neděle 23. března 2014

Když zákaz otevře člověku cestu




Neznám básníka, který by i programoval, zato programátoři, kteří i píší básně existují - důkazem je A.P.Eršov.

Fakta
Andrej Petrovič Eršov se narodil 19. dubna 1931 v Moskvě a zemřel po těžké nemoci 8. prosince 1988 v Moskvě.
Patřil k nejvýznamnějším ruským - tehdy ještě sovětským, programátorům a matematikům. Zaváděl zde teoretické a systémové programování a programovací jazyky a založil Sibiřskou školu informatiky. Byl průkopníkem ruské korpusová lingvistiky a díky jeho iniciativě byl založen ruský národní korpus.
Inicioval a řídil tyto projekty - tvorbu jazyků ALPHA, ALPHA -6 a překladače z nich a jazyku Rapira, dále prvního sovětského systému sdílejícího čas AIST-0, elektronického systému nakladatelské činnosti RUBIN a MRAMOR. V osmdesátých letech navrhl vytvořit otevřený, rozvíjející se jazyk "Lexikon".
Jednou z prvních monografii na světě o automatizaci programování byla jeho kniha "Programování programů pro elektronický výpočetní stroj BESM".
Byl profesorem na Novosibiřské universitě.
Napsal 200 odborných knih a článků, jeho další literární ať už odborná nebo umělecká činnost - psal básně a překládal básně R. Kiplinga a dalších anglických básníků, obsahuje další stovky prací.

Když strana rozhodla
Od roku 1943 žil s rodiči na Sibiři v městečku Kemerovo, v roce 1949 zde odmaturoval a přihlásil se na fyzikálně-technickou fakultu Moskevské university. Jeho přáním bylo stát se fyzikem. V té době člověk mínil, strana měnila. Studia na této fakultě mu nebylo umožněna, ale byl převeden na mechanicko- matematickou fakultu na katedru numerické matematiky. Zde na kurzech A.A. Ljapunova se začal zabývat programováním. Ještě studoval, když v roce 1953 byl přijat na Institut přesné mechaniky a výpočetní techniky - kde se tvořil jeden z prvních sovětských kolektivů programátorů.
V roce 1954 ukončil Lomonosovu universitu v Moskvě - bylo to v sovětských podmínkách poprvé, co on i jeho kolegové opouštěli školu se specializací - programátor. Do roku 1957 byl aspirantem u A.A. Ljapunova opět na Moskevské universitě. V roce 1958 zakončil disertační práci, ve které se věnuje pojmu příkazového algoritmu. Kybernetika, programování - to vše ještě v tehdejším Sovětském svazu nemělo u některých matematiků důvěru a z tohoto důvodu Eršov svoji disertační práci obhájil až v roce 1962. Doktorskou disertační práci na téma Metody tvorby překladačů obhájil v roce 1968, v roce1970 se stává členem korespondentem Akademie věd SSSR a v roce1984 akademikem.
Jeho práce o teoretickém a systémovém programování měly mezinárodní ohlas - v roce 1965 se stal členem Americké asociace výpočetní techniky - Association for Computing Machinery (АСМ) a v roce 1974 čestným členem Britské společnosti výpočetní techniky.
Velmi aktivně pracoval v organizaci International Federation on Information Processing (IFIP), byl zde v řadě pracovních výborů a skupin IFIP, spolupořádal či přednášel na řadě jejich konferencí. V roce 1980 byl za tuto svoji aktivnost odměněn vyznamenáním "Silver Core".
Jako vědec byl i redaktorem či členem redakčních rad v řadě časopisů, a to jak Sovětských - Kybernetika, Programování…, tak zahraničních - Acta Informatica, Information Processing Letters, Theoretical Computer Science…
Se svými přednáškami vystupoval v řadě organizací v Evropě, USA a Japonsku.
K tomu všemu se v roce 1987, rok před svojí smrtí, stal předsedou Rady pro kybernetiku, která koordinovala všechny domácí vědecké výzkumy v informatice a programování.
Při tomto pracovním nasazení je neuvěřitelné, že ještě překládal z angličtiny básně a sám je, jak bylo řečeno, psal. Zřejmě to pro něj znamenalo relaxaci jako i hra na kytaru a zpěv.

Počítej se životními zákony, ale buď také vždy připraven na výjimky - prohlásil R. Kipling oblíbený spisovatel a básník A.P.Eršova. Tento citát se k Eršovi docela hodí - kdo ví, jak by se odvíjel jeho život, kdyby vystudoval fyziku? Proslavil by se také tak jako programátor? To asi ne. Je to paradox, ale v jeho případě onen zákaz jít studovat fyziku mu nezničil budoucnost, naopak - on totiž byl připraven na výjimky, možná i na tu nejkrutější, že zemře již v 57 letech.

sobota 22. března 2014

Hudba z katod




Na jeviště přichází Lev, stoupne si ke skřínce se dvěma anténami a nad ní se zdá, že naznačuje zvláštní hru na neviditelny nástroj. Jenže on nic nepředstírá. Sálem se skutečně nesou podivné jakoby odněkud z vesmíru vyslané tóny.
Jsou věci, které vypadají tajemně, za jejich tajemností je ona tolikrát vzpomínaná obligátní neznalost přírodních zákonů a principu fungování těchto podivných přístrojů. Jedním z takových je právě hudební nástroj termenvox (theremin) - praotec všech současných elektronických nástrojů.

