Je to hodně let. Má kamarádka si někde přečetla, že snad v Domě
techniků testují IQ. Teď je to běžné a hodně lidí si už testy udělalo, ale
tenkrát to byla tady v našem rybníce novinka.
„Může se nám to v životě hodit,“ pronesla a já kývla.
Našla jsem v novinách informaci, kde se to koná a onen patřičný
den jsme obě vyrazily.
V tramvaji si Zuzana nervózně pohupovala kabelkou. „Víš,
Jitko, tak mě napadlo, co když by ten test nějak nedopadl. Může nám to uškodit.
Byly bychom obě za idiotky.“
„Tak tam nejdeme? Jenže já jsem zvědavá.“
„Jasně že jdeme, jen si dáme jiný jména.“
„No a kam nám na falešný jména pošlou pak výsledky.“ Ťukla jsem
se do čela.
„hmmm,“ zamyslela se, „ Hele, jako kontaktní adresu dáme
adresu tvojí mámy.“
„Tak dobře.“ Nevím, proč jsem souhlasila, že by taky strach
a nechuť být když tak za idiota?
Šťastně jsme se dostaly na místo testování. Obě dvě dostaly
testy. Vyplnily a skoro současně odevzdaly.
Když jsme přísedícímu testujícímu Fikáčkovi hlásily svá narychlo
vymyšlená jména, podíval se na nás pohledem, že je mu jasné, kdo jsme – dvě kreténky
a jistě by si vsadil na pouhý dvoučíselný výsledek našeho IQ. No zaplatily jsme
si a náš zákazník, náš pán. Takže uctivě mlčel.
Mámu jsem pak večer informovala, že přijde pošta na dvě cizí
jména, ale není to nikdo cizí jsme to Zuzana a já. Nechápavě se na mě podívala
a zamumlala si něco neuctivého o intelektu nás obou. Jasně jsem slyšela slovo
debil.
Nějakou dobu se nic nedělo a pak přišla psaní. „Už to
přišlo! Přijď, ať to otevřeme!“ volala jsem kámošce. Dorazila plná očekávání.
Vzala si obálku. „Nějak na to nemám nervy, otevři ji ty.“
Mlčky jsem ji dala zase tu svoji a obě jsme dychtivě rvaly papír.
Podívala jsem se na Zuzaniny výsledky. “Tedy, supr, ty jooo
maximum!“
„Fakt!“ začala se smát.
„A co já?“
„Tedy to je náhoda! Máš jako já!“
Máma nás pozorovala a usmívala se.
Zuzana se dívá na lejstro ve své ruce a na pozvánku do klubu
zvaného Mensa. Praští se těmi papíry do hlavy a zoufale vykřikne,“ tedy Jituno,
my jsme idiotky, zaplatily jsme za něco, co je nám k ničemu. Copak se
můžeme chlubit třeba při pracovním pohovoru tímhle papírem, když tam nejsou naše
jména?!“
„A je vám IQ na prd,“ vesele zahlaholila má matka. „A k tomu
teď jste opravdu za idioty,“ rýpla si.
Nu je to let, byla jsem tak mladá… vzala jsem si z toho
ponaučení, a i když mi to přineslo nepříjemnosti, všude vystupuju svým jménem,
svým xichtem.
Žádné komentáře:
Okomentovat