sobota 14. března 2015

Obnova





E.A.Poe napsal povídku "O muži, který se rozpadl", zde dotyčný rozpadlík  byl generál, který měl umělé ruce, nohy, spodinu lebeční... vše z poctivého kovu, popřípadě dřeva.
Potkat někoho z dřevěnou nohou nebylo po I. Světové válce žádnou zvláštností.
Vývojem byly dřevěné protézy  nahrazeny dnešními skoro  dokonalými, které se operačně mohou spojit s nervy, a tak je možné je ovládat. Nenahrazují se jimi jen ruce, nohy, ale i srdce. Další náhrady člověku umožňují  transplantace. A zdá se, že nahrazování může jít ještě mnohem dát a to bez operací a výroby dokonalých napodobenin orgánů. Z člověka se stane svojí schopností regenerace láčkovec - pokud to vyjde. Bylo by to velice jednoduché - doktor by do vás transfúzí naládoval kmenové buňky, které by byly simulovány takovým způsobem, aby ve vašem těle upravily  do původního stavu například játra nebo je vytvořily celá nová.

V budoucnu budeme moci slyšet třeba takovýto rozhovor:
"Tak já už mám dneska v pořadí třetí játra."
"Hmmm, to já pátý a druhý srdce."
"Pánové mě netrumfnete, já už mám obměněný všechny orgány včetně mozku ..."

Ovšem také by se mohlo stát následující:
Vyděšená sestřička  volá na doktora: "Pane  doktore okamžitě přijďte sem, přivezli dalšího pacienta, kterému roste třetí srdce a už má troje ledviny. Pane doktore, honem, už se to do něj nevejde."
Možná, že by mít některé orgány v těle víckrát nebylo k zahození, třeba takové dva mozky, člověk by se měl pokaždé s kým poradit. Hloupější by bylo mít třeba čtyři nohy a tři ruce.

No, nechci nemístně žertovat, tyto kmenové buňky mohou  být reálnou záchranou pro lidi po mrtvici nebo s jinými chorobami mozku včetně Alzheimerovy nemoci.
A pokud by se tyto kmenové buňky do těla aplikovaly třeba s nanopřistroji, které by neustále "hlídaly" jednotlivé orgány, cévy, krvinky... a vyspravovaly je ve spolupráci s kmenovými buňkami, požíraly škodliviny, viry , bakterie, volně radikály... a naopak tělu dodávaly vše potřebné - tak by se člověk svým věkem mohl přiblížit onomu opěvovanému Methusalému a nebo by byl "navždy mladý". K čemu by to tady na Zemi vedlo, raději nedomýšlet, pokud by lidstvo neexpandovalo do vesmíru, byl by to konec planety Země, ale to známe ze sci-fi.


úterý 3. března 2015

Slova, plky, řeči… rozumím!




 „I ty Brute?!“ Zaskomíral prý umírající César a padl mrtev.
Tedy, my s jistotou nevíme, jestli skutečně právě dýkami spiklenců proklatý César, ještě měl čas, cokoliv říci, natož výčitku svému oblíbenci Brutovi, kterého piplal a nedal na něj dopustit. Tato věta, ale vešla do obecného vědomí a je používána v případě, když přítel či protěžovaný chráněnec nějakým způsobem potopí svého ochranitele, přítele, učitele... stala se prostě memem vyjadřujícím sketizmus neboli zmrdsví.
Staročeši k tomu říkávali – Nevděk světem vládne... jojo

Řeč, je údajně výsadou pouze jediného živočicha - člověka. Zvířata také mezi sebou komunikují, ale nezdá se, že by "mluvila".
I když, pozorujte svého psa nebo delfíny. A v každé odborné literatuře se jako příklad, že to trochu jde i u zvířat, uvádí "ukecaná" gorila, co prý umí 250 výrazů ze znakové řeči! Požádá svoji chovatelku o banán, o barvy na kreslení… a taky existují šimpanzi, kteří umí počítat a požádat o banán. Je to důkaz? Pro skeptiky nikoliv.

Na počátku bylo slovo... Pro hubu na hubu... Čistému vše čisté... Vrchlický chtěl bosky jít "pro dobré slovo světa kraj".
Slova, slovíčka a slovíčkaření. Slovo raní, slovo léčí… Ovšem po vyřčení některých slov se třeba i omdlévá nebo rovnou tasí kord :-).

Kdo jste četl knížku Svatopluka Čecha o panu Broučkovi a jeho výletech, možná si vzpomenete, jak pro nevinné slovíčko dopadl na Měsíci. Chudák Brouček se těšil na jídlo a zatím vše dopadlo následovně :

"Nuže, přátelé, chopte se svých kytic!" mluvil dále hostitel. "I ty přivoň si znovu, pozemský hoste. "
Tu se brouček nezdržel.
"Pěkně děkuju, "vyjel ostře. "Můj nos namlsal se již dosti. "
Slovo "nos" pronesl s důrazem, aby nesvědomitému hostiteli připamataval jinou, vnitřní část svého těla. Ale ulekl se až účinku svých slov. Nastalo hrobové ticho, Blankytný, zděšen, pohlížel na oba básníky prvního řádu a červenal se až po uši, Oblačný a Hvězdný klopili oči, hostitel šilhal nesměle po společnosti a přesedal v nesmírných rozpacích.Brouček rozhlížel se údivem kolem a opakoval bezděky: "Ano, můj nos - můj nos-"…
(Tímto slůvkem vyvedl nebohý Brouček měsíčany úplně z konceptu, byl vykázán z místnosti a venku se dozvěděl pravdu.)
"Nezpůsoby? Copak jsem vyvedl?"
"Jestliže vaše pozemská řeč neštítí se takových ohavných slov -"
"Ohavných slov! Jakých ohavných slov? Vždyť jsem přece neřekl nic jiného, nežli že můj
nos - "
Oba měsíčané zdvihli proti němu výstražně ruku.
"Zadrž!" zvolal Blankytný "A již nikdy více neposkvrň tím šeredným slovem náš čistý měsíční vzduch!"

Sprostost slov se rovněž mění s krajem, národností, dobou… Je přeci frapantně známe, že babička Boženy Němcové "šukala po kuchyni" a každý tehdy věděl, že uklízela. A když nazvete paroháčem Čecha a Itala, tak hned uvidíte ten rozdíl temperamentů :-).

Na závěr této malé stati o řeči ještě jedna ukázka:

Protože signály z Marsu pokračovaly ještě silněji, bylo rozhodnuto nejprve vyslat tuto krátkou otázku:
„Přejete si ?“
Každé z těchto písmen měřilo sto mil na výšku. Tečka na i měla takový průměr, že se na ni mohla rozvinout celá armáda.
Po dokončení nápisu se na velké observatoři v Gabunu vyčkávala odpověď z planety Mars.
Odpověď říkala velice stručně : „Nic!“
Ve střední Africe byl natažen nový list papíru, na nějž byla napsána tato písmena (práce trvala sedm měsíců):
„Proč nám dáváte signály ?“ - Mars odpověděl:
„Nemluvíme s vámi, ale se Saturnem.“

Paul Bernard, zvaný Tristan (1866 - 1947), romanopisec a dramatik. Úryvek je z fejetonu „Co nám to jen chtějí říct?“.
Překlad J.O.Fischer.


beze slov :-)