Fakta
Vynálezce, fyzik, muzikant Lev Sergejevič Termen se narodil 28.08.1896 v Petrohradu a zemřel 03.11.1993 v Moskvě. Sám o své dlouhověkosti žertoval - poukazuje na to, že když se jeho příjmení napíše pozpátku ne mret - znamená to, neumírá.
V roce 1914 vstoupil na Petrohradskou universitu. Zde se zapsal na dvě fakulty najednou - fyzikální a astronomickou a k tomu studoval violoncello na místní konzervatoři. Pak si ještě doplnil vzdělání na vojensko-inženýrském učilišti.
Termen sestrojil několik elektronických hudebních nástrojů, kromě prvního na světě termenvoxu -thereminu (1919-20) i Light theremin (1923), violoncello Fingerboard theremin (1930), rytmikon (1932), terpsiton (1932) a harmonium (1930-60). K jeho vynálezům patří systém bezpečnostní signalizace, který je základem i té současné, instalované ve velmi drahých autech. Také vymyslel, unikátní systém odposlouchávání "Buran" čili bouře a v roce 1926 v prostorách ministerstva obrany předvedl "dalekovidění"- první televizi. Na ulici instaloval kameru, obrazovku 1,5 x1,5m dal do kabinetu a na ní bylo vidět lidi chodící venku. Jeho diplomová práce na toto téma nesla název "Přístroj pro předávání obrazu na dálku." Pro další rozvoj této televize nebylo technické ani materiální zázemí, takže mu vlastně prvenství vzali jiní.
Věnoval se systémům rozpoznávání řeči, identifikaci hlasu v kriminalistice, vojenské hydroakustice a i vzhledem ke svému jménu ho fascinovala i taková oblast, jakou je technologie zmrazení a znovuoživení člověka.
V roce 1927 odjíždí prezentovat theremin na konferenci fyziků do Frankfurtu nad Mohanem. Po jeho velkém úspěchu následovalo, turné po Evropě a v roce 1928 odjíždí do USA. Roku 1938 se vrací do Ruska, kde žil a pracoval na svých nástrojích až do své smrti.
"To je prostě génius, který může vše." ocenil Lva Termena Robet Moog, tvůrce prvního syntezátoru.

Termenův hlas
Po revoluci v roce 1920 začal pracovat v Fyzikálně - technologickém institutu u slavného akademika A.F. Ioffeho - a právě zde vznikl onen první elektronický (katodový) nástroj termenvox, který poprvé představil 20. listopadu 1920 na Petrohradské polytechnice.
Jak Termen přišel na nápad sestrojit takovýto pitoreskní instrument? Byl to vlastně vedlejší produkt z jeho hlavní práce - a to ze zabezpečovacího signalizačního systému - obojí funguje na stejném principu. Když narušitel vešel do elektrického pole, aktivoval se zvukový signál - takže Termena napadlo využít hotový vynález i jinak, umělecky - hraje se na elektrické pole - přesněji na elektrický obvod, který prochází vzduchem a tělem.
Tímto nástrojem nadchl, dá se říci celý svět, dokonce i doma Lenina, ten si ho vybral jako propagaci svého programu elektrofikace.
Zvuk thereminu doprovodil řadu filmů - prvním byl asi Spellbound (1945) Alfreda Hitchcocka, potom v roce 1951 sci-fi film Den kdy se zastavila země (The Day the Earth Stood Still) od Roberta Wise a v dalších. Jeho zvuk ovšem není jen do hororů, byl použit i ve filmu pro děti Alenka v říši divů.
A o Termenovi a jeho "hlasu" americký režisér Steven Martin natočil dokument "Elektronická odysea Lva Termena." Jeho uvedení do kin se však už Lev Sergejevič nedožil.

Dalo by se hodně psát o jeho životě v tehdejším Rusku i o nešťastných láskách - první žena ho v Americe opustila s fašistou, druhá láska volila bohatého advokáta a nevyšlo mu ani manželství s mulatkou Lavínií - tehdejší společnosti v USA ani v Rusku nebylo přijato a jelikož se vrátil domů, byl tak od své lásky i natrvalo odloučen, ji za nim nikdy nepustili. Termen byl v roce1939 odsouzen na 8let do lágru za vraždu, kterou nikdy nespáchal… nic ho nezlomilo, až když se v roce 1993 vrátil z turné po Evropě do Moskevského bytu, a ten našel vykradený a všechny věci v něm rozbité, to ho zřejmě tak ranilo, že za několik měsíců umírá.



pátek 21. března 2014

Květina a filantrop



Na světě je mnoho otázek "proč?" a na hodně z nich neznáme odpověď. Důvod, proč se co jak jmenuje, ale většinou víme. Například firma Adobe má název podle řeky Adobe Creek, která tekla za domem jejího zakladatele Johna Warnocka. Canon je vlastně buddhistický bůžek milosrdenství Kwanon, ovšem proti tomu, že by se firma měla jmenovat po bohu, velmi protestovaly náboženské organizace, a tak vznikl nebožský Canon. Dále třeba Intel - je to zkratka slov INTegrated Electronics a rovněž se původně měl jmenovat jinak. Bob Noyce a Gordon Moore, chtěli mít Moore Noyce - jenže tak se už jmenovala hotelová síť… a konečně proč se Lotus jmenuje po kytce? To je jednoduché zakladatel Mitch Kapor se zabýval meditací a prostě svoji firmu nenazval po květině, ale po jógové meditační poloze lotosový květ.

