Prostě jen malá myšlenka (o fištrónu)

Jsem venku s hafanama. Leela je najednou nějaká neklidná. Zastavila se a špicuje ušima. Kouknu směrem, co pořád větří. No jo na rozoraném poli se procházejí dvě holky a na vodítku mají kočku.
Artušovi je to ukradený. Kočka ho nezajímá.
Děvčátka se k nám přibližují a nejde nezaslechnout jejich pokřiky.
„Ty vole, tady se jde, ale blbě.“
„Ty vole, mě to už skoro nejde.“
„Vole, vole, pojďme odsud.“
Jsem překvapená jejich oslovováním se. Znovu se ze zvědavosti dívám. Ano jsou to holčičky, tak desetileté, v růžových a bílých bundičkách a oblečcích s černobílou kočkou na červeném vodítku. Hrdinně si to kráčejí v rozbahněném na hrubo zoraném poli.
„Vole! To snad není možný!“ Zaslechnu zoufalý výkřik jedné z dívek. „Podívej se, jak mám špinavý boty!“
„Já taky!“
„Co s tím budeme dělat?“
„Já nevím, vole.“ Bezelstně pronese ta druhá. „No máma to vyčistí.“
„U nás čistí boty táta.“

Odcházím  a jemně nadzvedávám obočí… Co k tomu jiného dodat.