úterý 25. srpna 2015

malá myšlenka - o etiketě i netiketě


Čech Jiří Guth Jarkovský ve svých knihách zformuloval takzvaná pravidla slušného chování.
Byl by dnes těžký život takového člověka, který by se těmi pravidly chtěl řídit. V dnešní době by to neměl vůbec jednoduché. Bylo by totiž těžké, ba až nemožné ta pravidla naplnit. Například, jak se podle Gutha chovat v parku:
„Při nějakých nepřístojnostech se obraťte na zřízence nebo strážníka, arci vhodným a nenápadným způsobem. Slušný člověk, který nechce na sebe obraceti pozornost a působiti nepříjemnosti, raději se odvrátí. Prší-li a máte-li otevřený deštník, je pomoc snadná: chráníte si jím tvář.“
Prostě nevidím, neslyším, nejsem doma – to by šlo hodně lidem, ale kde by dnes kdo sehnal zřízence?

Jakpak by tento etiketu milující člověk řešil asi etiketu na Netu čili Netiketu? Stanovil by pravidla, kdo si koho a jak má přidávat do kruhů, za jakých okolností a koho je přípustné blokovat? Má šéf či podřízený žádat o přátelství? Do jakých kruhů je nepřípustné řadit paní a dívky? Jistě by si nějak poradil.
Společenským oříškem asi i pro Gutha, by byla třeba situace, vyřazení jedince z kruhů, z přátel. Jak vyřazuje slušný člověk? Nechce na sebe obraceti pozornost – čili tiše? Nebo má veřejně pranýřovati nefér chování? A může nastat i velmi prekérní situace kdy jeden z partnerů někoho blokuje a druhý se s tím člověkem kamarádí a dokonce přijal pozvání na návštěvu. Co s tím – má jít jen ten co se kamarádí nebo i ten co dotyčnou osobu blokuje?

Jarkovský by se jako slušný člověk jistě od těchto net problémů odvrátil neb raději řešit tajemství černé hmoty než takovéto situace. A my? Myslím, že si nějak poradíme i bez manuálu na etiketu.
Stačí se řídit prostinkým pravidlem: Nesere-li se člověk do vás, neserte se do něj. A bude na sociálních sítích hej. :)













pondělí 24. srpna 2015

Prostě jen malá myšlenka (o fištrónu)


Jsem venku s hafanama. Leela je najednou nějaká neklidná. Zastavila se a špicuje ušima. Kouknu směrem, co pořád větří. No jo na rozoraném poli se procházejí dvě holky a na vodítku mají kočku.
Artušovi je to ukradený. Kočka ho nezajímá.
Děvčátka se k nám přibližují a nejde nezaslechnout jejich pokřiky.
„Ty vole, tady se jde, ale blbě.“
„Ty vole, mě to už skoro nejde.“
„Vole, vole, pojďme odsud.“
Jsem překvapená jejich oslovováním se. Znovu se ze zvědavosti dívám. Ano jsou to holčičky, tak desetileté, v růžových a bílých bundičkách a oblečcích s černobílou kočkou na červeném vodítku. Hrdinně si to kráčejí v rozbahněném na hrubo zoraném poli.
„Vole! To snad není možný!“ Zaslechnu zoufalý výkřik jedné z dívek. „Podívej se, jak mám špinavý boty!“
„Já taky!“
„Co s tím budeme dělat?“
„Já nevím, vole.“ Bezelstně pronese ta druhá. „No máma to vyčistí.“
„U nás čistí boty táta.“

Odcházím  a jemně nadzvedávám obočí… Co k tomu jiného dodat.

neděle 23. srpna 2015

první ukázka z připravované knihy sci-fi příběhů





Přes silná slabě namodralá skla proudí z volného prostoru dovnitř bílo-modré světlo. Všemu kolem dodává nádech strnulosti a nedefinovatelného pocitu smutku.
Tento vjem umocňuje ticho. Výjimečně se prostory Satelitu ozývá hlasitější hovor. Vypadá to, jakoby lidem zde připadalo nevhodné smát se nebo hlasitě vykřikovat.
A možná, že už zapomněli, jaké to je rozesmát se.
Je v nich tíseň a smutek posledních. Je v nich beznaděj a smířlivá apatie. Je v nich touha a naděje. Je v nich čekání. Nač? Nedokáží odpovědět. Prostě čekají. Tisíce, sta tisíce lidí v obrovském disku, který se otáčí kolem své osy.
Vypadá jako obrovitá dětská hračka v dobách před nimi zvaná káča či vlček.
A modré světlo bezcitně studí.

