncentraci, ale má pro bezpečnou jízdu také dobrou vlastnost - vůně máty totiž uklidňuje a otupuje agresivitu.
Tak nevím, třeba když cítím kávu, už, už jsem nervózní, abych si ji také dala a nevím, jestli když člověka honí mlsná, zlepší se jeho vnímání a tím i řízení auta…
Jen jedno vím jistě, osvěžovače vzduchu mi šíleně smrdí, ale přírodní potpourri laská moje čichové receptory a taková pečená husička…

prostě jen malá myšlenka (o polévce)


Dívám se na reklamu – rozesmátý kuchař tam nakupuje u rozesmátého prodejce.
Kuchař se hlavně zajímá, jestli je maso a zelenina čerstvé a od místních farmářů. Prodejce se dušuje, že je vše stoprocentně místní a čerstvé.
Kuchař pak zajde do své kuchyně a vytvoří bujón nebo pytlíkovou polívku. Kteréžto produkty vám reklama nutí.
To je, ale hovadina. Zrovna jako máslový margarín či margarín s chutí másla.
Jako proč kupovat hnusný margarín, když si člověk může koupit zdravější máslo. Proč kupovat hnusný bujón či polívku z pytlíku, když si sám může koupit na trhu to čerstvé maso a zeleninu a uvařit si mnohdy i lacinější a vždy chuťově lepší polívku.