Jsem roztržitá a tím pádem mám dar na vytváření trapasů a to takových,
kdy se zastaví čas a zírá na vás i ta dlažební kostka pod vašima nohama.
Včera se mi jeden povedený trapas připomněl.
Šla jsem na akci časáku, se kterým jsem tehdá spolupracovala.
Všude plno, jen u jednoho stolu volné tři židle. Seděl tam jen kolega z jiného
časáku, co jsem ho znala. Přisedla jsem si.
„Ahoj.“
„Ahoj“ Padlo mezi námi. A ticho. Kolega seděl, čučel do
půllitru.
Chvíli jsem taky
čučela do svého půllitru a pak mi to ticho přišlo neúnosný. Co hřejivého,
přátelského říct? Čím s mlčícím začít konverzaci. Znám jeho, znám i jeho
ženu. Byla jsem mu na svatbě.
„A jak se má Kačenka?“ Bodře zahlaholím na celý bar.
Zvedl hlavu od piva. Ty jeho oči! „Ráno se sbalila a odešla,“
sykl.
A tak jsme se oba dál dívali do piva, než mě vysvobodil jiný
kolega.
vztahy jsou holt divný
Žádné komentáře:
Okomentovat