Žarko

Z reproduktorů ve stropu odpočinkového soukromého prostoru se nesl monotónní hlas počítače. Po několikáté opakoval výzvu, „Technik Žarko se okamžitě dostaví k veliteli! Technik Žarko, se okamžitě dostaví k veliteli!“
Stroj vyvolává dotyčného nezvykle dlouho. Žarko zde samozřejmě je, ale spí.
Chvíli trvalo, než se probudil a zjistil, že on je ten, koho velitel právě teď potřebuje.
Rozsvítil malou lampičku a podíval se na hodinky. „Ne, to není možný!“
Sedl si na postel a snažil se probrat. Ostré bílé světlo ho začalo bolestivě bodat do očí. Přikryl si je dlaněmi. Bolest přestala. Pomalu rozevírá prsty. Malými štěrbinkami se prodírají světelné paprsky. Roztáhl prsty ještě víc. Záření se proměnilo v bodavé jehličky. Chce se přemoci. Otevřel oči. Řezavá bolest ho donutila pevně sevřít víčka. Rychle zhasl. To je život! Ani chvilka pro sebe. Kapesníkem si otřel slzy. Člověka jen honěj!
Jakmile ale předtím rozsvítil, aktivovala se tiskárna na zdi a do průhledného boxu pod ní spadl další vítací obrázek. Jak ses vyspal Žarko, ptala se ho vytištěná fialová květina, přeji ti další krásnou aktivitu na mnoho úseků. Dívá se na to a nemá sílu se smát. Rozčiluje ho tento vítací rituál, ale tiskárna je ve zdi pevně zabudovaná a vypnout nejde a papír do ní přichází zdí a zdí pak odchází staré vítací listy, aby se někde v továrnách Satelitu opět recyklovaly na bílý papír.
Neustálé vyvolávání jeho jména ho rozčiluje. Nevím, proč musejí takhle vyřvávat, to se snad bourá Satelit? „Tak už přestaňte!“ Zakřičel do tmy.
Popaměti nahmatal na stolku vysílačku a zmáčkl příjem. „Už jdu.“ Zívnul do mikrofonu. Odpověděl mu mužský hlas, poznal Michala. „Žarko, omlouvám se, vím, že jsi zřejmě právě usnul, ale ve výrobním prostoru je něco naléhavého a velitel techniků jsi ty.“
„To je jasný, už jdu.“ Neodpustil si ironicky dodat, „Když je to tak naléhavé.“
„Velitel tě očekává. Končím.“ Stroze a neosobně Michal ukončil rozhovor.
Chlapeček se bojí, že bych mohl říci něco nevhodného a byl by malér. Zástupcův syn a přítel vyvrhele. Rozesmál se. Jakpak se asi tvářil, škoda, že tohle přenáší jen hlas. Podíval se na malou černou krabičku. Přitom ho napadlo, proč je velitel volá rozhlasem a ne vysílačkou? Bylo by to lepší, než reproduktory, vždyť tak všechny v okolí probudí. A lidi to znervózňuje. Pořád někoho vyvolávají, co to zase na mě můžou chtít? Něco naléhavého, hmm to to nevěděli, když jsem před třemi hodinami od nich odcházel? Všechno bylo přeci v pořádku. To snad dělají schválně. Vztekle praštil vysílačkou o stůl, v přístroji zachřestilo. Bylo mu to jedno.