Fakta
Mitchell David Kapor se narodil v roce 1950 v Brooklynu v New Yorku. Obecní školu vychodil rovněž v New Yorku - konkrétně na Long Islandu v Freeportu, střední školu zakončil v roce1967. Bakalářské studium absolvoval v roce 1971 na Yale College. Studoval psychologii, lingvistiku, počítačové vědy a kybernetiku.
Při studiích rozhodně nežil jen ležením v knihách, ale pracoval v Yale's radio station, WYBC-FM - zde byl hudebním a programovým ředitelem.
V roce 1982 společně s Jonathanem Sachsem založil firmu Lotus Development Corporation a vytvořil program Lotus 1-2-3, Agenda a Notes, čímž se zapsal do pomyslné IT síně slávy.
Kapor byl nejdříve prezidentem korporace Lotus později jejím předsedou a generálním ředitelem - a to od roku 1982 až do roku 1986. Lotus opustil v roce1987.
V roce1990 s Johnem Perrym Barlowem a Johnem Gilmorem založil Electronic Frontier Foundation, kde byl až do roku 1994 předsedou.
V roce 2001 založil Open Source Applications Foundation.
Od začátku roku 2003 byl předsedou Mozilla Foundation a jako poslední nadaci založil Mitchell Kapor Foundation - podporuje filantropické a environmentální programy.
Je investorem a předsedou správní rady Linden Lab. v San Franciscu - firma vytváří populární virtuální svět Second Life a je v současnosti vlastně jedinou Kaporovou výdělečnou aktivitou.
Od roku 2005 v Open Source Applications Foundation pracuje na open source programu Chandler pro nový informační organizér. Program Chandler 0.1 představil již v roce 2003
Věnuje se i předávání svých vědomostí druhým - je profesorem (Adjunct Professor) na School of Information v UC Berkeley.
Jeho manželka Freada Kapor Klein (1952) v současnosti je nejvíce známá svojí činností a vědeckými pracemi týkajících se pracovně - sociální oblasti a to - diskriminace kvůli pohlaví a sexuální obtěžování.
Kaporovi bydlí v San Franciscu, společně se svými mazlíky Cosmem a Chandlerem, psy plemene labradoodles.

Programátor - filantrop
Kapor nyní programuje hlavně pro svoji potěchu - vytváří nekomerční open source software a angažuje se v hnutí na jeho obranu. Proč ovšem není možné tvrdit, že lze využívat jen nekomerční programy vysvětluje v rozhovoru pro časopis Tom´s hardware Guide Russia: "Rozlišuji produkty, které používám a projekty, kterými se zabývám. Bude naivní říkat" Já používám pouze open source", když by někdy bylo mnohem výhodnější si programové vybavení koupit. Proto je rozumnější, používat jen některý veřejně zdarma přístupný software.
Operační systémem Linux, potřebuje celkem dost úsilí k tomu abyste zvládli s ním pracovat a upravovat si ho pro své potřeby. Stojí ta hra za to? A ve srovnání s čím? Dnes i PC s operačním systémem Windows má problémů - například viry, trojské koně. Osobně používám Mac, nepřeji si stát se sám sobě administrátorem.
Při vytváření nového projektu, se mi zdá, že je nutné velmi pečlivě promyslet cíle. Pokud máte možnost vytvořit program s veřejně přístupným zdrojovým kódem, tak to je dobře. Ale musím přiznat, že taková možnost vždy neexistuje. Pokud chcete dělat byznys, musíte myslet na to, jak si vyděláte. Někdy lze skloubit komerční a nekomerční - to znamená k open source nabízet různá vylepšení a služby a ty už za peníze, ale to také není vždy možné..."

čtvrtek 20. března 2014

Všichni muži kvantového algoritmu



Prvním, kdo nalezl kvantové polynomiální algoritmy byl Peter Shor. Skončilo tím tak období, kdy nebylo jasné, jestli lze prakticky využívat hypoteticky zkonstruovaný kvantový počítač. Matematik dokázal, že existuje teoretický princip řešení problému - pokud se tedy po technické stránce podaří sestrojit zařízení - kvantový počítač, tak algoritmy pro výpočty, které by prováděl, bude mít připravené.

Fakta
Američan Peter W. Shor se narodil 14.srpna 1959. Zabývá se teorií počítačů a zřejmě nejvíce ho proslavila jeho práce týkající se těch kvantových.
Pracuje jako profesor aplikované matematiky na MIT a také v Center for Theoretical Physics (CTP).
Bakalářem matematiky se stal na Caltechu v roce 1981, Ph.D. z aplikované matematiky získal na MIT v roce 1985.
V roce 1994 jako zaměstnanec AT&T Bell Laboratories navrhl kvantový algoritmus provádějící rozklad celého čísla na jeho prvočinitele, který běží v polynomiálním čase. Tento Shorův algoritmus na faktorizaci velkých celých čísel využívá kvantového paralelismu.
Obdržel řadu ocenění - například v roce 1998 Nevanlinna Prize, v roce 1999 MacArthur Fellowship a Gödel prize.
V roce 2001 v laboratořích IBM - Almaden Research Center - byl na sedmi qubitovém kvantovém počítači za použití nukleární magnetické rezonance, poprvé předveden Shorův algoritmus a dokázáno tak, že skutečně funguje. Při pokusu bylo rozloženo číslo 15 na činitele 5 a 3.

