středa 30. prosince 2015

V hlavní roli vnady aneb z mého života





Směje se na mě nějaký pán na zastávce tramvaje Anděl. Ano, už jsem ho potkala.

Bylo před Vánoci a i já jsem procházela obchody. Jen tak pro zajímavost jsem se šla podívat i na nějaké dámské hadříky.
Chodím mezi věšáky, dívám se na šaty. Přichází muž.
„Jé vy máte prsa! A ty co potřebuju!“ Radostně zahlaholí a ztuhne.
Polkla jsem a chvíli koukám. Buďto to je nějaký šílený úchyl anebo zoufalý nakupující.
„Pán chce koupit šaty pro snoubenku a akorát vy prý máte její postavu.“ Dává věci na pravou míru rychle přiběhnuvší prodavačka. A já jsem uklidněna, že pán není šílený úchyl jen ta druhá varianta a to nakupující zoufalec.
Muž středních let byl celý rudý a otíral si zpocené čelo kapesníkem.
„Velmi se omlouvám, velmi se omlouvám,“ neustále opakoval, že to vypadalo jako lkaní plaček.
Prodavačka ho ocenila jako nepoužitelného k dalšímu vyjednávání a vysvětlila mi, co by potřebovali.
Ano, to co jsem tušila, to chtěli.
Prostě si vyzkoušet nějaké šaty.
„Máte ty rozměry?“ Houkla na muže. Ten poslušně z kapsy vyndal lístek a bojácně mi ho podává. „Já se omlouvám,“ šeptl.
Koukám na čísla – ano, má postava.
„Prosím vás, byla byste tak moc laskavá a vyzkoušela si tyhle šaty. Chci to jako dárek pro moji snoubenku a vím, že koupit nesprávné, by nebyl dárek, ale má noční můra.“ Rozpovídal se.
Usměju se na muže: „Ukažte ty šaty.“
Kouknu a hned mi je jasné, že do nich své poprsí nenarvu. Vytahuji z kabelky svinovací metr a demonstruji, že šaty co mají přes hrudník šíři osmdesát se na hrudník 112 nenarvou. Výrobci šatů, co na krámku měli, nepočítali s tím, že dámy nejsou jen ploché.
Pán posmutněl.
„Nezlobte se, kupovat ženský šaty, to je skoro hloupost. Dole mají krásné a vkusné a originální náhrdelníky. Spíš to ji kupte.“ Radím nešťastnému pánovi.
„Myslíte?“ Ožil.
„Myslím.“
„A kde je mají, prosím ukážete mi je. A není to nějaký laciný cajk?“
Zavedla jsem pána k šperkům a ukázala mu náhrdelník, na který jsem tam už několik měsíců slintala, ale přeci jen sedm tisíc se mi zdálo moc.
Muž středních let doslova povyskočil a hnal se ten šperk koupit.

A teď se na mě ten pán směje. Přišel ke mně. „Moc vám děkuju za radu a čas, co jste mi věnovala. Náhrdelník měl tak veliký úspěch. Tomu bych nikdy nevěřil.“
Nebyl to mladík a stejně nezná ženy.



 Jen bych ještě chtěla poznamenat. Ne, nenosím kovový svinovací metr normálně v kabelce, ten den jsem šla kupovat dárky a jak jinak změřit jestli mikina pro muže bude mít dobrý rozměr?








pondělí 14. prosince 2015

z mého života - Legrace se sociální sítí




Poslední dobou mám nějak dost práce, moc toho tedy nenaspím. Stane se, že usnu u počítače.
Jako třeba dnes.
Ze spánku mě probudilo zvonění mobilu. Šmátnu po přístroji.
„Ano?“ Ptám se.
„Jak, to žes mě nepozvala na svatbu!“ Ozvalo se nasupeně  z mikrofonu.
Jsem rozespalá a nějak nechápu, „čí svatba? Co svatba?“
„Se nedělej. Tvoje!“
„Moje?“
„Dala jsi teď fotky na Facebook.“
„Svatební?“ Probírám se a pomalu mi dochází souvislosti.
Začalo to tak před třemi dny. Najednou mi lidi začali dávat Like a přidávat komentáře k mým svatebním fotkám. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Věci se prostě dějí, jak říká klasik, čert je vem.
Volajícímu jsem poděkovala za zájem a doporučila podívat se na datum , kdy jsem na Xichtáři fotky zveřejnila.
Jsem dokonale probraná. Oživuju počítač a jdu se podívat na onu sociální síť. Překvapeně koukám na dost velký počet zpráv.
Jedni gratulují, další se diví, kdy jsem se stihla rozvést a znovu se vdát. Orosilo se mi čelo.
Tak jasně zájem mě těší, ale… raději hned píšu vše vyjasňující text:
Jsem zmatena, co Xichtář asi ukazuje lidem z mé Home – jako díky za gratulace – fakt, mám i radost, že se fotky líbí, díky za Like, potěší to vždy… ale ty svatební fotky jsou z 4.9.2010
Takže, ne, není to má další svatba. Ne, negratulujte mému manželovi :))






