miniatury - on je dva

Procházím centrum Prahy. Je zima a vítr fučí. Jela jsem nakoupit nějaké dárky a nakoupila. Mise tedy splněna a utíkám na tramvaj.
Kouknu, jestli mohu přejít vozovku a tu vidím na protějším chodníku jít kamaráda. „Ahoj, Ivane!!“ radostně hlaholím na celou ulici a výskot doprovázím i máváním rukou.
Kamarád nic. Přijdu až k němu. „Ivane?“ nejistě ho oslovuji.
Muž se podívá kolem sebe a na mě, „Já nejsem ani Ivan ani Vágner,“ pronese, dalo by se říci lakonicky.
Znejistěla jsem. Stojím tam a koukám, myslím, že mi opravdu i poklesla čelist, „Co blbneš, Ivane?“
Dotyčný se rozesmál, „nezlobte se, já opravdu nejsem váš kamarád, já mu jsem jen podobný.“
„Aha,“ hlesnu a čekám co se z toho vyvine.
„Vidím, že mi nevěříte, ale asi jsem tomu pánovi podobný, protože už jste asi třetí co mne tady na tomto místě, kdykoli přijedu do Prahy, oslovuje jako jeho. Ovšem ostatní na mě volali pane Vágnere.“
Na důkaz mi ukazuje občanku.
Rozesměju se. „No jo on tady pracoval.“ Ukazuji na budovu před kterou stojíme. Tím jsem neznámému vyřešila záhadu, proč zrovna na tom místě na něj lidi volají jménem mého kamaráda.