Kvantový algoritmus.
Shorův kvantový algoritmus byl sice první, ale bylo by víc jak nespravedlivé, nepřipomenout si matematikovi následovníky, kteří algoritmus ještě zdokonalili, ale i teoretické předchůdce:
Člověk, jehož jméno se spojuje s kvantovým počítačem je David Deutsch (narozen 1953), první článek o kvantové mechanice a vlastně i o kvantovém počítači napsal podle svých slov v roce 1977, ale když ho nabídl do Physical Review, byl redaktory odmítnut a vyšel až v roce 1984 v International Journal of Theoretical Physics.
Právě on jako první na světě definoval kvantový algoritmus a to v roce 1985, rovněž určil, že tento algoritmus, který bude využíván v kvantovém počítači opravdu velmi razantně urychlí řešení některých úloh. Jenže v tomto roce se to spíše podobalo bláznivé sci-fi prognóze, neexistoval žádný algoritmus který by byl efektivnější než ty klasické, a také ještě mnoho let scházelo do roku 1998, kdy byly v laboratořích IBM úspěšně zakončeny první pokusy s sice pro složité výpočty zatím nepoužitelným, ale přesto už kvantový počítačem.
V roce 1980 rusky matematik Jurij Manin (v pozdějších letech spolupracovník výzkumného centra IBM a Bell Labs) hovořil o tom, že miniaturizace integrovaných obvodů může vést k vytvoření zcela nového typu počítače pracujícího s kvantovými algoritmy.

Zanedlouho po tom co Shor v roce 1994 navrhl kvantový algoritmus se podařilo ruskému fyzikovi Alexeji Kitajevovi jej zobecnit.
V roce 1996 Shorův kolega z Bell Labs Lov Grover ukázal, že kvantové počítání je mnohem efektivnější než to, co nyní běžně používáme, a to nejen například při dekódování šifer, ale i při hledání v neuspořádaných bázích dat - jako je například hledání v telefonním seznamu - podařilo se mu totiž vytvořit kvantový algoritmus rychlého hledání v neuspořádaných bázích dat - Groverův algoritmus.

úterý 18. března 2014

Prostě jen malá myšlenka (o hlupácích a reklamách)


Na Facebooku čili Xichtknize se mi do zorného pole neustále dere množství reklam. Klikání na křížek vyzmizíkuje určitou reklamu, ale na její místo nastoupí nová – prostě jsem bitvu s mnohahlavým drakem, kterému navíc ty hlavy neustále rostou, vzdala.
No když vás tady holky reklamní mám, tak se vám na zoubek podívám – a hned vidím slogan „omládněte o deset let“. Copak nám to nabízejí?
Klikám a hup na mě tohle:



Jak toto vidím, hned mi to nějak nesedí. Ono zázraky na počkání tak nějak nefungují. No kdopak je ona Maria Lagrend?















Ano, existovala a existuje Maria Lagrand – ovšem je to slavná Argentinská herečka, narozená v roce 1947 a dodnes hrající http://en.wikipedia.org/wiki/Mirtha_Legrand

a když si prohlédnete její foto, s tou dámou na reklamní stránce nemá zhola nic společného – jiný tvar hlavy, rtů, vlasové čáry.






No a tak se to má se zázračnými krémy na xicht.
Z koho se nejlépe tahají peníze? Z hlupáků a z žen, co chtějí být princezny Krasavy a ať to stojí, co to stojí.
No hlupáky, co nemyslí a naletí nelituju.

Norton není jenom program, ale i Peter.





Na světě se najde celá řada lidí, kteří znají ona specificky modrá okna správce souborů pro DOS - Norton Commanderu. Vědí jak vypadá mapa disku zobrazovaná utilitami Norton Disk Doktor a Norton Speed Disk, používají Norton Utility a někteří z nich nemají tušení, že Norton je jméno tvůrce těchto programů. I to se stává. Musí se ovšem také připomenout, že Peter Norton se na propracování Norton Commanderu nepodílel. První až třetí verzi vytvořil další výborný programátor John Socha-Leialoha.

Fakta
Programátor, publicista a podnikatel. Narodil se 14.listopadu 1943 v Aberdeenu ve státě Washington (USA). V roce 1965 zakončil universitu Reed College. V počítačovém světě je známý jako "velký učitel" PC.
Jeho osobní život je zcela normální a skládá se z obligátních bodů: v roce 1983 vstoupil do manželství s Eileen Harris. Později se jim narodila dcera Diana a v roce 2000 se rozvedl.
V roce 1982 založil firmu Peter Norton Computing, kterou v roce 1990 prodal firmě Symantec.
V posledních letech se Peter Norton kromě programování věnuje podpoře hlavně výtvarného umění a jeho sběratelství. Časopis ARTNEWS ho zařadil mezi 200 největších sběratelů světa. Ještě s bývalou manželkou založili Peter Norton Family Foundation. Nákupem uměleckých děl podporuje muzea, financuje výstavy nadějných umělců… Sám o své lásce k umění říká: "Moje práce potřebuje zrovna takové soustředění a pečlivost jako neurochirurgova. Jedna chyba může zničit výsledek stovek hodin práce. Proto nacházím uvolnění v umění."


