další ukázka z připravované knihy Pronajmu svět Zn. virtuální

...

Řidič přepravníku se nenápadně podíval do zrcátka na svého jediného pasažéra. Proč si asi sednul až dozadu? Chce spát? No musí být unavený. Taky bych si na jeho místě schrupnul.
Znovu se na něj podíval. Ne, nespal. Díval se na modročernou oblohu a hledal jednotlivé planety a hvězdy. Neodvažoval se ho rušit, ale tak rád by se od toho muže pohodlně sedícího a civícího vzhůru něco dozvěděl. Kdy se stane, že se dostane do takové blízkosti legendy.
Jak jen začít? Mám si troufnout oslovit ho? Prý to nemá rád. Mohl by si stěžovat. Kdo ví, nač může myslet? Kouká se nahoru jak blázen… Možná vzpomíná… Zůstalo mu tam dost přátel a kolik lidí asi zachránil… Vrací se jako hrdina… Ten musí mít zážitků! Tak slavný člověk… a já, povzdechl si.
„Dlouhá cesta, co?” ozval se zcela nečekaně cestující.
Honem nevěděl, co mu má odpovědět. „Dlouhá, dlouhá…,” vykoktal. A opět oba mlčeli. Řidič nakonec nevydržel: „Stýskalo se vám?” Skoro vykřikl do předního skla první otázku, co ho napadla.
„Stýskalo?” udiveně opakuje: „Jestli se mi stýskalo? Myslíte jako tady po Zemi?” Až teď přestal sledovat nebe a podíval se na řidiče.
„Ano, tady po tý naší drahý zlatý matičce kuličce,” rozpačitě se zasmál. Co jsem to řek za hovadinu? Kdybych mlčel. Dívá se po mě tak divně. Jak magor, možná ten vesmír nějak působí na mozek. Co mám dělat? No budu zticha, něco už si tam mele.
„Stýskat po Zemi?” znovu se zadíval na nebe.
„Ne!” vykřikl tak, až řidič sebou trhnul. „Ne! To ne. Když jste ve vesmíru, něco jako stýskání po Zemi vás vůbec nenapadne. Teď se mi stýská.”
„Teď?! Po čem?!” nevěřícně se na něj podíval. „Jestli se teda mohu zeptat,” rychle dodal s nehranou pokorou v hlase.
„Po čem?” smutně se pousmál, „po vesmíru.”
„Ale, vždyť jste se právě teď vrátil?” nechápavě kroutí hlavou a dokonce se mu poprvé podíval přímo do očí.
„Kdo tam nebyl, nepochopí.” A opět zvedl hlavu k nebesům. „Tam, tam je všechno úplně jiné. Úplně! Všechno! Třeba barvy. Opravdu…” Zakroutil hlavou a zavřel oči. „Ty barvy! Ta krása.” Začíná mluvit stále hlasitěji. Gestikuluje rukama. „Ne, takové tady nemůžete nikdy vidět. Nikdy! Žádný malíř nic takového nenakreslil. Nemohl! Lidská fantazie nestačí. To musíte vidět, abyste to pak mohl nakreslit! Ale obávám se, že paleta našich malířů nebude stačit. To, to musíte opravdu vidět. Zažít. O tom se prostě nedá mluvit.” Vstal ze sedadla a přešel až k místu řidiče. Chytil se jeho sedadla a pokračoval v monologu. „ A když máte to štěstí, jako já, prožijete i stav beztíže! To je fantastický! První dny se vám sice zdá, že vám někdo rozřezává hlavu, na nic nemáte chuť, nic vás netěší. Já jsem třeba dva dny zvracel, ale to přejde! Všechno přejde a vám se najednou zdá, že jste sám součástí vesmíru. Není už něco cizího, nedostupného, nepřátelského. Je ve vás a vy v něm. Chápete ten úžasný pocit? Je to něco… něco…” Svírá dlaně v pěsti a buší si do hlavy. „Něco… neumím to říct. Neumím! Přál bych vám to zažít! Pak byste pochopil. Až pak.” Sedl si na nejbližší sedátko. Sklonil hlavu. Přikryl si oči dlaněmi.
Vypadalo to, jako kdyby plakal. Do konce cesty už nepromluvil a řidič se už neodvážil položit další otázku.
...

ukázka z povídky Sekvoje