Chrstnul si do obličeje ledovou vodu. Nepříjemný chlad mu proběhl celým tělem, rozcvakaly se mu zuby. Trochu ho to probudilo. Napil se vody ze sklenice na umyvadle. „Fuj, teplá!“  S odporem ji vyplivl do záchodu. „To je život!“
V rychlosti na sebe natáhnul kombinézu. Na rozestlanou postel se radši ani nedíval. Vyspím já se někdy? Asi až budu senilní a k nepotřebě. Nevím, proč mám pořád doplácet na neschopnost druhejch.
Ještě než vyšel na chodbu, zkontroloval, jestli má v kabele všechny věci. V předsíňce se na sebe podíval do zrcadla. Ušklíbl se. To vypadám! Fešák! Vopuchlej, úplně rudý bělma. Být hlavní technik nebyl můj sen. Nejde pustit páčka a už volají k veliteli Satelitu a ten mě, vždyť by nemusel o všem vědět, ale každej se bojí něco udělat sám. Divím se mu, že si takhle přidělává práci, muset o sebemenší prkotině dostávat hlášení, copak si to všechno může pamatovat? Nechápu ho, zřejmě má jako koníčka špehování a taky chce být nepostradatelný. Nohou zabouchl dveře. Tichou chodbou se rozlehla rána. Z protějších dveří vyhlédla ženská neučesaná hlava. „To je rámusu, neumíte snad zavírat vchod?!“ Zaječela na něj.
Podíval se na ni a představil si, jak tu hlavu zavírá do dveří. Ona se brání a on mezeru zužuje a zužuje. Dveře se zavírají a hlava padá na zem. Ta představa ho uklidnila. Usmál se na tu odpudivě vyhlížející ženu.
„Omlouvám se, paní, ale opravdu za to nemohu, udělal se průvan a než jsem stačil zavřít, sám přibouchl dveře.“ Roztáhl paže a udělal směrem k ženě hlubokou úklonu. „Odpusťte mi to.“ Položil si ruku na srdce.
Žena zrudla, s rukama opřenýma o boky se postavila doprostřed chodby. „Tak příště je laskavě držte! Ano?!“ Zhluboka se nadechla a začala křičet. „A laskavě si odpusťte dělat z lidí legraci! Ano?! Nikdo vám na to, vážený pane, není zvědavej. Jasný?!“ Rozhněvaně si dupla a zahrozila na něj. Začal se tomu smát. Mlčky se otočila, vystrčila na něj zadek a třískla dveřmi.
To teda bylo divadýlko. To jsem ještě nezažil. Je tohle možný? Taková vodpudivá baba. Zakřičel do prázdné chodby. „To víte, že jo, bez starosti, madam. A naučte se chovat!“ Napadlo ho, že vlastně ani neví, kdo to byl. A bydlí tady vůbec nebo ne? Možná ji vůbec neznám, třeba je na návštěvě. Nějak mi už tady ty lidi splývají. Tato scéna ho dokonale probrala. Nebolet ho oči, tak si připadá úplně vyspalý. Přivolal si vakuový výtah.