Veškerý pracovní čas Petera Nortona je i dnes svázaný s programováním. Zdá se, že úspěchu v programování a následné popularitě vděčí, jako celá řada lidí před ním i po něm, vlastně své chybě a jejímu následnému napravování. Jednou si náhodou z pevného disku svého počítače smazal boot sektor, obnovení dat nebylo vůbec jednoduché, to je jasné, ale věci obyčejně mají dvě stránky. Ta dobrá byla, že tento pro něj špatný zážitek v něm vyvolal potřebu napsat program, který byl předobrazem dnešních utilit. Nakonec takovýchto obslužných prográmků napsal víc a celý programový balík začal prodávat pod názvem Norton Utilities (pro MS-DOS). Jestli by sám od sebe začal vytvářet takovéto programy je otázkou, ale podle všeho ano.
Kvůli prodeji programového balíku založil Peter Norton Computing, a aby se prosadil na trhu, její činnost zahájil rozesíláním velkého množství reklam. To ho dovedlo téměř k bankrotu, ale stal se známým a populárním.
"Když jsem napsal program UnErase, který umožňuje obnovit smazané soubory, mnozí mi tvrdili, že takové programy nikdo nebude potřebovat. Já jsem, ale dobře věděl jakou má cenu. Za nějakou dobu všichni pochopili, jak je důležité mít možnost obnovit ztracenou informaci. Utilita UnErase vlastně zformovala nový sektor trhu s programy pro PC, který se nazývá trhem servisních programů - utilit." Vzpomíná na své začátky Norton.
V dnešní době existuje velké množství utilit - jedná se o různé programy například archivující data, antiviry, diagnostické programy, pro obsluhu disků…

V roce 1986 byl vytvořen asi nejznámější Nortonův produkt Norton Commander. Tento program zůstává v operační paměti, ale zachovává i možnost pracovat s příkazovým řádkem. Princip je velmi jednoduchý, jak všichni víme, ve dvou nezávislých oknech se na monitoru zobrazují obsahy adresářů.
Výborní umělci mají své epigony a programy napodobovatele či lépe řečeno klony. Norton Commander jich má desítky, prostě nápad se zobrazováním adresářů ve dvou oknech je tak geniální, že snad ho nelze ničím překonat. Z následníků Norton Commanderu vyberme namátkou - Frigate, Windows Commander, WinNavigator, PC Disk Master .99i, FileCommander /W 2.12, Jet Commander, TurboBrowser 2001… a české třeba - Manažer 602, HH Win, WinM602…

neděle 16. března 2014

Já ti dám ránu



Bojíte se zlodějů a násilníků? Hloupá otázka! Kdo by se těchto grázlíků a grázlů nebál. Snad jen prostomyslná blonďatá naivka. Jenže i ta si v dosti případech s sebou nosí plynové či pepřové spreje a pokud je ráznější povahy, tak na úchyla z kabelky vytáhne elektrický obušek anebo rovnou Magnum (představa něžné ženy tasící zbraň jistě násilníka patřičně vyděsí).
Všechny tyto obranné pomůcky dnes už může nejen blondýnka i svalovec nechat doma. Stačí když budou mít patřičný obleček. Elektrické paletko, blůzku, či sáčko.
Nejedná se o hoax, ale o pravdivou zprávu. V USA totiž už před třinácti lety vyvinuli speciální oblečení, které, když se jeho nositele bude chtít někdo nepatřičně dotknout, násilníka udeří patřičnými volty.
Přednost tohoto elektrického oblečení před jinými sebeobrannými pomůckami a v některém případě i před zbraní je logická - nikdo vám ho nevezme a nepoužije proti vám – tedy pokud se dámy samy nesvléknou.
"Konstrukce" tohoto oblečení je velice jednoduchá - vodič, akumulátor, 9V baterka a patentek skrytý v rukávu. Víc o tomto oděvním vynálezu autoři nikde neuvádějí, je to nasnadě, protože pak by o tom i násilníci věděli vše a oblečky by ztratily část své účinnosti - překvapení.
Tak mě napadá, jak je nějaké to elektrické paletko zajištěno, aby neprobíjelo, a co když vás násilník napadne v dešti? Pak ještě přemýšlím, jak rychle se z něj stane elektrický obušek nebo snad není blůzka -obušek vypnutelná? Kdyby ne, to by nastal problém třeba v tramvaji, když by tam lidi padali jak hrušky po zasažení oděvem. To by bylo na pováženou! Pravda, nositelka či nositel tohoto oděvu asi nebude jezdit městskou hromadnou, natož tou naší. Jenže dáma může zapomenout a přijít do společnosti ve své el. blůze, kamarádka dotyčnou bude chtít přivítat a už se bude válet a koberci aniž by požila nějaký lomcovák.
Za další: Jestlipak výzkumníci odzkoušeli kolik násilníku najednou může takové elektrické paletko vyřadit z provozu? To je rovněž důležité, pokud jen jednoho, tak je nositelce celkem k ničemu. Jenže jsem neviděla policejní statistiky USA ani naše, násilníci možná chodí hlavně sólově.

Když si to shrnu, docházím k názoru, že po takovém oblečku vůbec nebažím.
Ono asi pořád zůstává nejlepší ochranou před nepěknými zážitky, nelézt někam kde to "smrdí".

