miniatura - Šel sexuálně harašit, ale rozmyslel si to?

Příběhy stop ve sněhu jsou krátké, ale o to záhadnější…

Napadl sníh. V Praze jen chvíli bylo bílo, běloučko, během několika dní onen přírodní polystyrén (sníh je přeci také izolant) zmizel.
Sníh s sebou přináší tajemno a příběhy stop. Karel Čapek narazil na dvě stopy ve sněhu, které nikde nezačínaly a nikde nekončily. Prostě jen dvě šlápoty uprostřed neporušeného bíla.
Neměla jsem takové štěstí, jako slavný kolega. Mé tajemné stopy měly svůj logický začátek na autobusové zastávce a pokračování. Vedly ke schodům do obytného domu, vešly na první schůdek… nevystoupaly vzhůru, jak by se zdálo logické, ale prostě sestoupily zase dolů, otočily se a odcházely zpátky směrem k zastávce.
Zjistil dotyčný, že si zapomněl klíče a honem se pro ně vracel? Ztratil něco cestou?
Byl to mladý Romeo… už, už se těšil na Julii a… prostě pozbyl sebevědomí, dostal strach a utekl. Méně romantické nátury mohou poznamenat, že zjistil absenci prezervativů a běžel si je někde obstarat. Mohl taky v okně spatřit otce dotyčné nebo manžela. Milovaná mu mohla z okna pohrozit… je mnoho možností, jak ztratit odvahu.
Ovšem Romeo nemusí být jen mladý, navíc cesta ve sněhu je únavná, k domu to bylo od autobusové zastávky dost daleko, a tak na prvním schodu se mu z čista jasna připomněly zdravotní neduhy a on nechtěl zklamat Julii, obrátil se a odešel nebo v kapse nenahmatal Viagru.
Mohl to také být člověk, který se den předtím přestěhoval a uvědomil si to až na prvním schodu. Manžel, který šel ven něco nakoupit, potkal kamaráda a až teď si vzpomněl, že měl přinést mléko, chleba, banány. Do úvahy by přicházel také lupič, který si na poslední chvíli všiml, že vyhlídnutý byt není prázdný.
Skutečně, proč jen ten člověk nešel dál a vrátil se? Zneklidňující skutečnost. Mohlo to být něco vážnějšího. Někdo mu, když právě položil nohu na schod, zavolal a on musel jít, je jedno kam, třeba do práce nebo někoho zmlátit… neodkladný příkaz. Těšil se domů a prostě někdo zavolal.
Vstoupil na první schod a dolehla na něj tíže života, představil si svoji rodinu, práci, kamarády a šel skočit z mostu či pod vlak nebo jednoduše ode všech utekl. Možná… už mě nic nenapadá. Jen ptákovina, roztržitá žena až před domem zjistila, že se obula do bot milencových ...nebo to byla žena? Takové tlapy? Ne, to snad ne!

Sníh roztál, kolik příběhů stop zůstane neviditelných, ale až zase napadne, bude nad šlápotami o čem přemýšlet.
Proč jen ten člověk nevešel do domu, kam měl očividně namířeno? Záhada, kterou zná jen majitel stop, logika v tomto případě nepomůže. Ten fakt mě rozčiluje, děsí. Mé proč trčí v sněžném prostoru a zůstává. Objeví se pokaždé, když se podívám na fotografii, kterou jsem tuto záhadu zakonzervovala na věčnost, dokud bude existovat tato fotografie, bude ono PROČ? Podle všeho to bude věčné proč, pochybuji, že se někdy dozvím správnou odpověď. Chci ji vlastně znát? Odhalením možná banální pravdy by pro mne fotka ztratila nimbus tajemství neznámého člověka a stala se pouhou zimní kompozicí vytvořenou náhodným obyčejným a nezajímavým chodcem.

Znovu se dívám na ony stopy napadá mě, že asi nejvhodnější by byl velice lakonický a jednoduchý komentář, je jím čínská lidová písnička:
Přišel jsem za tebou, venku ač sněží,
přišel jsem, venku ač chladně je,
otevři dveře, viz: v mokrém sněhu
tají mé šlépěje.