pátek 4. prosince 2015

Když dva dělají totéž


Co má společného gynekolog a politolog? Tyto dvě profese pracují vlastně se stejným materiálem.
Ovšem, co je profesní neutralita a etika moc dobře znají gynekologové. Dvojsmyslná narážka, hmat vedle a z doktora se stane v ústech dam nemrava až prasák a může praxi zabalit. On prostě nikdy nesmí v přítomnosti pacientky nemístně žertovat, natož se pacientky dotýkat neprofesně.
Za podivné nemístné a až trestné chování by se také pokládalo, upřednostňování nějaké pacientky a její vychvalování v médiích. Prostě gynekolog to má jasné a co takhle politolog?
Politolog jako analyzátor, pokud chce skutečně odvést vědeckou práci - to znamená objektivní s nestrannou, tudíž s obecnou a pravdivou vypovídací hodnotou, by neměl mít sympatie, ale ani antipatie k žádné politické straně, jinak potvrdí, že politologie vždy je jen a jen služka moci.
Přemýšlím o nějakém takovém politologovi, co by nestranně a vědecky zhodnotil… ne, nenapadá mě jediný. Co si budeme nalhávat politologie, sociologie a ono i historie jsou jen služky těch, co právě se ryjí v korytech.

Dobře se nažrat, co chtít víc?



 Jídlo, to je věc, tedy věc? Jídlo není věc, je to prostě jídlo - potrava, bez ní nefunguje nic živého.
Obstarávání si potravy možná přispělo velkou měrou k tomu, že se opičákům, našim předkům začal zvětšovat mozek, protože mysleli, jak by se co nejvíc najedli, a co nejmíň při tom utahali. Možná :-).
Když čtete, že bez lásky se nedá žít, musíte se hlasitě zasmát - jen bez jídla, vody a vzduchu se nedá žít.
Jídlo nás neustále zajímá - svědčí o tom i horentní prodej kuchařek. Hmm asi příště napíšu kuchařku. A ten nával známých osobností u TV ploten. Také, když se zamyslíte, kolik se vám vybaví scén z filmů, ve kterých se baští a baští a film „Velká žranice“ je dokonce o dobrovolném užrání se k smrti. Pokud srovnáte počet filmových jídelních scén a postelových (neberu v úvahu porno filmy) tak jasně vedou jídelní.
I v jedné z povídek Boccacciova Dekameronu mladík nakonec po několika dnech hladovění dá přednost baště před milováním s ženou svých snů. Jídlo prostě vede. Je to špatné? Ne, nevidím v tom zase až takovou tragédii. Mnohé páry se rozcházejí, protože dívka neumí vařit a mnohé zase zůstávají spolu, protože žena opravdu báječně vaří - aspoň něco. Také partneři - muži mohou umět tak skvěle vařit, že jsou svými ženami ctěni co polobozi.
Lidová moudrost přeci praví, že láska prochází žaludkem. A je jen málo bručounů, kterým kulinářský zážitek nic neříká, tito lidé nepatří k bavičům společností.
Heslo by mělo znít: S láskou uvařit a s láskou sežrat.
Trochu tragičtější je, když se jídlo stane jediným zájmem a božstvem. Tyranie jídla má různé podoby - může se jedinec tyranizovat sám, že se přežírá nebo naopak okolí neustále otravuje různými dietami, po kterých omládnete a nikdy nezemřete. Také může chtivec krásy a nesmrtelnosti a zdraví hladovět.
Pohled na monstrózní žoky sádla nebo kůží potažené kosti je dost odpudivý. Jak se říká – všeho s mírou a zas až tak nepřemýšlet o Éčkách, nenasycených a nasycených kyselinách – když se to vezme, naši předci nejedli podle zaručeně těch pravých rad, co nám média tlučou do hlav. Byli dost často rádi, že prostě mají co do huby. A světe div se, žili a i pěkných let se dožili.
Co by se nemělo ovšem přehlížet je třeba to jestli potraviny obsahují palmový olej – ne ze sobeckých důvodů. Ale kvůli tomu, že po větších ziscích bažící nenažrané korporace kvůli výsadbě dalších a dalších palem ničí pralesy.