A před zloději vás stoprocentně uchrání snad jen jediné - vůbec nic nemít, jen svůj mozek. Ono v poslední době se kradou i myšlenky Takže? :-)




Riddick potřetí... a snad naposledy



Trilogie režiséra Davida Twohy Černo černá tma 2000, Kronika temna 2004, Riddick 2013 – má gradaci jako mnoho jiných filmových seriálů. Tím myslím od skvělého prvního filmu, dobrého druhého až po třetí, který ani neměl být natočen.
První díl hýřil dobrými nápady měl gradující logický děj a pointu. Riddick – Vin Diesel byla postava, jakou by mohl takový vesmířan Furian – trestanec být. Pragmatický, ale ne bestie.
Druhý díl měl opět mrštný děj, myšlenku a logiku. Byl laděný sice víc do mystična a fantasy, ale postava Riddicka to ustála.
Na třetí díl jsem se velmi těšila neb první je můj kultovní film a i druhý mohu vidět znovu a znovu. Těšila jsem se marně. Film vypadal jakoby režisér znovu použil pytlíky z již uvařených čajů v prvním a druhém dílu. Chyběl šmrnc, děj, pointa o to víc tam bylo nechutných scén, všelijaké vytahování vnitřností z fujtajbláků, echtovní krvavé rány, rozsekávání nepřátel, kteří jsou jen banda nechutných tupých sprosťáků okořeněných podivnou ordinérní lesbou v podání jinak skvělé herečky.
Snad jediným plusem, co bych mohla filmu přiznat, je postava vesmírného psa – jak jinak psem si u mě lze mnohé vylepšit, ale zase ne tolik, abych byla z filmu nadšená. Škoda, přeškoda, že Twohy zahodil tak jedinečnou šanci na skvělou trilogii.

Tvůrce žen, zbraní a aut.




Představuji vám zde ve SciFantu hlavně osobnosti spojené s IT, zatím se jednalo převážně o techniky, výzkumníky nebo zakladatele firem a tentokrát to bude člověk z úplně jiné branže - umělec - výtvarník. Japonec Sonoda Kenichi - zástupce žánru kyperpunk- anime a sci-fi manga. Tyto umělecké směry mají daná pravidla pro to, jak kterého kresleného hrdinu zobrazovat, ale i v těchto mantinelech se umí pohybovat umělec, který chce být originální - a to prý Sonoda je.
A otázka jestli patří do osobností IT? Ano, splňuje kritéria, jak tématem své tvorby, tak i tím, že k tvoření nepoužívá jen tužky a štětce, ale i počítač a zastupuje tak zde celou řadu podobných umělců… prostě kyberpunk do IT také patří.

Fakta
Sonoda Kenichi se narodil 13.prosince 1962 v městě Takaishi, Osaka Prefecture.
V roce 1983 odchází z Osaki do Tokia, aby zde ukázal své práce a mohl pracovat ve firmě "Artmic" jako animátor a tvůrce postaviček.
Od roku 1987 vytvořil celou řadu postav pro animované fimy - anime a k některým i vymyslel scénář.
K jeho nejznámějším anime patří: Wanna-Be's (1986), kyberpunkový OVA anime Bubblegum Crisis (1987), Bubblegum Crash (1991), Gunsmith Cats (1995), Idol Fighter Su Chi Pai (1996).
Vytváří i v současné době oblíbené mangy: Gunsmith Cats (1991-1997), Cannon God Exaxxion (2000-2004) a Gunsmith Cats Burst (od roku 2004 a stále tento příběh pokračuje).
Zároveň se seriálem Bubblegum Crisis Sonoda publikoval mangu - Riding Bean a v roce 1989 se účastnil jejího zanimování.
V roce 1991 studio Artmic, kde byl zaměstnaný, zkrachovalo a i on tak přišel o mnoho peněz a nejen to, navíc ještě ztratil autorská práva na Riding Bean.
V roce 1991 začal publikovat svojí mangu Gunsmith Cats - o dvou dívkách prodejkyních zbraní a soukromých detektivkách, v časopise Afternoon. Na dalších pokračováních tohoto příběhu pracuje dodnes.

Velice zvláštní ženy - aneb rozvernější povídání
V roce 1985 začal pracovat na svém prvním filmu "Uchazečky" (Wanna Be's) věnovanému ženskému boji a tato jeho prvotina předznamenala i jeho další tvorbu - Sonoda si totiž jako své výsostné téma zvolil, tvořit "kruté dívky", zbraně a automobily. Toto vše opět prezentoval v anime "Dívčí síla" - Gall Force: Eternal Story (1986), vyprávějícím o civilizaci složené pouze z žen. Film se stal velmi populární a velkou roli v jeho úspěšnosti sehrál právě Sonodův design.
Nejznámějším nejen v Japonsku, ale i ve světě a také asi nejzdařilejším jeho filmem je OAV (Original Video Animation) kyberpunkový seriál Bubblegum Crisis. Inspiraci k němu poskytli Philip K. Dick's a Ridley Scott's svým filmem Blade Runner.
Děj je celkem prostý v roce 2032 po velkém zemětřesení bylo Tokio srovnáno se zemí a bylo pak postaveno nové Magatokio. Zde sídli megakorporace Genom, vyrábějící inteligentní a polointeligentní humanoidy - Boomers.
Používat Boomers, jako pracovní silu, je na Zemi přísně zakázáno, ale oni - ti inteligentní se na ni stejně dostávají - utíkají přímo z Genomu. Na jejich likvidaci nestačí policie ani žádné speciální jednotky, proto dcera tvůrce Boomers vytvoří čtyř člennou dívčí jednotku - Knight Sabers, která s humanoidy bojuje. Tým má samozřejmě k dispozici nejmodernější zbraně a i takovou "vychytávku" jako pancéřové oblečení.
Válka těchto dívek s Boomers je ovšem věčná, protože tito roboti jsou potřební ve vesmíru, a tak jejich výroba se nikdy nezastaví…