Majitelé diplomů z exaktních věd a držitelé hloubavých mozků mohou zavrtět hlavou a poznamenat, že existuje ještě jedno řešení.
Co když ty stopy prostě udělal nějaký můj kamarád, či přítel přímo na moji objednávku. Řekla jsem: "chci fotku stop, teď mi šlápni na tenhle schod, " no a on šlápl. Je to pravda? Není?
Jak jsem napsala, příběh stop zná jen jejich tvůrce, já v každém případě vyfotila jen šlépěje na sněhu.


záhady stop a kruhů...:)

miniatury - záhadné zuby

Podivně fialový západ slunce změnil panelové domy na kopci na zlatavé kovové krabice. Komín teplárny se rozzářil červenými světýlky. A nad tím tmavofialové mraky vytvářely bizarní krajiny a postavy.
Jeden mrak mi připomíná bezzubou stařenu.

Zuby - to je téma. Jejich vrtání, broušení, trhání… to je snad i na masochistu moc. A taková resekce…
Dívám se ven z okna na ten bezzubý mrak.

Babička měla takové ty vyndavací zuby dolní i horní. Umělé bílé zuby zasazené do růžové umělé hmoty, která představovala dásně a patro. Brala si je jen když někam šla, jinak ležely na poličce nad její postelí.
Růžové a bílé, jako nějaký tajemný artefakt. A babička k nim tak přistupovala. Jako k něčemu, co sice bylo její součástí, ale nechtěnou.
"Hodit je tak do Vltavy!" říkala vždy, když si je brala.
Vzpomínám, že když jsme šli spolu do cukrárny, tak si babička nejdříve vyndala zuby, a pak teprve mohla jíst.
Měla krásné umělé zuby, ale neuměla je používat.
A tak ten zvláštní ústní artefakt ležel mezi námi dvěma na stolku. Dělaly jsme, jako že k nám vůbec nepatří. Prostě je normální, aby v cukrárně na stolcích ležely zuby.
Když jsme odešly, tak babička třeba po hodině zjistila, že si je zapomněla nasadit a tudíž pořád leží osiřelé na krásném bílém ubrusu.
Nikdy se nestalo, že by tam nebyly. Většinou ležely tak, jak tam byly položeny.
Nikdo se nikdy nepozastavil nad tím, že na stolku v cukrárně leží zuby.
Babička si je vzala, utřela do kapesníku a strčila si je zpátky do pusy.

Babička umřela a na poličce nad její postelí zůstaly ležet jak tam ležely vždy.
Hodit je do Vltavy… to bylo její přání - a tak tam jsou. Růžové a bílé…

Mrak z oblohy dávno zmizel. Jdu spát. Proč mě jenom tohle napadlo?
Fialový západ slunce vystřídal jeho růžový východ.
Jdu ven, můj pes se už nemůže dočkat.
Je krásně, rozhlížím se kolem.

Ne… to není možný!
Na parapetu okna vedoucího do knihkupectví leží!
Leží tam růžové a bílé. Babiččiny umělé zuby.
Ale ty jsou přeci ve Vltavě!

Jdu blíž.

Ne, to nejsou ony. Ulevuje se mi. Tohle jsou úplně cizí zuby. Ty neznám.

Jdu domů, beru si foťáky a klušu si je vyfotit. Cizí umělé zuby ležící na parapetu okna.
Která pusa je asi nosila, a proč je nechala právě tady? Záhada! Zřejmě nebude nikdy vyřešena.
A můj pes by na to určitě poznamenal: "A svět se i přesto bude točit dál. "
On se bude točit, i když jsme ještě nepřišli na termojadernou fúzi, nevynalezli auta na vodu, nemáme prášek nesmrtelnosti… a zuby bolí pořád stejně … to je to nejhorší :-).

Rozsévač

Dokončil průzkum vzorků hornin ze třetí planety. V uhlíkatých kamenech našel ty samé spory bakterií, jako byly v kamenech ze čtvrté planety a v meteoritech, dopadajících na zem.

" Vypadá to, že vesmír je plný života. " Sebevědomě prohlásil na tiskovce.

Chodil kolem té budovy tolik let a vždy se musel podívat na mosaznou tabulku, ve které byla vyryta písmena PBB. Přemýšlel, co ta zkratka asi znamená. Celá ta budova byla divná, v každém okně mříže a průmyslová kamera. Za velkými okny v přízemí bylo vidět uniformy soukromé ochranky. Zrovna té, co byla skoro ve všech bankách.