Z patra do patra v Satelitu vede obrovská průhledná roura o průměru přesně jednoho metru. Je umístěna v konstrukci z kovových lišt a zpevněna kovovými obručemi navařenými na ony lišty.
V této rouře se pohybuje otevřená kabina, která je tvořena ze čtyř kovových trubek navařených na strop a podlahu. Nic víc. Nikde nejsou žádná lana, žádné výtahové šachty, žádná převodová kola, žádné motory a přesto je to normální zdviž.
Kabina se ve válci pohybuje jako píst. Přesněji, pístem je jen strop kabiny a k výtahové šachtě, musí přiléhat velmi těsně, aby výtah fungoval, jak má. Dveře se v šachtě trubce uzavírají hermeticky a kabina se ventiluje spodem.

Konečně je na místě, silné hučení výtahu ho od dětství rozčiluje. Nenávidí ten zvuk vysavače.
Hlášení do mluvítka před prostory velení hlasitě zakřičel, „Žarko. Přicházím na rozkaz velitele.“ Bzučák na dveřích se rozezvučel.


Svatební host aneb o ženskejch



Do kamenných obchodů už moc nechodím, ale před několika dny jsem zavítala do jednoho butiku. Šla jsem si tam zevlováním na hadříky zkrátit čekání na jednu známou.
Sotva jsem vešla, přivalila se tam asi tak třicetiletá bronzově opálená štíhlá prsatá blondýna v růžové. Opravdu vše měla růžové. Šaty, boty, kabelku, nehty na rukou i nohou a kromě růžovobílé kabelky měla s sebou i tmavorůžovou kabelu s čivavou.
Měla jsem co dělat necivět na ni.

Vplula do obchodu a hned zaječela.
„Potřebuju nějaký šaty na svatbu.“
Prodavačka jí úslužně ukázala stojan se společenskými šaty. Prohlíží si ty minimalistické hadříky a nespokojeně kýve hlavou.
„Hmm to né, to je takové usedlé. To je tak na támhle tu mladou paní,“ ukázala na mě.
Nevěděla jsem, jestli se zasmát nebo zavrčet.
A najednou radostně zavřískala, až jsem sebou trhla. „To je ono!“
Za pokladnou na figuríně visí růžové něco. Kratičké šatičky, dekolt až na pupek, samé třásně a lesklé kamínky.
„Ty si zkusím!“ Rozkazuje.
„Podržíte mi Eďánka?“ obrací se na mě a podává mi tašku s čivavou. Nu proč ne, aspoň mám důvod zůstat a vidět na ni ty extra šatky.

Když vyšla z kabinky, poklesla čelist i čivavákovi a i nejedna kurva by vyvalila oči.
„To je senzace!“ raduje se bloncka. „Jdu na svatbu kámošce, tak chci, ať ta mrcha pukne vzteky a všichni koukají jen na mě.“
„To určitě budou,“ lakonicky konstatuje mírně vyděšená prodavačka.
Mladá žena zaplatila, beze slova si ode mne vzala Eďánka a vykráčela ven.

Vybrala jsem si jednu šálu. Sice umělé hedvábí, ale líbí se mi.
U pokladny při placení mi to nedá a pronesu: „ty šaty mi přišly spíš jak noční košilka.“
„No, ona to byla noční košilka,“ odvětila prodavačka.


sobota 22. srpna 2015

Podobenství o pomoci




Žila, byla v malém domečku se zahradou jedna opravdu dobrá žena. Milovala svět, lidi a hlavně psy. Jednou když uviděla ztrápeného psíka, vzala si ho domů a věnovala mu svoji péči. On se uzdravil a miloval ji. V domečku bylo útulno a veselo.
Pak si k němu vzala ještě jednoho ztrápeného pejska. Také ho uzdravila a s oběma se jí žilo dobře. Byli zdraví a silní.
Léta plynula a žena si brala další a další ztrápené pejsky. Někdy si je ani nebrala, lidi ji psy házeli na zahradu přes plot.
Žena se snažila o všechny se postarat, dát jim jídlo, lásku. Pomalu chřadla.
Za chvíli se ji ovšem začalo nedostávat nejen sil, ale i peněz na jídlo, elektřinu, léky. Začala cítit bolesti na hrudi, v kloubech. Nemohla se uzdravit, neodpočala si, musela se věnovat psům.
Pak přišla těžká nemoc a vyhazov z práce. Do domečku plného lásky, teď už bez elektřiny vstoupil i hlad. Těch pár korun co ještě měla, nestačilo na jídlo pro nikoho z obyvatel.
Hodná paní i psi začali hubnout a smrdět. Neměla sílu na to udržovat psy, dům i sebe v čistotě.
Ze srsti chlupatých psů lezly larvy masařek. Vyhublí psi se začali vzájemně rvát. Do ran se jim dala infekce.
Část psů utvořila smečku, podhrabala se a zadávili vše v okolí.                                  
Jak paní zemřela, to se neví. Když policie vstoupila do domu, našli tam jen její ohlodané kosti. Kostry psů a pár šílených hafanů, kterým dali ránu z milosti.
Tady se hodí ono – cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. A příběh je napsán podle pravdy a neplatí jen pro psy, ale jak jistě tušíte v dnešní době i pro EU a ekonomické migranty.