Na rozdíl od svých kolegů si Sonodo na nic nehraje - nadává do své tvorby žádné hlubokomyslné filosofické myšlenky a svým dílem neaspiruje na vysoké umělecké a scénáristické ambice - prostě on jen tvoří krásné i kruté dívky, reálné i vymyšlené zbraně a obdivuhodná auta a další techniku - vše dělá z čistého srdce - a to je prý ve světě šintoismu ta největší cennost a umělecká hodnota.

sobota 15. března 2014

Patří do klubu prvních.




Čas od času je dobré připomenout si i notoricky známé věci. Osvěžme si tedy v paměti Konráda Zuseho, který vytvořil Z3 - první počítač, který byl ovládaný programem a zběžně i další členy "klubu prvních".

Další členové
Společně s Zusem jsou zde například: Profesor matematiky a fyziky na Universitě státu Iowa - John Vincent Atanasoff a jeho žák Clifford Berry, kteří už v roce 1939 začali pracovat na řešení počítače, který by byl postavený plně na bázi elektroniky. Jeho prototyp byl představen v roce 1940 - jednalo se o prvogenerační elektronický počítač - ABC čili Atanasoff-Berry-Computer. Nikdy nebyl neuveden do provozu. Atanasoff prostě neměl peníze na základní výzkum a následný vývoj potřebných elektrotechnických součástek. Prvenství vynálezu mu však zůstalo. Nesmí se zapomínat ani na Vannevara Bushe, ten stál u zrodu prvního analogového počítače, schopného řešit některé typy rovnic už v roce 1931.
John William Mauchly a J. Presper Eckert Jr.v roce 1943 vytvořili elektronický ENIAC… John von Neumann vytvořil EDVAC v roce1944 - ten byl již ovládány vnitřním programem… Howard H. Aiken svůj MARK1 ukázal světu v dubnu 1944… a další a další….

Fakta
Profesor Konrád Zuse se narodil 22. června 1910 v Berlině a zemřel 18. prosince 1995 v Hünfeldu u Fuldy.
Jeho otec byl poštovní úředník. V roce 1912 se rodina, kvůli otcově práci odstěhovala do Braunsbergu. Zde Zuse absolvoval humanitní gymnázium. Po maturitě odešel do Berlína studovat Technischen Hochschule Berlin-Charlottenburg (dnešní Technická univerzita Berlín). Studia zakončil v roce 1935.
V roce 1945 se v Berlíně oženil s Giselou Brandes a společně měli pět potomků.
S několika kolegy založil v roce 1949 v Neukirchenu firmu Zuse KG vyrábějící elektromechanické kalkulátory. Firma byla později pohlcena Siemensem, kde Zuse zastával čestnou funkci - vedoucí vědecký spolupracovník.
V poválečných letech se věnoval převážně teorii, vytvořil skutečný algoritmický jazyk Plankalkue (z latinského planus calculus - projekt výpočtů).
Ve volném čase se věnoval malování, svá díla i vystavoval ovšem pod pseudonymem jako Kuno See.


Konrád Zuse se svými počítači
Od dětství rád něco konstruoval. Jako student snil o stroji, který sám bude provádět výpočty.
V dnešní době informační přesycenosti se zdá téměř nemožné, že Zuse svým prvním počítačem navázal na anglického matematika Charlese Babbageho (1791-1871) aniž by jeho dílo vlastně vůbec znal a měl o něm tušení. Podle jeho životopisců, je tomu opravdu tak. Zuseho první počítač Z1 se totiž velmi podobal Babbageho Analytical Engine. Z1 dokončil v roce1938, byl to pouze elektromechanický stroj s kolíčkovou pamětí na 16 čísel.
Kvůli jeho tvorbě odešel už v roce 1936 ze zaměstnání. Dílnu si vytvořil v pokoji u svých rodičů a začal pracovat. Nejdříve na jednom stole, ovšem stroj se rozrůstal, přidával stoly, až nakonec Z1 zabíral kolem 4m2. Na výpočty tohoto Z1 ovšem nebylo spolehnutí, takže o nějakém praktickém využití se ještě vůbec nedalo uvažovat.
Z2 byl reléově-mechanický a pracoval s děrným páskem, ovšem paměť měl ze Z1.
Na konci práce na Z2 se seznamuje s rakouským elektroinženýrem Helmutem Schreyerem, se kterým potom spolupracuje.
Z3 byl reléový - konkrétně z cca 2600 elektromagnetických relé. I zde byla použita děrná páska s programem, kapacitu paměti měl 64 slov. Z3 byl dán do praktického užívání v roce 1943, ale práce na něm byla zakončena v roce 1941.
Počítače Z1 až Z3 byly zničeny v roce 1944 při bombardování Berlína. Zusemu se podařilo zachránit pouze Z4, který vyvezl na koňském povozu do Gettinghenu, kde ho schoval v konírně. V roce 1949 Z4 ho převezl do Curychu. Z4 nebyl poslední po něm následoval Z5 pak Z6 po něm Z7…