Nechápal proč si ho Vědecká rada státu zve právě sem. "Proč jdeme do banky?" Zeptal se svého doprovodu, sekretáře Rady.

"To není banka, tady sídlíme." Zasmál se a podíval se na něj jako na ubožáka. "To jste nevěděl?" Zrovna vcházeli dovnitř, tak mu neodpověděl. Až ve výtahu se znovu zeptal,

"Co znamená PBB?"

"To se dozvíte."

"Ceníme si vašeho výzkumu, možná ani netušíte, jakou věc jste objevil."

"Život?" Nejistě zazněl jeho hlas v obrovské místnosti.

"Nazvěme to spíše rozsévačem."

"Rozsévačem?" opět se nejistě zeptal.

"Ano!" vykřikl někdo z Rady, "váš objev potvrzuje správnost archeologických výzkumů těch dvou planet. Všechny objevy potvrzují, že inteligentní život v naší sluneční soustavě vznikl nejdříve na čtvrté planetě, pak byl vyslán na třetí a z ní následně na naší."

Teď se zase on pohrdavě podíval na člena Rady. "A to máte vědecky dokázané?"

"Máme."

"A co chcete ode mne?"

"Zařadili jsme vás do útvaru výroby umělých meteoritů - rozsévačů. Vaše znalosti napomohou vytvořit nejlepší model takového meteoritu, ve kterém budou podchlazené viry a bakterie."

"A k čemu to? " stále nechápal.

"Takovéto meteority budeme po miliónech vypouštět do vesmíru. Kam dopadnou, zasejí NÁŠ život, prostě rozsévači, už vážený pane chápete?"

"Ano, " celý se rozzářil, "vytvoření pokračovatelů… krása, je to pro mě čest, pracovat na takovém úkolu." Zablekotal, ale už si ho nikdo nevšímal.

"Tady máte pověření", sekretář mu strká kartičku do ruky , "a ukážu vám, kde budete pracovat."

Rozhlíží se po laboratoři.

"Máte ještě nějaké dotazy?" zeptal se sekretář už ve dveřích. "Tak mě jenom napadlo, co když už na nějaké planetě bude nějaká forma života a naše obživlé spory virů a bakterii ji zničí?"

"Ale to je přeci rovněž součástí úkolu našeho PBB, čili Preventivního biologického boje, musíme počítat se vším a preventivní obrana lidí je prvořadá."



a realita? :)
http://www.popsci.com/article/science/meteors-may-have-brought-vitamin-b-earth?src=SOC&dom=fb

Staré sci-fi - Things to Come 1936 - HG WELLS

dnes úsměvné , včera řvali diváci hrůzou:)

miniatury - on je dva

Procházím centrum Prahy. Je zima a vítr fučí. Jela jsem nakoupit nějaké dárky a nakoupila. Mise tedy splněna a utíkám na tramvaj.
Kouknu, jestli mohu přejít vozovku a tu vidím na protějším chodníku jít kamaráda. „Ahoj, Ivane!!“ radostně hlaholím na celou ulici a výskot doprovázím i máváním rukou.
Kamarád nic. Přijdu až k němu. „Ivane?“ nejistě ho oslovuji.
Muž se podívá kolem sebe a na mě, „Já nejsem ani Ivan ani Vágner,“ pronese, dalo by se říci lakonicky.
Znejistěla jsem. Stojím tam a koukám, myslím, že mi opravdu i poklesla čelist, „Co blbneš, Ivane?“
Dotyčný se rozesmál, „nezlobte se, já opravdu nejsem váš kamarád, já mu jsem jen podobný.“
„Aha,“ hlesnu a čekám co se z toho vyvine.
„Vidím, že mi nevěříte, ale asi jsem tomu pánovi podobný, protože už jste asi třetí co mne tady na tomto místě, kdykoli přijedu do Prahy, oslovuje jako jeho. Ovšem ostatní na mě volali pane Vágnere.“
Na důkaz mi ukazuje občanku.
Rozesměju se. „No jo on tady pracoval.“ Ukazuji na budovu před kterou stojíme. Tím jsem neznámému vyřešila záhadu, proč zrovna na tom místě na něj lidi volají jménem mého kamaráda.