Někoho možná udiví, že v Německém technickém muzeu v Berlíně je vystaven Z1. Údiv není na místě, protože Zuse byl v roce 1986 požádán o to, aby Z1 znovu sestrojil, což se mu za tři roky skutečně podařilo.

miniatury - mé trapasy



Byla jsem venčit hafany. Jako každý den. Vracíme se z procházky. Vcházím do vstupní haly, která je dost temná a mám na očích sluneční brýle. Hafani táhnou neb se těší na oběd. „Jo, jo klusejte, už budeme doma a dáme si kuřátko a rejžičku,“ povídám jim.
„Já bych, s dovolením, taky klusal na to kuřátko,“ ozvalo se ze tmy.
Až teď jsem si všimla, že v hale nejsem sama. No jo no. Pán asi ohluchl z mého bouřlivého smíchu.




Jdu fotit. Jdu a fotím. Fotím.
Vidím kvítek. Sehnu se abych ho pořádně vyfotila. Hotovo. A ještě nalevo je hezký kvítek. Fotím a fotím. Najednou slyším nějaký hovor. Otočím se a vidím skupinu Japonců jak si zase oni fotí mě.
Narovnávám se z pokroucené polohy fotografa a … no jo se mi zvedla sukně… to bude ozdoba Japonských alb můj zadek:)




pátek 14. března 2014

miniatury - cestou na nákup



Na lampě sedí dva krásní holubi. Nejsou to ti z centra. Tihle jsou mohutní. Peří jim hraje duhovými odlesky. Jsou krásní.
Nemohu se na ně vynadívat. Oni tam sedí a zdá se, že mě z té výše pozorují.
Procházím pod lampou.
Plesk!
No jo, dali mi najevo, co si myslí.





Chystám se přejít označený přechod bez semaforu. Z dálky se žene nějaké sportovní auto. Otevřený kabriolet. Stojím na místě. I když mám přednost, nemám v úmyslu být už slavnou umělkyní – čili rozmašírovanou super vozem.
Auto si to pádí. Už tu je. A najednou skřípění brzd. Smrad gum.
„Ty kreténe, proč brzdíš?!“ řve na řidiče spolujezdec.
„Vole, nevidíš? Máme červenou!“
Mladí muži se dívají se na mé vlasy a řvou smíchy. „Ty kreténe, to je sranda, to až budu vyprávět.“
Přecházím a taky se směju. Jo, jo to až budu psát.




Běžím na nákup. Míjím skupinu mladých žen a dětí.
„Já ti nemám vůbec čas.“
„Já taky absolutně nemám na nic čas, absolutně nestíhám.“
Zaslechnu jejich hlasité stesky.
Nakoupím a za 45 minut se vracím zpět.
Ty mladé ženy tam pořád stojí. Nehnuly se ani o kousek. Prolítla jsem kolem nich. V té rychlosti jsem ani nezaznamenala, o čem si povídají. Asi o tom, že nemají čas.

miniatury - můj život s


Tiše, tichounce vstanu od počítače. Zaposlouchám se. Všude klid.
Pomalu, pomalinku se sunu do kuchyně.
Chvíli vyčkám. Ne, nic se neděje. Klid. Ticho.
Ohlédnu se za sebe. Ohlédnu se napravo i nalevo. Člověk musí být obezřetný.
Posledních pár kroků a jsem u ledničky.
Nedýchám a poslouchám. Opravdu všude je klid a ticho. Nic se nehýbe. Klepající se rukou ji pomalu a tiše otevírám.
Beru si do papíru zabalený salám. Cítím se báječně. Vítězně. Pojídám druhé kolečko. To je blaho!
Když najednou pocítím mrazení v zádech.
Vše marné! Dostali mě?!
Rychle se otočím a kousek ode mne sedí oba dva. Dívají se a já slyším. Tak salám a bez nás.
No to je pěkný!
Opět jsem prohrála, ale jak to ti psi dělají, že slyší jídlo, i když hluboce spí?



Je noc. Jako vždy jdu venčit hafany.
Koukám se, aby na nás zpoza rohu nebafnul nějaký zlý pes.
Venčící kolečko pomalu končí a najednou. „Haf, haf, vrrr!“ Krve by se ve mně nedořezal. Někde vepředu je velký hafan a přibližuje se k nám. Opocuje se mi čelo hrůzou. Hafani jsou v poho a Leela se těší, že si třeba kousne.
Nesdílím jejich nadšení. Nechci krev a kvílení. A štěkot se přibližuje.
Kde ten velkej hafan sakra je? Říkám si a svým zrakem, kdy předměty vzdálené dál jak dva metry už vidím rozmazaně, hledám obr psa a určitě zlýho. Když tak zle vrčí.
Kde ten pes je! Vrčení je tak blízko. Rozhlížím se do dálky a…
… a málem jsem zašlápla deseti centimetrového Yokšíra.
No jo ten strach, co má ty velký oči.

Leela a Atruš